Zřídla

Autor: Kristýna Sněgoňová
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 400

Můj názor:

Už ve svém prvním románu Krev pro Rusalku mě Kristýna Sněgoňová přesvědčila o tom, že není autorkou, jejíž díla bych chtěla ignorovat. To ani náhodou. První román byl zajímavý, nápaditý, originální a čtivý. A odehrával se v Brně :). 

Proto jsem si přečetla i její druhou knihu v pořadí – Zřídla - a byla jsem zvědavá, jestli dokáže přeskočit nastavenou laťku. Ta totiž byla v Krvi pro rusalku zatraceně vysoko posazená.

…

Tady v Brně máme vždycky něco extra. 

Dokonce i magická Zřídla – zdroje síly a moci, kterou však mohou využít jen někteří. Lidé, kteří ji dokážou vycítit, ze Zřídla „nasát“ a potom použít na cokoliv dle vlastního uvážení. Tito lidé nadaní mocí jsou sdruženi v organizaci, která je tajná a snaží se moc využít ku prospěchu všech. Čistí město od odpadků, odstraňují čmáranice na zdech a tak nějak všeobecně konají dobro. Možná i víc, než úklidem ulic…

Jejich nejdůležitější prací je odčerpávat ze Zřídel energii. Pokud by to nedělali, mohla by se hromadit a nakonec se nekontrolovatelně uvolnit a napáchat škody. Čerpání moci i účel, na který ji čerpající vynaloží je přísně hlídáno a jen nejvyšší kruhy organizace vědí, jak moc je hlídání potřeba a co opravdu znamená čerpat moc. Protože za tohle se platí a cena je vysoká.

Poslední dobou se zdá, že systém, který dosud šlapal jako hodinky, cosi narušilo. 

Ze Zřídel jako by energie mizela, aniž by ji někdo skutečně čerpal. Začíná být jasné, že krysa bude nejspíš ve vlastních řadách. 

Záhadné události přinutí Lukáše, také nadaného mocí ovšem toho času odmítajícího Zřídla čerpat, aby se začal zajímat o věci, kterým se hodlal pokud možno vyhnout. Naštvaný, zahořklý a Zřídly znechucený Lukáš je tak téměř proti své vůli vtažen do děje a nucen brát Zřídla opět na vědomí a ponořit se do jejich lákavé náruče a tajemství okolo současného dění víc, než by sám chtěl a tušil.

…

I tentokrát se děj knihy odehrává v Brně, což se mi líbí hlavně z toho důvodu, že tu bydlím, takže přesně vím, kde se hrdinové knihy pohybují a je to pro mě zajímavá přidaná hodnota.

Příběh nemá smysl srovnávat s minulou knihou, protože v něm jde úplně o něco jiného. Paní autorka sice opět pracuje s otázkou morálky, využíváním moci (nejen nadpřirozené) a lidství i s určitou formou nadpřirozena, ale to je tak jediná podobnost mezi oběma knihami. Krom teda perfektní čtivosti a zajímavosti tématu – to zůstalo i tady. Středobodem příběhu jsou tentokrát Zřídla, jejich energie a lidé, kteří ji dokážou čerpat a využít.

Zřídla mě dokázala ihned zaujmout oběma svýma hlavníma postavama. Starý zkušený zřídelník Lukáš i nováček Barbara pro mě byli zajímaví dost na to, aby utáhli příběh na hrbu – hlavně teda Lukáš. 

Zatímco s Barbarou jsem objevovala Zřídla očima nováčka – člověka, který se s nimi setkal poprvé, začíná čerpat energii a je plný chuti nadšení a iluzí, ale i nejistoty a strachu z neznámého, z pohledu Lukáše už o iluze rozhodně nešlo. Spíš o vystřízlivění, odmítání a vyrovnávání se s následky takové síly. Líbí se mi, že paní autorka neměla potřebu udělat z něj hrdinu bez bázně a hany, ale naopak ho (a další lidi z jeho skupiny) zatížila vinou z mladických nerozvážností, arogance a zbrklosti. I když právě ta vina vycházela z naivních hrdinských tendencí. 

Obecně se postavy mohly přesvědčit, že mezi dobrem a zlem je hranice hodně tenká. Jedno bez druhého tu neexistovalo a kolikrát nebylo úplně jasné, co je co. Záleželo hodně na úhlu pohledu té které postavy a její osobní volbě, často ne zrovna jednoduché. Všem postavám byla věnována stejná péče – jejich myšlení, chování, přítomnosti, minulosti, prožívání a hlavně tomu, jak přijímaly sílu zřídel a pracovali s ní.

Líbilo se mi, že se postavy dokázaly zamyslet nad tím, jakou mocí vládnou a jak ji můžou využít. Otázka morálnosti takového využívání, povinnost pomáhat a případně i možnost zneužití přicházela na pořad často a paní autorka měla dost zajímavě vyřešený systém regulace příjemců moci. Nebyli navíc mocní neomezeně a za možnost sílu Zřídel využít platili velice draho. To považuju taky za plus, nemám ráda, když to „čaroděje“ nic nestojí a jen tak si proplouvají. Postavám to navíc dalo mnoho podnětů k zamyšlení a zajímavě to formovalo jejich všední život – Zřídla je skutečně ovlivňovala, nebylo to jen o tom z nich tahat energii a pak chodit po světě a čarovat. 

Dalo mi to možnost uvažovat nad tím, jestli je podobné nadání ještě darem nebo už spíš prokletím. Osobně bych se přiklonila spíš k tomu druhému. V knize byl každopádně zajímavě zpracovaný rozpor v tom, jak to viděly jednotlivé postavy a jak se postupem času a nabíráním zkušenosti jejich názor formoval.

Díky těmhle zátěžím uloženým na postavách byla kniha něco víc než jen napínavým příběhem s detektivní zápletkou a jistou formou nadpřirozena. Kniha se dá ale úplně klidně číst jen jako zábavný, akční příběh, bez toho aby se nad něčím dlouze hloubalo. Užila bych si to i tak, protože zápletce vůbec nic nechybí k tomu, aby byla napínavá a bavila od začátku až do konce. 

Skutečnosti o používání zřídel a historii tajné společnosti paní autorka odhaluje postupně (nováček, pamatujete? :)) a pěkně si tak buduje čtivost a napínavost celého příběhu. Potřebné informace jsem se vždycky dozvěděla včas, ale stejně už ve mně zvědavost pěkně hořela. 

V příběhu je také využito několika skoků do minulosti postav (Lukáše a jeho přátel) a právě tam leží to podstatné, co vedlo až k nynější situaci, se kterou se musí hrdinové potýkat (jak už to tak bývá :)).

Na straně 264 mě náhle osvítilo boží vnuknutí a došlo mi, jak se věci mají, rozhodně bych ale knihu neoznačila za snadno předvídatelnou a už vůbec jsem neodhadla konec, který mě úplně zmrazil, když jsem si uvědomila, co že se to, hergot, děje. 

Příběh je celou dobu dostatečně napínavý na to, abych nepátrala, neodhadovala a jen si užívala to, co je právě na stránkách. Paní autorka umí psát, umí udržet napětí a dobře pracuje s textem. U čtení jsem se tak ani chvilku nenudila a příběh mě bavil a zajímal po celou dobu čtení. 

Oceňuji také autorčinu schopnost napsat postavu člověka se skutečnými problémy a komplikovaným vnitřním prožíváním, aniž by vyzníval slabošsky, pateticky nebo klišoidně. A to prosím nejen u hlavních postav, ale i u vedlejších – postavy byly opravdu dobré.

Autorka dokázala, že úspěch její prvotiny nebyl náhoda ani štěstí začátečníka a svou druhou knihou přeskočila nastavenou laťku s elegantní lehkostí. Mně osobně se Zřídla dostala pod kůži ještě o něco víc, než Krev pro rusalku. Už jsem zvědavá na třetí knihu.

P.S.: Já vím, že to srovnávání s první knihou musí být pro autorku vážně otrava, ale může si za to sama :D Neměla ji napsat tak dobrou. Kdyby stála za houbec, lidi zapomenou rychleji :)

Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji nakladatelství Epocha. Pokud si chcete knihu také přečíst, najdete ji například zde nebo u každého dobrého knihkupce.

Anotace:

Pod našima nohama se nachází spousta věcí: třeba vodovody, plynovody, optické kabely, metro… Teda to zrovna v Brně ne, ale zato tam můžete narazit na magická Zřídla – skryté zásobníky mocné energie. Jejich Strážcem se může stát každý, kdo má dar a dokáže se na Zřídla napojit, ať už je to holka z knihovny, divný chlápek od vedle, nebo třeba nenápadný uklízeč z nádraží. Moc Zřídla se dá využít všelijak – třeba pro větší sílu, štěstí, lásku nebo tvoření úžasných věcí. Jenže teď mizí jedno Zřídlo za druhým a je jasné, že za tím stojí někdo ze Strážců. A může to být kdokoliv. Stahují se mraky a hrozí válka o tenčící se zdroje magické energie.

Čtvrtletka IV. 2019

Ani bych neřekla, že to zase přijde tak rychle, ale poslední čtvrtletí roku je téměř v tahu. Možná mě to tentokrát trochu mrzí, protože tohle byl dobrý rok a vůbec by mi nevadilo, kdyby byl trochu delší. A než začnu ten nový, ještě se ohlédnu za čtením v posledních třech měsících roku 2019.

říjen

Říjen se nesl ve znamení zasloužené, dlouhé a parádní dovolené, alespoň teda jeho prvních patnáct dní. Vzhledem k nutnosti ušetřit místo v bagáží jsem četla hodně na čtečce. Asi se shodneme na tom, že na cestování je čtečka prostě nejlepší. 

V říjnu mě také oslovilo nakladatelství Metafora s novou nabídkou spolupráce. Neodolala jsem a tak  s nimi paktuju zase :)

Konečně jsem si také narvala do čtečky mé sice nehotové, ale i tak celkem obsáhlé dílo. Ze začátku bylo divné číst to ve čtečce, chci říct – vypadalo to fakt jako kniha :D Zvykla jsem si a mám zase o trochu větší motivaci to konečně dopsat.

Přečteno v papíru

Magonie*, Opskurno, Rituál*

Přečteno ve čtečce

Protivníci, Červená sestra *(R), Vím, že tě chci,

Nováčci v knihovně

Rituál, Nevlastní sestra, Kde zní zpěv krkavců, Noc oživlých mrtvol, WD 6: Invaze, Vyslanci mrtvých, akta X – Pravda je někde venku, Akta X – nikomu nevěř, Černá čarodějka, Laila

Celkem 7 přečtených knih, 2.874 stránek a koupeno 10 nováčků.

listopad

V listopadu, stejně jako loni, se do popředí zájmu dostalo NaNoWriMo. Na čtení teda nebylo zase až tolik času, kolik by se mi líbilo. Jednak jsem chtěla pracovat na už rozdělané věci a pak taky na novém projektu, který jsem si na letošek naplánovala. Na starou věc se sice nedostalo, protože nová mě pohltila daleko víc – na čtení však čas přeci jen zůstal. Upřímně nechápu, jak jsem při všem tom psaní dokázala tolik přečíst :D.

Přečteno v papíru

Pařížskášvadlena *(R), Jediná maličkost, Píseň zimy, Včelí královna, Smrtelné stroje, Kletba vítězů, Zrada vítězů, Zrozena pro měsíc, provdána za slunce *(R)

Přečteno ve čtečce

Magickýexpres *(R), Liščí gambit* (R)

Nováčci v knihovně

Milosrdné přízraky, Kráva nebeská, Moře rzi, Píseň stínů, Zjizvený král, Stačí jen chtít, Prachožrouti, Já a pan Darcy

Šedí bastardi – dárek k svátku

Celkem 9 přečtených knih, 3.161 stránek a koupeno 8 nováčků. Taky 1 dárek :).

prosinec

Prosinec byl celkem pohodový měsíc, až na ty šílené akce v levných knihách :) Trochu mi kvůli (díky?) tomu narostly domácí nepřečtené zásoby, ale jak se říká, knih není nikdy dost. Ježíšek taky zaúřadoval na jedničku.

Přišla na mě vánočně-lenivá nálada. Tak se toho užitečného moc nedělo, ale považuju to tak trochu i za postnanowrimovský syndrom. S novým rokem se to na bloGu zase rozhýbá.

