Dle pohledu z okna možno soudit, že máme definitivně po zimě.
Ne že by mi to úplně vadilo, to sluníčko a teplo je parádní! Jen jsem tak nějak doufala, že se dostanu letos na prkno vícekrát, ale nakonec jsme byli jen jednou na Novém Městě. No, aspoň něco :) Počasí nám vyšlo, lidí bylo kupodivu málo a … a tak :)
Takže kdy a kde otevřeme lezecký rok?
Už nevím, čí nápad přesně to byl - dle mé chabé paměti bych to ale asi hodila na Aleše – prostě zrodil se nápad uzavřít sezónu někde, kde to stojí za to. Osp byl v tomto ohledu dobrá volba, krásné skály, kousek od moře, prostě idylka...
Idylka začala čtvrtečním odjezdem ze slunečného říjnového Brna. Bouřka nás chytla v Rakousku a už se nás nepustila :). Do Ospu jsme dojeli někdy kolem půlnoci a stále krásně lilo, takže stavba stanů probíhala ve zrychleném tempu a v prázdném kempu :). Povečeřeli jsme pěkně nasáčkovaní v kufru auta – naštěstí jsme byli zatím jen tři, kompletní sestava měla dorazit v pátek v noci.
Zalezli jsme do spacošů a očekávali další část výpravy. Dorazili kolem jedné v noci.
Na druhý den teda vyrážela na Črnikalskou stenu kompletní sestava v počtu kusů 8. "Flákárna" se tentokrát nekonala, protože pánové si hodlali závěr sezóny užít. Druhá naše část výpravy s Alešem v čele lezla zatím na Mišja peč, kde se teda moc lehkých cest najít nedá a taky tam bylo podstatně více lidí – třetí den jsme to také zkoušeli, ale nával byl neproniknutelný.
Na Črnikalske se nám podařilo objevit takový skrytý sektor, asi číslo 3 nebo 4 nejsem si jistá, ale bylo to tam jak na vrcholu světa :) sice krátké cesty, ale člověk měl pocit, že je tak ve třetí délce cesty – parádní místo.
Večer po lezení Kamča navrhla procházku na hrad, tentokrát byla jednohlasně schválena :) Hrad byl sice spíš jen taková upravená věž na skále, ale byl z něj nádherný výhled na moře a na celou lezeckou oblast. A dali jsme si tam další o něco méně kýčovitý západ slunce :).
A krásný pískový Kozlík stál za to. Nelezli jsme nijak obtížné cesty, spíš tak na pohodku. V rámci nácviku na Ádr jsem si tu zkusila první komín. Lezlo se tu parádně, kam se stouplo, drželo to jak přibité, na pracky tu bylo spousta dobrých chytů a i ty horší prostě berou. Asi ze mě na stará kolena bude pískař :)
Pravda, i když svítilo sluníčko, nebylo úplně teplo, takže člověk musel co chvilku hledat nějakou dobrou polohu, při které se dalo pohodlně dýchat na promrzlé prsty. Taky jsem cestou nahoru potkávala spoustu zmrzlých pavouků, kteří nestačili najít dobrý úkryt v nějaké puklině a přimrzli ke skále. Letos už asi moc venku nezalezem :(
Písnička pro ptáčka
Je stále z legrace smutný
ptáček chycený ve zlaté kleci,
spletené z falešných proutků.
Tiše si zpívá v koutku
písničku o papírových loďkách,
o bouřích, které nepřejdou….
Písničku, co patří hluchým uším…
První zářiový Sloup proslul touhletou hláškou. Tenhle motivační kec vymyslel Aleš, když jsem se sápala vzhůru po Grand Prix (za 6) a supěla jsem, že mi kruci kloužou lezky :) Jinak to byla premiéra mých nových lezek, ale na Sloupu to prostě klou… jasně, už mlčím, je to nohama :)
… z druhé strany vede cesta, jestli chcete nahoru …
Tímto hlodem nás oblažil pěšák na Holštejně, když Honza s Martinem lezli cestu Napřímený zbrojnoš (za 7). Jinak to byl výlet za lezením na Vaňousy, kde jsou sice krásné cesty, ale svou obtížností pro mě naprosto mimo mísu. Padli dvě 7 a jedna 8, pár fotek z jeskyně Lidomorna a nakonec i my.
