Autor: Marina a Sergej Djačenko
Překlad: Konstantin Šindelář
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296
Můj názor:
Knihu jsem koupila protože mě zaujal příběh a navíc jsem
měla už dobrou zkušenost s předchozí knihou autorského dua (Vita Nostra).
V Rituálu šlo ale o něco úplně jiného. Dalo by se říci, že příběh je
Kráskou a zvířetem trochu jinak.
…
V kamenném hradu u moře žije drak – tedy ne jen tak
obyčejný. Je to více než dvoustý potomek starého rodu draků (drakodlaků?).
Mužů, kteří se dokážou změnit v okřídleného ještěra. Arm-Ann je už
poslední z tohoto rodu a leží před ním velký úkol. Musí naplnit živnost,
jak tomu draci říkají. Jedná se v podstatě o to, že unese princeznu,
sežere ji a tím získá sílu pro svůj oheň.
Zdá se, že na tom nic není, ale Arm-Annovi není rodinná tradice moc po chuti. Vůbec se mu do žraní princezen nechce
a tak si vymyslí plán – unese nějakou pěknou, chtěnou a obletovanou urozenými
muži. Jeden z nich ji pak určitě bude chtít osvobodit a až se tak stane,
bude mít Arm-Ann konečně pokoj od rodinných tradic.
Vyhlédne si jednu mladou, krásnou a milou a unese ji.
Bohužel až doma zjistí, že se přesáhl a místo krásné dívky uchvátil do spárů
její sestru Jutu. Už ne tak moc pěknou, obletovanou, milou a chtěnou. Po jeho
kořisti dost pravděpodobně neštěkne ani pes.
A zatím co ti dva čekají na statečného rytíře, jsou nuceni
spolu nějak vyjít. Jsou totiž jedinými živými bytostmi v polorozpadlém
hradu u moře.
…
Styl psaní manželů Djačenkových se mi moc líbil a nejspíš se
mi bude líbit dál, protože mě nezklamal ani v této knize, i když byla
výrazně jiná než Vita Nostra. Rituál je příjemná pohádka, které právě onen
psací styl dodal správnou míru ponurosti a čtivosti. Je sice trochu
zjednodušený a ne tolik záhadný a abstraktní, jako u předchozího díla, má však
tu výhodu, že se skvěle čte a Rituál je tak slupnutelný za večer.
Zápletka je docela povedená. Je sice od začátku jasné, jak
asi kniha skončí, přes to ale cesta ke štěstí hrdinů nebude tak přímočará, jak
to zprvu vypadá. Oba jsou navíc natolik sympatičtí, že jsem se od jejich
příběhu nemohla odtrhnout. Musela jsem vědět, jak to s nimi dopadne.
Hlavní hrdinka Juta není zrovna tradiční princeznou. Předně
není hezká tak, jak je její princeznovskou povinností. A protože to ví a ví taky, že
se jí všichni pošklebují, není na lidi ani moc milá. Zato je zvědavá a
do všeho šťourá.
Arm-Annovi to ze začátku leze na nervy, ale aspoň se konečně
v jeho životě děje něco, co ho nutí nemyslet na to, jak moc zklamal své
předky. Oba jsou vlastně tak trochu zraněné a osamělé duše. Ke cti autorů
slouží fakt, že své postavy nenechali prožívat okázalou a patetickou depresi,
jak se to v knihách často stává.
Juta je sice rozmrzelá, lehce introvertní
princezna, v jádru má ale veselou povahu a když ji nikdo nesoudí a
nehodnotí, úplně se promění a nestydí se konečně být sama sebou. Arm-Ann je
bručoun, ale nikoliv bez důvodu. Kde se měl asi naučit vycházet s lidmi,
když žije v hradu celou dobru sám. Dost se v něm pere to, co by měl
s tím, co by chtěl sám a jak mnozí víme, není občas snadné to
vybalancovat.