Přečteno v papíru

Píseň oceli *(R), Šedí bastardi, Zřídla, Kde zní zpěv krkavců, Jana Eyreová, Léto, kdy jsme se potkali, Historie nás dvou, S láskou tě nenávidím

Přečteno ve čtečce

Anna Klevská: Královna s tajemstvím (R)

Nováčci v knihovně

Levá ruka boží, Šepotání, Divotání, Zrcadlení, Solitaire, Vězeň noci a mlhy, Černý led, Lock a Mori, Hostitel, Slyším tě všude, Dům bouří, Tisící patro, Sestry z Versailles, Sokyně z Versailles, Žár, Hon na střízlíka, Smaragdové srdce

Dárky k vánocům

Dva tajemství neudrží, Achilleova píseň, Město uprostřed noci, Kroniky prachu, Město lží, Skleněné město, Pozorovatelka

Celkem 9 přečtených knih, 3.645 stránek a koupeno 17 nováčků – šmarjájósef :D. A taky 7 dárků :).

čtvrtletí celkem?

 Celkem 24 knih a 9.680 stran. Koupila jsem „jen“ 35 knih.

Knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu * a po kliknutí vás odkaz mrskne přímo na konkrétní článek. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete taky v seznamu článků na bloGu zde. 

Výtisky ke zhodnocení, které mi poslali z Palmknih, Metafory a Epochy najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

závěrem

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také nakladatelství Epocha  a Metafora za důvěru a novou spolupráci.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

Píseň oceli

Autor: Michaela Merglová
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 600

Můj názor:

O paní autorce už jsem slyšela, ale zatím jsem od ní nečetla nic. Je to proto, že dosud byly k dispozici „pouze“ povídky. I když úspěšné, pořád to jsou povídky a to je pro mě málo. Nemám ráda, když se mi sympatický příběh hned bere. Využila jsem tedy možnosti požádat v nakladatelství Epocha o její prvotinu Píseň oceli – protože co si budem, úspěchy povídek vždy nalákají na román, slibuje to kvalitu a zkušenosti. A paní autorka mi dopřála svého světa skutečně velkorysou porci – kniha má úctyhodných  600 stran.

…

Co všechno musí člověk udělat, aby se stal hrdinou opěvovaným v písních?

Bývalému otroku Cuchenanovi stačilo „jen“ šťastnou náhodou natrefit na skupinu bojovníků z Dussu, které právě dával na frak drak. Cuchenan nezaváhal a poněkud nerozvážně na draka zaútočil nožem. Pak mu nezbylo než statečně prchat do bezpečí, protože jeho jediná zbraň vězela v dračím oku. Cestou se však na něj usmálo tolik potřebné hrdinské štěstí a dobré řízení osudu – našel si ho magický meč a drak šťastný nález zaplatil životem.

Co všechno musí člověk udělat, aby se stal slavným bardem?

Minangarovi stačilo jen vypravit se z domu na dalekou cestu na jih. Když dvorního barda vládce Dussu potkala nehoda, šťastným řízením osudu zaslechl zmíněný šlechtic hlas vycházející z Minangarova zlatého hrdla. No a protože místo dvorního barda je právě volné, dostal Minangar po čem toužil.

Co musí bard a hrdina udělat proto, aby vešli do legend?

Minangar a Cuchenan v tom mají jasno (nebo aspoň bard určitě). Jeden bude konat hrdinské činy a ten druhý o nich skládat písně. Tak se spolu vydávají na cesty za úkoly, kterými Cuchenana pověřil vládce Dussu. A že o nebezpečenství a dobrodružství nebude nouze, na to se klidně dá vsadit.

…

Styl vyprávění i struktura příběhu je hodně podobná Zaklínači. Není tu sice k mání žádný čarodějný bojovník. Za to ale kniha nabízí jednoho barda s harfou a neschopností odolat ženám a jednoho hrdinu s kouzelným mečem. Ochuzená jsem nebyla ani o různé nadpřirozené škůdce typu drak, troll, skřeti a podobně. I lidských škůdců se našlo dostatek, takže hrdina měl s čím bojovat a bard o čem skládat písně.

Ti dva – bard a hrdina – jsou téměř dokonalé protiklady. Zatím co Cuchanan je výkvětem rytířských ctností a neohroženým bojovníkem z chudých poměrů. Minangar ony ctnosti rád loupí pěkným ženám a statečnost mezi jeho hlavní přednosti ani trochu nepatří. 

Tyhle dvě povahy se však báječně doplňují a pokud jde o společné cesty a rozhovory, skýtají mnoho možností pro pobavení. Oba jsou dobře propracovaní a snadno se s nimi sžívá. Hlavně bard si ukradl většinu pozornosti pro sebe – odvděčil se za to vrchovatě, protože jeho zážitky, trable i způsob uvažování jsou jednoduše neodolatelně zábavné. Hrdina byl vážnější postavou, což už z titulu hrdiny musel být, ale když na věc přišlo, dokázal si sympatie získat snadno. 

Na podobně podařené a přirozené postavy člověk úplně často nenaráží, o to víc je ale rád, když se to povede. 

Tihle dva byli doplnění množstvím více čí méně důležitých charakterů a každému z nich byla věnovaná patřičná péče, i když měl v příběhu třeba štěk na pár stránek. Žádná z postav tak nepůsobila zbytečně a odfláknutě.

Paní autorka si mě hodně rychle získala stylem psaní a smyslem pro humor. Její vypravování je perfektně čtivé a návykové a humorné situace nepostrádají vtip, aniž by se musely přehnaně podbízet nebo byly trapné. 

Vypsanost a zkušenosti jsou hodně poznat. Musela jsem si dokonce znova ověřit, jestli jde skutečně o prvotinu, protože mi to prostě nepřipadá možné :) V textu je znát lehká ruka při psaní, krásná plynulost děje. Nikde nic neskřípe a rozhovory postav jsou prostě perfektní, přirozené a dost často zábavné. Paní autorce se podařilo stvořit fantasy příběh v duchu klasiky s hrdiny, padouchy, magií, bytostmi a fantasy zvířenou, který je strašně příjemné číst. 

Není potřeba se obávat žádných současných „trendů“, nevybafne na vás nic samoúčelného nebo násilně vecpaného do textu, protože se „to tak teď dělá.“ Zároveň to není ani historická vykopávka, u které by se současný čtenář nudil. 

