Zaslíbená

 

O knize jsem slyšela spíš velké špatné a tak přes to, že mě obálka lákala od prvního pohledu, knize samotné jsem se dlouho vyhýbala. Pak jsem se rozhodla, že ji chci i navzdory nepříznivým ohlasům a udělám si vlastní názor. A jo, vyplatilo se to.

Anotace:

Když se král Jameson veřejně vyzná ze svých citů k lady Hollis Briteové, Hollis to překvapí – a nadchne. Koneckonců vyrůstala na zámku Keresken a odjakživa soupeřila s dalšími šlechtickými dcerkami o královu pozornost. Získat si jeho srdce, to je splněný sen. Ale Hollis si brzy uvědomí, že zamilovat se do krále a stát se královnou možná není ten šťastný konec, který si představovala. A když se setká s neurozeným cizincem, který má záhadnou schopnost nahlédnout přímo do jejího srdce, pochopí, že budoucnost, po které opravdu touží, je úplně jiná, než by ji kdy napadlo.

 

…

POZOR! Tentokrát se spoilerům úplně vyhnout nešlo, pokud jsem chtěla lépe popsat Hollis a její povahu. A to jsem chtěla. Byla to pro mě jedna z nejzajímavějších věcí na knize.

 

Začátek příběhu vypadal slibně a naladil na tu správnou notu života u dvora, krásných šatiček a romantické lásky krále k jeho lady. Vyvolená královská nevěsta lady Hollis Briteová byla lehce naivní, lehkomyslná a docela bezelstná lady - jedna z mnoha u dvora, jejíž ambice nijak zvlášť vysoko nemířily. Jenže všiml si jí král – hezký mladý a především král – takže pro Hollis nebylo tak těžké podlehnout představám, že by se mohla stát královnou. K její smůle však v zemi kde žila, byly královny odjakživa téměř legendami. A na tohle Hollis nebyla stavěná. Byla hezká, dokonce krásná, ale rozumu moc nepobrala a politikou prodchnutý život nebyl to, pro co se narodila.

Hollis všechno brala jako zábavu, životem proplouvala se smíchem a dobrou náladou. Sňatek s králem byla pro ni nejdřív úžasná záležitost z říše pohádek – všechna ta pozornost, lichotky a úžasné dárky! Vždyť právě ona byla vyvolená mezi všemi, takže se nechala opájet příjemným pocitem, že jí král dal přednost přede všemi ostatními. Jenže záhy přišla na to, že to až tak úžasné nebude, že v postavení královny jen těžko bude spokojená - nezdálo se však, že má v této životní volbě na výběr. Jak chcete odmítnout krále, zklamat rodiče i muže, o němž si myslíte, že vás má rád?

Hollis poprvé poznala pocit, že se jí má dostat něčeho o co nestojí. Něco, oč jiné dívky stály, co jí záviděly a jí to připadalo najednou jako zátěž. Odpovědnost a povinnosti se začaly kupit, všechno přišlo rychle a nečekaně a zavalilo ji jako lavina. Na něco takového nebyla připravená, bála se, že vysokým očekáváním nedostojí a uvědomila si, že ani nechce. Možná ještě stát se milenkou, ale královnou… Snít o tom bylo krásné, skutečnost už tolik ne – komu z nás se to kdy nestalo :)

V její povaze prostě nevidím zase takové mínusy, jako všichni ostatní. Naopak se mi zdála přijatelnější než America (Selekce), která byla arogantní, rozmazlená a nerozhodná. To Hollis není. Byla prostě jen naivní holka, žádná superhrdinka, která se zhostí se své úlohy, i když na ni absolutně nemá rozum a předpoklady. Hollis měla aspoň dost sebekritiky, aby vycouvala – nebo spíš dokázala využít první možnosti k úniku. Vlastně jí docela rozumím.

A autorka dobře udělala, že vedla příběh tímto směrem – tedy k tomu, že Hollis královnou být nechce. Stejně bych jí neuvěřila, že z takové povahy, jakou Hollis dala, dokáže na pár stránkách (pár týdnů v ději) vykřesat odpovědnou ženu a rozumnou budoucí královnu. Postava jako Hollis bude potřebovat hodně ran od příběhu, než se z ní stane skutečná osobnost a ne jen upovídaná a veselá hezká tvářička. Navíc, pokud jsem to celé správně pochopila, Jamesona nikdy neměla kdoví jak ráda. Spíš ji oslnilo jeho postavení a představa, že by mohla být mezi lidmi oblíbená a všemi milovaná, jako ostatní královny před ní. Vážně je nutné ji proto odsoudit jako blbku a plytkou postavu? Nemyslím si. To, jak byla popsána, odpovídalo příběhu a jeho stylu a ona se do něj hodila taková, jaká byla.

