Jedovaté kytky jsou dost zajímavé, o tom nemůže být sporu. A co teprve, když ty nejukrutněji jedovaté pěstuje na střešní zahradě v Londýně jedna podivínská profesorka a jako na potvoru v tom samém Londýně někdo umře na podivnou otravu rostlinným jedem. Neříkejte, že byste si to nechtěli přečíst. Já jsem chtěla.
Anotace:
Eustacia Roseová je profesorkou botanické toxikologie. Doma se s úzkostlivou pečlivostí stará o rozsáhlou soukromou sbírku jedovatých rostlin. Každý den se řídí přísnou a neměnnou rutinou, kdy pečuje o své rostliny, protože v případě sebemenší neopatrnosti jí hrozí reálné riziko smrti.
Eustacia žije sama a každý den připomíná ten minulý. Až do chvíle, kdy z protějšího domu uslyší výkřik a neodolá pokušení zjistit, co se stalo.
Prostřednictvím svého dalekohledu je vtažena do života mimořádně krásné ženy. Brzy zjistí, že se okolo ní pravidelně objevuje několik mužů a postupem času začne tyto muže studovat a vést si záznamy o jejich návštěvách. Počíná si přitom s vědeckou přesností. Každému z nich přidělí přezdívku podle rostliny, jejíž jed má stejný toxický účinek, jaký mají oni na mladou ženu. A postupně si začíná uvědomovat, že je její povinností ji před těmito muži chránit – stejně jako by chránila vzácnou rostlinu ve své sbírce.
Když ale posléze dojde k vraždě, jež má se životem mladé ženy přímou spojitost, a navíc se ukáže, že vražednou zbraní byl jed exotické rostliny, Eustacia se stává podezřelou ze zločinu, který nespáchala.
Aby však dokázala svou nevinu, musí se nejprve vypořádat s démony své vlastní minulosti.
…
Květy smrti je jedna z těch zajímavějších knih nejen po stránce zápletky a „vražedné zbraně“, ale hlavně po stránce zpracování postav a především osobnosti hlavní hrdinky.
Jestli kdy nějaká postava vykazovala znaky podivínství a nezdravé posedlosti, je to právě profesorka Eustacia. Ono její nestandardní chování i vysvětlení má, ale to neznamená, že to postavě přináší nějaké sympatie a že si přízeň čtenáře získává lehko – všechny důvody její zvláštnosti se v knize vynořují velmi pomalu a o to víc (tou odtažitostí a rozvláčností) umocňují pocit, že profesorka si jen tak někoho k tělu nepustí. Zajímavá však rozhodně byla a paní autorce se povedla napsat skutečně divná a zároveň svým způsobem okouzlující hlavní hrdinka. Od začátku jsem měla trochu strach, že právě kvůli tomu jejímu svérázu úplně kamarádky nebudeme. Ale nakonec se mi dostala pod kůži.
Líbilo se mi, jak byla profesorka přesvědčivě neschopná normální komunikace s objektem své posedlosti i dalšími lidmi. Svět mimo její soukromou jedovatou zahrádku pro ni byl nepřátelským místem a tak do něj moc často nechodila. Udržovala si svou denní rutinu, nepoužívala moderní vymoženosti a žila velmi osamělý život plný rutiny a přesně dodržovaných zvyklostí – až rituálů. Její způsob oblékání a stylizace do mužské podoby všechno jen doplnila. Postupem času se ukazovalo, že její problémy nejsou až tak úplně jednoduché – rozhodně trpěla silnými úzkostmi, sem tam nějakým tím nutkavým chováním. Měla jsem z ní pocit, že je možná i mírně autistická. Každopádně byla velmi inteligentní. Vycházela víc s kytkami než s lidmi a líbily se jí ženy. Její jediný vztah v životě nedopadl dobře kvůli muži a přišla přitom o mnohem víc, než jen o lásku svého života. Jak říkám, prostě zajímavá osoba s životním příběhem, kterému jsem chtěla přijít na kloub.
I další postavy byly zajímavé a dost osobité. Nad jejich osudy jsem nestačila valit oči. Byly dobře propracované do hloubky – hlavně teda do hloubky jejich horších stránek. Paní autorka se zaměřila na nepříjemnosti života a to, jak to její postavy ovlivní a formuje. Na počátku stál bezohledný, zlý skutek všeho schopného člověka a ten roztočil kolo špatných událostí, až se všechno seběhlo v Londýně. Připadalo mi, že se všechny postavy nacházejí na nějakém druhu dna: lidském, morálním, psychickém… Všechno dění od minulosti až po současnost na ně mělo dost destruktivní následky. O sympatických postavách se tedy moc mluvit nedá, ale sledovat jejich příběh byl dost zážitek.
Četba s tolikou negativitou by měla být únavná, ale nebyla. Spíš se mi zdála fascinující. Ze začátku jsem trochu měla problém se do knihy ponořit. Musela jsem si zvykat na příliš moc jiných věcí. Jednak tu byla už zmíněná podivnost hlavní postavy. Pak mě trochu potrápil velmi podrobně popisný styl psaní, kdy jsem se dozvídala o prostředí velké detaily a chvílemi jsem měla pocit, že je všeho moc zároveň. Příběhy lidí, kteří měli v knize role, se vynořovaly pomalu prostřednictvím těch popisů. Autorka hodně naznačovala o jejich životě a povahách právě popisem okolí a věcí, kterými se obklopovali. Bylo to nezvyklé a musela jsem si dost informací vytahat mezi řádky a odvodit. Možná tato nezvyklost u mě pochází toho, jaký typ knih většinou čtu. Takovéto množství podobně využitých popisů v nich nebývá a Květy smrti tím připomínaly spíš klasiku. Nechápejte mě špatně, rozhodně to není chyba nebo něco, co by se nedalo číst – připadalo mi zajímavé dozvědět se nejvíc informací o lidech pouze z jejich prostředí ještě před tím, než samotná postava vůbec vkročí na scénu. Jen to trochu zpomaluje ponoření se do děje a vyžaduje mírně větší pozornost. Zato to zvyšuje napětí a chuť do čtení. Celá kniha byla založená na drobných náznacích a rozplétání záhady a to mě bavilo.
Trvalo to sice sto stran než se „něco“ stalo, ale najednou se začaly dít věci a děj cválal kupředu jako splašená herka. V předchozích popisnějších kapitolách byly náznaky z minulosti postav a malé narážky na to, že se spolu postavy nějak znají. Teď najednou se začalo všechno skládat dohromady, a jak mě před tím nic nenapadalo – žádná spojitost nebo vodítko – najednou začalo všechno zapadat do úžasně propleteného celku. Ukázalo se, že příběh je promyšlený do posledního chmurného detailu a najednou se nedalo odolat chuti pokračovat ve čtení a proniknout k jádru té záhady.
Skvěle napínavý příběh doplňovaly i zajímavé detaily. Profesorka měla ve zvyku pojmenovávat si osoby, které ji upoutaly, po jedovatých kytkách. I to přispělo k větší tajemnosti příběhu. A kdybyste náhodou chtěli někdy někoho otrávit, po přečtení budete přesně vědět, jakou kytku si na to sehnat a co se ubožákovi přihodí po aplikaci.
Jako dost věrohodné mi přijde i zapojení profesorky do vyšetřování případu. Nejdříve byla podezřelou a postupně začala policii pomáhat jako expertka-konzultantka na kytky a jedy z nich. Samozřejmě i čmuchala na vlastní pěst s pomocí lidí z okolí. Nikdy to ale nepůsobilo přehnaně. Vždycky byla jen člověkem zvenčí. Nikdy hrdinou, který vše vyřeší za neschopnou policii. I když to nakonec byla ona, kdo vypátral větší část té záhady.
Nepamatuji si, kdy mi nějaký thriller/detektivka přinesl tolik zaujetí, nových informací a chuti rozluštit záhadu dřív, než autorka prozradí, jak to všechno bylo. Vraha i jeho motivaci jsem nakonec odhalila, a i kdyby ne, stejně bych byla se čtením spokojená. Na konci se k tomu všemu přidala ještě otázka co je to vlastně spravedlnost. A zaručuju, že po dočtení nad tím budete ještě chvíli přemýšlet.
Knihu doporučím milovníkům záhadných vražd, které lze pokládat za nehody, zajímavých hrdinů a zápletek, které pořádně potrápí policii. Pokud si nepotrpíte na hnusně brutální zločiny a potoky krve, je toto kniha pro vás – dostanete napětí a zločin, ale žaludek zůstane na svém místě.
2 komentáře:
Mě osobně kniha moc nezaujala, ale moc hezky a zajímavě o ní píšeš. :)
Díky za chválu a přečtení :)
Okomentovat