Hlavně všechno přežít

 

Vlastně nevím, co přesně jsem od knihy čekala, ale věděla jsem, že to bude dobré čtení. Nečekala jsem každopádně, že to bude až tak dobré. Co to tedy je? Thriller? Rozhodně! Dystopie? Jako vyšitá! Román o mezilidských vztazích? Samo že! A zároveň taky v mnoha ohledech daleko víc. Prostě jedna z nejlepších knih, které jsem letos měla v ruce.

 

Anotace:

Jmenuju se Haley Cooper Croweová a bydlím v izolaci na odlehlém místě, o kterém nesmím mluvit. Uběhly dva roky od pandemie covidu-19. Haley a Ben žijí se svou rozvedenou matkou. Jejich otec ovšem věří, že se neodvratně blíží epidemie nová, mnohem nebezpečnější, a je odhodlaný děti chránit všemi prostředky. Chce je okamžitě odvézt do svého prepperského úkrytu, kde budou před smrtelným dusivým virem v bezpečí. Matka však s jeho plánem nesouhlasí, a tak se otec pro záchranu svých dětí uchyluje k extrémnímu řešení – únosu.

Děti se ocitnou v jeho soběstačném areálu zcela v izolaci, bez kontaktu s okolním světem. Jak ale zachrání svou mámu? Dostanou se vůbec někdy živí ven? Je vnější hrozba skutečná – nebo jde jen o temnou fantasmagorii, která se zrodila v otcově mysli posedlé konspiračními teoriemi?

Mrazivě realistický příběh líčí v nelítostném tempu očima náctileté dívky kolaps dosavadního světa, v němž se rozpadá všechno, co dosud znala, včetně její rodiny a zdravého rozumu.

 

…

Knihu jsem přečetla nadvakrát. Přibližně v polovině po té, co jsem ji nemohla odložit, toho na mě najednou bylo moc. Pak jsem měla čtrnáct dnů pauzu s výrazně jednoduššími texty. Načež jsem se vrátila k této a dočetla ji na jeden zátah, opět neschopná se odtrhnout. Nechápejte mě špatně – ten text není náročný na čtení ve smyslu porozumění nebo nudnosti, ale je tak nabitý emocemi, vyhrocenými vztahy a atmosférou, že to v určitém bodě může být vyčerpávající a člověk zatouží po duhách a jednorožcích :)

 

Rozhodně nejlepší na celém příběhu byla naprosto fantasticky vytvořená atmosféra. Při čtení z textu úplně tryskalo napětí vybudované nejistotou a stresem hlavní postavy. Tempo příběhu je doslova zběsilé a ve čtenáři vyvolává skoro stejné pocity, jako musela mít Haley. Neustále se tu střídají naprosto protichůdné emoce hlavní postavy. Ocitá se někde, kde není dobrovolně a není si ani jistá, jestli je vůbec nutné tu být. Co když žádná pandemie není a otci jen hráblo? Dostane se ještě ven? Nebo by to ani chtít neměla, protože venku lidi umírají po tisících. V tom případě je tu v bezpečí, ale venku zase umírá její matka, prarodiče a všichni, na kom jí záleželo.

Od prvních řádků se nabízela tahle neodbytná otázka, kde je pravda. Těžko se mi odhadovalo, co je skutečné. Každou chvíli se Halyin názor přeléval tam i zpět podle toho, co zrovna zažívala, co vyšlo najevo nebo prostě podle chování jejích rodičů a ostatních lidí v bezpečném domě. Otec působil laskavě, ale byl dost neústupný ve své pravdě a odmítal jí předložit důkazy. Situaci jí neusnadnila ani matka, ta se ve svém chování uchýlila až k jakési posedlosti a skoro hysterické a bezohledné aktivitě a s dcerou mávala jako s kusem hadru – v podstatě její běžné manipulativní chování bylo najednou na steroidech. Haley mezi nima byla jako v lisu a pod potřebou vyhovět oběma a být k nim oběma stejně loajální místy padala na hubu. Do komplikovaných vztahů s rodiči se přidaly ještě vztahy s ostatními členy jejich komorní společnosti.

Haley se učí žít v úplně novém světě. Najednou jsou důležité jiné věci, než které před tím znala. Problémy, které Haley musela řešit, byly naprosto odlišné od běžných problémů v normálním světě. Tady nebylo normálního nic. Nastolena jsou nová pravidla, je obklopena novými lidmi, ke kterým si musí najít vztah, protože je s nimi doslova uvězněná v bezpečném domě. A máme tu další otázku: Byly vztahy opravdové nebo šlo spíš o stockholmský syndrom? No, těžko říct, protože situace, kterými je všechny autor propojil, byly vpravdě extrémní.

Autor představil malou společnosti lidí – nebylo divu, protože se celý děj odehrával jen v bezpečném domě. Haley byla nejdůležitější, jejíma očima jsem příběh viděla, jejími slovy byl vyprávěn. Pak samozřejmě tatík s matkou. Danny a jeho máma Meg, její partner Ray a spíše nepřítomná Kade, ti dva měli spíš menší role. Haleyn mladší brácha Ben byl taky spíš jen do počtu.

S tímto překvapivě malým množstvím postav si autor vystačil, aby stvořil opravdu zajímavé a propletené mezilidské vztahy. Postupně jsem poznala minulost některých a pochopila pouto, které je vázalo ke Haleynu otci a i důvod, proč mu důvěřovali. A taky jsem pochopila jejich vnitřní démony a minulost, která formovala jejich osobnosti a jednání.

 

Primární byl špatný vztah rodičů po rozvodu a skvělé zpracování toho, jak to může dopadnout na dítě. Haley byla nucena mezi nimi našlapovat jako po skle, aby se náhodou jednoho z nich nedotkla, neurazila ho nebo nebyla za rozhodnutí kritizována. Její jednání se hodně řídilo potřebou neublížit ani jednomu a ani o jednoho z rodičů nepřijít. To vyústilo skoro v neschopnost se jakkoli rozhodnout a usnadnilo rodičům manipulování s dcerou. Každý z nich na to šel jinak. Matka přes výčitky, nátlak a manipulaci. Otec používal jemnější metody – krom tedy toho únosu. Ani jednomu však nešlo o dceru. Oba jen chtěli mít pravdu a navrch nad tím druhým.

V tomto rodinném peklíčku působila jako balzám na duši hipísačka Meg. Sice měla divokou minulost, ale v současnosti působila jako laskavá ženská, která měla na starost prakticky celé fungování domu. Byla pro Haley takovou mateřskou osobou a oporou v hodně situacích. Svou jistotou v pravdě jejího otce dokázala Haley čas od času uklidnit. Byla také matkou Dannyho. Ten byl vůbec zajímavý. Dítě, či spíše mladý muž, který vypadl ze systému a byl vychován v přípravě na zcela nový svět, který měl po pandemii přijít. V hodně věcech byl zcela samostatný dospělý muž a v hodně zase nejistý kluk. Každopádně moje sympatie posbíral docela záhy.

Autor do knihy zabudoval i romantický vztah, který se úplně nabízel. Vždyť v bezpečném domě byli dva mladí lidé přibližně stejného věku a navíc mezi nimi nějaká přitažlivost byla. Romantická linka nebyla přehnaná. Naopak mi připadala naprosto uvěřitelná a na místě. Včetně všech komplikací. Protože jak si mohla být H. jistá tím, proč ji ten kluk přitahuje. Bylo to opravdu jím nebo prostě vědomím, že už nikdy neměla jiného kluka poznat – žádný jiný už nebyl (podle otce) mezi živými nebo nenakaženými. Takže šlo o skutečnou lásku nebo zase ten zpropadený stockholmský syndrom? Měla ho ráda proto, že prostě ve všech těch emocionálně vypjatých okamžicích potřebovala mít se u koho schovat v náručí? Nebo by ho měla ráda, i kdyby se potkali venku v normálním životě? Každopádně se autorovi povedlo vybudovat mezi nimi přitažlivost a uvěřitelnou vášeň a jiskření, aniž by se moc patlal v podrobných popisech. Za tento způsob zpracování intimních okamžiků tleskám.

Nevyhnutelná nutnost všech vztahů občas lezla Haley (a nejen jí) na nervy, což bylo pochopitelné. A vypjaté emoce neměly daleko k bouchnutí a dost často i bouchly. Pak bylo zajímavé sledovat reakce postav na to, co se dělo. Některé se situací popasovaly dobře – obvykle ty, které byly připravenější a hlavně se v bezpečném domě ocitly dobrovolně. To se o Haley říct nedalo, ani o její matce, proto jejich reakce byly ty nejbouřlivější. Autor se také nevyhýbal pohledu na to, co nucená izolace může nadělat s psychikou i po stránce depresí.

 

Autor vyprávění pojal částečně jako jakousi příručku, kde Haley doporučuje jak se s věcmi vyrovnat, jak přežít, co dělat v případě poněkud více extrémních zdravotních situací a podobně. Zároveň jsou tu také doporučení trochu jiná, vzniklá z reality jejího soužití se soupeřícími rodiči. Takže jsem se dozvěděla i to, jak navléknout únos dětí, aniž by tušili a šli bez odporu. Jak s dětmi manipulovat, aby přijali vaši pravdu. Místy byla tato příručka přežití dost mrazivá obzvlášť proto, že Haley to podávala naprosto věcně a prakticky. To bylo docela strašidelné. Zvlášť, když to, o čem Haley v příručce tak chladně v bodech a bez emocí vyprávěla, zrovna i prožívala reálně, což bylo všechno, je ne chladné, uspořádané a bez emocí. Dokonce tu byla i předpověď jejího otce o vývoji pandemie za hranicemi bezpečného domu a to tedy bylo taky docela děsivé počtení. Užila jsem si i několik děsivých momentů, kdy mi došly některé pravdy v příběhu ukryté a to, jak tenká může být pro některé lidi hranice mezi skutečností a představou.

 

Řekla bych, že se v tomto příběhu povedlo dost přesně popsat, co by asi člověk v takové situaci prožíval a způsob, jak na to reaguje. Autor využil nedávné pandemie Covidu a svůj příběh posadil hned za ni, jako takové „pokračování“. Myslím, že i to přispělo k reálnosti příběhu. Kniha navíc k tomu nasazuje trochu i zrcadlo našemu způsobu života a tomu, co je důležité a co není, když už jde jen o holé přežití. Zdůrazňuje i důležitost mezilidských vztahů a hlavně těch rodinných, které v současnosti nejsou úplně ideální. To je (mimo jiné) na příběhu docela k zamyšlení.

 

Rozhodně to není „jen“ příběh pro mladší čtenáře. I když je hrdinka mladá. Myslím, že tady si přijdou na své všichni čtenáři, kteří snesou trochu nervy drásající čtivo. Já si to rozhodně přečtu vícekrát, protože jsem si jistá, že při dalším čtení objevím mnoho pohledů na situaci, které mi na první čtení v tempu děje utekly.

Vážně dobrá knížka!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do bezpečného domu račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ewan Morrison

Překlad: Daniela Čermáková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400

Dvojitý zásah

 

Asi nemusím svým spolufanynkám vysvětlovat, proč jsem chtěla další knihu od Zapaty. Nenechala jsem se odradit ani tím, že některé mě úplně nenadchly (např. Aron). Hrozně jsem chtěla, aby mě tahle bavila stejně, jako první dvě, co jsem od ní četla. A pak se dostavilo to děsné zklamání.

Tohle bude spíš článek o tom, jak a proč mě Zapata přestává bavit knihu od knihy víc a víc. Po tomto zážitku a předchozím podobně rozpačitém dám nejspíš šanci ještě poslednímu titulu od ní – co taky jiného, když už ho mám doma. Jisté ale je, že budu hodně opatrná s dalším nákupem.

 

Anotace:

Bianca Brannenová ví, že čas zahojí skoro všechny rány. Včetně těch, které vám kdysi nechtěně způsobili vaši nejbližší. Když jí po deseti letech znovu vstoupí do života její někdejší kamarád Zac, má pocit, jako by se jejich cesty rozešly teprve včera. Jenže něco je přece jinak: už to není ten hubený kluk odvedle. Teď je slavným hráčem Ligy amerického fotbalu a šílí po něm davy fanynek. Dokáže Bianca odpustit staré křivdy a dá šanci citům, které se mezi ní a Zacem pomalu rozhořívají?

 

…

 

VAROVÁNÍ: Při psaní článku se několikrát opakuji, abych zdůraznila, co mě na knize štvalo. Ano, uhodli jste. Štvalo mě i to opakování :D

 

Román z prostředí amerického fotbalu – super! Nějakým způsobem mě to přimělo myslet si, že kniha bude stejná pecka jako Kulti nebo Lukov. Protože sportovní prostředí autorce sedí, i když přehnaně moc se konkrétnímu sportu nevěnuje. Jde o romanci. A v obou výše zmíněných knihách byla skvělá. Dokonce i v Srdcem proti zdi. A v té poslední už jsem poznala hlavního hrdinu této nové knihy Zaca.

Měla jsem tu slíbeno všechno, co mám ráda: sport, pomalou romantiku i sexy hrdinu. Co by se tedy mohlo pokazit? No, hodně věcí, jak se ukázalo.

Tak pojďme na to skuhrání, ať to mám za sebou.

 

Bianca byla jako mladá holka zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda Zaca. Jejich cesty se ale rozdělili bez toho, aby na nějakou lásku vůbec mohlo dojít. Po dlouhých deseti letech si Bianca myslí, že to vlastně bylo i dobře. Vždyť jemu na ní záležet nemohlo vůbec nijak, když se za deset let nepokusil o žádný kontakt. Jistě, má svoji velmi úspěšnou fotbalovou kariéru, ale i tak. Bianca ty roky žila více méně spokojeně, vytvořila vlastní pekařský blog a touží vydat knihu o pečení. Jen v lásce se jí nějak moc nedařilo. A pak najednou, díky společnému kamarádovi, zase potkala Zaca.

Ukázalo se, že některé city prostě odmítají upadnout v zapomnění a úplně klidně se vrátí v plné síle i po deseti letech odloučení. Bianca, ačkoli se snaží sama sebe přesvědčit, že už se ze své první lásky dostala, se z ní nedostala ani náhodou. A co hůř, nepřenesla se ani přes to, že se na tak dlouho odcizili.

 

Na knihách od Zapaty se mi dříve líbily hlavně postavy, jiskření mezi nimi a pomalá romantika. Bohužel se zdá, jako by v posledních knihách toto všechno chybělo. Nejdřív Aron – totálně pohřbený zajímavý nápad kvůli hrdince a teď Dvojitý zásah – opět pohřbený kvůli hrdince. A všechno paradoxně neklaplo především kvůli tomu, co je na Zapatě vyzdvihováno – pomalé romantice. S Dvojitým zásahem Zapata získává titul královny uměle natahované neromantiky.

Obě tyto hrdinky měly v mých očích stejný problém: nekonečné vnitřní monology stále o tomtéž, nepochopitelnou a přehnanou nejistotu a jistý druh nedospělosti, která úplně pohřbila jejich uvěřitelnost. To vedlo k naprostému mému nepochopení, kde se mohla vzít láska mezi párem, když city vlastně hrdinka vehementně popírá a vůbec to nejiskří. A čím víc to autorka natahuje, protože pomalá romantika, tím víc je vidět, že to nejiskří. Chudáci ti chlapi. Jak mají hrdinku získat, když vysílá tak extrémně protichůdné signály. Takové, jaké bych čekala od nejistých pubertálních holek na začátku střední školy. Ne od dospělých žen.

Normálně tyhle natahované začátky vztahu a důkladné poznávání hrdinů miluju. Jenže co je moc, to je moc… Hlavně, když to natahování velmi brzo přestává dávat jakýkoli smysl a upřímně řečeno spíš, než aby to navnadilo k dalšímu čtení, to nutí knihu zahodit obloukem z otevřeného okna.

 

Od první kapitoly jsem začala mít dojem, že autorka prostě honí slova, aby dostála své tradici na dodání pořádné bichle. Zde ovšem umělé extrémní natahování neskutečně uškodilo právě oné romantice. Rozpustilo se v tom všechno přitažlivé napětí mezi hrdiny, které mohlo být a všechna uvěřitelnost citů, která snad mohla být taky. Navíc, kdyby si autorka honění slov opakováním stejných informací odpustila, nejspíš bych se nestihla Biancou naprosto znechutit.

Kdyby měla kniha 300 a ne skoro 500 stran, vůbec nikdo by si nevšiml, že se něco vyškrtlo. Vážně teď zpětně přemýšlím, co vlastně na těch 500 stránkách bylo, protože zajímavý a zábavný děj vydal tak na 150 a zbytek tedy mohlo být to „pomalé“ budování vztahu. Problém je v tom, že se nic nebudovalo.

