Měsíční rádobych - prosinec 2024

 

Masakr! Je to tady! Poslední měsíc roku před námi (či spíš už v akci). To snad ani možné není, jak ten čas letí! Já jsem se ještě stihla poslední týden v listopadu šikovně zrelaxovat dovolenou a nákupem dárků, takže na Vánoce mám už krom výzdoby všechno v kupě. A na tu je ještě čas. Takže mohu v poklidu užívat radostí adventní doby :) a onen kýžený poklid mám letos v plánu tak nějak v první řadě.

S tím souvisí i krásná tradice, kterou jsem převzala od kolegyně. Každý rok si koupím na vánočních trzích jednu novou ozdobu na stromek. Ideálně, kdyby se zapojil i muž a vybral si taky, ale s aktivitou v tomto směru nelze počítat. U kolegyně si každý rok vyberou děti. Stromek je pak krásný, osobní a plný vzpomínek na uplynulé Vánoce. Možná teda ne sladěný do jedné barvy a stylisticko-instagramově pohledný, ale zato je v něm to, co má v pravých Vánocích být. Rozhodla jsem se, že to taky zkusím. Byl ovšem problém vybrat jen jednu ozdobičku a tak mám letos žábu a perníčka :) … a pak se to zvrhlo, protože jsem uviděla ještě zajíčka a uznejte, zajíčka prostě musím mít. A pak měli brněnského draka. První rok tradice nákupu jedné ozdobičky mám teda čtyři. Typické!

Jinak jsem se v listopadu snažila co nejvíc užít pěkných podzimních dnů a počasí mi to skvěle umožnilo. Škoda jen, že je podzim tak krátký. Nebo aspoň jeho nejhezčí část, kdy se barví stromy a začínají ranní mlhy a první mrazíky, krátká je.

K svátku jsem dostala skvělou knihu. Je to knižní adventní kalendář, kdy si každý den otevřu jednu kapitolu příběhu. Miluju adventní kalendáře. S touhle knihou mám letos tři :) čokoládový, čajový a knihový.

Při roto-čtení jsem tento měsíc utrhla rekord nejen při šlapání, ale i při čtení. Slupla jsem totiž ve čtečce skoro celou sérii Gossip Girl. Jo, je to v podstatě pitomina, ale skvěle se čte a je přečtená rychle a lehce. Ideální ke sportovní aktivitě, protože náročnější text bych si asi při tom pocení neužila :) Mým špekům se to sice nelíbí, ale to mají blbý :)

Jak jsem minulý měsíc nevěděla, kterou knihu nominovat na nej měsíce, tak tentokrát to byla fuška zase z druhé strany. Až do půlky měsíce nic nebylo to ono. A pak se konečně ukázal první kandidát. Jednalo se o Ostrov bohů. Neskutečně mě pohltila. Takový svěží vítr ve fantasy a skvělé postavy. Doufám, že časem bude i další díl. Až úplně na konci listopadu ale přišel další žhavý soutěžící – Pro tebe. A jak se ukázalo, někdy stačí jen dva kousky na to, aby bylo zatraceně těžké vybrat ten nej. Je to hodně, hodně těsné, ale vítězem je přeci jen Pro tebe.

 

Co plánuji na prosinec?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z listopadu:

Stín větru – do této se mi nesmírně nechtělo. Nějak jsem na začátku čtení nemyslela, že v ní najdu to, co by mi zrovna sedlo. A bohužel se to i stalo. Prostě nesedla do aktuálního naladění. Odložila jsem ji tedy na někdy později. Protože toto je rozhodně kniha, na kterou musím mít chuť.

Ostrovy bohů – tak toto byla pecka. Bavily mě nesmírně postavy i jejich příběh. Doufám, že se dočkám i dalšího dílu, protože konec napovídá, že to bude ještě pecka.

Dědic trůnu – kniha je sice hezky čtivá, ale tak nějak spadá do kategorie nenadchne-neurazí. V polovině už na mě bylo té nehynoucí, osudem předurčené lásky nějak moc. Jinak příběh a nápad  dobrý, ale nic, co by výrazně vyčnívalo.

 

Tři vyvolené na prosinec:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Já legenda – film mám ráda, tak se těším na předlohu.

Jedna z loňska

Tady vyberu Mosazné město – už nevím jistě, o čem má být, tak nečtu anotaci a těším se na překvapení.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Boží hrob – ani nevím, proč jsem tuto sérii nechala tak dlouho spát. První díl nechal takový dojem, že si ho stále pamatuju.

 

Když se blíží ty Vánoce, vybrala jsem ve všech kategoriích knihy, které jsem dostala. Je to stylovka :)

Mám tu taky hodně vybraných kousků s vánoční a vůbec zimní atmosférou, tak se pustím do nich. A taky vymýšlím nové okruhy Vyvolených na příští rok. Systém se osvědčil. V knihovně jsem našla poklady a ubylo dlouhodobě nepřečtených.

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za listopadem:

Chyba v datech napravena. Logická díra zasypána.

Prosincové psací plány:

Při zasypávání logické díry jsem objevila další :D to je nekonečný příběh. Takže zpět na značky a jedem znova. Naštěstí je tohle nové vymýšlení to, co mě baví víc než nějaké škrtání a úpravy.

 

Vánoce, Vánoce přicházejí! Užijte si advent :)

Konec hlášení!

Legendy a lháři

 

První díl mě bavil. I když bych mohla mít výhrady, že to bylo trochu zjednodušené a odpočinkové čtení, bavilo mě to i tak a čtení jsem si užila. Proto jsem se rozhodla pustit i do druhého dílu. Jednak jsem očekávala minimálně stejné nadšení a pak jsem samozřejmě chtěla vědět, jak se bude příběh dál vyvíjet a jak dopadne.

 

Anotace:

Josslyn Drakeová stojí nad propastí! Poté, co spolu s Jerichem a princem Elianem uprchli z paláce, doufala, že se jim podaří zabít víc much jednou ranou. Jenže vydat se na milost a nemilost Jerichově šéfové, nechvalně proslulé čarodějce Valery, nebyl zrovna nejlepší nápad. Brzy je zřejmé, že se pomoci zvenčí nedočká. Naopak je otázkou, nakolik se může spolehnout na Jericha Noxe, lapeného mezi city, jež chová k Joss, a magickým dluhem, který jej poutá právě k Valery.

Jenže válka mezi mágy a impériem je v plném proudu. Josslyn se musí naučit ovládat svoji magii, aby v Banyonových vzpomínkách odhalila tajemství, které je klíčem ke svržení královniny tyranie. Závisí na tom nejen osud impéria, ale také životy jejích nejbližších.

 

…

 

Na začátku jsem byla ráda, že příběh Joss a Jericha má jen dva díly. Nekonečné série hodně tlustých knih už jsou pro mě trochu vyčerpávající, pokud není příběh opravdu velmi dobrý. Tři díly jsou maximum, co snesu a autor nemá ani příležitost vybrakovat sám sebe. Dva díly mi tedy připadají tak akorát, obzvlášť pro YA, který je sám o sobě většinou trochu příběhově jednodušší, protože je určen pro mladší čtenáře. V Legendách a lhářích se ale ukázalo, že chybějící třetí díl může být v něčem i na škodu.

Navázat na první díl jsem mohla i poměrně rychle, protože knihy vyšly ještě v témže roce. To je za mě dobře. Dlouhé čekání bývá někdy nemilé a komplikuje začítání a myslím, že toto by byl asi ten případ. Příběh totiž má sice čtivost, ale už ne takovou sílu, abych nezapomněla, oč v knize šlo. Pro případ nás starých sklerotiků autorka na několika místech šikovně, byť poněkud skromně, připomněla, oč v předchozí knize šlo.

