After: Polibek

Autor: Anna Todd
Série: After (1. díl)
Překlad: Jana Jašová
Vydal: Yoli
Rok vydání: 2014
Počet stran: 528

Můj názor:

Tessa je poslušná holčička, vzorná studentka a objekt matčiných nenaplněných životních ambicí. Má hodného přítele, kterého jí schválila máma. Životní náplň, kterou jí schválila máma a teď nastupuje na vysokou školu, kterou její máma nedokončila - ale Tesse ji nadšeně schválila. Má bydlet sama na koleji a už první den její matku div neraní mrtvice z její nové spolubydlící - takže začátek její samostatnosti jí teda rozhodně neschvaluje.

Hardin není ani náhodou poslušný chlapec. Je ve vleku jakési temné minulosti, která zapříčinila vznik jeho pověsti všiváka. Je taky extrémně nejistý, což maskuje chováním ukázkového kreténa. Už od pohledu je ale fakt sexy týpek a ženské na něj letí jak vosy na plechovku sirupu.

A protože Hardin je kamarád Tessiny nové spolubydlící, tihle dva na sebe narazí prakticky okamžitě. A začne romance jak vystřižená z noční můry. Hardin Tessu strhne k obrovské revoltě proti matkou nadiktovanému životu a pomůže jí najít odvahu přijmout sama sebe, svou povahu a vlastní cestu životem, kterou chce pro změnu ona a ne někdo jiný. To je rozhodně dobře. Jenže je vztah s Hardinem to, co by Tessa měla chtít?

…

Knihu jsem přečetla kvůli filmu, který mě celkem zaujal. Usoudila jsem, že mezi hlavním párem je pěkná chemie a protože většinou bývají knihy lepší, docela jsem se na čtení těšila. 

Bohužel toto nebyl ten případ. Film zřejmě dostal zkušený scénárista, který dokázal protřídit balast a nechat jen to, co bylo v příběhu funkční. Hlavně dokázal dost umírnit nesnesitelnost hrdinů – obou.

Pojďme podrobněji:

Nejdřív se mi to docela líbilo. 

Začátek romantických knih je většinou zajímavý, než člověk pozná postavy a než se jejich vztah nějak zaplete. Zde jsem navíc měla pocit, že hrdinka je v celku v pohodě, i když trochu upjatá a rozhodně se z ní nestane taková fúrie, jakou později byla, když se její něžňoučká povaha střetla s Hardinovou. Ze začátku se také zdálo, že mezi postavami to bude pěkně jiskřit – a teď to myslím v tom dobrém smyslu slova. No, pro mě bohužel spíš ani ne.

Většinou mi ani nevadí buclatější romantické knihy, pokud to mezi hrdiny pěkně sedí. Téhle knize by prospělo asi tak o 250 stran míň. Možná by mě pak nestačily postavy, jejich všivé povahy a pomatený vztah začít štvát. 

Osobně si myslím, že mám pro pubertální chování hrdinů v knihách poměrně značnou toleranci, protože jaké jiné by člověk čekal v knihách YA, ale tady už mi to připadalo prostě moc – a zase, kdyby byla kniha kratší, nestačilo by mě to tolik zahltit a znudit. Jo, hádky časem nudí, když je to pořád dokola to samé a nikam to nevede.

Co se těch všivých povah týká, připomněly mi trochu Větrnou hůrku. Nejistota a žárlivost obou mě začala rozčilovat už přibližně v polovině. Autorka to začala dost přehánět a vyžívat se v jejich hádkách, malicherném žárlení a úplné nevyzrálosti pro vztah, do kterého se postavy hrnuly. 

Okej, člověk si může říct – jsou to děcka. Každý má právo na věk, ve kterém jsou nejdůležitějšími hodnotami přitažlivost a sex. Ale hergot, ten kluk potřeboval psychiatra a postupem čtení jsem získala pocit, že ona taky. Nejsou připravení na vztah a hlavně určitě ne na vztah spolu. Každý by si měl nejdříve vyřešit vlastní trable a nejistoty. Pak by se možná nedostávali do zbytečných hádek, které byly pořád dokola a pokaždé začaly tím stejným nesmyslem. 

Proto jejich vzájemné střety jen těžko můžu považovat za něco romantického nebo za něco, co by se snad byť jen vzdáleně vyrovnalo Větrné hůrce, i když ji to trochu připomíná – takže se mým přirovnáním nenechte splést.

Co však knize nemůžu a nechci upřít je snadnost, s jakou jsem se do textu začetla a jeho schopnost donutit mě číst pořád dál. Ne že by příběh přinesl něco převratného, ale prostě jsem četla. Nejdřív mě to opravdu zajímalo. Pak jsem byla zvědavá, jestli se konečně oba začnou chovat normálně a jak to dopadne. Prostě jsem četla…  Vím ale, že stejně snadno, jako jsem příběh přečetla, na něj i zapomenu. A když se náhodou stane, že pár odstavců nebudete moc vnímat, vlastně se nic hrozného nestane.