Když se objevil někdo, u nějž to přeskočilo, postrčil Hollis směrem, kam si sama neodvažovala jít. Že není kdoví jak odpovědná a rozumná jsme si už řekli. Takže se prostě nechá zblbnout. Zrovna u jejího typu povahy bych tomu věřila. Připomínala mi trochu Kateřinu Howardovou – prostě mladá, naivní, impulsivní a naprosto nepřipravená přijmout náročné postavení (vlastně jakékoli jiné, krom toho, co už má). A ve starém králi z Isolte se dala objevit malá podobnost s Jindřichem VIII. To mi bylo sympatické.

Když už jsme u toho s kým to přeskočilo - kauza Silas – krom toho, že měl pitomé jméno, se mi zdál nedostatečně představený. K jeho postavě nebylo možno získat nějaký vztah a moc jsem nepochopila, kde se vzal v Hollis. Nejspíš proto, že byla tak bezelstná a nenáročná, jí stačilo, co nabízel – hezké oči, milý úsměv a vrozenou dobrotu (a cestu ven z hradu). Mně byl ukradený. Našla jsem si jiného favorita, než Silase a v druhém dílu mu budu držet palce :) Vztahu mezi Silasem a Hollis jsem nevěřila a nemyslím si, že on byl tou hlavní romantickou linkou. Vnímala jsem ho spíš jako prostředek, skrz nějž si Hollis uvědomila, co od života chce nebo spíš co rozhodně nechce. To je ale celkem uvěřitelné – hodně lidí to tak má a bez nastaveného zrcadla se nedokáže podívat na jiné možnosti.

Postavy celkově nebyly tak propracované, jak bych od podobně zkušené autorky čekala. Na druhou stranu to pro příběh bylo více méně dostačující a množství postav a rozsah knihy zase kdoví jaké čarování s hloubkou neumožnil. Jsem z těch čtenářů, kterým nevadí občas si domýšlet. Bohužel autorka odflákla některé postavy, které se zdály být v příběhu obsazené do hlavních rolí. Tím mi krásně napověděla, že s nimi netřeba počítat do dalšího děje (a chybět mi nebudou, což možná záměrem autorky tak úplně nebylo). U těch důležitých postav si zase nijak extra nestěžuji, bavily mě.

Příběh také nebyl nijak zvlášť komplikovaný, stejně, jako Hollis sama. Zdá se spíš, že to dobrodružné, napínavé a hmm… vášnivější, se bude odehrávat až v pokračování (a mám své soukromé podezření, jak to dopadne :)). První díl byl příjemně čtivý a docela dost připomínal historickou romanci (i způsobem představení postav), jen bez erotických scén. Vůbec celá romantika byla v knize docela lehčího ranku na poměry v současné YA, skoro bych řekla, že vůbec nebyla. A nebylo to vůbec nepříjemné.

Kniha je takový příjemný a akurátní průměr, který mě osobně bavil. Hollis pro mě byla zajímavou postavou a na druhý díl se těším. Myslím, že by mohl přinést to, co tady chybělo – romantickou linku, která bude k uvěření. A vůbec bych se nezlobila, kdyby byla kniha o trochu delší, pak by autorka získala prostor obout se do toho pořádně, více si pohrát s postavami a rozvinout děj v důležitých scénách. Věřím, že pak by se jejímu příběhu dostalo příznivějšího přijetí.

O knize:

Autor: Kiera Cass

Série: Zaslíbená (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 272

Víno a čáry

 

Čarodějnice můžu úplně stejně, jako upíry, takže když se mi dostalo možnosti přečíst si o čarodějkách nějakou novou, neváhala jsem. Lákalo mě i propojení čarování, vína a lehkého nádechu romantiky. A i obálka přispívá k chuti vzít knihu do ruky. Prostě byla kniha od prvního pohledu určená pro mě :).

Anotace:

Zaklít čarodějku se nevyplácí…
Mladé čarodějce Eleně se po sedmi letech podařilo osvobodit z moci zlé kletby a vrátila se domů na vinici v údolí Chanceaux. Tam však zjistila, že za dobu její nepřítomnosti se spousta věcí změnila. Vinici převzal bývalý právník z velkého města, který odmítá staré ověřené metody i kouzla a snaží se řídit vědou a rozumem.