 

Do příběhu jsem se vrátila přesně na místo, kde předchozí kniha končila – tedy časově. Postavy se nacházely už na jiném nebezpečném místě, ale to ničemu nevadilo. Naopak to bylo dobře, protože se vynechal popis zbytečného cestování, kde by se sice mohla dít spousta zajímavého, ale ne pro dění nutného. Hrdinové utekli z paláce, ale že by byli v bezpečí, to se úplně říct nedá. Nacházeli se totiž ve městě kde „vládne“ Valery. Čarodějka, která je nejen mocná, ale i morálně trochu nezvyklá. Zkrátka – bojte se jí, i když jste kámoš. Protože nejlepší Valeryin kámoš a jediný člověk, kterému by nikdy neublížila, je Valery.

Joss má pořád na krku paměťovou magii, která se vzpírá ovládnutí. Jericho pořád slouží Valery a vztah s jeho bratrem má stále hodně nevyjasněných záležitostí. Elian čelí svému prokletí, které se den ode dne horší a hrozí nebezpečí, že někomu ublíží, dost pravděpodobně lidem, na kterých mu záleží. Do toho všeho nám tu zůstalo z prvního dílu pár nevyřešených záležitostí. Třeba otázka toho, kdo je vlastně lump a jak to doopravdy bylo s královnou a lordem Banyonem.

Na předchozím dílu jsem ocenila právě tyto věci. Politiku a pečlivě budovanou zápletku a vztahy mezi postavami. Zároveň nebyl děj moc složitý a překombinovaný, takže se mi dílo zařadilo do příjemně oddechových knih, které slupnu jako malinu a čtení si užiju.

Slupávání, užívání a příjemné oddechování mi zůstalo, takže by se zdálo, že není nač žehrat. Pár výtek si nicméně najdu. Druhý díl totiž pro mě naneštěstí nebyl tak dobrý, jako ten první. Ne snad proto, že by autorka ztratila styl nebo se příběh stal nezajímavým a postavy nudnými. To ne. Jen mi připadalo, že zvolené tempo vyprávění bylo poněkud nešťastné.

 

Myslím, že to, co jsem původně oceňovala, nakonec knize neprospělo. A sice omezení na pouhé dva díly. Nedostatek místa v druhé knize totiž autorku donutil hodně zkratkovitě uzavřít jednotlivé dějové linky a tím se z té hlavní poněkud vytratilo nejen napětí, ale bohužel taky většina emocí. Vlastně to pak scházelo i v těch vedlejších.  A odnesl to nejen vztah Joss a Jericha, ale i zajímavé postavy, jako Valery, lord Banyon nebo princ Elian.

Kdyby bylo načatých vedlejších dějových linek a zápletek méně, bylo by to lepší, protože by hlavní dostala více prostoru. Na druhou stranu by to zase byla škoda, protože vedlejší linky s potenciálem k vynechání, byly skvělé a mě zajímalo, jak postavy v nich dopadnou.

Chybějící emoce taky rozbily dobře nastavené vazby mezi postavami, což byla škoda, protože politické hrátky a pletichy v předchozím dílu s mezilidskými vztahy a důvěrou hodně zakouzlily. Všechno dění bylo najednou takové krátké, na to, jak krásný příběh z toho mohl být, se vše oddálo hodně rychle a důležité zvraty a převraty se uskutečnily doslova na pár stránkách. Postavy dělaly nepochopitelně sebezničující rozhodnutí jen tak. Autorka neměla dost prostoru, aby rozpracovala to, oč mohla jejich rozhodnutí opřít a zdůvodnit. Z mocných čarodějů byli najednou bezmocní až směšní a zcela nelogicky jednající hráči. Bylo to škoda, protože v předchozím dílu tak pečlivě nachystané zápletky a pikle vyzněly trochu jako plácnutí do vody. Autorka píše hodně dobře, to mi v jedničce dokázala. Kdyby ovšem tady měla k dispozici prostor v další knize nebo aspoň sto stránek navíc, příběhu by to rozhodně velmi prospělo.

Pokus o politiku a revoluci v příběhu moc nevyšel. Opět z toho důvodu, že se vše hodně uspěchalo a zjednodušilo jen do pár odstavců. Obávaný a mocný lord Banyon byl jen postavička, která tak povlávala sem a tam a připomínala člověka v depresi nebo někoho kdo po urputném boji najednou ze dne na den rezignoval úplně na všechno. To mě hodně zklamalo. A nejen u něj. V podstatě všechny hlavní postavy, které v knize byly a měli po celou dobu největší vliv na události, ustoupily do pozadí a impuls dění předala postava úplně jiná a navíc vedená hloupým rozhodnutím v osobním zájmu. Že mohla víc pokazit než vylepšit? Mít série další díl, bylo by to super prodloužení zápletky – všechno by se pokazilo a hrdinové měli hned důvod k dalšímu boji za zlepšení.

Nejzásadnější věc v politické lince, která měla doslova převrátit život všem v království, se prostě najednou a hodně mimochodem stala. Jako by to snad nemělo mít následky. Celé království si prostě mělo říct „aha, tak jsme se pletli a teď už nebudeme“. Prostě toto byl spíš otevřený konec, než co jiného, protože nechal asi nejdůležitější otázku. Co dál? Taky magie, která měla být zásadní, mi tady najednou připadala odsunutá na vedlejší kolej. Zdálo se, že není ničím víc než tím, co mělo oddělit lidi od sebe a znepřátelit magické a nemagické občany. Což bylo najednou zbytečné zjednodušení a hodně přehlédnutý potenciál.

Linka mezi Joss a Jerichem bohužel taky úplně nenaplnila mé původní, prvním dílem nastavené očekávání. Jericho ztratil svůj vtip a jeho interakce s Joss už nějak nejiskřily. Pořád byly zajímavé postavy, ale ne jako pár. Zdálo se, jakoby jejich city mírně vyvanuly nebo prostě neměly unést rozdíly mezi nimi a stávající situaci v příběhu a měly se změnit spíš v přátelství. Na jednu stranu to sice mělo logické zdůvodnění, ale i tak… Slibně se rozvíjející vztah pro mě začal balancovat na trochu nejisté hraně. Měl jeden zajímavý a velmi dramatický moment, jenže autorka pojala potřebu své rozhodnutí ohledně jedné z postav zvrátit. To pro mě bylo spíš na škodu jak ději, tak vztahu, ale chápu, že k určité věkové kategorii, pro kterou je kniha určena, ještě podobné zázraky patří. A konec konců je zde tak nějak vyžadován šťastný konec.

Na jejich vztahu lze nicméně chválit jednu věc – zůstal přesně v rovině dané věkovou kategorií čtenářů. Žádné prasečinky tu nejsou, maximálně pár polibků. A to je rozhodně fajn, protože v některých knihách mi to přijde popisem hodně přepálené. Autorka vytvořila pěkný vztah mezi dvěma lidmi, kteří sice nejsou úplně ze stejného prostředí, ale spojily je věci pro dobrý vztah důležité mnohem víc, než to, co se děje pod duchnou.

 

Jako celek kniha vůbec špatná nebyla. Vlastně se mi dostalo nějakého toho vyřešení většiny rozjetých dějových linek, i když hodně zrychleného. Nápad byl vážně dobrý a klidně by unesl i o hodně víc složitější a méně YA zpracování. Autorka na to rozhodně má schopnosti. Pokud vezmu v úvahu zamýšlenou věkovou kategorii čtenářů, není na knize objektivně vůbec nic špatně a jsem přesvědčená, že se bude líbit. Přes moje výhrady je to pořád to lepší v současné YA.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh se můžete podívat tady. Celá série  je zde.