 

Nebylo totiž co budovat. Žádné postupné narůstání jiskření a postupné uvědomování si citů, které je u pomalé romantiky rozhodně potřeba, tady bylo od začátku jasno – jeden to zuřivě popíral a druhý si to nechal pro sebe. Vypadalo to, že oba prostě chtějí být jen kamarádi. Pravda Zac byl extrémně nekomunikativní o svých citech a najel s ní spíš na přátelskou notu, ale ani jsem se nedivila, když ona se tak chtěla chovat, aby si dokázala, že je s tím v pohodě, už na něj nemyslí, zvládá být kamarádka… a já se tu opakuju jako autorka :D

Oba byli k sobě příliš fyzicky kontaktní, asi aby byl čtenář přesvědčen, že je to k sobě táhne. Jejich špičkování bylo celkem flirtózní, to tedy ano, ale na to, jak moc chtěla autorka sblížení natáhnout, to slovní flirtování a šmatání vzala moc zhurta. Nefungovalo to, spíš působili oba natvrdle, že si nic neuvědomují a nevrhnou se na sebe, i když po sobě pořád lezou. I z tohoto důvodu jsem vyhodnotila, že to je prostě autorský záměr – že je to pouze vzájemná blízkost, ale nikoli láska. A že to tak má zůstat. Což by byl rozhodně zajímavý konec příběhu a postavám a jejich chování by skvěle pasoval.

Vážně by jim to sedělo spíš jako dobrým kamarádům, kteří do sebe rýpou. Případně vztahu po pěti letech, když už se oba dobře znají a počáteční vášeň ustoupila klidnějšímu dlouhodobému zamilování. Ale jiskření, které vede k novému vztahu? Nic. Spíš se mi zdálo, že v tom neustálém oťukávání a přibližování se vztah zaniká v opravdu dobré kamarádství. Nebo prostě takový ten vztah, kdy se sice oba přitahují a flirtují, v očích ostatních vypadají, že je ruka v rukávě, ale oni dva ví, že si jen hrají a vztah nechce ani jeden. Očividně v typu pomalé romantiky více sedí, když se postavy na začátku nemusí, pak ta pomalá romantika má smysl. U přátel, kteří mají blízký vztah už z dřívějška, to u mě nefunguje. Tedy aspoň v tomto případě to nefungovalo.

Příběh vlastně nebyl o vznikajícím vztahu, ale o tom, jak Bianca neustále vnitřně přesvědčuje sama sebe, jak je nad věcí, jak se ze všeho dostala a jak své city zvládá. Houbec! Pokud by to bylo tak, nemusí se o tom přesvědčovat v každé druhé větě. Ne že bych pro její city neměla pochopení, ale bylo to otravné. Způsobovalo to nepříjemné napětí – ne romantické chvění, které jsem čekala. Proč jsem místo romantiky a poznávání hrdinů dostala jen vězení nekonečné smyčky opakujících se úvah v Biančině hlavě?

V knize bylo opakování jejich vztahové historie, připomínání rozchodu a řeči jak to Biancu ale vůbec netrápí a zvládá být kamarádka, až brutální! Vážně toto už bylo násilí na čtenářích :D Jako mučení stále stejnou hudbou, když vás zajmou únosci :D nebo tenhle děsně dlouhý skuhrací článek :D

Mně by stačilo říct jednou, že se znali, byli kámoši a on se na ni vykašlal. Zapata to v prvních kapitolách zdůrazňuje přibližně ob odstavec a vydrží jí to až do konce, než se na posledních cca 50 stranách konečně dají dohromady. Když mu to pak Bianca naposledy mázne do ksichtu, konečně toho nechá. Jenže to už mám za sebou téměř celou knihu a Biancu nenávidím. Ještě že jí Zac neviděl celou dobu do hlavy! Pokud by totiž viděl, udusil by ji polštářem a zakopal na zahradě.

 

A jsme tedy u konečně postav.

Postavy byly docela ploché a nedodělané. Skoro se zdálo, jako by autorku ani nebavily, ale když už se do toho pustila… Každopádně z toho vyšli dva nezajímaví a citově nezralí lidé. Nepamatuji si nic podstatného, co bych o nich mohla říct. Jedinou zajímavou věcí bylo Biančino pečení a podcast o tomto. Tady jedině jsem z ní cítila jakousi osobnost a něco vlastního. Zac byl prostě jen hodný kluk, který v ději moc prostoru nedostal. Přitom to mohlo být super. Autorka naznačila jeho problémy s kariérou, která, zdálo se, pomalu končí. Ne, že by to tu vůbec nebylo, ale bylo toho výrazně málo oproti pečení. Biančin blog pekařky, která není perfektní, občas něco pokazí a je docela zábavná, mě bavil. Uznávám! Jenže kniha přece neměla být o pekařce-vlivnici.

Hodně jsem se těšila na americký fotbal, ale jestli v knize něco výrazně chybělo, byl to – tradááá – americký fotbal. V ději se vyskytovalo daleko víc kuchařsko-pekařské vlivnictví. Chápu ovšem, že to by asi na obálce tak dobře nevypadalo a asi ani tak netáhlo čtenářky. Její sportovní knihy (Kulti, Lukov i třeba Srcem proti zdi) mě baví právě proto, že se tam postavy pohybují opravdu v tom světě, alespoň v rámci možností – a nejen kluci, ale i ty holky. Tady mi to trochu chybělo a ocenila bych toho mnohem víc ze života Zaca. Kde zmizel americký fotbal? Kde zmizela Zacova osobnost?

 

Zápletka, která byla zvolená, ke spokojenosti taky moc nepřispěla, i když původně mě právě to v anotaci zaujalo. Možná, kdyby to autorka tolik nerozrýpala a neokecávala a soustředila se na přítomnost postav, bylo by to lepší.

Knize kralovala naprosto neuvěřitelná zápletka s odcizením na deset let. Nebo takto – odcizení se samozřejmě stát může, ale když je tolikrát zdůrazněno, že se ani jeden odcizit nechtěl... Tak proč to udělali? Vážně nechápu, jak se toto mohlo postavám stát. Jo, autorka to vysvětlila několikrát – přibližně asi 1.155x, ale ani jednou to nedávalo smysl. Jako vážně neřeknete kamarádce, že se na ni její nejlepší kamarád, který bydlí jinde, neustále ptá? Vážně je takový problém napsat SMS člověku, kterého moc chci vidět? Je takový problém napsat mu na facebook nebo kýho výra kam z těch nepřeberných možností dneska? Pokud chcete znát milion pseudodůvodů a domněnek proč to nejde, přečtěte si toto dílo.

Celá zápletka vlastně stojí na tom, že si Bianca myslí, odhaduje, domnívá se – co Zac chce nebo cítí, a proto se chová jako kačena. A Zac – jako pravý „mouchy snězte si mě“ – to prostě přijme. Čeká pěkně potichu, až se Bianca vymotá ze své deset let pěstované ukřivděnosti a dojde jí, že ona něco cítí a poddá se tomu. Neřekne jí, že i on něco cítí – ne, to by totiž kniha mohla končit přibližně na straně 150. Rozuměla jsem tomu u Kultiho a tam to fungovalo, protože Kulti i Sal měli vypracovanou osobnost. Zac ne a Bianca by nejspíš potřebovala terapeuta nebo dobrou kámošku.

Když mi chyběl důvod uvěřit základní zápletce, jak jsem potom měla uvěřit ostatnímu? Třeba chybějícímu jiskření?

 

Co tu ovšem nechybělo, byl autorčin tradiční fekální humor. Kadění a prdy už nejsou vtipné. To bylo možná naposled v Kultim a i tam to nakonec bylo moc. Umí její postavy vůbec vtipkovat o něčem jiném? Nebo tím naznačuje onu pověstnou intimitu a blízkost charakterizovanou otázkou „už před sebou prdíte?“ Nešlo by to sakra jinak? Budování romantické atmosféry, které se už tak nedaří, určitě nepovzbudí popis Biančina prdu před svým vyvoleným. Tohle je fakt na prd :D Chce se mi brečet, ale místo toho se směju.

A je to takový ten zoufalý smích, protože kniha mě po všech stránkách hrozně zklamala a čtení jsem tak trochu protrpěla.

 

Co mohu jednoznačně pochválit oproti jejím předchozím knihám, je obálka. S výjimkou Malychina se mi obálky spíš nelíbily. Kecám! Vůbec se mi nelíbily. Tato je pěkná, ale zase je asi to nejhezčí na knize, což je poněkud smutné.

Zapata se pomalu stává spisovatelkou, u které zvažuju, jestli jí dám ještě jednu šanci. Do čtení její poslední knihy se pustím s tím, že tentokrát to snad bude lepší. Rozhodně ne s nadšením nebo těšením.

 

 

O knize:

Autor: Mariana Zapata

Překlad: Romana Bičíková

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2023

Počet stran: 496

 

 

Další knihy autorky na bloGu:

Kulti

S láskou, Lukov

Měsíční rádobych - říjen 2024

 

Září je mým oblíbeným měsícem přibližně od doby, kdy jsem přestala chodit do školy. To asi není zase takové překvapení :) Přiznávám, že mi září a obecně podzim nevadilo ani na střední. Základku raději vynecháme.

