Poslední dny slávy

Autor: Jaimy Gordonová
Překlad: Ladislav Nagy
Nakladatel: Argo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 316

Můj názor:

Když jsem byla mladší, četla jsem hodně knihy Dicka Francise. Bavilo mě na nich prostředí závodiště, dostihů a koní. Poslední dny slávy jsou taky o koních, taky o dostizích a taky o závodišti. S francisovkami však nemají společného nic dalšího.

Na svět dostihového sportu se paní autorka podívala z druhé strany. V této knize nejsou velké trofeje, velké peníze ani známá jména. Není to příběh o slávě, radosti a úžasné kariéře dostihového koně. 

Je to příběh o konci, poslední štaci a posledních nadějích.

...

Děj se odehrává na malém závodišti v západní Virginii, kde se běhají prodejní dostihy. Je to úplné dno dostihového světa. Běhají tu koně, kteří nejsou nijak extra, dost často vysloužilí nebo neúspěšní dostiháci. 

Ono je tu vlastně vysloužilé skoro všechno. 

Zdejší stájníci, trenéři i majitelé a dokonce i to závodiště má už na kahánku. Dokonce i ti mladí jsou svým způsobem na konci.

Mohlo by se zdát, že příběh bude depresivní a plný odumírající naděje. On tak trochu i je, ale zároveň pod tím vším svítí i ono nakažlivé vzrušení dostihů a střípečky koňácké slávy. 

Jednotlivé části knihy jsou nazvané číslem dostihu a jmény koní, o které v nich především půjde, a i když jsou to herky, paní autorka z nich dokázala udělat osobnosti. Osudy oněch koní se postupně propletou. Každý z koní, kteří dostanou na závodišti svoji poslední šanci vydělat peníze a ještě se zkusit zapsat do historie, má s sebou svoje lidi, jejichž osudy se spojí podobně, jako je tomu u koní. A tihle koňáci jsou představeni neméně dokonale než koně.

Seznámila jsem se s několika lidmi – různými, kteří se do téhle prdele dostihového světa dostali z různých důvodů. Ať už se jednalo o starého černého stájníka se zmrzačenou nohou nebo trenéra, který si o sobě myslí až moc a nesmyslně hazarduje nebo jeho stájnici, co se od něj nechá využívat, všichni s sebou nesli zajímavý příběh. Každý den se ze všech sil rvou o to, aby přežili i ten další. A každý z těch dnů se může všechno nekonečně podělat.

...

Nejsem si úplně jistá, jak příběh pochopí ti, kteří o koních nic nevědí. Paní autorka totiž používá koňáckou hantýrku, ve které se nejspíš nekoňák nebude moc orientovat a všechno mu tak může připadat nesmyslné. Přes to bych nerada odrazovala kohokoliv od čtení. Případné záhadné výrazy není těžké dohledat a příběh má hodně co nabídnout po stránce atmosféry. Protože přesně ona je na knize to nejúžasnější.

Styl psaní ve mně dokázal vzbudit naprosto neočekávané emoce. Smutek, depresi, ale i natěšené očekávání a hrdost a obrovské záchvěvy nadšení – to hlavně v těch závodních částech. 

Ze začátku jsem měla pocit, že knihu ani nedokážu vstřebat. 

Paní autorka píše pro náročnější čtenáře a na text je potřeba se hodně soustředit. Největší problém mi dělalo odlišení myšlenek postav a přímé řeči. V textu totiž chybí uvozovky. Když jsem si po pár stránkách zvykla, text se mi odměnil právě oněmi emocemi a jakousi nevšední krásou.

Na prostředí, ve kterém se děj odehrává, nebylo vlastně krásného vůbec nic, ale paní autorka i ty nepěkné věci dokázala podat s jakousi okouzlující syrovostí. Vážně se s ničím moc nemazala. O postavách jsem neměla vůbec žádné iluze. I hrdinové příběhu byli odhaleni až na dřeň a bylo zajímavé sledovat, kam až nouze a zoufalství z nenaplněných tužeb dokážou člověka dostat. Moc se mi líbila jejich láska ke koním a víra v ně, i když to nebyli milionoví šampioni.

V bídě prostředí byli koně jakýmsi záchytným bodem ušlechtilosti a dokonalého ducha, který se nevzdá až do poslední chvíle. 

Koně tu byli, aby běhali, to lidi si kolem nich rozehrávali svoje špinavé hry a spekulace, ale koním je to jedno. Běží, dokud mohou. Přiznávám, že dost často jsem si hýčkala naději, že třeba všechno dobře dopadne, ale paní autorka se drží reality a já jsem věděla, že se prostě všechno sesype, ale život na závodišti půjde dál. A tak jsem si užívala atmosféru, dostihy, vstřebávala lidské i koňské příběhy a nad některými si i pobrečela.

Pokud hledáte jednoduchý příběh o koních na příjemné odpoledne a odpočinutí, není tato kniha určená pro vás. Paní autorka od svých čtenářů vyžaduje spolupráci – soustředění a představivost. Bez ochoty pustit si její slova až na dno duše a porvat se s nimi to nepůjde. Za vaši snahu vás ale odmění neopakovatelným zážitkem při čtení.

Anotace:

Poslední dny slávy, román, za který Jaimy Gordonová v r. 2010 získala americkou Národní knižní cenu, představuje čtenářům oblíbené dostihové prostředí zcela jinak, než jsou zvyklí. Neodehrává se totiž v kulisách velkých závodů, luxusu a bohatství, ale na samém dně dostihového sportu, na závodišti v zapadákově, kde se koně i lidé „za zenitem“ ze všech sil snaží přežít a účel světí prostředky. Každá z postav, které se nám v tomto přitažlivě hrůzném panoptiku představí, mluví vlastním svérázným jazykem, ale jejich osamělost a izolace pramení z jiné „jinakosti“. Ať už to je věk, barva pleti nebo původ, co je staví na okraj společnosti, když se setkají na scéně zanedbaného závodiště v Západní Virginii, rozehrají spolu napínavé drama plné zoufalství, odhodlání, vášně a koní.

Pět postav, pět originálních hlasů, pět osamělých duší potloukajících se kolem nejnižších příček dostihového sportu. Každý den je boj o přežití, a ne všichni přežijí.