Podaří se Eleně odhalit, kdo stojí za jejím prokletím? Dokáže novému majiteli vinice, jak moc se mýlí a jak je pro něj důležitá? Ukáže se, kdo má na svědomí mrtvá zvířata, která už se nějakou dobu objevují po celém údolí?

 

…

 

Začátek příběhu jsem zažila v kůži ropuchy (tedy ne že bych ropucha byla já, ale hlavní hrdinka rozhodně ano). Naštěstí ne moc dlouho, protože hned na druhé straně se vinné čarodějce Eleně podařilo žabí kletbu zlomit. Mohla se konečně vrátit domů z bažiny, kde trávila sedm dlouhých let a začít zase pracovat na svém víně (a na své pomstě). Jenže na vinici, kterou měla podědit, už kraluje jiný pán – právnický synek z města Jean-Paul Martel. A ten nechce mít s čarodějnictvím a podobnými věcmi nic společného. Považuje vše za pouhé tmářství a pověry (i když se jich někde hluboko uvnitř bojí) a na své vinici prosazuje vědu a pokrok při práci s vínem. Má načteno, považuje se za odborníka a dodržuje nejmodernější postupy. Jenže výsledky se ne a ne dostavit…

Příběh je psaný spíš průměrně, ale stejně se mi to svým způsobem líbilo. Kniha dokázala navodit přesně ty příjemné pocity a zaujetí tématem, které při čtení očekávám. Některé věci by mi nevadily více rozepsané, ale nebylo to nic až tak zásadního, abych si knihu nedokázala užít i tak. Navíc se jedná o sérii, takže autorka bude mít ještě příležitost příběh doplnit. Začátek je pozvolnější, ale seznamování s prostředím, postavami a okolnostmi netrvá dlouho. Během pár kapitol se zápletka pěkně rozvine a nechybí záhady, intriky a jistá napínavost – i když viníka všeho není těžké identifikovat.

Líbilo se mi propojení čarodějek s vinicí a celkově prostředí francouzského údolíčka kde se téměř zastavil čas. Místní obyvatelé a pěstitelé vína si udržovali své pověry, které zde byly tak skutečné, že člověk z vnějšku jako Jean-Paul Martel zapadal pomalu a obtížně. Krásnou dobovou eleganci doplňovaly první technické vymoženosti a automobily.

Kouzlení bylo krásně zpracováno, kletbu nad vinicí jsem si dokázala úplně představit a těšila jsem se na to, jak s ní Elena bude bojovat. V knize byla zastoupená dobrá magie, i ta špatná. Autorka zpracovala i omezení, které čarodějky mají v podobě Úmluv i dozorového orgánu, který nad jejich dodržováním bděl.

Trochu mě zaskočilo zpracování vztahů mezi postavami. Postavy mezi sebou měly podivný odstup a nedůvěru, ale vzhledem k tomu, že šlo o čáry a kletby tak to nebylo úplně nepochopitelné. V některých případech se ukázalo, že to má dokonce důvod a tím pádem vlastně můžu říct, že se autorce podařilo dobře vystihnout chování provinilých lidí. Jen přemýšlím, proč ten odstup mezi sebou měly i postavy, které k sobě měly mít blízko – konkrétně tedy hlavní pár. Pořád jsem měla pocit, jako by ti dva stáli raději dva metry od sebe a k sobě se jim nechtělo, i když mi autorka povídala o přeskakující energii. Byli jako manekýny pohybující se každá ve svém vymezeném prostoru.

Možná to bylo tím, že styl psaní byl až moc strohý po lidštější stránce, chyběly mi v něm výraznější emoce mezi postavami a celkově ze strany postav vůči událostem. Všechno přijímaly dost pasivně, strojově. Zatímco čáry a popis prostředí zvládala autorka dobře, vztah hlavních hrdinů mi dost unikal. Kde se to vzalo? Proč to na stránkách necítili? Já jsem celkově příznivcem spíš pomalých a dobře budovaných vztahů než podobných rychlokvašek a tady se s tím autorka moc nepárala. Možná to bylo i celkem malým rozsahem stran a zajímavou zápletkou, na kterou se pozornost soustředila víc. Můj problém ale je, že v romanticky laděných knihách tu romantiku a vznikání vztahu prostě potřebuji cítit, abych jí uvěřila. Nestačí mi říct, že to tak je. A sem, do prostředí vinic, do dané doby a k čárům by se výraznější zaláskovaná linka hodila.