 

První díl série na bloGu:

Vzpomínky a vrazi

 

O knize:

Autor: Morgan Rhodes

Série: Vzpomínky a vrazi (2. díl)

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 288

Pro tebe

 

Co jsem čekala? Nějaký hezký a trochu smutný romantický příběh. Anotace toho naštěstí moc neprozrazuje a to je dobře. Protože kdyby prozradila víc, příběh by přišel o část své síly, i když rozhodně ani o trochu z poselství, které nese. Takto na úvod mohu prozradit, že toto je jednoznačně adeptka na knihu roku.

 

Anotace:

Nedlouho po svatbě Lo Harperová jen bezmocně sleduje, jak se jí život hroutí pod rukama. Každý den je delší, těžší a černější než ten předchozí. Cítí se ztracená a osamělá a neví, jak dlouho ještě vše vydrží. Pak ji zvláštní ironie osudu spojí s mužem, který se jí v bezútěšné situaci stane záchranným lanem. Je okouzlující, laskavý a nic po ní nechce. Jako by jí stál po boku proto, aby jí vykouzlil úsměv na tváři a rozptýlil ji, i když jen na chvíli. Bolest a zoufalství však Lo nepřestávají pronásledovat. Stejně jako pocit viny, kterého se nemůže zbavit.

Luke Williamson je úspěšný svobodný muž, který se ve vztazích se ženami vyhýbá komplikacím i větším závazkům. Když mu jednoho večera pod kola auta vběhne mladá žena, jeho bezstarostný život se obrátí vzhůru nohama. Lo a Luke navážou nepravděpodobné přátelství, i když ze zcela odlišných důvodů, na které oba začnou spoléhat. Přestože Luke s Lo svůj život sdílí, ví, že ona před ním ten svůj skrývá. A jak se její tajemství postupně odhaluje, Luke si pomalu uvědomuje, že aby Lo mohla mít svůj šťastný život, musí obětovat své štěstí on…

 

…

 

Taky po přečtení anotace přemýšlíte, v čem to trápení hlavní hrdinky spočívá a co nakonec bude muset on obětovat? Těch možností, co se Lo může dít je tolik… A já jsem ani přibližně neodhadla nejen správnou odpověď ale ani to, jak silný příběh se dá na něčem takovém postavit. A to už jsem přitom pár podobných (a přece hodně jiných) četla. Bohužel je nemohu doporučit konkrétně, protože tím by se vše prozradilo a to nechci :)

O téhle knize je opravdu hodně těžké psát, protože nechci vyzradit nic pro příběh podstatného. Potíž je v tom, že to nejlepší – tedy emoce a vztahy mezi postavami se těžko vysvětlují bez informací k ději. No, asi se budu muset pokusit :) Případné spoilery, kterým se nepůjde vyhnout, označím. Ale nepřestávám doufat, že se jim vyhnu úplně.

 

Knihu jsem celkem dlouho odkládala ve prospěch jiných a trochu jsem se odhodlávala do ní pustit. A to i přes to, že jsem se na ni hodně těšila. Upřímně musím doznat, že proto, že jsem měla od knihy opravdu velmi vysoká očekávání a měla jsem strach ze zklamání. Že nebude taková, jak čekám. Tak silná, jak se píše v hodnoceních. Pak jsem knihu konečně otevřela… a přečetla za jeden víkendový den. Protože toto je přesně ten příběh, od kterého neodejdete. Bude to bolavé, s tím počítejte, ale zároveň se dočkáte hodně krásných okamžiků a čtení ve vás hodně zanechá.

Příběh na střídačku sleduje dění z pohledu dvou hlavních postav Luka a Lo. Měla jsem tak příležitost oba opravdu dobře poznat. Jejich životy, zázemí, okolí… Oba dva byly hodně silné postavy, které unesou neskutečně moc. Až je to překvapivé, kolik člověk – konkrétně v tomto příběhu žena i muž – dokážou vydržet a nezlomit se. Jasně, Lo neměla zrovna dvakrát na výběr – tedy vlastně měla, ale… měla možnost, ale nebyla pro ni z jasných důvodů přijatelná a tak vydržela. Luke možnost měl, ale z důvodů velmi nesobeckých a z velmi silných citů v sobě dokázal najít to nejlepší, co ani sám nečekal, že by v něm bylo. Jenže v životě obou se objevily okolnosti, které vás dokážou od základu změnit. Z někoho vykřešou to nejlepší a z někoho ne – jedna taková „ne“ postava se tu taky najde. A je to jediná postava, pro kterou vzhledem k jejímu zapojení do dění nebudete mít pochopení ani trochu.

 

Kniha v sobě ukrývá opravdu silné lidské příběhy. O to jsou silnější, že víte, že ve vašem okolí se minimálně Loin příběh někde určitě odehrává a možná dokonce znáte někoho, kdo podobný prožil. Dílo je tak velmi čtivé nejen tématem, ale ze značné části i zpracováním. Autorka se nežene do patosu, emoce a prožívání postav popisuje v podstatě jednoduše a přímočaře. Přes to se na stránkách najde obrovská hloubka citů, které i když nejsou přímo řečeny, jsou vidět z každého skutku nebo gesta.  Že se Luke zamiloval, ví čtenář daleko dříve, než Luke samotný. Že to není tolik vidět u Lo nebo že cítí nad svým rostoucím vztahem k Lukovi vinu je více než pochopitelné. Přes to, že jsou tu naznačené jisté morální otázky, tomu vztahu jsem od začátku naprosto fandila. Oceňuji  a to hodně, že jednu morální hranici autorka nepřekročila. V příběhu nejsou žádné erotické scény a ani by se do něj nehodily.

 

Autorka proti sobě prostě postavila dvě naprosto protichůdné emoční a morální situace a nechala postavy, ať se s tím popasují. A musím říct, že to autorsky zvládla naprosto skvěle a velmi citlivě. Předložila situace, ve které se čtenář musí sám sebe ptát, jak by jednal na místě postav. Najednou jste při čtení v situaci, kdy víte, co je morálně správné rozhodnutí ale zároveň víte, že sami byste dost pravděpodobně nebyli schopní ho udělat. Zároveň však při čtení žádnou z postav nesoudíte, protože příběh je tak skvěle napsaný, že toho ani nejste schopni a jen čtete, jak to bude dál.

Vedlejší postavy a vztahy jsou taky velmi dobře uchopené. Vztahy, které měla Lo dříve z – možná ne pochopitelných nicméně jasných důvodů mizí nebo se zhoršují. Ovšem nesuď nikdo, kdo nezažil. Já jsem se ptala sama sebe, jak bych se zachovala já a jakou sílu bych v sobě za daných okolností dokázala najít. Upřímně nevím a doufám, že to nikdy nezjistím. Mnohem víc se tedy objevují vztahy nové ze „strany“ Luka. Jeho kamarád Todd, který ve vztazích spíše plave, jeho dcera, která přes své mládí má poměrně jasno v životě a v podstatě ji všechno ještě čeká, dědeček… Každý je úplně jiný a bez každého jednoho z nich by knize hodně chybělo.

Je tu jedna postava, která stála v centru dění a přes to trochu stranou. Ona byla svým způsobem centrem bolesti a důvodem Loina utrpení, i když bez vlastní viny. Bylo mi to tak velmi líto, ale ve víru ostatního dění a „budoucnosti“ příběhu, jsem tuto postavu trochu přehlížela a jejími pocity a prožíváním jsem se nechtěla moc zaobírat. Až budete číst, pochopíte, kdo a proč.

 

Příběh je opravdu výjimečný. Hodně náročný, zejména pro empatického čtenáře, který se opravdu vcítí do situace všech zúčastněných. Přes všechnu tu neradostnou stránku je taky velmi krásný, zejména pro to, jak je skutečný a že přináší naději. Ne pro všechny – na to je opravdový až moc – ale aspoň pro někoho, což je svým způsobem útěcha.

Zajímavé je, že ač je v knize popisováno naprosté dno zoufalství a lidi na konci svých sil, nic z toho se na čtenáře nepřenese v negativním smyslu. Jo, pobrečíte si, někteří možná hodně, ale mnohem víc ve vás zůstane pocit vděku za to, co máte a že vám život nadělil to dobré.

Myslím, že asi každý pochopil, že knihu doporučuji všemi deseti. Pro toho, kdo má rád silné a opravdové příběhy, bude jako dělaný.

Od autorky jsem zatím nic nečetla a očividně to byla chyba. Pokud jsou i další její knihy takto dobré, není nad čím váhat. Určitě se po nich podívám a dám vědět :) Další knihy jsou sice, jak se zdá, spíše eroticko-romantického ražení, ale to nevadí.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh se podívejte tady, stojí to za to.

 

P.S.: Nakonec se to povedlo bez spoilerů :)

 

O knize:

Autor: Jodi Ellen Malpas

Překlad: Iva Bartíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 696

 

Kašlu na prince, to radši lamu

 

Na čtení této romantiky z nakladatelství Cosmopolis mě jednoznačně nalákala obálka. Jo, až tak povrchní jsem, že jsem knihu chtěla číst, aniž bych pořádně věděla, o čem je :D Krásná obálka a příslib romantiky prostě postačil. Pak, když jsem zjistila, že se bude odehrávat v Argentině, mě začala zajímat o trochu víc. Není to úplně běžná destinace a tak jsem čuchala něco neokoukaného a svěžího.

 

Anotace:

Sedmadvacetiletá Amy se náhle ocitla bez práce i bez přítele, a dopis od tety Moreny proto přichází jako na zavolanou. Morena si chce v Argentině otevřít lamí farmu. Nemohla by jí neteř přijet pomoct? Amy po příležitosti skočí a o sedm týdnů později už si zvyká na venkovský život – tedy spoustu drsných mužů a příliš silný čaj maté. Největší výzvu pro ni představuje Nicolás, mlčenlivý a nebezpečně pohledný gaucho. Amy s ním vůbec nedokáže vyjít, ovšem jen do chvíle, kdy spolu zachrání mládě alpaky před smečkou divokých psů. Najednou se stanou přáteli – i něčím víc. Jenže Nicolás skrývá temné tajemství, které může všechno, co si Amy zamilovala, obrátit vzhůru nohama.

 

…

 

Všechno začalo koncem – tedy rozchodem. Hlavní hrdinka příběhu Amy dostala kopačky. Jako obvykle si k tomu chlap vybral tu „nejvhodnější“ příležitost. Tj. den jejich čtyřletého výročí. No uznávám, mohlo to být horší. Třeba Vánoce nebo její narozeniny. Jednu věc ovšem musím jejímu bývalému přičíst k dobru. Jeho důvody k rozchodu byly naprosto logické. Opravdu se k sobě nehodili a nejspíš by to šťastný vztah nebyl. Mám tedy první bod, v němž je kniha výjimečná – bývalý není popsán jako úplný debil a rozchází se z relevantních důvodů – či spíše aspoň ty relevantní důvody uvede.

Amy to pochopitelně dost sebere a začne nad tím vším přemýšlet. Opravdu je taková, jak ji ex popsal? Protože pokud ano, je on opravdu v životních prioritách jiný a vážně se k sobě nehodí. Jak to tak bývá, z podobných bilancování se rodí ukvapená rozhodnutí (která nemusí být nutně špatná). Amy jedno takové rozhodnutí udělá – odjede do Argentiny za svojí tetičkou, která rozjíždí lamí farmu a prosí Amy o pomoc s lákáním turistů. Změna prostředí – fajn, noví lidé – taky fajn = Amy doufá, že obojí by jí mohlo na zlomené srdce blahodárně zapůsobit. A třeba taky nasměrovat její život k něčemu, co jí bude dávat smysl.

 

A tak se ocitá v Argentině, odkud její rodina pochází. Autorka tak mohla do knihy vložit popisy krásné přírody, zázemí farmy i odlišný životní styl a filosofii místních gauchos. Musím říct, že toto na mě zapůsobilo a opravdu si umím představit dovolenou v takovém prostředí. Spolu s hlavní hrdinkou si toho v příběhu je možné užít dosyta. Všech těch vyjížděk na koni, místní slavnosti a sedánky u ohně, dlouhé spaníčko ve vlastním pohodlném domku… Škoda jen, že Amy přes všechno to okouzlení novým místem zapomněla na něco důležitého – tetina farma má problémy a ona sem přijela proto, aby s tím něco udělala. Tady má kniha první mínus – zdá se mi jako promrhaná příležitost, že se autorka nezaměřila více právě na to. Na zachraňování farmy a budování něčeho nového, co by dalo Amy smysl života a zároveň zachránilo tetinu farmu. Hlavní hrdinky i příběhu bych si vážila mnohem víc, kdyby na oné záchraně někdo opravdu zamakal. A jsem si jistá, že by společné úsilí daleko lépe sblížilo i ji s Nikolásem.

 

Nechápejte mě špatně – Amy nebyla zlá, líná nebo blbá. To ne. Spíš bych ji popsala jako mírně povrchní, nicméně dobrosrdečnou bytost. Postupně mi byla čím dál víc sympatická a jsem si dost jistá, že by farmu zachránila i vlastníma rukama, kdyby dostala víc času, vstupních informací a nerozptylovala ji romantická linka a Nikolásovy potíže. V dobrém mě překvapila tím, že se nijak přehnaně netrápila zlomeným srdcem, nefňukala, nepropadla alkoholu a nenadávala na ex, kudy chodila. Místo toho pracovala na sobě a rozhodla se otevřít něčemu novému. Její rozhodnutí změnit prostředí se jí tak vyplatilo :) Pochopitelně taky nebylo na škodu, že na farmě potkala někoho nového. Sice ji často štval, ale na druhou stranu se jí taky hodně líbil.

Nikolás, co k němu říct? Hrozně dlouho jsem měla pocit, že ten chudák kluk není naprosto postava, která by pro mě mohla být romantickým hrdinou. Ono vážně nestačí, když je zadumaný, protivný, hezký s dlouhými vlasy a chodí v černých hadrech. Z Nikoláse by to charismatického chlapa prostě neudělalo. Pro mě byl nevýrazný, nudný a náladový a s potřebou neustále si něco dokazovat, jakoby nedospělý a dětinský. Toto mi na mužích vadí obecně a na hrdinech v knize obzvlášť. Že měl otravné jméno, bych mu klidně odpustila. Těžko říct, jestli jsou argentinští muži opravdu takoví, jak byli v knize popsáni. Pokud ano, asi se dalším romanťárnám s nimi vyhnu :) Nikolásovi nemůžu upřít fakt, že se potýkal s opravdu vážnými problémy, takže měl nejspíš na své náladové výstřelky právo. Jenže právě to, co jsem na jeho povaze chápala, z něj nedělalo zrovna onoho ideála romantických příběhů. Po dočtení se mi zdá, že by bylo lépe, kdyby autorka jeho problémy do knihy nezahrnula a věnovala se raději problémům farmy.