Autorka dokázala, že větší rozsah zmákne úplně v pohodě a má co říct na celých šestseti stranách. Příběh je složený z kapitol, které drží pohromadě společnými postavami a lehce navazujícím dějem, ale zároveň by mohly stát i jako samostatné příběhy. Odpadá tak takový ten nespokojený pocit, když je potřeba od knihy odejít a zároveň nechybí ani chuť se ke čtení vrátit – toto se podařilo dokonce bez pověstného lákání na konci kapitol a úmyslného nedokončování, aby čtenář pokračoval. Autorka takových triků nemá zapotřebí.

Kniha patří k těm, které zanechají pocit čtenářské nasycenosti dobrým příběhem a chuť přečíst si knihu znovu, protože po dočtení takové knihy je prostě dobře na duši. Je docela špalík. Částečně je to způsobeno i o něco větším písmem, za což jsem ale ráda. Hodně dobře se to čte i unaveným očím.

Celkové hodnocení je hvězdné. Tohle se opravdu povedlo. 

Kniha by vám určitě neměla uniknout a jméno Michaela Merglová stojí za zapamatování. Já doufám, že příběhy téhle hrdinsko-bardské dvojice se dočkají i pokračování.

Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji nakladatelství Epocha. Knihu najdete například zde.

Anotace:

Každý příběh někde začíná. Tenhle shodou okolností mezi stehny jedné vdané paničky a končí, no končí tam, kam se může dostat jen fantazie jedné z nejtalentovanějších autorek české fantastiky.

Básník Minangar nemá v kapse ani vindru a doma v Údolí ho čekají leda tak modřiny od nakrknutého manžela, kterému chodil za ženou. Ani horal Cuchenan na tom není o moc lépe, po smrti mistra kováře, jemuž sloužil, se sbalil a odešel na jih za nejistou budoucností. Osud je ale svede dohromady, a tím začíná cesta za dobrodružstvím, na níž nechybějí draci, démoni z lesů, král zlodějů a samozřejmě spousta žen!

Vyrazte na cestu, která tu dlouho nebyla, cestu, která vás dovede mezi démony, draky, bardy a drakobijce. A taky zase mezi nohy nějaké té vdané paničky, ale tak už to mezi hrdiny chodí.

Liščí gambit

Všichni jsme levné mince určené k utracení.

Autor: Yoon Ha Lee
Série: Mašinérie říše (1. díl)
Překlad: Dana Krejčová
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2019
Počet stran: 334

Anotace:

Kapitánka kel Čeris z hexarchátní pěchoty upadla v nemilost, protože v bitvě proti kacířům použila nekonvenční metody, které nejsou schválené doktrínou. Kelské velitelství jí poskytne příležitost se očistit — musí pro hexarchát získat zpět vesmírnou Pevnost rozsypaných jehel, uzlovou tvrz, které se nedávno zmocnili kacíři. V sázce však není pouze Čerisina kariéra — pokud neuspěje, mohl by vzápětí padnout celý hexarchát.

Její jedinou nadějí je spojit se s nemrtvým stratégem šaosem Jedaem. Dobrá zpráva je, že generál Jedao ještě nikdy žádnou bitvu neprohrál. Je možná jediný, kdo dokáže vymyslet způsob, jak pevnost úspěšně znovu dobýt, aniž by ji úplně zničil, přestože ji chrání nepřemožitelné štíty z invariantního ledu.

Špatná zpráva je, že Jedao ve svém předchozím životě zešílel a zmasakroval dvě armády. Jedna z nich přitom byla jeho vlastní. Během obléhání musí Čeris odhadnout, jak dalece může nemrtvému generálovi věřit — mohla by se totiž sama snadno stát jeho příští obětí.

Můj názor:

Tentokrát se odchyluju od své tradice sepsat si vlastní shrnutí příběhu. Mám totiž obavu, abych se do toho nezamotala, protože příběh rozhodně nepatří mezi ty přímočaré, jednoduché a snadno pojatelné. To jednak. 

Taky se trochu bojím, abych nevyžvanila něco zásadního. Budu se tedy soustředit převážně na své dojmy z textu, které jsou – proč to nepřiznat – směsicí absolutního nadšení a okouzlení a zároveň zhrození nad jakousi samozřejmou brutalitou popisovaných bojů a smrtí. 

Ne, vážně. Nenapadlo by mě, že ve víru vesmírných bitev psaných jako přes kopírák a technických srágorek, které ve sci-fi běžně jsou, se mi ještě podaří najít něco tak dokonale originálního. Tak dokonale soustředěného na matiku, fyziku, logiku, válečnou strategii a psychologii postav. A tak skvěle čtitelného bez toho, aniž by dotčený čtenář některému ze zmíněných oborů hlouběji rozuměl. Je jedno, že jste měli čtverky z fyziky, vojenstvím jste nedotčení a matika je pro vás sprosté slovo – tohle budete milovat. Budete muset trochu přemýšlet a číst pomaleji, aby vám snad něco neuteklo, ale ta odměna v podobě perfektního příběhu za to stojí.

Psychologie postav – hlavně tedy dvojice hlavních hrdinů Čeris a Jedaa, je prostě nádherně propracovaná. Jejich osobnosti byli pro hexarchát svým způsobem nevyhovující stejnou měrou, jako využitelné.

Kapitán kel Čeris projevila při velení jednotkám kelů na planetě Rypadlo až moc samostatného uvažování, když se pokoušeli dobýt nepřátelskou vesnici a zničit exotické účinky jejich směrového generátoru bouřek. Dostala za to přes prsty. Hodně. 

Původně se bála, že jí kelské velení rovnou zakroutí krkem, ale místo toho dostala souputníka. Stala se kotvou pro „ducha“ dávno mrtvého generála šaos Jedaa. Muže, který nikdy neprohrál bitvu (ať to stálo cokoli). 

Spolu mají úkol, který je bez nadsázky považován za nemožný – musí dobýt kacíři ovládanou Pevnost rozsypaných jehel. Čeris s mimořádným nadáním pro matematiku, přísně logickým uvažováním a rozvinutým svědomím, které by ji vůbec nemělo trápit, vzhledem k naprogramovaným formačním instinktům kelů, byla hodně živoucí a uvěřitelná. 

Jedao byl až nadpozemsky charismatickou postavou. Nechápu jak je to možné, ale vypadá to, že mám zvláštní slabost pro magory. Zběsile inteligentní magory s magnetickou osobností a prakticky přímočarým uvažováním. A mimořádným talentem pro manipulaci s těmi, kteří s ním spolupracují. Vlastní zájem je konec konců první zájem. Seděl mi od první chvíle, kdy Čeris promluvil v hlavě, se všemi jeho chybami i dokonalostmi. Zdá se, že byl perfektní postavou na svém místě – a nebo si, jako správný manipula, pohrál přes stránky knihy i se mnou :). 

