Asi nemusím svým spolufanynkám vysvětlovat, proč jsem chtěla další knihu od Zapaty. Nenechala jsem se odradit ani tím, že některé mě úplně nenadchly (např. Aron). Hrozně jsem chtěla, aby mě tahle bavila stejně, jako první dvě, co jsem od ní četla. A pak se dostavilo to děsné zklamání.
Tohle bude spíš článek o tom, jak a proč mě Zapata přestává bavit knihu od knihy víc a víc. Po tomto zážitku a předchozím podobně rozpačitém dám nejspíš šanci ještě poslednímu titulu od ní – co taky jiného, když už ho mám doma. Jisté ale je, že budu hodně opatrná s dalším nákupem.
Anotace:
Bianca Brannenová ví, že čas zahojí skoro všechny
rány. Včetně těch, které vám kdysi nechtěně způsobili vaši nejbližší. Když jí
po deseti letech znovu vstoupí do života její někdejší kamarád Zac, má pocit,
jako by se jejich cesty rozešly teprve včera. Jenže něco je přece jinak: už to
není ten hubený kluk odvedle. Teď je slavným hráčem Ligy
amerického fotbalu a šílí po něm davy fanynek. Dokáže Bianca odpustit staré
křivdy a dá šanci citům, které se mezi ní a Zacem pomalu rozhořívají?
…
VAROVÁNÍ: Při psaní článku se několikrát opakuji, abych zdůraznila, co mě na knize štvalo. Ano, uhodli jste. Štvalo mě i to opakování :D
Román z prostředí amerického fotbalu – super! Nějakým způsobem mě to přimělo myslet si, že kniha bude stejná pecka jako Kulti nebo Lukov. Protože sportovní prostředí autorce sedí, i když přehnaně moc se konkrétnímu sportu nevěnuje. Jde o romanci. A v obou výše zmíněných knihách byla skvělá. Dokonce i v Srdcem proti zdi. A v té poslední už jsem poznala hlavního hrdinu této nové knihy Zaca.
Měla jsem tu slíbeno všechno, co mám ráda: sport, pomalou romantiku i sexy hrdinu. Co by se tedy mohlo pokazit? No, hodně věcí, jak se ukázalo.
Tak pojďme na to skuhrání, ať to mám za sebou.
Bianca byla jako mladá holka zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda Zaca. Jejich cesty se ale rozdělili bez toho, aby na nějakou lásku vůbec mohlo dojít. Po dlouhých deseti letech si Bianca myslí, že to vlastně bylo i dobře. Vždyť jemu na ní záležet nemohlo vůbec nijak, když se za deset let nepokusil o žádný kontakt. Jistě, má svoji velmi úspěšnou fotbalovou kariéru, ale i tak. Bianca ty roky žila více méně spokojeně, vytvořila vlastní pekařský blog a touží vydat knihu o pečení. Jen v lásce se jí nějak moc nedařilo. A pak najednou, díky společnému kamarádovi, zase potkala Zaca.
Ukázalo se, že některé city prostě odmítají upadnout v zapomnění a úplně klidně se vrátí v plné síle i po deseti letech odloučení. Bianca, ačkoli se snaží sama sebe přesvědčit, že už se ze své první lásky dostala, se z ní nedostala ani náhodou. A co hůř, nepřenesla se ani přes to, že se na tak dlouho odcizili.
Na knihách od Zapaty se mi dříve líbily hlavně postavy, jiskření mezi nimi a pomalá romantika. Bohužel se zdá, jako by v posledních knihách toto všechno chybělo. Nejdřív Aron – totálně pohřbený zajímavý nápad kvůli hrdince a teď Dvojitý zásah – opět pohřbený kvůli hrdince. A všechno paradoxně neklaplo především kvůli tomu, co je na Zapatě vyzdvihováno – pomalé romantice. S Dvojitým zásahem Zapata získává titul královny uměle natahované neromantiky.
Obě tyto hrdinky měly v mých očích stejný problém: nekonečné vnitřní monology stále o tomtéž, nepochopitelnou a přehnanou nejistotu a jistý druh nedospělosti, která úplně pohřbila jejich uvěřitelnost. To vedlo k naprostému mému nepochopení, kde se mohla vzít láska mezi párem, když city vlastně hrdinka vehementně popírá a vůbec to nejiskří. A čím víc to autorka natahuje, protože pomalá romantika, tím víc je vidět, že to nejiskří. Chudáci ti chlapi. Jak mají hrdinku získat, když vysílá tak extrémně protichůdné signály. Takové, jaké bych čekala od nejistých pubertálních holek na začátku střední školy. Ne od dospělých žen.
Normálně tyhle natahované začátky vztahu a důkladné poznávání hrdinů miluju. Jenže co je moc, to je moc… Hlavně, když to natahování velmi brzo přestává dávat jakýkoli smysl a upřímně řečeno spíš, než aby to navnadilo k dalšímu čtení, to nutí knihu zahodit obloukem z otevřeného okna.