Takže jo, je to zase tady, ty tři krásné, leč rychle mizející měsíce do konce roku. Letos ale září moc šťastně nezačalo. Jak jsem se těšila, až nastanou deště, letos byl nástup pršení přeci jen trochu moc nadšený. U nás to řeka naštěstí zvládla, ale celkem těsně a doufám, že v podobném stavu už ji hned tak neuvidím.

Můj zářiový dovolenkový týden jsem strávila mnoha praktickými záležitostmi. Na cestování zrovna nemám slinu, tak jsem dělala vše jiné možné, co mě baví. Například: konečně dostaly nové domovy a čerstvou hlínu všemožné květeny, které obývají mou domácnost. A že už to bylo sakra potřeba. Byteček se také skví podzimní výzdobou, rehabilitace hrbatých zad je zahájena a komora debordelizována. A krom toho zbyl čas na paření her a psaní. A pití burčáku, který je letos lahodný!

Září byl jednoznačně zabíjačkový měsíc smrsknutý právě do onoho dovolenkového týdne. Řezníkem byly knižní e-bazary a čunětem můj účet. Ani se raději nepřiznám k počtu kusů, protože to už je na léčení. Ale mám spoustu knih, které jsem dlouho sháněla a většinou do kilča :) Kdož by odolal, hoď první kamenem knihou. Dost knih jsem taky vytřídila do bazu, takže se to nějak srovnalo. Ano, místo v knihovně opět nemám :)

Kniha měsíce si dala tentokrát na čas. Četla jsem dobré knihy, ale nic takového, co by si zasloužilo knižní trůn v září. Dlouho vládl Ohař a liška, kterého jsem četla jako první knihu. Pak přišla konkurence v podobě Roztříštěné lásky. A úplně jako poslední byl vítěz Dcera Rudozimy. To byla po dlouhé době fantaska tak odlišná od průměru a s tak jinou hlavní hrdinkou, že jsem obojímu úplně propadla.

 

Co plánuji na říjen?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené ze září:

Jeskyně zatracených – tak tu jsem nedala. Ukázalo se, že se v ní spojuje všechno, co pro mě zosobňuje nesnesitelně tíživou atmosféru. To jest jeden člověk, osamocený v temnotě při průzkumu jeskynního systému kde „něco je“ bez možnosti dostat se ven bez pomoci člověka, který mu útěk dovolit nechce. A tak to bude celou knihu nebo aspoň většinu určitě. Děs. Zabalila jsem to. O kvalitě knihy to ovšem vypovídá spíš to dobré. Děsivost atmosféry mi dokázala předat v prvních pár kapitolách.

Storočí – i u této knihy jsem dostal přesně to, oč jsem stála a s čím jsem počítala. Není to žádný skvost literatury, ale skvěle se četla a bavila mě. Pokračování si určitě přečtu.

Hluboký hrob 2 Mlha z moře – tohle bylo přesně tak skvělé, jak jsem očekávala. Stejně ponuré a napínavé jako první díl. Opět tu byla dokonalá atmosféra ostrůvků, tentokrát zahalená příkrovem tajemné a nebezpečné mlhy. Našla jsem záhadu spojenou s historiií a folklórem místích zemí. Dokonce mě potěšilo i mírné zaměření na ekologii a upozornění na dopad činnosti člověka na Baltské moře. Celkově super kniha!

 

Tři vyvolené na říjen:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou Neviditelný život Addie LaRue – koupila jsem na doporučení a na základě velké chvály ze všech stran. Trochu se bojím, že mě proto zklame. Možná z toho důvodu jsem ji odkládala…

Jedna z loňska

Tady vyberu Nezkrotná magie – čekám od toho zhruba totéž, co od Storočí.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Tina Salo 2: Doušek věčnosti – to je ovšem sázka na zábavnou upíří jistotu.

 

 Balíček peklíček byl zrušen a přetransformován na poličku z výprodejů. Stále platí: Každý měsíc aspoň jeden kousek přečíst a rozhodnout o jeho osudu.

Rádobych psací:

Ohlédnutí za zářím:

Ale jako jo :) něco málo ze mě vypadlo.

Říjnové psací plány:

Bude osamělý víkend… :) plány jsou sebevědomé. Snad se jim skutečnost bude podobat.

 

 

Užijte si podzim, dlouho tu nebude.

Konec hlášení!

První slovo platí

 

V tomto případě bylo rozhodnutí číst či nečíst dost snadné. Po přečtení anotace a ukázky mi bylo jasné, že číst je správně :) Očekávala jsem napínavý příběh, plný záhad a věcí, které nejsou takové, jak se na první pohled jeví. Takový, který nadchne moji zvědavost a nedovolí mi odtrhnout se od čtení. A přesně to jsem taky dostala.

 

Anotace:

Evie Porterová má všechno, co by si milá jižanská dívka mohla přát: dokonalého, starostlivého přítele, dům s bílým plotem a zahradou, přátele. Má to jediný háček: Evie Porterová neexistuje. Jako první se dozví novou identitu: Evie Porterová. K tomu jí její tajemný šéf pan Smith přidělí místo a Evie si o městě a lidech, kteří tu žijí, zjistí všechno, co potřebuje. Pak přijde na řadu cílová osoba: Ryan Sumner. Posledním dílkem skládačky je úkol.
Evie nezná skutečnou identitu pana Smithe, ale ví, že tenhle úkol bude jiný. Ryan se jí dostal pod kůži a ona si začíná představovat jiný život. Jenže zrovna teď nesmí udělat žádnou chybu – zvlášť po tom, co se stalo minule.
Ale hlavně proto, že se ve městě objevila její dvojnice s identitou, kterou Evie moc dobře zná – s jedinou identitou, kterou celý život pečlivě střežila. Jako by stála tváří v tvář sama sobě. Evie musí zůstat o krok napřed před svou minulostí a zároveň zajistit, aby před sebou vůbec ještě měla budoucnost. V sázce už nemůže být víc – ale Evie měla vždycky ráda výzvy...

 

…

 

Hlavní hrdinka knihy má nesmírně zajímavou a hodně nebezpečnou práci nacházející se dost za hranou zákona. Od velmi mladých let pracuje pro jistého pana Smithe, který je pro ni pouhým hlasem v telefonu a zadává jí práci. Nebezpečnou a s maximálním utajením. Vlastně je taková agentka Jejího Veličenstva na špatné straně zákona – to je rozhodně originální prvek.

Úkoly nikdy nejsou úplně snadné. Evelyn se musí stát na různě dlouhou dobu někým jiným, vetřít se do společnosti a přízně zamýšlené oběti a něco jí vzít – informace, nějaký majetek… prostě cokoli, co klienti pana Smithe požadují. Teď je jejím cílem jistý úspěšný muž s dobrou pověstí z menšího, spořádaného městečka. Evelyn pracuje na tom, aby byla v jeho blízkosti, ale zároveň začíná tušit, že se jí ona blízkost tentokrát dost vymyká z ruky. Život s Ryanem se jí líbí, on sám se jí líbí, a dokázala by si představit, že by takto žila trvale a opustila kvůli němu svůj starý život. Jenže její zaměstnání není z těch, odkud se snadno odchází po formální výpovědi a dortu na rozloučenou.

Práce pro pana Smitha je dost komplikovanou záležitostí už z povahy úkolů, které Evelyn dostává. Navíc, jak vyjde najevo, si někdy nemůže být ani jistá, co přesně má za úkol až do poslední chvíle nebo jestli se nejedná jen o zkoušku loajality, které ji zaměstnavatel podrobuje, aby ji pokoušel. Evelyn věděla, že pokud bude chtít někdy tuto práci opustit (nebo pokud zklame), bude to v černém pytli. Na první pohled prostě není pro E. cesty ven.

 

V průběhu vyprávění dějové linky aktuální mise, v níž Evelyn vede „život“ s Ryanem, se objevují i prostřihy do její minulosti. Z nich jsem zjistila, jak se k práci špionky/agentky/zlodějky dostala a prožila jsem s ní některé významné úkoly. Postupně se ukázalo, že vše spolu souvisí a každá jednotlivá kapitola z minulosti je důležitá pro současné a budoucí dění. Autorka vše propojila tak šikovně, že mi všechno důležité docházelo pomalu a postupně a setkalo se to přesně v ten pravý čas. Příjemné napětí při čtení jsem si tak užívala celou dobu. Taky se od začátku pěkně stupňovala zvědavost, jak to všechno nakonec bude a to mě bez problémů drželo u čtení – s každým novým odhalením byla zvědavost spíš větší :). Tajemství a intrik má kniha opravdu požehnaně a postupem čtení se ukazovalo, že všechno jsou jen dobře promyšlené plány navrstvené a překrývající jeden druhého a pečlivé a opatrné tahy na šachovnici po té, co svůj tah udělá soupeř. Při tomto šachovém mači s panem Smithem jde ale Evelyn o všechno – o svobodu a vlastně i o život.