S Čeris se perfektně doplňovali. Navzdory vtištěným formačním instinktům, které měli zajistit absolutní poslušnost, si ona dokázala zachovat určitou míru samostatného uvažování, což Jedao potřeboval a stejně tak hexarchát. Ten to potřeboval stejně moc, jako o to nestál. 

Velitelé se svědomím, kteří si uvědomují, jak jiní za jejich rozkazy platí. Skvěle. Dostalo se mi díky tomu hodně zajímavých námětů k přemýšlení.

Bavily mě plány bitev, vojenské strategie, taktika bitev, neuvěřitelné zbraně s ještě neuvěřitelnějšími názvy. Všechno to byla jedna velká bitva techniky, lidských zdrojů nervů a strategií. Hrůzy války, oběti, nucené poslušnosti i dobrovolnosti v cestě na smrt. Byla to bezohledná a zničující válečná mašinérie. Jednotky, které jsou pouhým masem – potravou pro exotiky a supermocné zbraně. To všechno tu bylo. 

Není však potřeba se obávat zbytečně krvavých podrobností, to co u čtení budete cítit, však bude o hodně horší než představa potoků krve. V příběhu jsem našla opravdovou hrůznou válku, která zasáhne až do hloubi duše a otřese s emocemi, morálností i lidstvím. Navíc mi ty smrti nebyly jedno, protože pan autor dokázal skvěle zdůraznit jejich naprostou nesmyslnost nebo nevyhnutelně nutný účel. A postavy to chápaly! A šly. A já se bála, která půjde příště.

Příběh se odehrával na zemi, přímo v oku nejhorších bojů i v kabině velitelských lodí – žárových můr. Zatím co na zemi šlo o odvahu a masakr, ve velíně se odehrávala válka mozků, strategií a nervů. A politiky. Politika je vždycky svinstvo.

Všechno fungování věcí je v příběhu založené na Vysokém kalendáři - číslech, vzorcích a naučených formacích. Občané hexarchátu tok moci kalendáře posilují puntičkářsky pravidelným konáním různých tradic a rituálů. Potíže způsobovaly kacířské odchylky od tohoto kalendáře. Hexarchát – tedy aktuální forma státního zřízení – se pochopitelně bránila všem formám toho, co nazývala kacířství, protože fungování kalendáře už bylo pro ni životní nutností. 

„Kacíři“ vlastně nedělali nic špatného, jen se chtěli trhnout od nadvlády hexarchátu.  Jednalo se v podstatě o jiná zřízení, převážně demokratická, která narušovala funkce vzorců kalendáře, na základě kterého exarchát fungoval a s nímž pracovaly jeho zbraně. Hexarchové proto vedli prakticky neustávající bitvy proti jakémukoliv narušení. 

Politikaření a vztahy mezi frakcemi hexarchátu mají v příběhu své místo. Pro lepší pochopení frakcí doporučuji zalistovat dozadu, kde na konci knihy najdete informace o jednotlivých skupinách, jejich schopnostech a podstatě jejich uvažování a vztahů s ostatními. Pochopila jsem vše i bez toho, ale s tím by to šlo nepochybně rychleji.

A konečný verdikt? Bavilo mě to. Neskutečně jsem si užívala každou stránku. 

Přiznám se, že mi hlavně ze začátku lecos unikalo, než jsem se naladila na správný příjem a pochopila, co všechny ty záhadné výrazy představují a o čem je Vysoký kalendář. Pan autor netrpěl zrovna potřebou všechno podrobně vysvětlit, což z knihy dělalo zprvu trochu náročnější čtení, ale postupem času jsem začala věci tak nějak samozřejmě chápat. 

Tahle náročnost však může být pro hodně lidí až moc – to bude asi Achillova pata knihy. Je vážně nutné se na čtení soustředit a nehltat to jako brakový sešitek. Rozhodně se nejedná o sériové sci-fi, které slupnete za večer. Je to kniha, která vyžaduje od čtenáře přemýšlení. Základ příběhu je možná jednoduchý, ale to okolo, všechny ty otázky a motivace postav pod povrchem, z něj dělá něco víc.

Kniha je dokonale originální. Skláním se před autorovým uvažováním a stylem psaní. Obojí mi sedlo jak hýždě na hrnec. Překlad se taky hodně vydařil. Názvy zbraní a dalších věcí byly prostě jedna velká dokonalost. Autorka překladu odvedla kolosálně skvělou práci a soudím, že ji to zřejmě bavilo.

Zaplaťpánbůh, že to je série. Být to samostatný román, tak asi řvu vzteky, protože tohle byl stejný objev, jako kdysi Duna, která mě ke sci-fi přivedla. Jiný styl, ale stejný zážitek. Stejně velká potřeba přemýšlet nad tím, co čtu. Stejně velká chuť trávit s postavami čas.

Milujete sci-fi? Pak DOPORUČUJU. Pokud jste srdcaři, tohle vám nemůže utéct.

Za e-knihu ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Pokud knihu prostě musíte mít, najdete ji tady.

Zrozena pro měsíc provdána za slunce.

Autor: Terry März
Série: Hra (1. díl)
Nakladatel: vlastní náklad
Rok vydání: 2019
Počet stran: 300

Můj názor:

Kniha se ke mně dostala, když jsem reagovala na výzvu na FCB, ve které autorka knihy Terry März hledala pro svoji knihu čtenáře, kteří jí napíší svůj názor. Anotací mě kniha moc zaujala a tak jsem si říkala, že to zkusím a třeba tím zbourám svoji extrémní opatrnost vůči samonákladům.

…

Kniha vycházela původně jako příběh na Wattpadu a pokud máte chuť, můžete si nakouknout tady.

…

Kdysi dávno se nadpřirozeným podařilo projít trhlinou na Zemi ze světa Tolara. Král strážců Ariel za nimi vyslal Strážce, aby napravil chybu tolaranů, jejichž vinou nadpřirození na Zemi přišli a odčinil špatnosti, které tam napáchali. 

Od té doby se strážci pohybují mezi lidmi a jejich úkolem je jim pomáhat a chránit je. 

Strážcem se můžete buďto narodit nebo se jím stát po výcviku a přechodovém rituálu. Získáte schopnost používat magii, nesmrtelnost, sílu, schopnost rychle se uzdravovat a křídla.

Hadiya je strážkyní, která se však taková nenarodila, byla stvořená. Pracuje pro Radu už dlouho a úkoly přijímá ani ne tak z důvodu, že by ji to kdoví jak naplňovalo uspokojením z pomoci druhým, ale protože ji to prostě baví. Miluje výzvy a neváhá je přijmout. Je trochu zahleděná do své výjimečnosti a krásy, ale není tak pokrytecká, aby si to nepřiznala. 

Ve své minulosti má mnoho radostných chvil i takové, které úplně radostné nebyly a kvůli kterým se změnila. Osud ji donutí čelit nejbolestivějším stínům z minulosti a bojovat za svět, který jí není až tak cizí, jak si z počátku myslí…

…

Kniha na první pohled zaujme kvalitním zpracováním. I když se jedná o samonáklad a měkkou vazbu, je vidět, že se na vzhledu dřelo. Písmo je sice o dost menší, než bývá zvykem, ale je dobře zvolený font a čte se příjemně v momentě, kdy si na velikost písma čtenář zvykne. 

Příběh doplňují pěkné, výrazně barevné ilustrace, když jsem narazila na první, hned jsem musela prolistovat celou knihu, abych si prohlédla všechny. Barevnost perfektně odpovídá mé představě o světu Tolary, který mi autorka v knize popisuje. Spolupráce s ilustrátorkou se tedy vydařila.

Ještě dřív, než jsem si stačila udělat obrázek o příběhu, jsem se střetla s hlavní hrdinkou strážkyní Hadiyou Roschelles.

První dojem z hlavní hrdinky byl spíš rozpačitý. Jednak nadpřirozeně krásná, jednak schopná bojovnice s několikasetletými zkušenostmi a skvělou pověstí strážkyně a pak při první akci v klubu předvede skoro puberťáckou scénu, která jí dlouho chystanou akci pokazí? 

No, moc jsme si nesedly a já jsem doufala, že paní autorka vše napraví. Doopravdy jsem si Hadiyu neoblíbila, i když jsem pro ni měla chvilkami pochopení. Snažila jsem se také brát v úvahu fakt, že Hadiya je ve své podstatě nadpřirozená bytost a tudíž prostě nad běžnými lidmi vyniká vzhledem, fyzickou silou a schopnostmi. Trocha arogance u podobných hrdinek nebývá na škodu. 

Očekávala bych ale, že její stáří a zkušenosti se nějak odrazí v reakcích na situace a uvažování. Všimla jsem si toho u více autorů, kteří mají zatím málo knih nebo prvotinu, že často skvělé vlastnosti, vystupování a vzhled své postavy trochu nadhodnotí (v dobrém i špatném). Snaha udělat postavu výraznou a co nej se postupem děje vždycky vypaří a postavy zlidští. Stalo se to i tady, i když určité vlastnosti si Hadiya podržela a štvaly mě až do konce :) Aspoň však výrazně nepřevlékla kabát a byla prostě vytrvale taková, jaká byla.

Úvod do příběhu byl příjemně akční a dost mě navnadil na další pokračování. Na stylu psaní je trochu poznat, že se jedná o prvotinu a autorka potřebuje nabrat zkušenosti. Není nijak složitý a dá se na něj rychle zvyknout, což je určitě plus. Na celém textu je vidět dobrá slovní zásoba a rozmanitost vyjadřování – místy možná až moc velká snaha neopakovat slova. Občas se najde i výraz, který do popisované scény úplně nesedne a mírně ji naruší, ale to není nic, co by se nedalo zkušenostmi (případně dobrou redakcí) vychytat a při čtení to zvlášť nepřekáží.

 Fantazie autorky pracovala naplno a jak kniha nabývala stránky, začínal být styl psaní lepší a přirozenější. Občasný překlep nebo chybu jsem ochotná omluvit vzhledem k tomu, že se jednalo o samonáklad, i když stávat by se to nemělo ani v tomto případě.

Popisy světa byly skvělé a barvité, dokázala jsem si podle toho parádně představit, jak asi Tolara vypadá a její zvláštnosti oproti Zemi. Hodně mi připomněla svět Avatara a to já můžu, takže tím autorka sbírala body. 

Největší slabinou knihy zůstávají některé postavy. Neřekla bych, že jsou vyloženě ploché, nebo tak něco, ale pro mě byly jednoduše nepřesvědčivé – hlavně ze začátku. Paní autorka se hodně snažila vysvětlovat mi jejich myšlení a motivace, místo aby mi to prostě ukázala. Chyběly mi u nic přesvědčivě předané emoce. Podle popisů jsem věděla, co mají cítit, ale nesdílela jsem to s nimi a obecně hůř se mi s nimi navazoval kontakt. 

Tohle je ale jen otázka cviku a já věřím, že by to časem šlo. Už jen proto, že v knize jsou sem tam opravdu skvělé momenty, obraty a hlášky a jak děj postupuje, styl psaní a zpracování postav se hodně lepší.

Byly tam dobré části, dokonce skvělé části, ale nebudu zapírat, že se našla i slabá místa. Mezi ty horší patřily i některé z hlášek, které se mi zdály v dané situaci (a u konkrétní postavy) nepatřičné. Občas rušila i snaha neopakovat slova nebo jména. Trápila mě i povaha hlavní hrdinky, která mi kvůli ní nebyla moc sympatická. A bohužel mi také úplně nesedla jména mužských postav. A když jsme u těch postav, byly obecně moc dokonalé a příliš mocné. Toto však může být něco, co vadí pouze mně a jiný čtenář to za nedostatek považovat nebude.

Přes občasné chyby a nešvary začínajících autorů v sobě měl příběh určité kouzlo, které mě donutilo přečíst ho od začátku až do konce a knihu si užít a možnosti pustit se do pokračování se určitě vyhýbat nebudu. 

Chybějící zkušenosti jsou při budování světa takového rozsahu a tvorbě postav znát a mírně hůř se při čtení zbavuje dojmu, že už jsem něco podobného četla. Že bych knihu snad kvůli tomu odložila nebo dokonce nedočetla mě ani nenapadlo. Příběh má potenciál, potřeboval by jen zkušeného redaktora, aby vychytal mouchy a trochu usměrnil rozlet v některých věcech.

