...psací maraton podruhé...
Tentokrát trochu jinak, ale opět úspěšně.
Na začátku mého letošního NaNo příběhu byl jen konec. Tedy
ne to, že bych chtěla dosáhnout cílovky 50 klacků slov, což jsem samozřejmě
taky chtěla, ale konec toho příběhu. Věděla jsem, jak má dopadnout.
Jinak bohužel vůbec nic.
Neznala jsem své postavy ani jejich
jména, nevěděla jsem, co se bude na stránkách knihy dít a trochu jsem se
blížícího se listopadu bála. S takhle čistou hlavou jsem ještě nikdy do
psaní nešla. Začínat psát a nevědět co vlastně, ani jak se jmenují postavy,
které už v prvním řádku musejí existovat, se zdálo být šíleným nápadem,
který nutně musí být nad mé síly.
No… Nebyl.
Od začátku jsem byla překvapená, jak příjemně mi psaní
Gambitu zatracených ubíhalo. Šlo to snadno a do denního psaní jsem se nemusela
nutit. Některé dny bylo možná méně času, ale jiné jsem se zase dokázala ponořit
tak hluboko, že jsem ani nevěděla, jak čas běží.
Příběh mi rozkvetl pod rukama v něco, co jsem si ani
neuměla na začátku představit. Obavy, že to na 50 nebude a zgrcne se to na ne
moc dobrou povídku zmizely docela rychle, když se ukázalo, že to bude daleko víc, než
ubožácký pade :D
Krize přišla třináctého. Dohnaly mě resty v podobě článků
o přečtených knihách, takže počet slov denně mírně poklesl. Stále však nebyl
problém rozepsat se, když už jsem k tomu sedla. Dá se to teda nazvat krizí? Asi ne :) Celý listopad jsem si
držela sympatický náskok nad potřebným množstvím slov, takže menší zpomalení mě
nijak nezaskočilo.
Budíci mě tentokrát moc nepodrželi, protože stránka NaNo
nepochopitelně odstranila z přehledu budíků tabulku s jejich pokrokem
a denně rozklikávat každou záložku je dost otrava. Dokončilo nás docela dost a
jsem zvědavá, jestli si některý příběh časem někde koupím :) (Ten svůj, třeba
:D)
A největší novinka letošního roku je, že GZ kromě mě už četl
i někdo další. Je to vlastně první věc, kterou jsem pustila z šuplíku a
není to tak strašný pocit, jak jsem původně myslela, že bude.
Že bych si začala
na stará kolena věřit? Nebo jen věřím tomu příběhu?
Celých 50.000 slov jsem dokončila s předstihem 24.11. a
druhý certifikát už visí v pracovně na zdi.
Co jsem si odnesla z letošního ročníku?
- Že to jde i bez nucení a nátlaku sama na sebe.
- Že rozmezí slov od tisíc pět set do tři a půle je pro mě docela příjemná denní dávka, ale stále ke psaní a zaměstnání nestíhám dělat moc jiných věcí.
- Že se dokážu zamilovat i do těch svých postav, které mají k romantickým hrdinům daleko.
- Že postava, která má mít dvouodstavcový štěk a tiše umřít, se umí sama vnutit do příběhu a stát se jednou z nejlepších, které mám.
- Že zvládnu i žánr, který nemám dobře načtený minimálně na úroveň první verze.
- A že příběhy dokážou žít vlastním životem a vyrůstat doslova z ničeho na prázdných stránkách.
- A hlavně to nejcennější – chuť pokračovat v příběhu dál - a že to bude ještě potřeba. Protože děj se nedostal ani do půlky, teď zrovna má přijít to nejnapínavější, hrdinové budou trpět (zase) a nakonec zvítězí – no dobro asi úplně ne, ale prostě ten, kdo musí.
- Zjistila jsem, že je pro mě důležité napsat si na konci psacího dne všechny další myšlenky a nápady, co se mi ještě honí hlavou. Druhý den se mi pak snadněji začíná, protože mám na co navázat a rozepsat se do stavu, že to jde samo bez přemýšlení.
- A že si nutně musím udělat NaNo víckrát do roka.
Další ročník za dveřma! Nevím jak vy, ale já jdu do toho
potřetí.
4 komentáře:
tak posilej, at si to tez prectu! :)
Jseš si jistej, že chceš číst neučesanou základní verzi s hrubkama, která potřebuje ještě práci? :D A navíc není dopsaná.
Ještě jednou gratuluji, letošek si zvládla s přehledem! Dost mě zaujal nápad si na konci každého dne/psaní napsat nápady na další. Vždycky jsem si říkala, že si to budu pamatovat, ale všichni (včetně mě) víme, že ne. :D Třeba to příští rok vyjde i mě. :)
Budu držet palce! Každý řádek je lepší než nic :) Děkuji za komentář a přečtení.
Okomentovat