Další problém jsem měla nejen u lásky, ale i u ostatních emocí. Kde byl vztek? Já jsem Eleně nevěřila, že je naštvaná a chce se pomstít. Co strach? Nebo pocity nespravedlnosti a bezmoci. To všechno bych u hrdinky v některých okamžicích očekávala. Ona se se vším smířila hrozně rychle a na některé věci reagovala nepřesvědčivě. Po návratu na vinici bych čekala třeba i výraznější pocity štěstí a podobně. To mi chybělo.

I přes výhrady jsem s knihou spokojená. Celkově je příběh příjemně oddechový a hezky se čte. Jakmile jsem se začetla, vydržela jsem u čtení téměř do půlky knihy. Bavilo mě to, zaujalo a nevstávat do práce, dočtu ji celou. To je pro mě jednoznačné plus po stránce kvality zápletky a způsobu autorčina vyprávění. Jako vysloveně romantický bych příběh neznačila, protože vzájemné něžné city hrdinů nebyly moc dobře vykresleny, ale nějaká ta osudová láska se tam najde. Pro milovnice románů s podobným typem vztahů a lehkým nádechem čarodějnictví a tajemných kleteb bude kniha příjemným společníkem na dva večery.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud si chcete přečíst Elenin příběh, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Luanne G. Smithová

Série: Víno a čáry (1. díl)

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 326

7 klíčů

 

7 ochránců internetu - 7 cílů k odstranění

Kniha mě v nabídce zaujala hlavně tématem, kterému se autorka rozhodla věnovat. Internet všichni používáme denně, aniž bychom potřebovali přemýšlet nad tím, jak funguje. Je pro nás prostě samozřejmostí – šlape to, tak proč to řešit :). Zároveň zůstává tak trochu magickým místem. Na jeho provoz, stabilitu a bezpečnost ale někdo dohlížet musí. A právě o těchto lidech kniha vypráví. O lidech, kteří mají v držení „klíče k internetu“.

Anotace:

6. srpna 1991 – datum, kdy se stal pro všechny dostupný nejdůležitější vynález v dějinách: internet.
Současnost – internet je zcela nezbytnou složkou pro fungování moderní společnosti. Počítačové programy a bezdrátové sítě jsou neoddělitelně provázány se systémy bank, dopravních podniků, záchranných složek, telekomunikací, elektráren, téměř jakékoliv výroby… Pokud by někdo získal kontrolu nad internetem, získal by kontrolu nad většinou vyspělých států.

Jednou z nejcitlivějších částí internetu je tzv. kořenová zóna, kam se ukládají adresy, díky nimž se informace putující po síti dostanou, kam mají. Aby s nimi nemohl nikdo manipulovat, vyvinula ICANN – Nadace pro internetovou infrastrukturu sedm klíčů, jejichž virtuální podpis se otiskne na jediný pravý seznam adres.
Sedm klíčů, které mají moc manipulovat s internetem.

Sedm klíčů, jejichž opatrovníky jsou největší špičky v oboru bezpečnosti IT z celého světa.
Jedním z nich je i Rebecka Retéová, která se právě probudila s pistolí u spánku.
A jejího majitele zajímá jen jedna věc: „Kde je klíč?“

Nový román Åsy Schwarzové není jen strhujícím thrillerem z prostředí hackerů, extremistických skupin a tajných služeb, ale také varováním před reálným nebezpečím, které může kdykoliv ohrozit celou civilizaci.
Sedm klíčů k internetu skutečně existuje a jedním z jejich držitelů je Švédka.

…

Autorka si zvolila velmi zajímavé téma – bezpečnost internetu. A teď nemyslím jednotlivé uživatele, ale komplet celé sítě. Toto téma mě hodně lákalo a těšila jsem se co nového a zajímavého mi příběh odhalí. Bylo mi jasné, že nějaké opravdové detaily se nedozvím, ale aspoň v náznaky nebo malé objasnění „veřejných tajemství“ jsem doufala.

Vzhledem k tomu, že se jedná o thriller, očekávala jsem i celkem napínavý děj a nějaké to smrtelné nebezpečí pro postavy. Toho se mi dostalo prakticky od prvních stránek. Chudáci držitelé klíčů poznali, že jejich práce nemusí být úplně bezva, když se někdo neznámý rozhodne, že jejich klíče chce. Nebezpečí hrozilo nejen jim samotným, ale i jejich rodinám. 