Od první kapitoly jsem začala mít dojem, že autorka prostě honí slova, aby dostála své tradici na dodání pořádné bichle. Zde ovšem umělé extrémní natahování neskutečně uškodilo právě oné romantice. Rozpustilo se v tom všechno přitažlivé napětí mezi hrdiny, které mohlo být a všechna uvěřitelnost citů, která snad mohla být taky. Navíc, kdyby si autorka honění slov opakováním stejných informací odpustila, nejspíš bych se nestihla Biancou naprosto znechutit.
Kdyby měla kniha 300 a ne skoro 500 stran, vůbec nikdo by si nevšiml, že se něco vyškrtlo. Vážně teď zpětně přemýšlím, co vlastně na těch 500 stránkách bylo, protože zajímavý a zábavný děj vydal tak na 150 a zbytek tedy mohlo být to „pomalé“ budování vztahu. Problém je v tom, že se nic nebudovalo.
Nebylo totiž co budovat. Žádné postupné narůstání jiskření a postupné uvědomování si citů, které je u pomalé romantiky rozhodně potřeba, tady bylo od začátku jasno – jeden to zuřivě popíral a druhý si to nechal pro sebe. Vypadalo to, že oba prostě chtějí být jen kamarádi. Pravda Zac byl extrémně nekomunikativní o svých citech a najel s ní spíš na přátelskou notu, ale ani jsem se nedivila, když ona se tak chtěla chovat, aby si dokázala, že je s tím v pohodě, už na něj nemyslí, zvládá být kamarádka… a já se tu opakuju jako autorka :D
Oba byli k sobě příliš fyzicky kontaktní, asi aby byl čtenář přesvědčen, že je to k sobě táhne. Jejich špičkování bylo celkem flirtózní, to tedy ano, ale na to, jak moc chtěla autorka sblížení natáhnout, to slovní flirtování a šmatání vzala moc zhurta. Nefungovalo to, spíš působili oba natvrdle, že si nic neuvědomují a nevrhnou se na sebe, i když po sobě pořád lezou. I z tohoto důvodu jsem vyhodnotila, že to je prostě autorský záměr – že je to pouze vzájemná blízkost, ale nikoli láska. A že to tak má zůstat. Což by byl rozhodně zajímavý konec příběhu a postavám a jejich chování by skvěle pasoval.
Vážně by jim to sedělo spíš jako dobrým kamarádům, kteří do sebe rýpou. Případně vztahu po pěti letech, když už se oba dobře znají a počáteční vášeň ustoupila klidnějšímu dlouhodobému zamilování. Ale jiskření, které vede k novému vztahu? Nic. Spíš se mi zdálo, že v tom neustálém oťukávání a přibližování se vztah zaniká v opravdu dobré kamarádství. Nebo prostě takový ten vztah, kdy se sice oba přitahují a flirtují, v očích ostatních vypadají, že je ruka v rukávě, ale oni dva ví, že si jen hrají a vztah nechce ani jeden. Očividně v typu pomalé romantiky více sedí, když se postavy na začátku nemusí, pak ta pomalá romantika má smysl. U přátel, kteří mají blízký vztah už z dřívějška, to u mě nefunguje. Tedy aspoň v tomto případě to nefungovalo.
Příběh vlastně nebyl o vznikajícím vztahu, ale o tom, jak Bianca neustále vnitřně přesvědčuje sama sebe, jak je nad věcí, jak se ze všeho dostala a jak své city zvládá. Houbec! Pokud by to bylo tak, nemusí se o tom přesvědčovat v každé druhé větě. Ne že bych pro její city neměla pochopení, ale bylo to otravné. Způsobovalo to nepříjemné napětí – ne romantické chvění, které jsem čekala. Proč jsem místo romantiky a poznávání hrdinů dostala jen vězení nekonečné smyčky opakujících se úvah v Biančině hlavě?
V knize bylo opakování jejich vztahové historie, připomínání rozchodu a řeči jak to Biancu ale vůbec netrápí a zvládá být kamarádka, až brutální! Vážně toto už bylo násilí na čtenářích :D Jako mučení stále stejnou hudbou, když vás zajmou únosci :D nebo tenhle děsně dlouhý skuhrací článek :D
Mně by stačilo říct jednou, že se znali, byli kámoši a on se na ni vykašlal. Zapata to v prvních kapitolách zdůrazňuje přibližně ob odstavec a vydrží jí to až do konce, než se na posledních cca 50 stranách konečně dají dohromady. Když mu to pak Bianca naposledy mázne do ksichtu, konečně toho nechá. Jenže to už mám za sebou téměř celou knihu a Biancu nenávidím. Ještě že jí Zac neviděl celou dobu do hlavy! Pokud by totiž viděl, udusil by ji polštářem a zakopal na zahradě.
A jsme tedy u konečně postav.