 

V příběhu se proplétaly hojné a komplikované vazby mezi postavami, které mě bavilo sledovat. Nejednalo se pouze o Ryana, jeho přátele a obyvatele městečka, kde měla Evelyn hrát svou roli. V prostřizích z minulosti jsem poznala i jiné lidi, takové, kterým měla uškodit ale i ty, jimž pomohla. Ale pozor! U ní nikdy nešlo čistě o dobrou vůli. Při čtení je dobré nezapomínat, že Evelyn není hodná holka :) možná ale někdy byla a možná zase může být. Jednu vlastnost má ale určitě. Evelyn je chytrá umí si získat ne snad přímo přátele (i když to taky) ale i lidi, kteří jsou jí nějak zavázaní, a v pravý čas se jejich pomoc může hodit. Taky jsou tu ale lidi, kterým přes dobré vztahy a dluhy z minulosti věřit nemůže. Horší je, že často nebylo zřejmé, kteří přesně to jsou. V důsledku toho raději zcela nevěří nikomu, nebo téměř nikomu a není se čemu divit. Ani Ryan není úplně hodný kluk a ani náhodou nejsou bezúhonní lidé, s nimiž Evelyn zdánlivě přátelsky spolupracuje. Všichni mají svá tajemství a špatnosti, které chtějí udržet pod pokličkou. Navzdory tomu není vůbec těžké najít si k nim vztah a fandit jim. A užívat si ty špinavůstky, které autorka postupně vytahuje na světlo. Odhadování, co je kdo ve skutečnosti zač a jaká je jeho skutečná role v příběhu mě bavilo. Ne pokaždé byli neškodní ti, koho jsem za neškodné považovala.

Fascinující na popisovaných mezilidských vztazích bylo poznávání Evelyniných obětí a jejich okolí a vžívání se do nových rolí, organizace pana Smithe byla bezchybná mašinerie – říkala jsem si, jak to asi financuje – tolik lidí, technologií… Asi to byl vážně výnosný kšeft :). Evelyn se dlouhé roky učila od mistrů umění utajování identity i věcí, které podniká, intrikování, manipulace a plánování sto kroků dopředu. V kapitolách z minulosti jsem přihlížela všem jejím pokrokům, získávání zkušeností, úspěchům i prohrám. Líbilo se mi, že dost často musela bojovat i se sebou a sympatiím ke svým obětem. Zajímalo mě, která stránka u ní nakonec vyhraje.

 

Kniha je ve všech ohledech perfektně čtivá a napínavá. Všechno je důkladně promyšleno, takže se jednotlivé dílky skládačky autorce spojují v perfektní příběh, od kterého se nedá odtrhnout. Několikrát jsem si myslela, že už vím, kdo je pan Smith a na čem příběh stojí, ale autorka mě pokaždé svedla ze stopy. Nijak mi to nevadilo :) na odhalení jsem si klidně počkala až na závěr, protože čtení prostě stálo za to.

I když je důležitým prvkem příběhu vztah Evelyn k Ryanovi, není potřeba se obávat přepálené romantiky. O existenci citů mezi nimi a opravdovosti vztahu není možno pochybovat, ale zároveň se nedere do popředí a nekrade prostor thrillerové lince. Možná na pár okamžiků, kdy se Evelyn poprvé setkává s Ryanovými přáteli, připomíná příběh maloměšťácké vztahové drama, ale není to tak. To, že se příběh odehrává na malém městečku, kde si sousedi vidí do talíře a myslí si, že o všech vědí všechno, je pěkným rámcem pro špionské drama, které se lidem odehraje pod nosem, aniž by měli tušení…

Jediné, co bych asi mohla vytknout – a je to jen moje osobní peklo – je zdrobnění Evelynina jména. Mazlivé „Evie“ mi fakt lezlo krkem. Co už, no, prostě takto v angličtině zdrobňují :) Nic, co by podobně nepostiženým lidem pokazilo čtení :D.

 

Příběh byl pro mě překvapivě originální. Vůbec si nevzpomínám, že bych kdy četla něco podobného. Rozhodně patří k těm knihám, které si užijí i čtenáři, co žánr nijak nepreferují. Pokud jste z těch, kteří žánr mají rádi, určitě knihu nepřehlédněte. Bude se vám líbit!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na knihu a ukázku z ní můžete nakouknout sem.

 

O knize:

Autor: Ashley Elstonová

Překlad: Zdík Dušek

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 320

 

Operativec: Pravidlo tří zdrojů

 

Nejsem úplně čtenář, který by knihy špionážně thrillerového ražení vyloženě vyhledával. Na této mě nalákalo a zaujalo, že autor se dříve sám živil přesně tím, čím v knize hlavní hrdina. To dělalo tuto knihu v mých očích výjimečnou a říkala jsem si, že pokud je autor aspoň trochu zdatný vypravěč, bude stát čtení za to. Téma knihy rozhodně má potenciál!

 

Anotace:

Pravidlo tří zdrojů se odehrává na Středním východě a v České republice. Příběh popisuje rozsáhlou policejní a kontrašpionážní akci našich operativců a je plný napětí a intrik. Veškeré zločiny, které se dějí, připomínají ledovec v tom smyslu, že tu vetší část nikdy neuvidíte. Už jen proto, že ponořit se pod hladinu samo o sobě nic neřeší. A čím vetší špinavost hledáte, tím víc ji gauneři budou chtít utajit. Můžete se snažit, můžete mít i štěstí, ale najít ty správné informace nestačí. Když nesvedete přesvědčit ostatní, že případ, kterému jste na stopě, není jen bájením informátoru, byla vaše práce zbytečná. Místním Kurdům nemá David Prokop moc důvodů věřit, ale vypadá to, že by si díky nim mohl došlápnout na nebezpečného fundamentalistu. S lákavým případem v sobe probouzí pozapomenutou životní energii, která mu pomáhá bojovat se starými démony. David se brzy stává jen malým článkem v nepřehledné hře, kde vyhrát chce každý, ale hrát čestně jen málokdo.

 

…

 

Když si člověk představí špionážní či krimi román – nebo nějaký najde v knihkupectví, jedná se většinou o knihu z amerického, maximálně britského či severského prostředí. Ne že by domácí nebyly, ale těch zahraničních je prostě víc. Pravidlo tří zdrojů je výjimkou, která mě přilákala ke čtení – odehrává se totiž u nás, v českém prostředí. Také všichni ti Jamesové Bondové v literatuře nepůsobí úplně reálně, spíš to vypadá na první pohled jako hra. No, evidentně nemám v žánru nic moc načteno :) ale začala jsem dobře. U knihy, která je autentická tak jak jen může být – přímo osobními zkušenostmi autora.

 

Kniha mě od začátku překvapila zvláštním způsobem psaní. Trochu mi připomínala starší knihy a docela záhy jsem přišla na to, že mi použitý styl vyhovuje a k tomuto typu příběhu se dobře hodí. Styl byl spíš popisný, vypravěčský, než že by se vše posouvalo dopředu pomocí dialogů a na sebe se kupících akcí. Nicméně pozor! Akcí kniha začíná a to poměrně napínavou. Pak ale následuje spíš vyprávění, sledování pozadí samotného příběhu a spojování různých osudů, které se vzájemně mírně či hodně ovlivňují. Některé jednotlivé dějové linky začínají dávno před tím, než se odehrává samotný hlavní příběh Davida Prokopa a všechny se postupně (někdy i dost širokým obloukem) sbíhají, až se protnou. Nejdřív se mi kvůli tomu zdálo, že je v příběhu až moc lidí a nebylo úplně jasné, jak spolu všichni ti lidé souvisí. Autor totiž krom našich místních policistů a pár dalších lidí, kteří s nimi byli nějak očividně propojeni, sledoval i značné množství lidí ze středního východu, kteří na první pohled s příběhem nesouviseli nijak už jen proto, že jejich osudy, které jsem na stránkách sledovala, se odehrávali v minulosti docela vzdálené. Autor vše popisuje tak, že dává tušit, že ti lidé nepodstatní nejsou, jen je potřeba dočkat času…

Hlavní postava – David Prokop je nováčkem u brněnského útvaru, nikoli ovšem v branži. Zkušenosti už má a pravidla práce operativce má mít v malíčku. Docela mě tedy překvapil ve chvíli, kdy se nechal strhnout „loveckým pudem“ a porušil pravidlo ve své práci nejdůležitější (dokonce zmíněné v názvu knihy). Díky čemuž vlastně došlo k jedné z nejzajímavějších chvil v zápletce. Nemůžu nic prozradit, ale právě toto odhalení mi připadalo fakt úžasné. Navíc to hrdnu poněkud polidšťuje. Chybu prostě udělá každý, když už vidí hlavní výhru na dosah ruky. Až na toto drobné pochybení byl David spíš normální chlap a na desetibodové škále sympatií by si vybojoval slušnou sedmičku. Jak už je zřejmé, pracuje jako kriminalista-operativec. Tedy ten, který se snaží dopátrat informací o věcech, které by mohli ohrozit bezpečnost státu. Pracuje nejen s českými kolegy ale i s několika informátory z řad šmejdů maskovaných v tomto případě za slušné obchodníky.

