Příběh služebnice

Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.“
Jákob vzplanul proti Ráchel hněvem a okřikl ji: „Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?“
Odvětila: „Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.“                              Bible (Genesis 30)

Autor: Margaret Atwoodová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 332
Nakladatel: BB art
Překlad: Veronika Lásková

Anotace:

Román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti na půdě dnešních Spojených států amerických, které přestaly existovat a byly nahrazeny totalitním režimem. V nedaleké budoucnosti se vlády nad Spojenými státy chopí klerofašistický režim. Z každého, kdo se proti němu prohřeší, se stává otrok. A z plodných žen ještě něco mnohem horšího - služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají. Kniha získala ocenění Arthur C. Clarke Award za nejlepší román a byl v užší nominaci na cenu Booker Prize.

Můj názor:

Na knihu mě navnadil některý z booktuberů, mám pocit, že to byla Ohana a za doporučení jsem jí patřičně vděčná, i když jsem nejdříve čekala malinko jiný příběh. Snad mě tedy omlouvá dosavadní neznalost díla paní autorky, což hodlám v nejbližší době napravit, protože kniha Příběh služebnice patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem přečetla.

Při čtení jsem u sebe objevila zajímavou směs pocitů od úžasu, nevíry a nepochopení po zděšení a odpor. Ale kniha mě držela od začátku až do konce zamotanou v takové té zvědavosti, co ještě bude. Co horšího se může stát a jak to hlavní hrdinka dokáže přežít. Četli jste Orwelovo 1984? Tak takovéhle to je, jen zaměřené na ženy, na jejich život v hlubokém područí totalitního systému, ve kterém vládnou muži a to ještě jen ti vybraní.

Hlavní hrdinkou, která nám vypráví svůj příběh, je služebnice. Těžko říci, jak se jmenuje, protože ona svoje pravé jméno neprozradí a v knize je oslovována ostatními jako „Fredova“. Protože ona je Fredova služebnice, určená k tomu a by jemu a jeho manželce porodila dítě. Krom toho, že popisuje svůj současný život v domě velitele, vzpomíná i na svoji minulost, protože ona ještě zažila i normální časy – chodila do práce, měla peníze, muže, dítě. Teď nesmí vlastnit nic, nevlastní ani samu sebe.

Příběh se odehrává v USA v ne tak moc vzdálené budoucnosti. Bohužel se stalo, vinou znečištění, chemických pokusů a odpálení atomové bomby, že neplodnost lidstva se zvýšila až za únosnou mez. Společnost je rozdělena na vládnoucí vrstvu a běžné lidi a panuje tu přísný řád, jehož dodržování je silou vynuceno. V zemi Gileád, který se nachází na území bývalého Maine, vládne totalitní režim, který jeho tvůrci vytvořili jako směsici všeho, co v jiných totalitách skvěle fungovalo. Především tu máme jediné povolené náboženství, dále pak naprosté nevolnictví a podřízenost žen, žena je majetkem bez vlastních práv. Nesmí se číst, psát, neexistují peníze, jediné co je, jsou zákazy a povinnosti. A plodné ženy mají jedinou povinnost, být „nádobou“ svého pána, do jehož domácnosti jsou přiděleny – rodit děti, ale ne svoje. Děti žena porodí prominentnímu manželskému páru, který nemůže mít vlastní, jsou jí odebrány a je přidělena k jinému veliteli, kde zase čeká, až otěhotní. Sexuální akt je zde ponížen na pouhou „výrobu“ – bez citů, absolutně neosobní, pouze za účelem vytvoření dalšího člověka.  Pak jsou tu ty, které už děti mít nemohou.

Pokud ženy nejsou manželkami, mohou se z nich stát takzvané marty – služebnice v domácnosti nebo tety – jakýsi ženský dozorčí orgán, který vychovává budoucí služebnice. Neplodné jsou odváženy na práci do kolonií, kde v lepším případě pěstují potraviny, v horším uklízejí radioaktivní odpad a podobná svinstva. Člověk zde může snadno zmizet, pokud udělá něco, co nemá, prostě ho popraví – veřejně. Dcery žen se stávají nevěstami většinou vojáků nebo jinak zasloužilých mužů.

Kniha stojí za přečtení už jen díky svému tématu, ale zpracování je také nesmírně čtivé, emotivní a zajímavé. Ačkoliv se hlavní hrdinka Fredova nestala mojí oblíbenkyní v pravém slova smyslu, prožívala jsem s ní její duševní stav, její myšlenky a vzpomínky, poměrně dost zaujatě. Přes to jsem se do ní nedokázala úplně vcítit, protože to co prožívala, si neumím představit. Paní autorka ústy své hrdinky promlouvá bez zbytečných příkras, prostě servíruje běžný život služebnice. Ať už se jedná o oblékání jednotné červené uniformy služebnic, nákupy, jídlo, volný čas, rozmnožování nebo porod jiné služebnice. Občas se do vyprávění vmísí vzpomínky na minulý život v normální společnosti, na muže, na dceru. Tyto jsou velmi emotivní, místy zmatené, jakoby si už Fredova ani nedokázala vzpomenout s určitostí, jestli se to vůbec odehrálo. Někdy se zdálo, že se pohybuje téměř na hranici šílenství. Jinak prostě přijímá to, co se jí děje, protože jednoduše nemá jinou možnost. Přes zdánlivou pokoru a podřízení ale nepřestává toužit a snít o svém místě v životě o normální lásce a lidské blízkosti.

Postupně se také dozvíme, co se v minulosti stalo, jak došlo k převratu a postupnému převzetí moci a ono to nevypadá až tak nereálně, jak by se možná mohlo na první pohled zdát. Cesta k něčemu podobnému může být až odporně rovná a dlážděná dobrými úmysly. Zaštítěná vizemi v lepší budoucnost… než se věci zvrtnou a dají se do pohybu jaksi samovolně, bez jakékoliv kontroly.

Přesto, že se nejedná o lehce stravitelné téma, kniha se četla dobře a bavila mě. Můžu ji doporučit všem, kteří mají chuť nakousnout si občas jiné čtivo než jen příjemně oddechové. U téhle knihy se čtenář může zamyslet, zhrozit a nakonec děkovat za to, že žijeme ve vcelku normální době.

Použité obrázky jsou z filmu Příběh služebnice. Zdroj: internet.