Kniha je splněným snem své autorky. Je přesně taková, jakou si ji přála mít. Nebyla vydaná pro zisk a oficiální prodej, ale pro potěšení člověka, který chtěl vyprávět svůj příběh lidem, co mají zájem ho slyšet. Jako takovou ji beru a občasné chyby nebo přešlapy začínajícího autora ráda omluvím. Nejen proto, že nechci být tím, kdo bude šlapat po cizích snech, ale i proto, že jsem si nakonec čtení užila.

Pokud si příběh chcete taky přečíst, můžete kouknout naWattpad, kde už se objevují i první kapitoly pokračování nebo si u autorky objednat vlastní výtisk. Jestli chcete vlastnit knihu papírovou, spěchala bych. Výtisků moc není.

Autorce Terry März moc děkuji za zaslání knihy se záložkami a věnováním a možnost nakouknout do jejího světa.

Anotace:

Jeden svět zmítán válečnou vřavou.
Druhý zahalen do závoje míru a harmonie.

Před strážkyní Hadiyou Roschelles leželo zatím to největší dobrodružství, jež jí život doposud nabídl. Musela se vydat na cestu, která měla přinést vytoužený klid, ale místo toho odkryla tajemství starší než samotný čas.

Obklopená družinou nadpřirozených bytostí, s nimiž nikdy nebylo lehké pořízení a postavami přicházejícími z minulosti, o níž už nikdy nechtěla slyšet, neochotně podstoupí nebezpečnou výpravu zcela novým světem.

Jak obstojí žena, jež už dávno není hrdinkou, u úkolu, vyžadujícím snad všechny hrdinské ctnosti?

Magonie

Po přečtení tohohle příběhu budete mít chuť ležet na louce a hledat na nebesích lodě a bouřkové velryby uvidíte za každým menším deštěm.

Autor: Maria Dahvana Headley

Série: Magonie (1. díl)

Překlad: Alžběta Kalinová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 320

Můj názor:

Fantasy příběh Magonie je poněkud uleželý kousek z mých nepřečtených zásob

Dostala jsem se k němu v rámci říjnového výběru. Pořídila jsem ji tedy některý minulý říjen na bazáči a vůbec nepochybuju, že mě upoutala hlavně obálka. Příběh podle anotace zase tak moc zajímavě nevypadá. 

Někdy to ale bývá tak, že kniha anotací neupoutá a příběh pak stojí za to.

…

Aza Ray je skoro šestnáctiletá holka, která je vážně nemocná. Má jakousi plicní chorobu tak vzácnou, že žádný doktor netuší, co je zač a vlastně jí ani nikdo jiný na světě netrpí. 

Aza ví, že umírá, těžko to nepoznat, když je člověk pořád v nemocnici, dusí se na každém kroku, má promodralou pleť a spoustu dalších divných tělesných odlišností. Věděla by jak špatně na tom je i kdyby jí doktoři každých pár let neprorokovali hranici věku, kterou už nepřežije. Jenže ona se stále drží.

Aza je zvláštní typ holky se šťastnou povahou a příjemně cynicky-ironickým pohledem na svět a svůj život. Stejně jako je ona sama originál, je dost svérázný i její nejlepší a vlastně i jediný kamarád Jason. Tihle dva sdílí zájem o různé netradiční a místy i potřeštěné věci a vědí, že tu pro sebe vždycky budou, dokud je (Azina) smrt nerozdělí.

Jednoho dne se k tomu rozdělení dostanou až nebezpečně blízko. Azin zdravotní stav se zhoršuje a kolem se dějí divné věci. Pak jí na plicích najdou pírko a zhoršování věcí nabere prudký spád.

…

Magonie je fantasy román pro mladší čtenáře o světě, který se před lidmi ukrývá v oblacích. Život magonianů je úzce provázán s ptáky, zpěvem a vzdušnými koráby a tohle všechno vytvořilo dost okouzlující směsku, která mi přišla hodně vhod.  Některé prvky a způsob života v tomto fantazijním oblačném království sice působily trochu bizarně, ale ve fantasy je všechno možné a příběhu to dodávalo dost významnou originalitu.

Styl psaní je hodně zvláštní. Málo kdy se mi stane, že mě něco zaujme takovým způsobem. Naposledy se to podařilo Laini Taylor. Tento styl je hodně podobný. Poetický, zvláště plynoucí s neobvyklými slovními obraty a emocemi, které jsou přítomné přesně v ten pravý okamžik. 

Paní autorce nechybí zajímavé myšlenky a umí je hodně pěkně vyložit prostřednictvím svých postav.  S postavami jsem tak sdílela nejen radostné, ale i smutné okamžiky nebo akční momenty úplně bez problémů. Myslím si však, že právě kvůli tomu stylu psaní kniha nesedne úplně každému. Je potřeba se na to trochu naladit.

V průběhu děje jsem nebyla ochuzená o Azin pobyt na zemi a pak i mezi Magoniany na létajícím korábu. Zatím co na její lidské já jsem si zvykla okamžitě, v Magonii to už tak samo nepřišlo. 

Ano, Aza se musela změnit, musela přijmout celý nový svět a způsob života a bylo škoda, že paní autorka to přijímání trochu nenatáhla. Aza si zvykla hodně rychle – sice bylo pochopitelné a srozumitelné proč to tak bylo, ale mě to přeci jen trvalo déle :) Nový svět byl totiž hodně zvláštní, originální a plný skvělých, zajímavých nápadů. Líbilo by se mi vychutnat si to poznávání o trochu víc. 

Některé věci nebyly vysvětlené úplně do podrobností, ale počítám, že se toho dočkám v dalších dílech. Pro tento díl bylo všeho nového akorát a vysvětlení právě tolik, aby to stačilo pro bezproblémovou orientaci.

Zápletka nebyla nic kdoví jak objevného, nepostrádala však ani občasné zajímavé a nečekané momenty. Některé záležitosti sice nebyly úplně logické, ale když jsem se pořádně začetla, zase až tolik jsem si toho nevšímala. 

Kniha okouzlí zajímavými a svěžími nápady, které rozehrají fantazii do nevídaných tónů. A opravdu tónů. Magie magonianů totiž spočívá ve zpěvu písní. Moc se mi líbilo to, jak bylo zpracované jejich propojení s ptáky. 

