Hon na střízlíka

 

Poslední dobou se mi líbí knihy, které mají na různých databázích poměrně nízké hodnocení a v komentářích dost námitek proti tomu či onomu. Mě na nich zaujme „něco“ a díky tomu mi třeba některé drobnější nedostatky nebo lehká naivita psaní nevadí. A přesně to je případ Honu na střízlíka. Nejedná se o žádnou vysokou literaturu, ale čím zaujmout má a čte se velmi příjemně a rychle.

Anotace:

Každé Vánoce Wren i její rodinu v lesích kolem jejich vesnice pronásledují mocní nepřátelé její augurské rodiny – soudci. Ona sama ani nikdo z augurů v okolí je nedokáže zastavit a navíc hrozí, že soudci získají veškerou moc a zvítězí v prastaré válce. V zoufalé snaze zachránit rodinu i přátele se proto vydává na tajnou misi jako asistentka do nepřátelského velitelství. V spleti lží a podvodů si jí však začne všímat soudkyně Cass Harknessová – a Wren tak brzy bude muset volit mezi záchranou rodiny a zkázou dalších lidí.

…

Děj knihy se odehrává v irském městečku/vesnici Kilshamble Hlavní hrdinka Wren je augurka, jejíž nadání se projevilo tím nejméně žádoucím způsobem, vedoucím postupně ke ztrátě zdravého rozumu. Na druhou stranu ale umí být užitečné, takže když má cosi jako vizi budoucnosti, v níž předpoví neblahý vývoj událostí pro její komunitu, věci dlouho plánované se dají do pohybu – Wren je vyslána jako špicl (eh, stážistka) do nepřátelského tábora, aby z něj přinesla něco cenného, důležitého pro zvrácení vývoje události a přesunu výhod směrem od soudců k augurům. A protože nepřátelský tábor se nachází v domě nejvýše postavené soudkyně Cassy Harknessové a navíc zde žijí i Wrenini největší nepřátelé a pronásledovatelé v čele s Davidem, asi ji nečekají zrovna prázdniny. Kdyby soudci přišli na to, co je zač…

V Kilshamble vedle sebe totiž žijí (pochopitelně v utajení před světem i sebou navzájem) dvě soupeřící frakce - lidé nadaní schopností používat nějakou formu přírodní magie a všichni jsou potomky starých irských druidů. Paní autorka zde rozdělila druidy – draoithy – na tři skupiny. Všechny tři ke své magické moci a provozování rituálů potřebovali takzvané nemethony (místa síly), kterých ale nebylo moc a tak se o ně přetahovali, seč mohli. Kdo ovládne nemethony, ovládne magii a zbaví se konečně svých nenáviděných protivníků. Bardi zmizeli už kdysi dávno. Soudci měli nakročeno k absolutní moci a auguři tak trochu skomírají. Že přetahování o omezené zdroje síly nevede zrovna k přátelským vztahům je nasnadě.

Kniha začíná ukázkou jedné z tradic, která přežívá z dávných dob. Tradice honu na střízlíka zde v Kilshamble měla poněkud extrémnější podobu a smysl úvodních scén jsem pochopila až o něco později – skoro by se dalo říct na konci. Objevování té záhady bylo nakonec docela fajn, i když z počátku jsem z toho byla spíš vykulená než co jiného. Hlavní hrdinka Wren v důsledku této tradice každý rok na Štěpána prchá lesem před bandou kluků (v čele s Davidem), kteří ji pronásledují, zdánlivě aniž by k tomu měli konkrétní důvod. Vypadá to prostě jako divná šikana od bandy pubertálních a namakaných debílků. V jiných městech tradice neprobíhá takto, jde spíš o oslavu a symbolický hon. V Kilshamble však ne. Tady má úplně jiný význam, protože na sebe narážejí zmínění odvěcí nepřátelé auguři a soudci.

Protože k vysvětlení důvodu oné tradice dochází až v průběhu čtení, působí ze začátku příběh trochu divně a úvodní scéna nesmyslně. Autorka to se záhadností a rozličnými cizorodými pojmy možná malinko přehnala a některé čtenáře by to mohlo vůči dalšímu ději naladit spíš nepřátelsky. Mě to ale zaujalo a rozhodla jsem se tou divnou tradicí a podivnými názvy prokousat. Každopádně doporučuji začít raději slovníčkem na konci, abyste se orientovali aspoň v základních pojmech. Pak bude čtení přeci jen o maličko jednodušší. Nakladatelé - co tak dávat podobné slovníčky na začátek, he?