Ačkoli se David zaměřuje hlavně na práci a s ženskými mu to v životě očividně moc nevychází, na stránkách si najde prostor i pro navázání nového vztahu. Není ale potřeba mít obavu z nějakých romantických záležitostí. Autor se na vztah dívá spíše „chlapsky“ a tak celá tato zápletka jen přirozeně patří k příběhu a dokonce v něm tento vztah má i další roli, nejen jako prostě vztah, aby hrdina někoho měl.

Na stránkách dostanou slovo i někteří Davidovi kolegové, dobří i ti méně, řekněme, morálně pevní. Stejně tak jsem se blíž poznala s některými východními aktéry příběhu. V tomto bodě musím autorovi přiznat talent přimět čtenáře, aby poznal danou postavu a pochopil její motivace a myšlení. Docílil toho právě oním představením minulosti postavy, třeba i o generaci zpět. Toto skvěle fungovalo hlavně u postav ze středního východu. Sympatie jim to sice nepřineslo, ale aspoň člověk více méně pochopil jejich naturel, byť právě ten se pochopení vzpírá ze všech sil.

Postavy tedy nemusí být na první pohled úplně sympatické a vlastně ani většinou nejsou, často spíš úplně naopak. Velmi snadno se pozná, kdo je tu ten kladný a kdo šmejd, ale i klaďasové jsou prostě lidi a mají své chyby a… řekněme způsoby. Líbilo se mi, že ani hlavní hrdina David Prokop nebyl v tomto směru nijak přikrášlený, že se autor nepokusil udělat z něj Mirka Dušína, ale nechal na stránkách ožít normálního chlapa. Tedy alespoň tak normálního, jak mu jeho práce umožnila být.

Parchanti a záporáci v této knize byli až nepříjemně opravdoví. Ona totiž je potíž v tom, že nepochybně opravdoví jsou, protože se prostě jen drží mentality a chování jistých lidí a to je bohužel realita našeho světa. Práce operativců tak místy připomínala boj s větrnými mlýny a kolikrát největší nepřítel se ukrýval i mezi blbci ve vlastních řadách. Úplně věřit se dalo málo komu. Některým (všem) „tamtěm“ věřit nešlo už ze zásady, protože účel pro ně evidentně světil prostředky a jejich morální kodex je dost odlišný od evropského. Navíc každé odhalené svinstvo je pořád jen špičkou ledovce a vede k hnoji mnohem hlubšímu, než do kterého by bylo milo šlápnout.

 

Děj se odehrává částečně v Brně a každý místňák nepochybně odhalí mnohé známé lokace a o to lépe si představí děj v hlavě. Další linky pak sledují osoby žijící v zapadlých a necivilizovaných dírách východního světa. To si lze kupodivu představit taky docela dobře, protože autor pěkně vystihuje na prostředí to podstatné. Rozdíl zde ale nebyl jen ve vnějším prostředí – tedy především v tom, že v dotčených zemích lidé znají převážně bídu, boj a válku, ale především v mentálním nastavení lidí, kteří na tom kterém místě žili a které kvůli bojům, válce a náboženským štváčům převzali do krve. Markantní rozdíly v pohledu na svět, životním stylu, myšlení, vzdělání, v chápání náboženství a ochoty k extrémním věcem zde byly dobře nastíněné. Autor dokázal popisem životních příběhů extrémistů poodhalit jejich motivy k činům v pravdě hrůzným a objasnit chybějící lidskost v jejich myšlení.

Dobře zpracované prostředí bylo i po stránce politické situace a historie zejména východních území. Věci, které jsem se tu dozvěděla o historii tamější části světa, mi jen ukázaly, jak by bylo důležité učit ve školách nejdříve moderní historii. Nikdy jsem se o tuto část dějin moc nezajímala a neznalost tohoto může zkreslit názory na spoustu věcí, co se dějí teď. V tomto ohledu je kniha taky hodnotná, předkládá holou realitu a historická fakta dobře stravitelným způsobem. Až mě překvapilo, jak mě to zaujalo a bavilo.

Asi není překvapení, že zde šlo především o válku mezi národy a etnickými skupinami a o náboženství. Všichni se tu podrážejí, využívají a vraždí navzájem, ať už se bojuje o území nebo o víru. Všichni jsou prostě nepřátelé a je nutno je zlikvidovat. Chytřejší nebo spíš vyčůranější pomocí náboženství manipulují ty bez formálního vzdělání. Náboženství má v knize velmi důležitou roli, ale to se není čemu divit, když jsou ve věci zapleteny východní země. Někdy se zdá, jako by tam ani nic jiného neexistovalo.

To, jak se tomu tématu autor věnuje, pomáhá pochopit to, proč je pro Davida a policii důležité chytit onoho fundamentalistu, který si to namířil do Čech. Ukazuje to, s čím mají tu čest a co by se nám tu potloukalo a jaké myšlenky a názory by to šířilo – jakou kulturu a životní styl by to dotáhlo s sebou a předalo dalším odhodlaným škodit. To dává celému ději větší napětí a naléhavost, skoro mrazivou. Hlavně když si člověk uvědomí, že to může být klidně realita a může se zrovna dít něco podobného.

 

Na knize oceňuji to, že se autor opravdu snažil přiblížit čtenáři všechny okolnosti, které vedli k současnému stavu a které formovali svět, z něhož „hrdinové“ knihy pocházejí a myšlení, které s sebou nesou. Ono historické okénko, které zdánlivě zpomalovalo děj, bylo v příběhu hodně důležité. Myslím, že se ho nemusí bát ani čtenáři, kteří se o podobné věci nezajímají.  Zpracováno je vše opravdu čtivě a v nezbytně nutné délce. Po této poklidnější vyprávěcí stření části následuje hodně akční – skoro filmový - závěr, který byl úplně parádní. Všechno se skvěle propojilo a konec byl pro mě v mnohém nečekaný.

Bavilo mě i to, jak autor nechal nahlédnout do zajímavého prostředí operativců – lovců informací. Ačkoli by všichni měli táhnout za jeden provaz proti společnému nepříteli, našel se i zde v zápletce prostor pro vyřizování osobních účtů a vzájemné nesympatie. Naťuknutí získávání informací a samotný průběh akcí včetně použitého žargonu, byl prostě top! Kniha není příliš dlouhá, jen 272 stran, ale mám pocit, že každá strana byla využita perfektně.

Celkově tedy hodnotím své setkání s špionážním-krimi románem jako velmi dobré a rozhodně pro mě mělo větší přínos než jen čas strávený u dobrého a místy napínavého příběhu. Pokud vás příběh lapne – a o tom nepochybuju – bude pro vás jistě radostnou informací, že je už k dispozici i druhý díl z trilogie.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. 

Na příběh se můžete mrknout sem.  Všechny zatím dostupné díly série jsou tady.

 

O knize:

Autor: Eduard Krainer

Série: Operativec (1. díl)

Vydal: Jota

Rok vydání: 2024

Počet stran: 272

Vzpomínky a vrazi

 

Číst tuto knihu nemělo žádný zvláštní důvod. Prostě jen zapadá do schématu knih, které mě obvykle baví a u nichž si pěkně odpočinu. Očekávání jsem tedy neměla zrovna obří, chtěla jsem jen něco, co se mi „bude líbit“ a co se bude dobře číst. To kniha splnila a ještě dodala i něco navíc. A nemyslím tím pěknou obálku :) v mnohém byla lepší, než jsem čekala.

 

Anotace:

Josslyn Drakeová ví o magii jen tři věci – je vzácná, zakázaná a smrtelná. Takhle ji to odmala učili a ona neměla nikdy důvod o tom pochybovat. Takže když se infikuje vzpomínkami nechvalně známého čaroděje a teroristy lorda Banyona, je rozhodnutá udělat vše pro to, aby se jich co nejdříve zbavila. I kdyby to mělo znamenat spolupráci s arogantním kriminálníkem Jericho Noxem, který pase právě po magii ukryté v její hlavě.
Joss čeká střet s drsnou realitou. Bude muset přehodnotit všechno, co dosud věděla o magii, impériu i sobě samé. A ani ten Jericho nakonec není tak nesnesitelný, jak se na začátku tvářil.

