Obyčejné lhářky

 

Tohle je další z těch knih, u nichž jsem netušila, co přesně čekat, ale lákala mě nějakým nevysvětlitelným způsobem. Patří do kategorie takových těch životních příběhu, které nakonec krásně hřejí na duši, i když v nich nechybí ani smutek a neradostná období.

 

Anotace:

Manželky. Matky. Lhářky.

Emma a Lucie by na první pohled nemohly být odlišnější, sdílejí ale jednu přísně utajovanou neřest…
Krásná a bohatá Emma má zdánlivě vše, od milujícího manžela po kariérní úspěchy, znuděnost a neklid ji ale opakovaně nutí k pošetilému chování.
Mladá vdova Lucie má oproti tomu co dělat, aby zaplatila nájem a vypořádala se s tvrdohlavým synkem.
Rozhodnutí, která obě z rozličných důvodů dělají, vedou až k jejich setkání – při výkonu veřejně prospěšných prací. Tam rychle zjišťují, že mezi nimi existuje nečekané spojení.
Obě jsou lhářky. A to prvotřídní.
Do party přiberou ještě Florrie, říznou sedmdesátnici, která jim může nabídnout moudrá slova i rameno, na němž se mohou vyplakat. Vodopád lží tím ale nekončí.
Emma i Lucie jsou odhodlány prohřešky a stud utajit před svými milovanými – a s tím, jak se spirála nezdravých vztahů rozšiřuje, obě rychle směřují k tomu, stát se její obětí.
Dokážou vymanévrovat z minového pole vlastních lží a podvodů dříve, než zničí všechno, na čem jim záleží?

 

…

 

Podle anotace kniha vypadala, že by mohla být docela zábavná. A to taky byla. Jen mezi vší tou zábavou vykukovaly ostré hrany složitých životních situací hlavních hrdinek. Žádná z nich to neměla úplně lehké. Román vypráví o těžkostech a krásách života, o tom, jak je důležitá rodina a přátelé a že právě oni jsou ti, k nimž bychom upřímní být měli, i když to nemusí být vždycky to nejjednodušší. Při čtení možná s překvapením zjistíte, že ony lži, tak lákavě se vyjímající v názvu, nejsou na příběhu to nejdůležitější. Ve skutečnosti totiž půjde o něco úplně jiného. Hrdinky nelžou v takovém tom zlém úmyslu, aby někomu ublížily, byly zajímavé nebo prostě z nějaké neodolatelné potřeby lhát. I když anotace svádí přesně k tomuto závěru.

Paní autorka si pro svůj příběh vybrala dvě postavy, které si byly podobné věkem, ale jinak už ničím dalším. Tedy vlastně ano. Obě se dostaly do potíží se zákonem a protože jedna z nich neměla peníze na pokutu a druhá nedostala jinou možnost, potkaly se na veřejně prospěšných pracech, které nakonec ze všeho nejvíce prospěly jim oběma.

První z dam, Emma zavřená tak trochu ve zlaté kleci, si měla zdánlivě nejméně na co stěžovat. Vždyť manžel ji miloval, manželství klapalo, nechyběla v něm vášeň, jejich rodinný obchod byl více než úspěšný. Žili si na vysoké noze a na společenské úrovni. Jenže jak už to bývá, není všechno zlato, co se třpytí. Emin život byl plný povrchnosti, přetvářky a osamění. A nekonečné nudy. Řešením sice nebylo krást v obchodě a lhát, jenže tomu vzrušení a pocitu, že žije, se těžko bránilo. A tak Emma chodila krást tak dlouho, až ji nakonec chytili a odsoudili k veřejně prospěšné práci. Nikomu o tom nepoví. Manžel by nejspíš neunesl, že jeho žena krade. Co by na to řekli jejich obchodní přátelé? A tak začne lhát.