Nedělní odpoledne na Sloupu, které proslulo obzvláště několika hity Xaviera Baumaxe a Tří sester v podání Aleše. Na rozlez padla Grad Prix. Pak se lezla cesta Habeš (za 7) a docela pěkná Indie (myslím 7-). Nemesis (za 8), na kterou si brousil zuby Martin, dostane šanci příště.
… místo práce legrace …
Páteční odpoledne na Sloupu, na které mě vylákal Honza. Na rozlez byla moc pěkná cesta Malý špinavý ruce, kterou dal Honza normálně tj. po 7 a já pěkně variantně za 6 a i tak mi to dalo pěkně do těla :) Pak si Honza dal dvě 8 Nemesis a již déle krokovanou Vrať cos vzal. Na svoje tři kroky v Nemesis budu s radostí vzpomínat ještě dlouho :).
Na lezení na Súlově bylo super to, že se podařilo dát dohromady partu osmi lidí, kteří měli čas o stejném víkendu a navíc se zvládli domluvit ve čtvrtek večer a v pátek dopoledne. Neuvěřitelný výkon :) Byl sice hlášený lijavec, ale i tak jsme se rozhodli to nevzdat a dobře jsme udělali. Kempík jsme měli jen pro sebe.
Dorazili jsme v pátek v noci, postavili stany a vytáhli víno. Honza sice tvrdil, že 4 litry se nevypijí, nicméně padli hned první večer. V důsledku toho ráno vstávali dva členové lezeckého týmu s děsnou kocovinou :) Bylo krásně, teploučko, sluníčko peklo – myslíte, že to kocovináři ocenili? V žádném případě :) ale lezli pánové výborně i tak. První den jsme to ovšem nijak nehrotili, na rozlezení pěkná 4, pak 6- a ti, co je přešla kocovinka, zkoušeli 7 a následně šílenou 8+. Slibuju, že příště si napíšu jména těch cest do bločku, který neztratím, na rozdíl od toho kusu papíru, na který jsem si to psala tentokrát :). Po lezení udeřil hlad, takže následovali buřtíky a slack line na dobrou noc.
Druhý den jsme vyrazili na kapku jiné místo. Padli nějaké pěkné šestečky a jedna opravdu pěkná a opravdu dlouhá 8. Sotva se dolezlo, začal lijavec. Ale stejně byla neděle a muselo se domů. Škoda, tohle byl snad nejpovedenější víkend za léto.
Krásné počasí se už unavilo a tak den u Bohinského jezera a na hradu Bled byl deštivý a pošmouný. Proběhli jsme hrad, který spíš než hrad připomínal muzeum křížené s obchoďákem a zamířili se podívat na soutěsku Vintgar.
Prošli jsme ji celou po dřevěných lávkách a chodníčcích nad řekou Radovna. Prý je místy až 150m hluboká, každopádně má nádherně čistou vodu a pohádkovou atmosféru díky mlze, která se nad říčkou převaluje a táhne se podél všech můstků – to se prostě musí vidět! Cesta soutěskou končila u 6m vysokého vodopádu Šum. Cestou na nocležiště jsme navštívili ještě zříceninu hradu Kamen, ale pro mě byla tento den jasným favoritem soutěska Vintgar :)
Druhý den ráno se výprava opět rozdělila – naše auto zamířilo k moři do městečka Piran. Tady jsme si užili poslední večer v parádní restauraci, kde jsme ochutnali místní rybí dobroty a taky poslední den dovolené u moře.
Má cenu popisovat cestu domů? To asi nemá, takže snad opět příští rok ve stejné sestavě :)