 

…

 

Kniha pro mě byla docela překvapení. Tedy ne ve smyslu děje, protože se celkem slušně dalo odhadnout, kam přibližně se dění bude ubírat a co se asi stane.  To mi nevadilo, mimochodem. S tím, co mám načtené, mě asi vysloveně překvapí málo co a je nesmysl to očekávat. Ony i ty překvapivější momenty se nakonec našly. Kniha splnila hlavně moje očekávání na začátku a uspokojila moje těšení se na ni. Námět mi připadal zajímavý už podle anotace a stejně zajímavý byl i při čtení. Stejně tak mě překvapilo, jak moc jsem si užila čtení knihy s nepříliš složitým dějem a stylem psaní.

 

Autorka mi, krom hodně zajímavých vedlejších postav, předhodila i dvě úplně skvělé hlavní postavy. Holčičku z bohaté společnosti blízko k vládnoucí vrstvě a magií nadaného kluka z chudiny.

Holčičkou je Josslyn – zpovykaná, namyšlená a arogantní pipina z vyšší společnosti, která se ze všeho nejlépe umí oblékat, přetvařovat a myslí si, že nad ni není. Ona má vkus, popularitu i krásu a z toho titulu jí patří svět. Sice mi jí bylo nejdřív trochu líto, protože je to rok, co byl zavražděný její táta, jenže ona svým přístupem a myšlením dělala všechno pro to, aby mě ta lítost hodně rychle přešla. První sprchu pipina – eh vlastně Josslyn - dostala už na úvodní společenské události, kde si vyslechla jistý rozhovor, díky němuž zjistila, že i ostatní spřátelené pipiny ovládají umění přetvářky nejméně stejně dobře jako ona. No co, dobře jí tak! Následně dostala košem od hezounkého muže, kterého si vyhlédla na pletky. Dobře jí tak podruhé! Na večírku se posléze další události nešťastně spletou a Joss si odchází hýčkat raněnou hrdost trochu stranou od lidí. Tam se stane nepříjemná nehoda – Joss narazí na zloděje a náhodou je potřísněna záhadnou magickou substancí. Tak se ocitá tam, kde nikdy nechtěla být, mezi lidmi, kteří v sobě mají magii – mezi zločinci, vyvrheli a lůzou.

Protože přesně tím v příběhu lidé s magií jsou. V tomto knižním světě je magie zakázaná – dokonce hůř je přísně zapovězená, odsuzovaná a trestaná.

Jedním z takových zločinců je i druhý hlavní hrdina Jericho Nox. On je prototyp tichého zadumaného hrdiny, který si s sebou nese těžké rány z minulosti v důsledku čehož je tak trochu protivný a o dost víc odtažitý. Takto to vyznívá hrozně kýčovitě, ale slibuju, že Jericho samotný kýčovitý není. Je to vlastně opravdu kriminálník, který pracuje jako vykonavatel špinavé práce pro jistou ne příliš slušnou čarodějnici, která si morálkou a dobrotou příliš svědomí nezatěžuje. Úkoly, které Jericho musí vykonávat, tomu zhruba odpovídají. Aby pro něj bylo hůř, nedělá to dobrovolně. Tím se dost vysvětluje jeho odtažitost a zatrpklost. Ke štěstí opravdu moc důvodů nemá.

Tihle dva jsou nuceni spolupracovat z jasných důvodů – Joss se chce zbavit vzpomínkové magie, kterou v sobě má, aby se mohla vrátit ke svému pipinóznímu životu a Jericho z ní tu magii potřebuje získat, jinak ho to bude stát krk.

 

Upřímně musím přiznat, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Na začátku mi sice pila krev Josslyn a prostředí v němž se pohybovala, ale jakmile se setkala s Jerichem a byla nucena ho následovat do „ilegality“ příběh se posunul směrem, který mi více než vyhovoval. Tempo vyprávění sic nebylo vysloveně závratné, ale dostačující množství napínavých scén se našlo. Zejména ke konci, kdy události nabraly rychlý spád a došlo k odhalení mnohých tajemství a křiváren.

Důležitým prvkem v příběhu je magie. Tady nebyla nijak zvlášť extra propracovaná, spíš šlo o jednoduchý systém. Nebo alespoň v tom, co bylo v knize ukázáno. Složitější věci, jako paměťová magie a jakási „černá magie“ nebyly víc vysvětleny. Úměrně k tomu bylo ale uvedeno, že i pro mnohé mágy jsou všechna tajemství magie nedostupná. Většina zde byla pouhými přírodními mágy – elementály, využívajícími přírodní síly. Jak říkám, nic složitého.

Magie v celém příběhu byla více ukázána jen z několika pro příběh podstatných zlomků. Seznámila jsem se hlavně se vzpomínkovou magií, která postihla Josslyn. To bylo docela zajímavé. Mág takto mohl uložit informace z vlastní minulosti, které nutně potřeboval předat dál, a pro Joss to byla možnost dozvědět se spoustu informací takovým způsobem, aby co nejlépe zapůsobily a pomohly nastartovat změnu, která se s ní měla stát. Dál tu byla léčivá magie, což je myslím jasné. To není moc potřeba vysvětlovat :) v podstatě šlo o to, že magií nadaní mohli využívat napojení na přírodu a elementy, tedy nic zlého a kromě zjevně užitečných vlastností (léčení) opět mohlo toto využívání magie působit na Josslyn, u níž bylo nutné změnit její náhled na kouzelníky pokřivený celoživotní výchovou. Z negativní „černé magie“ jsem zachytila jen zlomky. Hlavně ji využívala Jerichova zaměstnavatelka, nebo se to o ní aspoň tvrdilo. S jejími důsledky – těmi nejhoršími následky – jsem se setkala až na konci a musím říct, že super! Dobrý nápad a dobré zkomplikování zápletky. Další díl bude díky tomu od začátku zajímavý a napínavý.

Magie, kterou se nakazila Joss, jí zprostředkovávala záblesky vzpomínek jistého nechvalně proslulého mága, který byl v království považován za hlavního zlosyna. Joss to nemohla ovládat – co uvidí a kdy to uvidí. Tyhle záblesky vzpomínek, které ukazovaly nějaké okamžiky v minulosti, které přispějí ke změně Jossiny osobnosti a nahlodávají její pevnou víru v to, že magie je čisté zlo. Líbilo se mi, jak toto důležité okénko do minulosti autorka podala. Vždycky bývá ošidné, když je potřeba hrdinu konfrontovat s minulostí světa a dodat mu informace, které potřebuje, aby začal pochybovat o pravdě, které neochvějně věří. Tady se to povedlo.

 

Když už jsem u těch osobnostních změn u hlavní hrdinky:

Na této knize si hodně vážím vývoje, který doznal můj vztah k hlavní postavě, který se měnil postupně s tím, jak se měnila ona. Už docela dlouho jsem nezažila takové nesympatie ze začátku, které se posunuly přes porozumění a pochopení až k opatrným sympatiím, i když zatím stále s výhradami. Takto zpětně to hodnotím velmi kladně, protože to hrdinku dělalo zajímavou a živější. Její počáteční nastavení odpovídalo společnosti, v níž vyrůstala a tomu, co jí cpali od mala do hlavy. Byla tatínkova princeznička, měla místo v nejvyšší společnosti a spoustu peněz, s nimiž si mohla nakládat dle libosti. Cpali jí do hlavy, že je elita, novináři ji zuřivě sledovali ve společnosti, znala se s nejlepšími rodinami, dokonce s královnou, se kterou měla vynikající vztahy. Tak není moc čemu se divit, že z ní vyrostla fiflena, až to bolelo. Její povaha perfektně odpovídala. Nebylo v ní nic dobrého, co autorky obvykle svým hrdinkám dají, aby zmírnily jejich špatnou povahu. Tím víc mě bavilo sledovat změnu, která se s ní děla.

Ona postupně – a velmi neochotně – přijímala a chápala, jak se věci opravdu mají a nebylo pro ni snadné to v sobě zpracovat. Výkon byl už to, že vůbec začala pochybovat. Autorka to sice zestručnila a zrychlila, ale přeci jen bylo poznat, jak těžko se dostává přes to, co jí celý život vtloukali do hlavy. Strach z magie nakonec částečně a nejistě povolil v důsledku poznání lidí, kteří ji využívají. Ti lidé nebyli zlí, naopak se jim děli zlé věci kvůli lidem, jako byla Joss.

Co se oněch zlých lidí týká: Odhalení záporáka asi nikoho moc nepřekvapí, ale nějaké další okolnosti v jeho životě rozhodně ano. Rozhodně se mi líbil důvod, proč to všechno dělá a proč je vůbec schopen to udělat. Jde za svým bez ohledu na cenu, kterou kdo zaplatí a skvělé je, že platí i on a to poměrně dost. Onou pověstnou sněhovou koulí v kopci hnulo jediné špatné rozhodnutí a pak už prostě následky zastavit nešly. A na nevinné se nehledělo.