Pochopila jsem taky, že příběh se odehrává v současnosti, ale při čtení na mě často dýchala atmosféra úplně jiné doby. Mnohem starší a asi i mnohem víc se hodící pro dané téma. Proti moderní době nic nemám, ale nějaký středověk (nebo aspoň minulé století) by mi asi v tomto případě seděl víc. K těm čarodějkám a charakterům by se mi více hodil a víc by podtrhl příběh. Navíc mi připadalo, že autorka si na moderní dobu vzpomene, jen když se to hodí a nějaké dřívější století by sedělo nejen k příběhu, ale i jí osobně k psaní. Že by to prospělo atmosféře, je nasnadě – nějaké to bláto, utrpení a dobové kostýmy ještě ničemu neuškodili :). A taky by mě zajímalo, jak velké město/vesnice to Kilshamble vlastně je. Někdy jsem z textu nabyla dojmu, že jde o zapadlou díru o pár barácích a pak zase připomínalo spíš okrajovou čtvrť většího městečka.

Romantika zde pochopitelně nechybí a od začátku není těžké uhodnout, kdo s kým. Navíc autorka vsadila na osvědčenou taktiku „Romeo a Julie“ a překvapivě to docela dobře vyšlo. Augurka samozřejmě potkává přitažlivého až neodolatelného soudce, který netuší, že je augurka a ona to pečlivě tají. Jenže tady nešlo jen o to. Ty dva mělo spojovat ještě něco jiného, jisté dávné proroctví, k jehož naplnění se schyluje právě teď a tady. Říkala jsem si, že jejich vzájemný vztah jim věci spíš ulehčí, což byl docela rozdíl oproti jiným knihám, kde vše spíš komplikuje. O tom vztahu se vůbec nečetlo špatně. On byl docela k sežrání, sice takovým tím typickým způsobem, ale komu to vadí :) Ona taky nebyla žádná slepice, tak se jí dalo držet palce bez potíží.

Zajímavě podané byly taky vztahy a hierarchie v obou hlavních soupeřících frakcích - Háji augurů a Zahradě soudců. Obojí byly svým způsobem rodiny vyznačující se nekompromisním vůdcem, přísnou hierarchií a pravidly, ale i vzpurnou mládeží. Obě ukrývaly četná tajemství a svým členům servírovaly spíš polopravdy, než že by s nimi jednaly na rovinu (prostě ve stylu „účel světí prostředky“). Pro hlavní postavu se tak rýsoval jeden z nejtěžších úkolů. Bude muset zjistit komu věřit, kdo to s ní myslí dobře a jakou cenu za konečné vítězství bude muset zaplatit. Co bude muset obětovat a co jsou ochotní obětovat jiní, aby dosáhli svého. Toto bylo dobře udělané a dočkala jsem se i mnohých nečekaných zvratů a překvapení.

Vhled do irských legend byl docela zajímavý a vlastně hlavně díky tomu působila kniha zajímavě a přitažlivě. Vůbec si nepamatuju, že bych něco podobného četla – možné to je, jen to neutkvělo. Musím ale říct, že na zemi, kde se příběh odehrává, nebylo těžké zapomenout. Většinou jsem při čtení byla v jakémsi bezčasí a bezzemí a zeměpisnou lokalitu jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy na to některá z postav upozornila. Nemůžu říct, že by to bylo na škodu, ale trochu víc popisů prostředí a vjemů z okolí by asi neškodilo. Propojení s přírodní magií se autorce povedlo, i když jako mnohem zajímavější skupina se jevili soudci. Možná to bylo tím, že hlavně s nimi strávila hrdinka nejvíc času a v jejich prostředí se odehrála většina děje.

Když tak nad tím přemýšlím, druhý díl si asi dám. Pokud tedy bude. U této knihy neumím odhadnout, zda měla úspěch nebo ne. Každopádně budoucím čtenářům doporučím spíš nic světoborného neočekávat, protože kniha podle mého názoru každému nesedne. Jako odpočinkový příběh, s nádechem irského prostředí a malého tajemna se četl dobře a prakticky sám. Že by ale kniha čněla nad ostatními podobnými se říct nedá. Shrnula bych to nějak jako "na prvotinu slušný výkon".

P.S.: Obálka se nádherně povedla a skvěle k příběhu sedí. Což mi doklaplo až po dočtení :)

O knize:

Autor: Mary Watsonová

Série: Hon na střízlíka (1. díl)

Překlad: Petra Miketová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 368