Pro žádného znalého čtenáře nebude překvapením, že tihle dva tvoří pár. Bohužel to mezi nimi hrozně dlouho absolutně nejiskřilo. Prokousávala jsem se knihou, stránky letěly, bavilo mě to, protože život na estancii pro mě byl zajímavý. Ale náběh na romantiku nikde. Dokonce i v situacích, které jiné autorky využívají k začátkům sympatií a jiskření stále nic. Byla jsem zvědavá, kdy se to zlomí a jestli vůbec vztahu těch dvou uvěřím. Hmm… bohužel  jsem se jaksi nedočkala. Romantika mezi nimi mě tak docela nepřesvědčila o tom, že jsou víc, než hodně dobří kamarádi, kteří občas dumají nad tím, co by, kdyby. Jediné, co mi připadalo uvěřitelné, byla Nikolásova žárlivost, což je s podivem vzhledem k tomu, že lásku jsem mu moc nevěřila. Očividně mě prostě nebere, když se dospělý chlap chová jako trucovité děcko. Název knihy dokonale sedí :) jestli bych na nějakého prince kašlala, byl by to rozhodně Nikolás.

 

I když romantika mi tak nějak nesepla ani časem, příběh se mi četl hezky a bavil mě. Rozkrývání zamotané historie dvou hrdých argentinských rodin bylo rozhodně zajímavým prvkem příběhu. Vlastně mi chyběly pouze nějaké výraznější pokusy o záchranu farmy. Je to trochu škoda, protože kdyby tam byly, bylo by z příběhu mnohem víc, než jen dost průměrná romanťárna. Oceňuji nicméně absenci lechtivých scén. V dnešní romantické literatuře je to jako svěží vítr :)

Jiné vztahy mezi dalšími postavami byly popsány výrazně lépe. Amy přijíždí do situace, kdy v poměrně uzavřeném prostředí fungují nějaké vazby a pochopitelně to tam všechno hodně rozčísne. Zapůsobí jako vnější element, který tropí zmatky, i když naprosto nezáměrně. Proto ne s každým najde ihned společnou řeč a některým aktérům je přímo trnem v oku. Občas někomu šlápne na pečlivě ukrývané „kuří oko“, což sice nutí otevírat staré rány, ale na druhou stranu také může vysvětlit staré křivdy a lecos napravit. Kupodivu zrovna tohle mě bavilo opravdu hodně. Bylo to popsané přesvědčivě, ale bez přehánění. Autorka měla zkrátka zvládnuté všechno, krom té romantiky. To, že mi romantická dvojice nesedla, ale může být pouze můj problém, takže se nenechejte odradit.

 

Pokud vám romantika nesedne, jako mě, pořád se ještě můžete zahojit na příběhu, který je opravdu čtivý. Kniha se čte fakt úplně snadno a netradiční prostředí tomu hodně pomáhá. Naštěstí jsem nijak výrazná očekávání neměla, takže vlastně vůbec zklamaná nejsem a kniha zanechala příjemné pocity. Prostě taková milá oddechovka, ke které se ale už nejspíš vracet nebudu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh je k nahlédnutí třeba tady.

 

P.S.: A abych nezapomněla, ke knize mám ještě jednu věc, která ale běžného čtenáře nejspíš vůbec nezajímá: Opratě?! To jako fakt? To mě vytáčí do běla. Jezdec na koni nedrží v pazourách opratě! Otěže, krucifix! Ještě bych to pochopila, že to řekne Amy jako jezdecký nováček, ale když to vypustil z pusy Nikolás, byl to další hřebík do jeho „gaucho“ rakve. Nutno ovšem říct, že to není nešvar jen této knihy. Není to rozlišeno v poměrně dost případech a asi i proto mě to tak hrozně vytáčí. Tak to jen, kdyby až sem náhodou dočetl nějaký překladatel nebo redaktor.

 

 

O knize:

Autor: Jana Portasová

Překlad: Tereza Eliášová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 392

Čtvrté křídlo

 

Ano, přiznávám se! Taky jsem podlehla krásné obálce a marketingové masírce, která se kolem tohoto příběhu vytvořila. Chvíli to dokonce vypadalo, že kdo nečetl „Čtvrťáka“ jako by v knižní komunitě vůbec nebyl. Já jsem se přidala k ostatním o něco později, nicméně se stejným nadšením. Lákalo mě na tom úplně všechno.

 

Anotace:

Dvacetiletá Violet Sorrengailová měla nastoupit do kvadrantu písařů a strávit život mezi knihami. Její matka, nesmlouvavá velící generálka, jí však nařídí, aby se připojila ke stovkám kandidátů toužících dostat se mezi navarrskou elitu: dračí jezdce. Violet chybí trénink, navíc je menší než ostatní a draci se s „křehkými“ lidmi nespojují. Spálí je! Proto bude potřebovat všechen svůj důvtip, aby obstála. Brzo ale zjistí, že z Basgiathské válečné školy vedou jen dvě cesty ven: absolvovat, nebo zemřít.

 

…

 

Knihu jsem začala číst až ve chvíli, kdy se přiblížilo vydání dalšího dílu. Co kdyby mě to chytlo a na pokračování by se dlouho čekalo, že? Co potom? Zároveň jsem trochu doufala, že mě to nechytne, protože pokračování je poněkud dražší. No tak smolík. Chytlo mě to :) A zároveň mě suma ani tolik nebolí, protože to za to stojí. Kdybych měla dojmy zkrátit do jediné věty, řekla bych, že kniha má prostě všechno, co mě baví na podobných žánrech.

Nejen z tohoto důvodu mě to chytlo až překvapivě rychle. Do děje se vplulo nesmírně snadno a vlastně i vztah k hrdince jsem měla vybudovaný už od chvíle, kdy jí matka šlápla do představ o budoucnosti písařky a poslala ji v podstatě na smrt do akademie dračích jezdců.

 

Hlavní hrdinka neměla mít od začátku šanci. Nebyla připravovaná na kariéru jezdkyně jako ostatní adepti, kteří makali na dovednostech už od mala. Ona je ještě ke všemu i fyzicky poměrně slabý kus. Snadno se jí stane úraz, má slabé svaly, snadno se lámající kosti a vyskakující klouby. Nebyla jsem si tak úplně jistá, z čeho její křehkost a náchylnost k úrazům přesně pramení. Možná nějaká nemoc nebo prostě netrénovanost a fyzická slabost? Nejspíš to mělo i něco společného s tím, co se stalo její matce v těhotenství, rozhodně to ale nebyl ideální fyzický stav pro tak náročné povolání. Jenže ona má prostě paličatou povahu a schopnost vydržet docela hodně - zdá se, že když s bolestí denně žijete, vydržíte víc. Do toho je i chytrá, umí používat hlavu, svou výhodu si uvědomuje a dokáže z ní i těžit, když nestačí dovednosti a síla, umí si poradit jinak. Ví, že sama asi nepřežije nijak extra dlouho a tak si od začátku krom nepřátel nadělá i přátele. A přijmout pomoc umí. Vážně oceňuji, že autorka z ní až do konce knihy neudělala přehnaně a nečekaně silnou bytost. Ano, má velkou moc, ale na jejích slabostech to nic nezmění. Sice zesílí tréninkem, ale nadále potřebuje pomoc, protože ve fyzických věcech je přeci jen pořád slabší, než by potřebovala. Na konci je nad slunce jasné, že ji čeká ještě hodně učení, rozhodně není hotová bojovnice – toto je podobné jako v Eragonovi a je to další věc, kterou hodnotím kladně.