Mladá matka Lucie byla v úplně jiné situaci. Její muž nedávno zemřel a ona teď horko těžko bojuje s financemi a smutkem, který i po třech letech stále silně cítí. Její malý syn jí to moc neusnadňuje a nebylo se čemu divit, že s ním Lucie občas ztrácela trpělivost a nervy. Jediný způsob, jak zvládala stres a stesk po muži, je pití – po manželovi jí zůstaly ve sklepě zásoby vína a Lucie se s každou sklenkou cítí blíž svému muži. Pomáhá jí rodina manžela, ale Lucie cítí, že není úplně vítaná a přijímají ji jen kvůli vnukovi, jenže je potřebuje. Jednoho obzvlášť zoufalého a náročného dne se jí stane, že překročí povolenou rychlost. Není to první takový případ. A protože nemá peníze, doženou ji pokuty za rychlou jízdu na veřejně prospěšné práce. Nikomu o nich nepoví, cítí, že musí lhát, aby ji neodsoudila rodina mrtvého manžela, kterou nutně potřebuje

Obě za žádnou cenu nechtějí, aby se jejich nucené prospěšné práce provalili před lidmi, na nichž jim z různých důvodů záleží. A tak se zamotávají do čím dál komplikovanějších lží, z nichž už není cesty ven. A čím více si navymýšlejí a čím víc hrozí, že se všechno prozradí, tím horší se situace zdá.

 

Nemám úplně představu, co jsem od knihy očekávala, ale rozhodně jsem nečekala to, co jsem dostala. A už vůbec mě nenapadlo, že bych si podobný příběh ze současnosti mohla tolik užít. Kniha má poměrně jednoduchou zápletku a na první pohled to vypadá (i podle začátku knihy), že se právě na tomto nedá vystavět nic zajímavého. Autorka to ale zvládla. Jednoduchou zápletku doplnila komplikovaným, ovšem nikoli neuvěřitelným, životním osudem jednotlivých postav. A postavy propracovala skvěle. Dokázala jsem se do nich vžít, i když jsem naštěstí nikdy nebyla v kůži ani jedné z nich a nemusela řešit podobné potíže.

Problémy obou žen vycházejí z předchozích problémů, které už v jejich životě dávno byly. Jedna z nich si neuvědomovala, že vůbec nějaké má a pro druhou vše odstartovala smrt blízkého člověka. Obě čelí docela pekelnému osamění, i když u každé to vypadá trochu jinak. Když se k nim na veřejně prospěšných pracech přidá ještě třetí dáma, také šikovná lhářka, ukáže se ještě třetí rozměr osamění. Lži třetí dámy do party Florie, patřily k těm zábavnějším, ale její samota mi připadala nejhorší už jen kvůli tomu, že ji mohla jen málo ovlivnit. Přes to se nevzdávala a snažila se se svým životem něco udělat mnohem víc, než ostatní dvě dámy. Holky díky sobě navzájem, přátelství a vzájemné pomoci našly to, co jim v životě nejvíc chybělo. O tomhle hledání a poznávání je celá kniha.

Všechny lži byly v podstatě nevinné, i když autorčino poselství bylo jasné v tom, jak je důvěra důležitá a i nevinná malá lež může mít zlé důsledky, když je člověk nucen lhát dál a dál. Takže i když jsem čekala obří skandální aféru a nějaké brutální lhaní a nakonec jsem ho nedostala, rozhodně nemůžu říct, že bych byla zklamaná. Kniha není povrchní a hloupá, naopak ukazuje něco hodně důležitého – co to znamená být někomu přítelem, jak moc je důležité nějakého mít a jednat s lidmi upřímně. Mezilidské vztahy jsou zde vůbec velmi důležité, složité a propletené, jak už to v životě bývá. Autorka s tímto tématem pracuje velmi empaticky a umí duševní stav hrdinek popsat tak, že se do něj velmi snadno vžívá. I když jednání Lucie a Emmy nemusí být vždycky správné a sympatické, stejně je lehké si je oblíbit a fandit jim, aby se pro ně našel dobrý konec.

 

Kniha je spíš románem pro ženy, protože ukazuje život z té ženské stránky. Hrdinkami jsou ženy a řeší problémy, na které by muž nejspíš nahlížel jinak. Musím říct, že by mě kniha zajímala i z obráceného pohledu, kdyby hrdinové byli muži.

Pokud vás podobný pohled do rodinných vztahů a životů baví, bude kniha pro vás příjemným čtením. Není to obrovský román, který by převrátil svět literatury, ale svoje poselství má a předává ho velmi dobře. Autorka si na nic nehraje, píše svižně a čtivě. Její knihu slupnete jako malinu a určitě ve vás něco nechá.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud se chcete do příběhu Obyčejných lhářek začíst, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Louise Guyová

Překlad: Věra Kotábová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 352