Postavy byly docela ploché a nedodělané. Skoro se zdálo, jako by autorku ani nebavily, ale když už se do toho pustila… Každopádně z toho vyšli dva nezajímaví a citově nezralí lidé. Nepamatuji si nic podstatného, co bych o nich mohla říct. Jedinou zajímavou věcí bylo Biančino pečení a podcast o tomto. Tady jedině jsem z ní cítila jakousi osobnost a něco vlastního. Zac byl prostě jen hodný kluk, který v ději moc prostoru nedostal. Přitom to mohlo být super. Autorka naznačila jeho problémy s kariérou, která, zdálo se, pomalu končí. Ne, že by to tu vůbec nebylo, ale bylo toho výrazně málo oproti pečení. Biančin blog pekařky, která není perfektní, občas něco pokazí a je docela zábavná, mě bavil. Uznávám! Jenže kniha přece neměla být o pekařce-vlivnici.
Hodně jsem se těšila na americký fotbal, ale jestli v knize něco výrazně chybělo, byl to – tradááá – americký fotbal. V ději se vyskytovalo daleko víc kuchařsko-pekařské vlivnictví. Chápu ovšem, že to by asi na obálce tak dobře nevypadalo a asi ani tak netáhlo čtenářky. Její sportovní knihy (Kulti, Lukov i třeba Srcem proti zdi) mě baví právě proto, že se tam postavy pohybují opravdu v tom světě, alespoň v rámci možností – a nejen kluci, ale i ty holky. Tady mi to trochu chybělo a ocenila bych toho mnohem víc ze života Zaca. Kde zmizel americký fotbal? Kde zmizela Zacova osobnost?
Zápletka, která byla zvolená, ke spokojenosti taky moc nepřispěla, i když původně mě právě to v anotaci zaujalo. Možná, kdyby to autorka tolik nerozrýpala a neokecávala a soustředila se na přítomnost postav, bylo by to lepší.
Knize kralovala naprosto neuvěřitelná zápletka s odcizením na deset let. Nebo takto – odcizení se samozřejmě stát může, ale když je tolikrát zdůrazněno, že se ani jeden odcizit nechtěl... Tak proč to udělali? Vážně nechápu, jak se toto mohlo postavám stát. Jo, autorka to vysvětlila několikrát – přibližně asi 1.155x, ale ani jednou to nedávalo smysl. Jako vážně neřeknete kamarádce, že se na ni její nejlepší kamarád, který bydlí jinde, neustále ptá? Vážně je takový problém napsat SMS člověku, kterého moc chci vidět? Je takový problém napsat mu na facebook nebo kýho výra kam z těch nepřeberných možností dneska? Pokud chcete znát milion pseudodůvodů a domněnek proč to nejde, přečtěte si toto dílo.
Celá zápletka vlastně stojí na tom, že si Bianca myslí, odhaduje, domnívá se – co Zac chce nebo cítí, a proto se chová jako kačena. A Zac – jako pravý „mouchy snězte si mě“ – to prostě přijme. Čeká pěkně potichu, až se Bianca vymotá ze své deset let pěstované ukřivděnosti a dojde jí, že ona něco cítí a poddá se tomu. Neřekne jí, že i on něco cítí – ne, to by totiž kniha mohla končit přibližně na straně 150. Rozuměla jsem tomu u Kultiho a tam to fungovalo, protože Kulti i Sal měli vypracovanou osobnost. Zac ne a Bianca by nejspíš potřebovala terapeuta nebo dobrou kámošku.
Když mi chyběl důvod uvěřit základní zápletce, jak jsem potom měla uvěřit ostatnímu? Třeba chybějícímu jiskření?
Co tu ovšem nechybělo, byl autorčin tradiční fekální humor. Kadění a prdy už nejsou vtipné. To bylo možná naposled v Kultim a i tam to nakonec bylo moc. Umí její postavy vůbec vtipkovat o něčem jiném? Nebo tím naznačuje onu pověstnou intimitu a blízkost charakterizovanou otázkou „už před sebou prdíte?“ Nešlo by to sakra jinak? Budování romantické atmosféry, které se už tak nedaří, určitě nepovzbudí popis Biančina prdu před svým vyvoleným. Tohle je fakt na prd :D Chce se mi brečet, ale místo toho se směju.
A je to takový ten zoufalý smích, protože kniha mě po všech stránkách hrozně zklamala a čtení jsem tak trochu protrpěla.
Co mohu jednoznačně pochválit oproti jejím předchozím knihám, je obálka. S výjimkou Malychina se mi obálky spíš nelíbily. Kecám! Vůbec se mi nelíbily. Tato je pěkná, ale zase je asi to nejhezčí na knize, což je poněkud smutné.
Zapata se pomalu stává spisovatelkou, u které zvažuju, jestli jí dám ještě jednu šanci. Do čtení její poslední knihy se pustím s tím, že tentokrát to snad bude lepší. Rozhodně ne s nadšením nebo těšením.
O knize:
Autor: Mariana Zapata
Překlad: Romana Bičíková
Vydal: Fragment
Rok vydání: 2023
Počet stran: 496
Další knihy autorky
na bloGu:
Žádné komentáře:
Okomentovat