Hrdina – co o něm říct :) Jo, je prostě přesně ten typ, kterého chceme :) a zároveň – kupodivu – mi vůbec nepřipadal jako stereotypní mužský z podobných knih. Není potřeba nic psát. Stačí si ho jen při čtení užít :) Přemýšlím, ke komu ho nejlépe přirovnat, ale Xaden, jak se zdá, vytvořil svoji vlastní kategorii. Rozhodně není jen hezká tvářička, chodící charisma a dobrý bojovník. Xaden je jako cibule a já se těším na další vrstvy.

Ostatní postavy jsou také skvělé. Nejen Violetini přátelé, ale i nepřátelé. Vůči postavám jsem slyšela i výtku, že jsou ploché, ale mě to tak nepřipadalo. Někteří možná naplňují představu o určité šabloně, ale rozhodně je nebudu označovat za ploché. Méně péče bylo věnováno spíš těm, kteří v ději nebyli tak důležití, objevili se okrajově nebo brzo zemřeli. Navíc interakce a rozhovory mezi nimi jsou občas dost vtipné. Dokonce i Violetin drak je místy docela vtipálek.

Pak jsou tu samozřejmě draci :) Spojení s draky mě bavilo. Bylo to opravdu zajímavě pojaté a Violetin drak se ukázal jako docela pohodář – v rámci dračích možností Líbilo se mi, že spojení s drakem si člověk musel hodně zasloužit a že to byl drak, kdo si jezdce vybral. Naneštěstí nikdo netušil, podle jakého klíče draci své jezdce volí. Jen se říkalo, že draci nesnášejí slabé jezdce. Mě se ale zdálo, že to nebylo jediné rozhodující kritérium. Samotný proces volby byl zajímavou kapitolou. Jezdci nedostali vejce, aby se jim vyklubalo. Museli navázat kontakt s dospělým drakem za poměrně dost nebezpečných okolností.

Draci zde jsou hrdé bytosti. Od začátku není pochyb, že lidi si sice hrají na armádu, ale jsou to draci, kteří o věcech rozhodují – od výběru kadetů po další, které nechci prozrazovat. Draci určují pravidla. Nevyhovujete jim? Upečou vás. A to, že si vás vyberou jako svého jezdce, nemusí ještě nic znamenat. Pokud z nich při výcviku spadnete, mohou se rozhodnout vás nechytit.

Ve spojení s draky přichází určitá surovost a neodvratná nemilosrdnost. Jakkoli hrozný byl výcvik, když jste dosáhli svého a spojili se s drakem, úleva ani bezpečí nepřišli. Nebylo pochyb o tom, že hrdinům jde o krk každý den – a hodně jich také zemře v průběhu děje. K mé smůle i pár mých oblíbenců. A že je zde docela snadné si některé postavy oblíbit, i když jsem je znala jen chvilku.

 

Svět v knize představený mě opravdu hodně upoutal. Jak zdejší organizace armády, tak fungování země, která se brání útokům nepřátel zpoza hranic. Zdejší obrana byla hodně propojena s draky a tak není divu, že jezdci byli elitou mezi bojovníky. Politika byla taky dost zajímavé vymyšlená, i když se jí autorka nezabývala tolik, jako výcvikem Violet. Počítám ale, že to přijde v dalším pokračování. Tady bylo ukázáno tolik, aby to stačilo vzhledem k situaci v příběhu a aby bylo jasné, že věci nejsou takové, jak se na první pohled mohou jevit. Na konci se mnohé prozradí a náhlý obrat na vahách „hrdina versus padouch“ se ukáže být velmi zajímavým. Pro postavy je podstatná nejen fyzická zdatnost a nemilosrdnost v boji. I přátelství a morální hodnoty jsou zde důležité. Ukáže se, že zrada je dost relativní pojem, jenže stále nebude jasné, kdo si lže do kapsy a kdo byl oklamán a kým a proč. Jediné, co víme, že draci jsou tím, kdo rozhoduje a vládne. Lidé bez draků by se neubránili, a nakonec ani draci bez lidí nejspíš ne.

Zkoušky, které museli zájemci podstoupit, dávaly překvapivě naprostý smysl. Už jen ten vstup do akademie.  Na první pohled vypadal přechod po úzké lávce nad propastí dost zvláštně, ale když pak přijdete na to, že vlastně z nich mají být jezdci na dracích, kteří létají poněkud vysoko a občas se hodí na nich při boji popoběhnout, začne to najednou dávat smysl. Co taky s člověkem, který neudrží ani základní rovnováhu. Další zkoušky byly dílem otázkou boje a dílem praktických věcí, které se dračím jezdcům prostě hodí každodenně – od nástupu na draka až po udržení se na něm nebo pochopení bitvy a správná bojová strategie. Trochu mě překvapilo, že jezdci vezdejší nepoužívají sedla. Takové sedlo se mi zdá docela praktické, ale místní draci by to asi nepochroustali – rozhodně ne všichni.

Romantika mi sedla. Jakože opravdu hodně. Není sice absolutně pochyb o tom, kdo bude hlavní „hot boy“ , ale to mi nevadí. Upřímně ani netuším, jak by se to dalo tajit, ještě v žádné romantické knize se to neutajilo v podstatě od prvního setkání těch dvou. Bylo taky jasné, že chudák druhý ve hře prostě nemá šanci. Přes to, že se znali dlouho a Violet do něj byla mimo akademii trochu zamilovaná, nakonec nebyl konkurence – a láska přešla z více důvodů, nejen proto, že jeho sok byl žhavý jako kamna. Na druhou stranu Violet ho ani netahá za nohu, jakmile přijde na to, koho chce, drží se svého rozhodnutí. Navíc nelze popřít, že mezi párem to dost jiskří, ne snad úplně v dobrém od prvních stran – opět z pochopitelných důvodů – ale rozhodně si věnují značnou pozornost. A mezi náma, kdybych byla na jejím místě, taky bych se necukala :) Je tu taky zajímavě pojatý druh pouta, který svým způsobem váže hrdiny k sobě a nutí je k vzájemné blízkosti, i kdyby třeba nechtěli. Normálně mě pouto v knihách už vytáčí, ale tady nelze mít námitek. Autorka to vyřešila naprosto dokonale! Oceňuji i lechtivé scény, které byly dostatečně žhavé, aniž by byly trapné. Hrdinka mu navíc nepodléhá zase až tak, umí si zachovat svou hrdost a samostatnost a nemyslí vagínou – opět plusové body.

 

Pokud už příběh obsahuje nějaká klišé, jsou tak podaná, že mi vlastně vůbec nevadila, pokud jsem je postřehla. Každopádně je to tak čtivé, že je těžko si podobných věcí všimnout. Vlastně je v knize všechno, co by člověk v rámci YA fantasy za klišé označit chtěl a nejspíš i mohl – hlavně co se hrdinky a romantiky týká. Jenže i když je to možná občas něčemu podobné, je to zároveň i neskutečně své a originální. Opravdu je snadné se do příběhu začíst a zamilovat.

Autorka udržuje skvělé tempo příběhu. Už jen tím, jak jsou nastavené podmínky v akademii, jde jejím hrdinům neustále o krk – všem hrdinům – a jedna napínavá situace střídá druhou. Draci nejsou v akci od začátku, nejdřív se jen tak míhají, než si vyberou svoje jezdce. Vlastně to trvá skoro celý první rok. Do doby, než se zapojí, ale rozhodně není nuda. Vlastně se mi hodně líbilo, že jezdci si musí své draky zasloužit, doslova vybojovat. Jen to posilovalo dojem elitní jednotky, kterou měli jezdci být.

