Po sto letech jsem dnes otevřela stránky Epiky, teď už v novém kabátě a napadlo mě, že obnovím registraci. Tento ve své podstatě neodůvodněný čin - neb moje "záchvaty poezie" mě již před časem téměř opustily - mě donutil otevřít starší dílka.
Člověk by se asi neměl vzdávat něčeho, co mu přináší potěšení, takže obnovuji další staronovou věc a zase budou přibývat nějaké ty veršíky. Vzhledem k aktuálnímu nedostatku dokončených nových kusů vracím veršíky do života jedním starším :).
Čas
Čas sedá jako jemný prach,
Co ruka tvá mi z tváře stírá.
Jen
dotyk prstů…
Slepá
víra…
A pár koleček v hodinách.
Čas prší v dešti drobných ran
A denně vrásky v tváři sčítá
Věk zdá se být jak těžký plášť
Jen stáří v zrcadle tě ráno vítá
V něm zmizí všechna láska, zášť
(A nakonec i touhy síla).
Čas má věčně prázdná ústa,
Kterými roky polyká.
Jen
dotyk rtů …
A už tak zůstat.
Než život tvůj ti dotiká.
Žádné komentáře:
Okomentovat