Paní autorka si dokonce připravila i věrohodné vysvětlení, jak může podobný svět v oblacích fungovat s lidským světem a vzájemně se potřebovat a ovlivňovat. Zažila jsem tak krásné věci, jako třeba bouřkové velryby, ale i ty ošklivé, kterými činnost lidí ovlivnila svět magonianů. Docela jsem mrkala, jak paní autorka zdůvodnila třeba takové kyselé deště. Zároveň však magoniané dokázali pěkně zařádit i v lidském světě. 

Paní autorka nenápadně naťukla otázku životního prostředí a vlivu lidské činnosti na ně. Dokonce do děje zakomponovala i takové jevy, jako kruhy v obilí :). Po přečtení tohohle příběhu budete mít chuť ležet na louce a hledat na nebesích lodě a bouřkové velryby uvidíte za každým menším deštěm.

Pokud máte zrovna chuť na zajímavou fantasy, která okouzlí svěžími nápady a stylem psaní o něco víc, než skvělou zápletkou, nenechejte si Magonii ujít. 

Anotace:

Aza Ray se topí ve vzduchu.
Aza trpí už od narození tajemnou plicní chorobou, kvůli které se jí hůře dýchá, mluví a i žije. Když dívka zahlédne jednoho dne na nebi tajemný koráb, její rodina to přisoudí vedlejším účinkům léků. Jenže Aze to jako halucinace vůbec nepřipadalo. Slyšela, jak na ni někdo z lodi volá.
Jediný, kdo ji bere vážně, je její nejlepší kamarád Jason. Jason, který tu pro ni vždycky byl. Jason, který je možná víc než jen kamarád… Ale než Aza stačí tuhle vzrušující možnost zvážit, něco se strašlivě zvrtne a Aza je pro náš svět ztracená. Nalezne ji ale svět jiný – Magonie.
Nad mraky, ve světě obchodních korábů, už Aza není tou slabou a umírající dívkou, jíž bývala na Zemi. V Magonii se poprvé může doopravdy nadechnout. A co je ještě lepší, má tu nesmírnou moc – jenže když se snaží zorientovat ve svém novém životě, zjišťuje, že je na spadnutí válka. Magonii a Zemi čeká zúčtování a v Aza má v rukou životy celého lidstva – včetně chlapce, který ji miluje. Komu bude Aza věrná?

NaNoWriMo 2019

...psací maraton podruhé...

Tentokrát trochu jinak, ale opět úspěšně.

Na začátku mého letošního NaNo příběhu byl jen konec. Tedy ne to, že bych chtěla dosáhnout cílovky 50 klacků slov, což jsem samozřejmě taky chtěla, ale konec toho příběhu. Věděla jsem, jak má dopadnout.

Jinak bohužel vůbec nic. 

Neznala jsem své postavy ani jejich jména, nevěděla jsem, co se bude na stránkách knihy dít a trochu jsem se blížícího se listopadu bála. S takhle čistou hlavou jsem ještě nikdy do psaní nešla. Začínat psát a nevědět co vlastně, ani jak se jmenují postavy, které už v prvním řádku musejí existovat, se zdálo být šíleným nápadem, který nutně musí být nad mé síly.

No… Nebyl.

Od začátku jsem byla překvapená, jak příjemně mi psaní Gambitu zatracených ubíhalo. Šlo to snadno a do denního psaní jsem se nemusela nutit. Některé dny bylo možná méně času, ale jiné jsem se zase dokázala ponořit tak hluboko, že jsem ani nevěděla, jak čas běží.

Příběh mi rozkvetl pod rukama v něco, co jsem si ani neuměla na začátku představit. Obavy, že to na 50 nebude a zgrcne se to na ne moc dobrou povídku zmizely docela rychle, když se ukázalo, že to bude daleko víc, než ubožácký pade :D 

Krize přišla třináctého. Dohnaly mě resty v podobě článků o přečtených knihách, takže počet slov denně mírně poklesl. Stále však nebyl problém rozepsat se, když už jsem k tomu sedla. Dá se to teda nazvat krizí? Asi ne :) Celý listopad jsem si držela sympatický náskok nad potřebným množstvím slov, takže menší zpomalení mě nijak nezaskočilo.

Budíci mě tentokrát moc nepodrželi, protože stránka NaNo nepochopitelně odstranila z přehledu budíků tabulku s jejich pokrokem a denně rozklikávat každou záložku je dost otrava. Dokončilo nás docela dost a jsem zvědavá, jestli si některý příběh časem někde koupím :) (Ten svůj, třeba :D)

A největší novinka letošního roku je, že GZ kromě mě už četl i někdo další. Je to vlastně první věc, kterou jsem pustila z šuplíku a není to tak strašný pocit, jak jsem původně myslela, že bude. 

Že bych si začala na stará kolena věřit? Nebo jen věřím tomu příběhu?

Celých 50.000 slov jsem dokončila s předstihem 24.11. a druhý certifikát už visí v pracovně na zdi.

Co jsem si odnesla z letošního ročníku?

• Že to jde i bez nucení a nátlaku sama na sebe. 
• Že rozmezí slov od tisíc pět set do tři a půle je pro mě docela příjemná denní dávka, ale stále ke psaní a zaměstnání nestíhám dělat moc jiných věcí. 
• Že se dokážu zamilovat i do těch svých postav, které mají k romantickým hrdinům daleko. 
• Že postava, která má mít dvouodstavcový štěk a tiše umřít, se umí sama vnutit do příběhu a stát se jednou z nejlepších, které mám.
• Že zvládnu i žánr, který nemám dobře načtený minimálně na úroveň první verze. 
• A že příběhy dokážou žít vlastním životem a vyrůstat doslova z ničeho na prázdných stránkách.

• A hlavně to nejcennější – chuť pokračovat v příběhu dál - a že to bude ještě potřeba. Protože děj se nedostal ani do půlky, teď zrovna má přijít to nejnapínavější, hrdinové budou trpět (zase) a nakonec zvítězí – no dobro asi úplně ne, ale prostě ten, kdo musí.

• Zjistila jsem, že je pro mě důležité napsat si na konci psacího dne všechny další myšlenky a nápady, co se mi ještě honí hlavou. Druhý den se mi pak snadněji začíná, protože mám na co navázat a rozepsat se do stavu, že to jde samo bez přemýšlení.

• A že si nutně musím udělat NaNo víckrát do roka.

Další ročník za dveřma! Nevím jak vy, ale já jdu do toho potřetí.