NaNoWriMo 2019

...psací maraton podruhé...

Tentokrát trochu jinak, ale opět úspěšně.

Na začátku mého letošního NaNo příběhu byl jen konec. Tedy ne to, že bych chtěla dosáhnout cílovky 50 klacků slov, což jsem samozřejmě taky chtěla, ale konec toho příběhu. Věděla jsem, jak má dopadnout.

Jinak bohužel vůbec nic. 

Neznala jsem své postavy ani jejich jména, nevěděla jsem, co se bude na stránkách knihy dít a trochu jsem se blížícího se listopadu bála. S takhle čistou hlavou jsem ještě nikdy do psaní nešla. Začínat psát a nevědět co vlastně, ani jak se jmenují postavy, které už v prvním řádku musejí existovat, se zdálo být šíleným nápadem, který nutně musí být nad mé síly.

No… Nebyl.

Od začátku jsem byla překvapená, jak příjemně mi psaní Gambitu zatracených ubíhalo. Šlo to snadno a do denního psaní jsem se nemusela nutit. Některé dny bylo možná méně času, ale jiné jsem se zase dokázala ponořit tak hluboko, že jsem ani nevěděla, jak čas běží.

Příběh mi rozkvetl pod rukama v něco, co jsem si ani neuměla na začátku představit. Obavy, že to na 50 nebude a zgrcne se to na ne moc dobrou povídku zmizely docela rychle, když se ukázalo, že to bude daleko víc, než ubožácký pade :D 

Krize přišla třináctého. Dohnaly mě resty v podobě článků o přečtených knihách, takže počet slov denně mírně poklesl. Stále však nebyl problém rozepsat se, když už jsem k tomu sedla. Dá se to teda nazvat krizí? Asi ne :) Celý listopad jsem si držela sympatický náskok nad potřebným množstvím slov, takže menší zpomalení mě nijak nezaskočilo.

Budíci mě tentokrát moc nepodrželi, protože stránka NaNo nepochopitelně odstranila z přehledu budíků tabulku s jejich pokrokem a denně rozklikávat každou záložku je dost otrava. Dokončilo nás docela dost a jsem zvědavá, jestli si některý příběh časem někde koupím :) (Ten svůj, třeba :D)

A největší novinka letošního roku je, že GZ kromě mě už četl i někdo další. Je to vlastně první věc, kterou jsem pustila z šuplíku a není to tak strašný pocit, jak jsem původně myslela, že bude. 

Že bych si začala na stará kolena věřit? Nebo jen věřím tomu příběhu?

Celých 50.000 slov jsem dokončila s předstihem 24.11. a druhý certifikát už visí v pracovně na zdi.

Co jsem si odnesla z letošního ročníku?

• Že to jde i bez nucení a nátlaku sama na sebe. 
• Že rozmezí slov od tisíc pět set do tři a půle je pro mě docela příjemná denní dávka, ale stále ke psaní a zaměstnání nestíhám dělat moc jiných věcí. 
• Že se dokážu zamilovat i do těch svých postav, které mají k romantickým hrdinům daleko. 
• Že postava, která má mít dvouodstavcový štěk a tiše umřít, se umí sama vnutit do příběhu a stát se jednou z nejlepších, které mám.
• Že zvládnu i žánr, který nemám dobře načtený minimálně na úroveň první verze. 
• A že příběhy dokážou žít vlastním životem a vyrůstat doslova z ničeho na prázdných stránkách.

• A hlavně to nejcennější – chuť pokračovat v příběhu dál - a že to bude ještě potřeba. Protože děj se nedostal ani do půlky, teď zrovna má přijít to nejnapínavější, hrdinové budou trpět (zase) a nakonec zvítězí – no dobro asi úplně ne, ale prostě ten, kdo musí.

• Zjistila jsem, že je pro mě důležité napsat si na konci psacího dne všechny další myšlenky a nápady, co se mi ještě honí hlavou. Druhý den se mi pak snadněji začíná, protože mám na co navázat a rozepsat se do stavu, že to jde samo bez přemýšlení.

• A že si nutně musím udělat NaNo víckrát do roka.

Další ročník za dveřma! Nevím jak vy, ale já jdu do toho potřetí.