Není to vysloveně dospělá fantasy, ale rozhodně to k ní má celkem blízko, takže to podle mě bude bavit i starší čtenáře, kteří vysloveně high fantasy úplně nepotřebují k životu. Bojová akademie a celkové ladění a atmosféra knihy mi trochu připomnělo Jiskru v popelu. A to je rozhodně lichotka! Takže pokud se někomu líbilo to, doporučuji zkusit i Křídlo. Nemůžu říct, že by příběh byl bezchybný, ale rozhodně je natolik čtivý a akční, že nějaké ty nelogičnosti ani nepostřehnete nebo nebudou vadit dobrému zážitku. Mně teda rozhodně nevadilo nic. Těch pět set stránek jsem slupla jako malinu a těším se na přídavek :)

 

P.S.: Pokud někdo bude chtít hledat chyby, najde je, ale nechápu, proč by to chtěl někdo dělat a raději si čtení neužil :)

 

O knize:

Autor: Rebecca Yarros

Série: Empyreum (1. díl)

Překlad: Pavla Kubešová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2024

Počet stran: 536

 

 

 

Další knihy z neobvyklých škol a akademií:

Jiskra v popelu Plamen v temnotě Smrt před branami

Nikdynoc

Rudý úsvit

Červená sestra

Měsíční rádobych - listopad 2024

 

Rok se nám zase dostává do své krásné fáze. K záplavě měkkého a něžného babílétového slunce a ranních mlh se přidává i záplava nových knih, které v posledním čtvrtroku vycházejí jak na běžícím pásu. Krom těchto příjemných okolností, které si obě náležitě užívám, se po dobu mého října nic tak zvláštního nestalo.

I když přece! Uplynul první rok v mé báječné práci a úderem prvního října začínám druhý. Pořád stejně spokojená. A to teda, musím uznat, je výjimečná událost, která stojí za zapamatování.

Taky v průběhu října začínám (jako vždy) nakupovat dárky na Vánoce. Ne, není to brzo! Chci se vyhnout prosincovému shonu a jen si užívat atmosféru v klidu, že už mám všechno koupené. Jak jsem nevěděla co, tak se mi to docela utěšeně slézá. Kupodivu letos zatím nemám vůbec nic pro sebe :D a to je taky výjimečná událost, protože tím většinou začnu.

Úspěšně pokračují dva mé konto ruinující návyky: Předobjednávkový sprint a Knižněbazarový maratón. Když jsme u té sportovní noty, chytlo se také roto-čtení. Při rotopedování statečně snižuji zásoby čtiva ve čtečce a ještě se docela projedu, když se začtu a zapomenu, že šlapu.

Tento měsíc bylo zvolení nej knihy obzvlášť náročné. Kandidátů bylo hodně – šest z dvanácti přečtených! - a do poslední chvíle jsem nevěděla, kterou, protože všechny měly úžasné příběhy a byly dobře napsané. Nakonec vyhrála ta, kterou jsem nominovala jako první a to Hlavně všechno přežít. Nakonec to byla ona, která ve mně zanechala nejvíc pocitů. Konkurenci tvořily knihy Neviditelný život Addie LaRue, která mě utáhla na emocích a tématu, Bylo nebylo jedno zlomené srdce, která bojovala s něžně pohádkovou atmosférou, Nezkrotná magie, která vnesla do boje úžasné a skvěle vykreslené postavy, Krev a zrada, která úspěšně navázala na první díl a prostě tu sérii miluju a Teorie lásky s parádní romantikou. Vítězka měla to všechno – tedy krom něžně pohádkové atmosféry. Tu ani omylem!

 

Co plánuji na listopad?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z října:

Nezkrotná magie – dokonalý příklad toho, že i pod lehce podivnou obálkou (kecám, je hodně divná) se může ukrývat něco dobrého. Příběh mě bavil. Postavy byly dokonalé a velmi věrohodné. Stojí za přečtení!

Neviditelný život Addie LaRue – podle reakcí jsem čekala pecku a taky jo. Hodně zajímavý a originální příběh s hrdinkou, která byla úžasná. Postavě jsem opravdu věřila její „stáří“ a životní zkušenosti. Taky tu byl hodně skrytý a originální milostný trojúhelník, který tak úplně trojúhelníkem nebyl. Doporučuji!

Doušek věčnosti – Salo 2 byla stejně dobrá, jako Salo 1. Česká Anita Blakeová mě baví a v sérii budu pokračovat.

 

Tři vyvolené na listopad:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Stín větru – ano, ještě jsem to nečetla. Údajně je to zločin, tak ho napravuju.

Jedna z loňska

Tady vyberu Ostrovy bohů – dostala jsem ji k svátku. Tak je čas ji přečíst, než letos dostanu další :)

Jedna z rozečtené série

Vybírám Dědic trůnu – v listopadu se prostě nelze obejít bez upírů.

 

Vybrala jsem tentokrát docela špalíky, tak snad bude čas a chuť na čtení. No, chuť bude vždycky…

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za říjnem:

Při prolézání a úpravách jsem objevila dost výraznou díru v zápletce. Nejen, že mi jdou data šejdrem o pětadvacet let (!!!), ale ještě ke všemu tam mám logickou díru jak do…  na průměrné české silnici. Rada nechat to trochu odležet před finální úpravou se ukázala být velmi užitečná. Občas mi holt svitne trochu později. V tomto případě ovšem lepší pozdě, než nikdy.

Listopadové psací plány:

Váhám nad NaNoWriMo. Ne tedy nad hlavním závodem, ale aspoň nad nějakým dílčím cílem. Jen se nemohu rozhodnout s kterým nápadem do toho jít. Takže raději budu pokračovat tam, kde jsem a nic nového si letos nedopřeju. Uvidím, možná se v průběhu měsíce rozhodnu jinak, ale neměla bych. Mnohem užitečnější by bylo zasypat tu logickou díru.

 

Stále platí: Užijte si podzim, dlouho tu nebude. Prý se má už ochlazovat.

Konec hlášení!

Jak se zbavit lásky

 

Očividně si romantikami ještě nějaký čas nehodlám dát pokoj. Je to žánr, u kterého si odpočinu asi nejvíc a nějak zásadně mi nevadí, že děj je zhusta odhadnutelný. Někdy je dokonce fajn, že od příběhu dostanu naprosto přesně to, co chci. Proto jsem si vybrala i tuto knihu – chtěla jsem hezký, oddechový příběh, který mě zaujme a bude bavit. Anotace tomu rozhodně nahrávala.

 

Anotace:

Co uděláte, když po čtyřech letech dostanete kopačky? Gemma zareagovala jako každá jiná osmadvacetiletá dívka: opila se. Společnost jí dělala sestra, bláznivá teta a nejlepší kamarád Dax. Po větším počtu vypitých margarit našli starou knihu a v ní očistné kouzlo, které mělo bývalého dokonale vymazat z jejího života. Druhý den se Gemma probudila s těžkou hlavou, v cizí posteli, v neznámém bytě a v úplně jiné realitě. Kouzlo zafungovalo, po jejím ex ani stopy. Přišla ale o mnohem víc – nikdy se neseznámila s Daxem.
Pokud se chce vrátit ke svému starému životu, musí kouzlo zrušit do příštího úplňku. Jenže k tomu potřebuje všechny, kdo se rituálu zúčastnili. Musí proto najít Daxe a seznámit se s ním. A v tomhle světě Gemmě a Daxovi nic nebrání v tom, aby se z nich stalo něco víc…

 

…

 

Jak už jsem psala, romantické knihy jsou často hodně odhadnutelné. Opravdu málo kdy se stane, že se děj odchýlí od zavedené šablony a výrazně překvapí. S dějovou šablonou bývám v naprosté většině spokojená, protože příběh dopadne přesně tak, jak chci. O to důležitější je, jak mi sednou postavy a jak jim uvěřím jejich city a chování a jak přijatelné pro mě chováním budou. Protože pokud mi postavy nesednou, nemá mi příběh většinou moc co nabídnout.