Další věc, která mě příjemně překvapila, souvisí nejen s hlavními postavami, ale i záporákem a dalšími vedlejšími rolemi v příběhu. Bavilo mě odhalování vztahů a vazeb mezi postavami. Jejich motivace k jakýmkoli činům nebyly úplně dobře odhadnutelné a v mnohém mě někteří dokázali překvapit. Autorka jim dala přiměřenou minulost, aby byli dostatečně živí a ne ploší. Také některá jejich pečlivě skrývaná tajemství a levárny, které vypluly napovrch, jsem si opravdu užila. Jeden typ „vztahů tu chyběl úplně. V textu není žádný sex, jen lehké a docela uvěřitelné vznikající pouto mezi hrdiny. Opravdu to není nic, co by zrovna tady chybělo. Naopak jsem ráda, že to sem autorka nepletla. Místo toho stvořila lehčí a pomalejší romantickou fantasy, což oceňuji.

 

Jen lehce popsaný a vysvětlený svět mi v tomto případě velmi vyhovoval. Mohla jsem si domyslet, co se mi hodilo, nebo to případně neřešit vůbec  a soustředit se především na vývoj hlavní ženské postavy a jejích vztahů s ostatními. Svět byl kvůli menšímu vysvětlování poněkud nejasný. Trochu mi to připomínalo moderní dobu. V některých aspektech. Jindy se mi svět zdál být víc kouzelným středověkým královstvíčkem. Mělo by to být matoucí, ale pro mě nebylo. Neměla jsem problém si tyto podoby světa propojit. Nebylo to ostatně poprvé, co jsem to v YA fantasy musela udělat.

 

Jako celek nemůžu hodnotit jinak, než kladně. Dostala jsem přesně to, co jsem chtěla a co mě baví číst. Lehké, oddechové a téměř pohádkové vyprávění, kde se nepřehání fyzický kontakt postav, nezveličují traumata a nikdo si nehraje na arbitra morálky – prostě se tu netlačí to, co aktuálně musí být všude. Ano, otázky morálky a, řekněme, traumat, tu taky jsou, ale působí v knize přirozeně a dávají smysl.

Takovéto bývaly YA dřív. Pokud vás baví některé starší YA série, věřím, že si užijete i tuto. Pro náročné čtenáře to ovšem není. Opravdu se jedná o oddechové a nenáročné čtení. Pokračování vychází ještě letos a já si ho ujít nenechám.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Nakouknout na ukázky můžete tady.

 

O knize:

Autor: Morgan Rhodes

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopilis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 312

Měsíční rádobych - září 2024

 

Ó konečně. KONEČNĚ je tady moje oblíbená část roku. Sice asi jásám předčasně, protože vlna odporného vedra má prý část září pokračovat, ale už jsem tak usmažená, že jsem šťastná i za teploty těsně pod třicet. To jedině potvrzuje rčení, že člověk si zvykne i na šibenici! Podzim se nicméně neodvratně blíží, takže je přede mnou příjemné počasí, na které se můžu těšit :) A nejen počasí. Začíná taky burčáková sezona a sezona podzimní výzdoby v bytě :) Ještě před tím malé ohlédnutí:

Dneska si tady zavzpomínám na srpen. A jsem fakt šťastná, že je za mnou. Tentokrát nejen kvůlivá vedrům, ale hlavně kvůli tomu, že mě hned na začátku lapla záda. Takže jsem se první polovinu měsíce vlekla jako přihrblá troska. Několik pozitiv to ovšem mělo. Začala jsem zase s jógou a zjistila jsem, že rotoped je na záda poměrně ideální pohyb. Nedrncá to jako na kole a zároveň si i zamakám (a můžu si u toho číst). Bohužel ale ani jedna z těchto bohulibých aktivit situaci nezlepšila a tak mi bylo dopřáno objevit zázračné účinky nových druhů pilulí na recept. Po prvních dojmech z radostné až euforické nálady vlivem medikace už následují pouze negativa. S bolavými zády se nedá úplně dobře sedět a tím pádem se nad mým plánovaným psaním o osamělých víkendech poněkud stáhla mračna. Rozhodně nebylo možné propsat celé dny. Vlastně v kuse ani hodiny.

Na začátku srpna taky proběhla Olympiáda a pro mě měla několik překvapení. Jednak mě na zahájení potěšila Gojira, protože to vystoupení byla pecka! A dvak  – objevila jsem krásy plavání a šermu. Po dlouhé době jsem se měla na co dívat a stálo to za to.

Kniha měsíce tentokrát neměla moc jednoznačného favorita. Super knih jsem přečetla hodně. Ale žádnou takovou, která by fakt vyčnívala něčím nad ostatní tak moc, že by si titul zasloužila. Nakonec jsem na největší pecku čekala až skoro do konce měsíce a byla to jedna z těch, které mi tu už dlouho leží a vůbec nic jsem od nich nečekala. Ctěným titulem je Město lží.

 

Co plánuji na září?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené ze srpna:

Město lží bylo obrovské překvapení. Bavil mě svět, i když se do něj lezlo nejdřív trochu těžce kvůli novým výrazům, které byly používány, aniž bych nejdřív věděla, oč jde. Pochopit to nicméně nebylo tak těžké, jak se na první dojem zdálo. To už tak bývá ve fantaskách :) Celá kniha byla fantasy s detektivní zápletkou, kde se řešila politika, intriky, zrady a loajálnost. Celé se to odehrávalo v obleženém městě a postavy byly skvělé. Děj měl akorát správně napínavých okamžiků, aby stále bavil. Až se divím, že o této knize je tak málo slyšet, protože byla skvělá!

Drobné protislužby víceméně dostály očekávání. Jo, bavilo mě to. Bylo to správně napínavé. Romantická linka byla příjemná a neotravná a povahy všech postav a tím pádem vztahy ve vesnici zajímavě vytvořené.

Ranhojička 2 s podtitulem Zlatá klec mě trochu zklamala. Ne že by to nebylo čtivé. Spíš mě po prvním fakt nabušeném dílu toto připadalo jako výplněk a nezachránil to ani Jaren. Navíc Kiva se chovala opravdu dost hloupě a v podstatě celou knihu kazila všechno, co mohlo být v jejím životě dobré pro něco, co se od začátku moc dobré nejevilo. Jo, krev není voda, ale tato krev byla tak řídká, že jsem se divila, proč to Kiva nevidí.

 

Tři vyvolené na září

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou se stává Jeskyně zatracených. Po pravdě už si vůbec nepamatuju, o čem to má být. Koupila jsem ji v akci, takže určitě velkým důvodem byla cena. Doufám, že i příběh bude stát za to.

Jedna z loňska

Tady vyberu Storočí. Ohlasy jsou dobré. Doufám, že se přidám ke spokojeným.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Hluboký hrob 2 Mlha z moře. Pamatuju si, že první díl mě moc bavil. Tak jsem zvědavá, jestli další naváže.

 

 

Balíček peklíček (nepovinná akce)

Překvapivě jsem slupla hned dva prastaré kousky a oba se mi líbily a bavily mě. Super! Přesně tak jsem si tuhle akci představovala.

Vyřazeno z balíčku (přečteno):

Sladká jako krev se ukázala být super upířinou z domácího prostředí. Je to trochu ve stylu prvních knih Anity Blakeové, takže bez těch otravných prasáren, které do toho později vpluly. Upíři jsou tu pěkní hajzlíci, je to akční a zábavné a docela tenké. Takže jednohubka. Na další díly se těším!

Fandom na DK moc pozitivních ohlasů nemá, ale já jsem si ji celkem dost užila. Příběh umí vtáhnout, když si jeden zvykne na postavy, které ze začátku nepůsobí moc sympaticky a přirozeně. Naštěstí se postupně mění, jak je formuje to, co zažívají. Navíc se mi líbilo, jak autorka zaonačila konec, i když podle náznaků se to dalo uhodnout. Taky by se dala zařadit pod jednohubky.

Zůstávají:  Cesta ze ztracena, Pensylvánský upír, Čtenářka, Hrady z písku, Lock a Mori,

Nově v balíčku: Moje ruka touží po meči, První hrob napravo

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za srpnem:

Na to, že jsem byla lazar, si zase tak stěžovat nemůžu. Nějaké chvilky jsem si našla a překvapivě na Gambit. Taky jsem si dala nějaké kurzíky psaní, z nichž jeden mi docela prospěl. Takže asi můžu být spokojená :)

Zářiové psací plány:

Pokračovat v takovém tvůrčím počínání, abych byla na konci měsíce zase spokojená :D

 

Užívejte si září, začátek podzimu a všechny ty super věci, které to přináší. Určitě to zase nechutně rychle uteče, tak t si vychutnáte každý okamžik.

Konec hlášení!