Je to taková jednohubka na oddech, která zobrazuje vztah, o nějž by asi normální dospělý (nebo i mladý) člověk bez nějakých problémů se sebevědomím a aspoň základní sebeúctou nestál. Jako první zkušenost náctiletých s vášní a touhou ale působil docela uvěřitelně, byť nepochopitelně. V tom věku bych asi pochopila jeho – asi měl důvod se chovat jako kretén, ale taky už měl mít dost rozumu, aby to řešil, když mu to tolik ovlivňovalo život. A ne – přítelkyně není fackovací panák ani psycholog. Kór taková přítelkyně, která sama bojuje s novým životem a vlastní sebedůvěrou a objevováním sebe sama.

Zhruba od strany 400 už jsem musela trochu „zatnout zuby a táhnout“. Chvilku jsem si i hrála s možností, že to nedočtu, protože už mě ty jejich tahanice a věčné předpoklady a stále stejná nedorozumění přestávaly bavit. 

Bylo to pořád dokola. Furt hádky, žárlení nedůvěra, tajnůstkářství…  Na Wattpadu to možná fungovalo, když člověk četl jednu kapitolu za týden, ale takto pohromadě na pětseti stranách to bylo zlo. A když se neštěkali, tak si pořád dokola meldovali, jak moc se milují. Jak dvě hrdličky se vzteklinou. Vážně, kdybych za každé „Miluji tě!“ v knize dostala pětikačku, tak mám za chvilku na letenku do New Yorku. Přistihla jsem se, že po každý takový hlášce si říkám : jasný, já vím a už mě s tím nes*rte. Navíc mě štvala jejich až extrémní závislost na vzájemné přítomnosti a oboustranná posedlost kontrolovat toho druhého. Jo dobrý, prostě už jsem na tohle stará a romantický mi to nepřipadá. Nic z toho.

Popisy sexu mě trochu zarazily. Na můj vkus jich bylo v knize pro mladší poměrně dost a hodně podobných, což bohužel způsobilo to, že jsem drahému páru jejich vzájemnou „elektřinu“ pomalu přestávala věřit. Minimálně půlka jich tam vůbec nemusela být. Vážně nepotřebuju mít podrobně popsanou úplně každou příležitost, při které si hrdinové vzájemně udělají dobře. Ze začátku to fungovalo, ale postupně jsem jim víc věřila „válku“ než lásku. To je podle mě jasný důkaz toho, že všeho prostě moc škodí, když hádky začnou nudit a vášeň přestane být přesvědčivá. 

Nakonec jsem se rozhodla, že mě to až tak nedráždí a knihu jsem dočetla, ale zájem ke konci mizel a už jsem četla prostě jen ze setrvačnosti. To podle mě úplně dobrá vizitka není.

Dokázala jsem si tím jednu věc – knihy z Wattpadu nemusí být špatné, ale vyžadují pečlivou redakci a dost často i uvážení zkrácení zbytečných událostí. Mládí a nevypsanost autorek je většinou (bohužel) dost poznat na věcech, které možná vypadají romanticky, ale nejsou a na chování postav, ať už dospělých nebo puberťáků. 

Celkově bych svůj postup zhodnotila jako zaujetí – znudění – otrávení - lhostejnost. Jestli budu číst další díly? Nevím. Rozhodně ne hned a Bůh ví, jestli vůbec. Další osudy páru mě nijak zvlášť nezajímají, spíš už o nich v životě slyšet nechci.

Knihu doporučuji devíti psychologům z deseti. Je to skvělý studijní materiál. 

Jinak se na to spíš vykašlete, je spousta romantických příběhu, které jsou skutečně romantické. Nebo si pusťte film. Tam to tak naředili, že je to vlastně docela dobré a mezi hlavním párem to jiskří něčím jiným než věčnými hádanicemi.

Anotace:

Tessa má všechno – žije v láskyplném prostředí, má chápající rodiče a taky kluka snů, laskavého, milého, kterého jí závidí všechny kamarádky. Lepšího už si ani nemohla přát potkat. Tessin snový svět ale náhle změní jediné setkání. Hardin je pořádně drzý kluk, s nepřeslechnutelným, nafoukaným britským akcentem, nezapomenutelným rozcuchem, tetováním a piercingem ve rtu. Tessa si nemůže pomoct – Hardin je zkrátka jiný než ostatní...
A to po všech stránkách – dovede být i pěkně krutý. Neměla by ho spíš nenávidět? Neměla by jím Tessa pohrdat? Jak to, že se od něj nemůže odpoutat? Nedokáže to – i přes všechny jeho chyby a prohřešky. Intenzivní vášnivou blízkost střídají neustálá Hardinova zmizení. Může takhle vůbec vypadat láska? Tessa sama nevěří, že by takový vztah mohl fungovat. Ale jde odolat jeho polibku?