V tomto případě mohu konstatovat, že to vyšlo. Postavy byly docela fajn a příběh měl něco navíc, než jen obvyklou šablonu.

Nápad, se kterým autorka přišla, byl tak trochu vtipný. Jsem si dost jistá, že podobná „kouzla“ na očištění po vztahu opravdu existují. Jsou sice spíš takovým přechodovým rituálem, než čím jiným, ale morálně to určitě může někomu pomoct. V případě tohoto příběhu bylo jedno takové kouzlo přechodem v pravém slova smyslu. Hrdinku zklamanou láskou přenese do nového života.

Nový život, který Gemma dostane je úplně jiný, ale přes to v mnohých věcech podobný. Znáte to pořekadlo, že když vejdeme do jedněch dveří, svět za těmi druhými nikdy neexistoval? Tak přesně to dostane Gemma. Svět za těmi druhými dveřmi. Jakoby život vzal zpět všechna její dosavadní životní rozhodnutí od okamžiku, kdy se rozhodla pro svého bývalého a dal jí místo toho všechno, čeho se vzdala jen kvůli němu a pod jeho vlivem.

Najednou má něco, co bylo jejím největším snem na vysoké, jenže nemá něco, co je pro ni velmi důležité – nejlepšího přítele a spřízněnou duši Daxona. Najednou se vůbec neznají.  A nejen její, ale i Daxův život se v této nové realitě ubírá trochu jinudy. Ona je v této realitě šťastná a má skoro všechno, po čem kdy toužila a zdá se, že k tomu dostane i novou lásku. Ostatní v jejím okolí ale tolik štěstí nemají. A vkrádá se myšlenka, že je to její vina. Že svým příchodem narušila zdejší realitu. A teď co s tím? Má Gemma hodit vše za hlavu, myslet jen na sebe a zůstat tady? Nebo má využít možnosti kouzlo zlomit a vrátit se do reality, kam patří?

 

Příběh mě rozhodně zaujal svým tématem. A bylo to dobré téma na knihu - pokud na něj zase narazím, určitě mě znova zláká. Nešlo „jen“ o romantiku. Paní autorka si pod povrchem romantiky pohrála s podstatou života samotného. Koho nikdy nenapadlo, jestli se v některé situaci rozhodnul dobře a co by bylo kdyby? Kdo někdy nebojoval s myšlenkou na změnu, které se třeba bál, že kvůli ní něco jiného ztratí? A o tom Gemmin příběh je. O rozhodnutích a možnostech a odvaze skočit rovnýma nohama do neznámého a riskovat při tom všechno. Nesmírně mě na tom bavila právě ta druhá možnost, kterou Gemma dostala. Že se mohla podívat na svůj život z druhé perspektivy a rozhodnout se, kde zůstane – kde ona chce být.

A tím se odstávám k hrdince, protože právě její osobnost, povaha a priority měly o tomto rozhodnout. To, jaká byla na začátku, jak se změnila a co o sobě a o druhých pochopila, jí v rozhodnutí na konci velmi pomohlo. Jako postava prošla vývojem docela významným. Na začátku sice trochu šokem, ale celková lekce pro ni byla opravdu důležitá.  Šlo tu o mnohem víc než jen o to, aby pochopila, co chce od vztahu. Tím se kniha řadí mezi ty lepší romantické příběhy.

Poslední dobou se mi zdá, že v románech jsou hrdinky tak trochu přes kopírák. Takové roztomile žensky popletené, rádoby samostatné a emancipované, vtipálkyně – občas těmito vlastnostmi mírně protivné a obklopené spoustou klišé – prostě tak nějak jak to v životě bývá. Gemma je v podstatě tohle všechno taky, ale pro mě tak nějaké přijatelnějším způsobem, než ostatní. Gemma je možná ztělesněním některých klišé, ale rozhodně není arogantní kráva a nechová se tak – aleluja! Přes některé chyby, které má a podivnosti, které vyvádí, je sympatickou osobou a snadno se s ní sžívá jako s hlavní hrdinkou příběhu.

Trochu mě u ní dráždila jen jediná věc - umanuté i když pochopitelné trvání na tom, že hranice přátelství je nepřekročitelná. Přes všechny ty náznaky z obou stran pořád trvala na svém a riskovala tak, že o to přátelství stejně přijde. Daxon byl naprosté zlato v obou realitách. Takového muže bych chtěla za kamaráda a upřímně, vůbec bych neváhala nad hlubším vztahem. Chápala jsem nicméně, proč se Gemma bojí zkusit s Daxem víc. Sice mě to štvalo, ale ona nemohla vědět, že ji čeká šťastný konec :D, když do toho přeci jen řízne. Mimochodem – už jsme si řekli, že toto není v romantických knihách spoiler. Stejně víme, že to tak dopadne.

 

Jejich sbližování a vzájemné poznávání v nové realitě mě hodně bavilo. Gemma měla menší výhodu, protože už o Daxovi něco věděla z dřívějška, ale nové okolnosti jí pěkně zamotaly hlavu. Najednou nebyla zatížená roky „jen“ přátelství. Začínala s čistým štítem a člověk, o kterém si myslela, že ho zná a ví co chce a jak se mu vlichotit, byl najednou novou optikou vnímaný v podstatných věcech jinak. Jako by jí to, že ji nezná, dodalo odstup, který nutně potřebovala. Všechno bylo tak, jak to bývá. Na začátku trochu rozpačité, postupně se spojující společnými chvílemi. Něco vtipných zážitků, něco vážných situací. A samozřejmě takové to šimravé „něco víc“.

Lechtivé scény jsou dobře napsané, jiskřivé, ale ne sprosté a trapné. To vážně oceňuji. Romantika má být romantika a ne Kamasutra. I když musím říct, že Gemma občas dávala svou sexuální, řekněme sebedůvěru, najevo poněkud zvláštním způsobem. Ne, že bych stála o upejpavé panny, ale ani ten druhý extrém mi úplně nesedí. Jen tak mimochodem řečnická otázka: Proč je vždycky nutné zmínit velikost hrdinova penisu? Často zmínit? Medaili pro autora, který se tomu dokáže vyhnout. Asi můžu být ráda, že už se nepoužívají různá bizarní pojmenování pro pohlavní orgány, to mi prozatím bude muset stačit.

Jak už to v podobných knihách bývá, příběh mě přestal bavit a začal mi připadat hloupý přesně ve chvíli, kdy došlo na onen očekávaný šťastný konec. Blbá stížnost, já vím. Ale málo kdy je právě toto zpracované tak, aby to nevyznělo hloupě a trapně. Mnohem víc mě baví cesta k tomu, než si oba padnou do náruče při západu slunce. Nevadí, prostě jsem si neužila posledních pár stránek. Předchozích 300 ale stálo za to a nepochybuju, že stejný problém s koncem ostatní mít nebudou.

 

Celkově je kniha dobrá. Mezi romantikami patří k tomu sympatičtějšímu, co se mi dostalo v poslední době do rukou. Některým žánrovým šablonám se tu příběh nevyhne, ale to snad ani nikdo, kdo čte romantiky pravidelně, neočekává a ani nechce. Líbilo se mi okořenění příběhu z reality malým kouzlem ve stylu Popelky a dýně. Všechno to bylo velmi milé, ne nezapomenutelné, ale rozhodně příjemné čtení.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud vás příběh zaujal, najdete knihu tady.

 

O knize:

Autor: Kate Robbová

Překlad: Diana Štelová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 312