Paní autorka si v příběhu vybrala hlavně dva z držitelů, kterým se věnovala nejvíc – Rebecku a Moogieho. Oba byli mimořádně zranitelní kvůli svému rodinnému životu a tak se na ubližování jim mohla autorka vyřádit. Zároveň také ohrožení zrovna těchto postav bylo asi čtenářsky nejzajímavější, i když mě by bavil nejvíc Roberth, který se uprchl ukrýt před ohrožením do brazilské džungle. Vydírání přes rodinu už je trochu okoukané, kdežto snaha dostat se na kobylku svobodnému a bezdětnému člověku a honička v džungli by byla zajímavá. Jeho prchání jsem ale měla jen naťuknuté okrajově v pár řádcích a autorka se mu osobně nevěnovala. Největší část děje se odehrávala s Rebeckou ve Švédsku a s Moogiem v Británii.

Ne že by umístění hrdinů bylo pro knihu nějak zvlášť podstatné. Paní autorka se výraznými popisy prostředí moc nezabývala a ani to nebylo pro děj potřeba. Při čtení jsem byla daleko víc zaujatá děním než tím, kde se příběh odehrává nebo jak to tam vypadá. O lokaci děje jsem měla povědomí hlavně díky nadpisu kapitol a konkrétní postavě.

Při čtení jsem narazila na drobný nedostatek, který možná jiní (zkušenější) čtenáři thrillerů výrazně vnímat nebudou nebo to pro ně nebude až tak důležité. Byl pro mě obrovský problém sblížit se s postavami. Byly mi lhostejné a nesympatické a vlastně mi bylo fuk, jestli pomřou – jak hlavní, tak většina vedlejších. Většinou mi připadaly neschopné a hloupé na to, jak chytré podle autorky měly být. Nevěřila jsem tomu, že by právě takoví lidé byli vybráni pro držení klíčů k internetu. Postavy se projevovaly dost často jako nerozhodné, moc manipulovatelné na tak zodpovědný úkol a některé pokrytecké a zbabělé. Místy jejich jednání bylo nelogické, vzbuzovalo nepochopení až odpor a to nejen u záporných postav, ale mnohem víc u těch kladných. Jejich motivace k jednání mi dost často unikala a na svou údajnou inteligenci se chovali dost impulsivně (to se nedělají prověrky a nějaký výcvik, než se lidem svěří něco tak důležitého?). 

Smutné je, že by jednání skutečných, úplně obyčejných lidí ve skutečném životě nejspíš takové bylo. Možná by pomohlo, kdyby svým postavám paní autorka dala aspoň nějaký méně opravdový, zato alespoň trochu obdivuhodný rys povahy. Jediný, koho jsem si celkem oblíbila, byl „muž s černým šmoulou“ a i ten nakonec vypadal jako neschopný hlupák a jeho v podstatě hlavní úloha v příběhu se změnila v pouhý „štěk“. Jeho motivace alespoň byly jasné a chování logické a účelné vzhledem k jeho roli v celém ději. Hlavní postava Rebecka mi naštěstí vyloženě nevadila. Sympatie k ní jsem sice také nepociťovala, ale aspoň mi nijak nepřekáželo, že s ní trávím ze všech postav nejvíc času. Hlavní záporáci vyzněli tak nějak rozplizle a do ztracena. Všichni tihle lidé měli být inteligentní, špičky v oboru. Tak proč to nebylo poznat? Působili jako tetky z vedlejšího vchodu – náhodně sebraná partička ne úplně schopných a vhodných kandidátů. U záporáků zase nevěřím, že zrovna oni by dokázali něco takového zorganizovat.

Paní autorka události popisuje dost věcně a s odstupem. Možná by nezaškodilo přidat trochu na vybudování vztahu s postavami. Abych s nimi příběh více prožívala. Takto mě zajímal víc internet než lidi okolo.

Navzdory nechuti k postavám jsem příběh slupla téměř najednou. Bylo to prostě zajímavé a akční čtení. Všechno v nedostatku „lidskosti“ bylo nahrazeno fascinací příběhem a záležitostmi okolo internetu, hackerů a prográmátorů. Přehnané odbornosti ale není potřeba se bát. Autorka má talent popsat všechno tak, aby to v příběhu dávalo smysl, aniž by se nějak do hloubky zabývala technickými detaily. Co se jí taky podařilo výborně, byla psychologie toho, jak se dostat lidem pod kůži a manipulovat s nimi. Líbil se mi rozpor mezi povinností vůči světu a vůči vlastní rodině u Rebecky. O něco míň se mi líbilo Moogieho váhání a přizdisráčství, které bylo jeho hlavním dilematem.

Jako bonus hodnotím to, že se mi nepodařilo odhalit pachatele a na konci jsem byla docela překvapená, i když náznaky rozhodně nechyběly. Dění bylo ale tak zajímavé, že úplně odtrhlo moji pozornost od náznaků a mě se všechno krásně spojilo až na konci. Rozuzlení příběhu se mi moc nelíbilo. Všechno se událo hrozně rychle, chybělo tomu výraznější emoční zabarvení a vlastně jsem si všimla, že je konec, až když mi došly stránky.

Na úplný závěr knihy autorka přidala nějaká ta upozornění co se bezpečnosti týká. Doslov autorky byl tentokrát zajímavý stejně, jako příběh samotný.

Celkově je pro mě 7 klíčů spíš průměrná kniha. Zaujmout rozhodně dokáže. Na první přečtení mě nezklamala a přečetla jsem ji během jednoho dne, nebyla jsem v pokušení ji odkládat. Příběh mě bavil.  Na druhou stranu mi zase nic tak zásadního nepředal a nemyslím, že bych o něco přišla, kdybych se rozhodla knihu nečíst. Znova ji každopádně číst nebudu. Na to mě postavy příliš štvaly a nechce se mi se k nim vracet.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud vás příběh láká, seženete knihu tady.

O knize:

Autor: Asa Schwarz

Překlad: Helena Matocha

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 328

Opskurno

 

,,Lidé jsou, jací jsou. A všichni jsou divní."

Kniha si mě přitáhla lákavě historickým vzhledem obálky a tím divně znějícím názvem. Jako vážně, co si pod tím chcete představit? Něco mi říkalo, že to bude podivné čtení a taky jo. Podivné, zábavné a ne úplně lehko vstřebatelné. A nakonec knihu docela dobře charakterizuje citát na začátku tohoto článku :)

 

Anotace:

Vítejte v Opskurnu! Město Opskurno si žije uzavřeno samo do sebe — navzdory pozoruhodné architektuře, průkopnické vědě a neobvyklým rituálům se o něm nezmiňují žádné mapy ani průvodci. Královna Alžběta I. město oddělila od zbytku Anglie a jeho nezávislost podléhá jediné znepokojivé podmínce: je přísně zakázáno studovat opskurenské dějiny... Pod kouzelně výstředním zevnějškem totiž číhá tajemství tak temné, že ho nikdo nesmí znovu objevit, natožpak znovu použít. Jenže tajemství mají sklon vycházet najevo. Do města přijíždějí dva zvídaví cizinci: Jonáš Oblong, který má na opskurenské škole vyučovat moderní dějiny (hlavně nic místního a nic před rokem 1800), a zlověstný miliardář sir Veronal Lapillus, který se chystá renovovat zpustlé panské sídlo. Třebaže Lapilluse i Oblonga pohánějí protichůdné motivy, oba se snaží spojit si minulost a přítomnost a nakonec soupeří s časem i mezi sebou navzájem... Tento závod může mít smrtící a apokalyptické následky — nejen pro Opskurno.

…

 

V jednom údolí v Anglii leží městečko Opskurno. Je to velmi zvláštní místo a ačkoliv lidi fascinuje, není úplně jednoduché podívat se do něj. A že by snad někdo dostal povolení tam žít? No tak to už vůbec ne!

Opskurenští občané si už pár staletí udržují svrchovanost přislíbenou samotnou královnou Alžbětou. Život, tradice i věda a technika se tam tedy ubírá úplně jinými cestami než ve zbytku světa. Místní obyvatelé jsou vesměs nadprůměrně inteligentní a svérázní až hrůza. Jediné, o čem nic nevědí, je historie jejich vlastního města. Je totiž přísně zakázáno pátrat po ní, jakkoli ji uchovávat a vůbec se o ni zajímat.

Jednoho krásného dne však opskurenská škola potřebuje právě učitele historie. Pouze té novodobé ovšem. Do města kvůli učitelské práci přijíždí člověk zvenčí – učitel Oblong, který má nahradit předchozího historika, jež záhadně a beze slova zmizel. A zatím co se nový občan podivuje místním zvláštnostem a poznává lidi a začleňuje se do života společnosti, přijíždí ještě další cizinec. Nový majitel opskurenského zámku, bohatý šlechtic s manželkou a synem.

Učitel brzy zjišťuje, že Opskurno skrývá jakési záhadné tajemství, které s nově přibyvším zámeckým pánem nějak souvisí. A i když se to nesmí, začne na vlastní pěst pátrat po tom, co jeho učitelský předchůdce objevil v opskurenské historii...

Perlou této knihy jsou jednoznačně postavy. Pan autor sleduje ve své knize události očima hned několika – je jich vážně hodně. Každá sleduje své vlastní cíle a díky jejímu pohledu je možné vnímat příběh trochu jinak. Každá mu přidává něco podstatného na celkové atmosféře městečka. Všechny jsou svým způsobem svérázné, některé až bláznivé a potřeštěné. Mají své libůstky, dobré i špatné vlastnosti a způsob uvažování, díky kterému je snadné je rozlišit a neztratit se v tom. Jejich jména větší nebo menší měrou tyto vlastnosti vyjadřují – překladatel si jejich vytváření určitě užil :). Pan autor dal dohromady pěkné panoptikum lidských ctností i nešvarů a já jako čtenář jsem od začátku věděla, na které straně ta která postava je a který nešvar je její slabůstkou. Ony postavy to však o sobě navzájem nevěděli a bylo zábavné sledovat, jak se vzájemně klamou, předstírají a hrají svoje hry. 

Na těch postavách a jejich perfektně zmáknutých povahách stál příběh hodně – zejména tedy jeho vedlejší linky, které nebyly vždy úplně nutně potřeba pro hlavní linii příběhu. Tou bylo velmi dávné tajemství, velmi nebezpečné pro Opskurno i zbytek světa. A ono bylo důvodem, proč bylo Opskurno světu tak pečlivě uzavřené.

I když jsem o postavách věděla hodně, stejně jsem tajemství Opskurna i jejich vlastní objevovala postupně. Opskurno není kniha, která vydá svá tajemství snadno a rychle - úplně z toho bylo poznat, že pan autor to se zákazem studia historie myslel vážně - tajemství bylo pohřbené v čase, zaprášené a zasuté do nejhlubších temných koutů. Čtení mi trvalo celkem dlouho, i když mě kniha bavila a zaujala. Ono to tak u některých je. Není to lahůdka, kterou slupnete za den nebo dva, protože u ní není nutné moc přemýšlet. Naopak. Jedná se o knihu, která má zajímavý svět, promyšlenou zápletku a vyžaduje od čtenáře plnou pozornost. Každý malý detail může být důležitý a občas něco velmi důležitého jen tak nenápadně proplyne v textu a může zmizet bez povšimnutí. A pak je na řadě zmatené tápání v dalším ději. Proto si nemyslím, že kniha bude sedět každému. Styl vyprávění je hodně specifický. Vsadím boty (a klidně i oblíbené), že při druhém čtení v něm objevím zase další věci a kouzla, co mi při prvním čtení utekly.

Příběh byl hodně spletitou kombinací aktuálního dění, minulosti a magie, která spojovala oba tyto časy. Magie má navíc docela zajímavou podstatu, kterou jsem ještě jinde nečetla. Jak už jsem psala, drží si pan autor svoje tajemství pěkně pod pokličkou a vzdává se jich jen pomalu a neochotně. K tomu si užívá celkem podrobné popisy a některé úseky děje by se mohly zdát zbytečné. Svádí to k chuti knihu osekat o některé vedlejší linky, ale při bližším zkoumání jsem si uvědomila, že by to byla škoda. Přišla bych tím o mnoho vtipných situací při sledování svérázných opskurenských tradic a povah a životních příhod místních obyvatel. To všechno (snad i záměrně) odvádělo pozornost a pan autor mi tak spíš zamotal hlavu.

Hlavní zápletkou, jak už jsem psala, je jakási záhada související s městem, zázračnými schopnostmi jeho obyvatel a jistou tajemnou loukou. Rozmotat tu záhadu bylo docela dost těžké hlavně proto, že pan autor často odbíhal k oněm příhodám okolo, i když byly zábavné, dost to tříštilo pozornost. Při čtení mi tak občas něco uteklo a musela jsem se vracet. Množství vedlejších linek, které neměly pro hlavní příběh souvislost, mě prostě mátlo. Naštěstí vše postupně a pomalu – hodně pomalu – zapadá dohromady. Takže doporučuji knihu neprokládat jinými a najít si na ni dost času. Při návratu po delší době do rozečteného příběhu by zapadnout nemuselo nic obzvlášť, když čtení přerušíte v nějaké zdánlivě bezvýznamné, ale překvapivě důležité chvíli.

Kniha se čte zvláštně – tak trochu obskurně – je potřeba na ni mít náladu a se čtením nespěchat. Počítejte s tím a věnujte jí čas, který vyžaduje. Jinak od ní nedostanete to, co může dát,  a to by byla škoda.

