Letos jsme vyrazili na týdenní horskou expedici na Triglav v mírně pozměněné sestavě, nicméně zdravé jádro zůstalo stejné jako na loňském Durmitoru.
Poučeni minulou zkušeností, kdy jsme se všichni slézali u Deriase doma víc než hodinu, jsme tentokrát dali sraz až v Itálii. Potkali jsme se "kdesi u silnice" a víceméně pohromadě jsme překročili hranice Slovinska.
První vrchol výpravy jsme zdolali vozidlem, jelikož nebyl čas na nějaké dlouhé výšlapy, i tak nás čekala ještě dlouhá cesta. Hladoví jak psi jsme dali polívku v sedle pod druhou nejvyšší horou Slovinska – Mangrt (2679m). Trošku nás tlačil čas, takže ferrátku na Mangrt jsme si museli odpustit.
Další malá pauza na protáhnutí osezených zadků byla u řeky Soča – byl docela hic, takže možnost namočit nohy v ledové čisté vodě byla děsně lákavá :). Když už jsme začali radovánky s vodou, navštívili jsme teda i vodopád Peričník.
Viděli jsme jeho 52 metrů měřící dolní část, která se dala i podejít – pro zajímavost cituji nejmenované chytré internetové stránky: „Nádherný vodopád je pozůstatkem doby ledové, kdy zdejší největší ledovec v údolí Vrata na severní straně Julských Alp vytvaroval krásné údolí táhnocí se od obce Mojstrana k severnímu podhůří Triglavu.“ :)
Odtud již vedly kroky naše k chatě Alžajev dom (1015m), kde jsme měli zamluvené ubytko na první noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat