Dubnová čarodejka

Brilantní mozek uvězněný v bezmocném těle. Strhující příběh v tradici magického realismu...

Autor: Majgull Axelssonová
Překlad: Dagmar Hartlová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2016 (2. vydání)
Počet stran: 502

Anotace:

Román o hloubce ducha a síle imaginace.

Brilantní mozek uvězněný v bezmocném těle, trýzněném spastickými záškuby, příběh "mrtvého" těla, v němž tepe živý duch. Desirée, němá a ochrnutá dívka odsouzená k životu mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje... Za dlouhých nocí jí dělají společnost Einstein, Hawking, Ginzburg a jiní, i když jen prostřednictvím svých knih. Tam venku, za zdmi nemocnice, jsou její tři sestry - Christina, Margareta a Birgitta. O její existenci ale nemají tušení.

Lékařka, fyzička - a prostitutka. Naléhavé a podmanivé vyprávění začínající ve Švédsku padesátých letech 20. století. Zpěv o lásce, touze a věrnosti, ale také o beznaději, aroganci a lhostejnosti.

Můj názor:

Dubnová čarodějka mě okouzlila už loňského roku, kdy jsem si knihu také sehnala na bazaru. Podle anotace jsem očekávala něco malinko jiného, než jsem nakonec dostala, přes to se ale řadím mezi spokojené čtenáře. Zároveň pro mě byla kniha první reprezentantkou severského magického realismu, kterou jsem přečetla.

Příběh je už od první strany hodně zvláštní, ačkoliv se nejprve tváří jako běžné vypravování ze života. Rozhodně se nejedná o lehké a oddechové čtení. Spíš naopak. Přesto jsem se ale od knihy nedokázala odtrhnout.

Všechno v příběhu se odehraje během pouhých 24 hodin a přece s hrdinkami projde jejich dětstvím a dospíváním až do středního věku. Utrápenou současnost a bolestivé vzpomínky na šťastné i nešťastné dětství a život všech tří hlavních hrdinek a té čtvrté, o které nikdo nevěděl. A že to nebyly lehké osudy!

Christina, kterou odebrali pološílené matce, jež se ji pokusila zabít, se dostala k pěstounce tetě Ellen jako druhá. Nemluvila, byla vyděšené a nesebevědomé dítě, které se snažilo zavděčit. Nakonec byla přece jen okolnostmi donucená vrátit se k matce a jen díky vlastní silné vůli dokázala dostudovat a vypadnout od té šílené ženské. V současnosti je lékařka, má děti, muže, krásný dům. Nemělo by jí nic chybět. Jenže chybí. Následky nešťastného dětství si nese v sobě.

Margareta, kterou našli jako novorozeně na zemi v prádelně, byla u tety Ellen jako první. Celý život jí zůstal problém s navazováním vztahů. Svoji matku nepoznala a bojovala s tím, že o ni nikdo nestojí. Je fyzikem a má za sebou šňůru neúspěšných vztahů. Žádný si ale neudržela moc dlouho.

Birgitta přišla jako třetí a převrátila dosud poklidný život v domku tety Ellen vzhůru nohama. Sebrali ji matce-alkoholičce, kterou ale Birgitta zoufale milovala. Byla doslova zběsilá, neurvalá a nezvladatelná. Stalo se z ní to, co nejspíš muselo – alkoholička, fešačka, šlapka…  Pro svoje sestry zůstává i v budoucnu zdrojem neustálých potíží a ostudy.

A nakonec ta poslední, dubnová čarodějka Desiréé. Bystrá mysl uvězněná v nehybném těle sužovaném epilepsií a křečemi. Celý život v ústavu, upoutaná na lůžko s nutností celodenní péče. Dalo by se říct, že je na tom z dívek nejhůře. Nemůže se téměř pohnout, komunikuje prostřednictvím počítače… ale co když její duše je svobodná, na rozdíl od svázaného těla? Desiréé je dubnová čarodějka – duše, která se dokáže odpoutat od těla. Díky jednomu z lékařů, do kterého se postupem času i zamilovala, se naučila číst. Udělala si školu v korespondenčním kurzu, zajímala se o fyziku a astrologii. A celou svojí duší nesnášela svoje sestry. Jedna z nich to přece musela být, která ukradla a prožila život, určený původně jí!

Jejich teta Ellen je pojítkem mezi všemi čtyřmi ženami. Pěstounka, která si tři opuštěné dívky vzala domů a snažila se poskytnout jim lásku a domov, který nepoznaly. Snad to byla její splátka osudu za odloženou dceru Desiréé, kterou na radu lékařů dala do ústavu kvůli jejímu velmi těžkému postižení a neustále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu. Krom Ellen mají tedy všechny společnou ještě jednu věc – byly odmítnuty, odloženy, opuštěny vlastními matkami.

Osudy všech dívek jsou nesmírně pohnuté a nelehké a bylo náročné o nich číst. Všechno se ve mně při čtení tak nějak svíralo, ale kniha nebyla tím typem díla, který by svojí bídu vepsanou do stránek přenesl na čtenáře. Paní autorka jen nechala naplno vyznít osudy svých hrdinek. Podložila je životními příběhy a okolnostmi, které vedly (ne nevyhnutelně) k současné situaci. Z díla byla znát myšlenka, že určitá prokletí si člověk nese s sebou, ať chce nebo ne. S podobnými osudy, jaké měly tři zdravé sestry, jsem se už do jisté míry setkala, ale situace Desiréé pro mě byla nová. Nikdy jsem nečetla knihu, kterou by vypravovala postižená postava. Její popisy života v ústavu a každodenního chodu oddělení byly nesmírně zajímavé. Chování personálu nemocnice přecházelo od lítosti některých sester, které se k ní chovaly jako k neinteligentnímu dítěti až k takovým, které si užívaly pocit moci nad ní a drobnými ústrky jí dávaly její závislost neustále pocítit. Její myšlenky a úvahy paní autorka skvěle zpracovala a právě sem umístila kořeny magična v knize. Musím přiznat, že bych všemu strašně ráda uvěřila a při čtení jsem s tím vůbec neměla problém.

V příběhu se střídá vypravování Desiréé spolu s líčením událostí ze současného života tří ostatních žen. V průběhu toho děj často odskočí do minulosti, ale při čtení to nepůsobí nejmenší potíže. Minulost je do současnosti zakomponována přirozeně a vzpomínky aktérek dávají smysl na místě, kde jsou a kde ony vzpomínky potřebují být vykresleny, aby se ozřejmilo něco v současnosti té které ženy a v jejím vztahu k ostatním sestrám. Psychologie postav byla opravdu brilantním kouskem a zároveň jedním z nosných bodů celého příběhu. Paní autorka svoje postavy stvořila tak dokonale a tak skvěle je propletla do příběhu, že jsem si ani neuvědomila, jak je kniha tlustá. Čtení letělo samo, protože jsem chtěla vědět víc, znát okolnosti a pozadí toho všeho.

Hlavním a největším tématem je týrání a opuštění dětí a zpracování traumat, která si z takového dětství nutně musí odnést až do dospělosti. Stejně tak se v příběhu probírá situace postižených lidí a paní autorka se prostřednictvím Desiréé zamýšlí nad tím, jestli jsou takoví lidé pro společnost méněcenní a pouhou zátěží. Jak už jsem psala, jedná se o dost náročné téma a místy je popis událostí v knize poměrně hodně drsný. Obzvlášť při líčení dětství děvčátek a toho, čeho se na nich dospělí dopustili.

Upřímně se přiznávám, že nevím jistě, jestli ji budu číst znova, ale pravděpodobně ano. Jen to nejspíš nebude nijak brzo. Kniha se totiž opravdu nedá zařadit do běžné „konzumní“ literatury. Ač tohle spojení nerada používám – kniha vás donutí k zamyšlení. Tady to jinak nejde. Budete přemýšlet. Hodně! Ptát se, rozčilovat, proklínat, litovat, odsuzovat. Budete se ale i vznášet s Desiréé na vlnách krásného a na ptačích křídlech. A nakonec půjdete poděkovat mámě za krásné dětství.

Jediné, co mě na knize trápí, je to, že se jedná o paperback a při její tloušťce mi tato vazba připadá velmi křehká a desky měkké a snadno zničitelné. Vzhledem k obsahu, který měkké desky skrývají se to ale časem jeví jako nepodstatný detail.

Za Dubnovou čarodějku obdržela paní autorka jednu z nejprestižnějších švédských cen – Augustovu cenu a kniha je jejím zatím největším úspěchem.