Příběh se ubírá stejnými cestami jako téměř všechny, které
jsou v tomto krásko-zvířecím duchu. V zásadě jsem tedy věděla přesně,
co od knihy čekat. Přes to se manželům Djačenkovým podařilo zaplést do šablony
nějaké novoty a překvapivé okamžiky. Obzvlášt otázku Arm-Annova dračího já,
jeho rodinné tradice a povinností. Není klasickým Zvířetem. Nikdo ho nezaklel,
láska princezny ho nemá z čeho vysvobozovat, pokud nepočítám beznaděj a
osamělost. Zajímavé taky bylo, že osvobození se svým způsobem dostalo i
princezně Jutě.
Jejich vzájemné přibližování bylo také pojaté moc pěkně.
Vztah postav se vyvíjel pomalu a uvěřitelně, o lásku na první dobrou nešlo ani
náhodou.
Na cukrové řečičky si kniha moc nepotrpí a i když sem tam mihne nějaké
to okoukané klišátko, je tahle stránka příběhu dobře zvládnutá.
Rituál si nejspíš získá úplně jiné publikum než Vita Nostra.
Za přečtení ale rozhodně stojí, protože příběh umí okouzlit a zaujmout, aniž by
musel vnucovat osvědčené triky YA autorů. Osobně mohu knihu doporučit. Já jsem
si to užila a na další „djačenkovinu“ se moc těším.
…
P.s.: Na motivy knihy Rituál byl natočen i film. Viděla jsem
ho ještě před přečtením knihy a nebyl tak špatný. Některé části připomínaly
brutálně epickou fantasy se skvělou atmosférou – až se mi věřit nechtělo, že to
natočili v Rusku. Ale oni rusáci o temnotě, utrpení a chudobě něco vědí.
Bohužel si nemohli pomoct a zamíchali do věci romantiku způsobem, který
připomínal začátek ne úplně povedeného erotického snímku. Pan Drak měl sice
pecka břišáky, ale kaťata povětšinou zavěšeny proklatě nízko. Koukalo se na něj
pěkně, to zase jo, pokud je to považováno za to nejdůležitější. Na herečce šlo především o odhalené rameno a
štíhlé nohy – soudě podle četnosti záběrů.
Každopádně stál film za vidění,
nenechte se odradit mýma kecama :) Škoda je, že se filmaři víc nedrželi knihy.
Bylo by to víc temné, víc fantasy, víc epické… ale míň sexy :)
Anotace:
"Může se princezna zamilovat do draka? Knižní předloha k filmu Legenda o drakovi."
Během královské slavnosti přilétl strašlivý drak a unesl princeznu na svůj hrad. Její život se rázem změnil. Jediné, co teď s jistotou ví, je skutečnost, že má sehrát roli v prastarém Rituálu. Světlým bodem jejího života v zajetí jsou návštěvy záhadného mladíka jménem Arman. Jak se na opuštěný ostrov dostal a co je vlastně zač? Když na to přijde, je už příliš pozdě... Láska k dračímu princi je totiž hořká a velmi nebezpečná.
Knihy v krásko-zvířecím stylu na blogu:
Dvůr trnů a růží - asi znají všichni.
Krutá krása - rozporuplné názory, ale zajímavé zpracování.
Na lovu - když se Krásky vydá ulovit Zvíře. Šípy do srdce.
Netvor - jeden kousek ze současnosti.
Temné a osamělé prokletí - zajímavé pojetí.
4 komentáře:
Už podle anotace mě kniha zaujala a poté co jsi napsala, že se jedná o další příběh na motivy Krásky a zvířete, vím, že se po knize musím podívat. Díky za tip. :)
Není za co :) určitě se bude líbit. Díky za komentář a přečtení.
ja znam pouze film, ale rada bych zkusila i knihu :-)
Kniha se mi zdála lepší. Ale to je tak většinou. Za přečtení stopro stojí. Díky za komentář a přečtení.
Okomentovat