 

P.S.: Pokud máte pocit, že je článek poněkud zmatený, není divu. Prostě Opskurno, no :D

O knize:

Autor: Andrew Caldecott

Série: Opskurno (1. díl)

Překlad: Petra Johana Poncarová

Vydal: Host

Rok vydání: 2018

Počet stran: 450

Ukradený příběh

 

To, co chceme, není vždy to, co potřebujeme...

Možná se mi to jen zdá, protože podobné věci přitahují mou pozornost. Možná se mi to ale vůbec nezdá. Poslední dobou se roztrhl pytel s knihami se spisovatelem v hlavní roli. Většina z nich mě nezláká k přečtení. Tato ale měla zápletku, na kterou jsem ještě nenarazila. Ukradený rukopis – tak to je noční můra :).

 

Anotace:

Vanesse je něco přes třicet a ocitla se sama se dvěma syny, hypotékou a dírou v srdci tam, kde býval její muž, kterého jí odloudila psycholožka Natalie z manželské poradny. A tak se rozhodne splnit si svůj dávný sen a napíše zamilovaný román. V nakladatelství, kde vydává knihy její oblíbená autorka, ho zamítnou. O to víc je v šoku na autogramiádě svého idolu po několika měsících. Při čtení ukázky nemůže věřit vlastním uším. Slovo od slova slyší to, co před časem sama napsala!
Požádá o pomoc odborníka na autorské právo Marcuse. Když ho poprvé spatří, má pocit, že jí do života vkročil vysněný muž přímo ze stránek její knihy.

Je ale Marcus opravdu to, co v životě potřebuje?

…

 

Vannessa je rozvedená matka dvou synů, asistentka v zubařské ordinaci a taky čerstvá autorka. Právě odeslala svůj první rukopis do nakladatelství a teď čeká, co se bude dít. Myslí si, že to nejhorší, co by se jí mohlo stát je, že rukopis odmítnou. Jenže přijde ještě něco horšího. Když jednoho dne navštíví autogramiádu své nejoblíbenější spisovatelky, zjistí, že novinka, kterou zde oblíbenkyně představuje světu, je jen mírně upravený Vanessin příběh. Vannesa i ve svém málo sebevědomém stydlivém já najde sílu se ozvat a za své dílo zabojovat. A tak se do jejího života dostanou dva právníci. Dave a Marcus.

Na knihu jsem se vážně těšila. Autorce se povedlo vyhmátnout zajímavou zápletku a mě strašně zajímalo, co se bude dít. Už jen proto bych jí byla schopná odpustit i nějaký ten nedostatek nebo nezajímavou postavu. Naštěstí to však vůbec nebylo potřeba, postavy byly stejně zajímavé, jako příběh sám. I když hlavní zápletka byla dost dramatická a hrozilo, že na sebe strhne celou moji pozornost a zájem, nestála tak úplně v popředí. Mnohem důležitější bylo, kam ukradení rukopisu Vanessu dovedlo, s kým se seznámila a co to udělalo s jejím náhledem na život.

Paní autorka představila svojí hlavní hrdince hned dva zajímavé muže – právníky. Oba byli od sebe dost odlišní a zkušeným čtenářkám podobných knih bude už tady jasné, koho by si vybrat měla, koho ani náhodou a taky jak příběh nakonec dopadne.

První z právníků byl nesmělý, milý Dave. Dobrosrdečný člověk provozující malou právní praxi, ochotný pomoci každému, kdo to potřebuje, i když to třeba s jeho prací nemá moc společného. Není zrovna ideálem krásy a divokého charismatu, spíš působí trochu zanedbaně a neohrabaně, ale něco v něm přeci jen je. Bohužel je tak hodný a slušný, že toho občas lidé využívají. Vanesse nabízí spolehlivost, laskavost a srdce na dlani.

Ten druhý byl sebevědomý a oslnivý Marcus. Špičkový právník přes duševní vlastnictví a shodou okolností také čerstvě odkopnutý partner slavné spisovatelky, která Vanesse její román štípla. Markus je lev salónů, má peněz jako šlupek, nejlepší hadry, nejlepší auta, pohybuje se ve vyšší společnosti a je zvyklý na obdiv a pozornost. V tuto chvíli má hodně zraněnou hrdost (vážně, jak ho mohla bývalka takto odkopnout a tak rychle nahradit jiným? Jeho, Marcuse!) a tak se rozhodne Vanesse pomoci z čistě osobních důvodů (pomsta je prostě sladká). Vanessu dokáže oslnit nejen svým vzhledem, ale i okázalostí a penězi. Ukáže jí svět, do nějž zatím nenahlédla.

Tito dva se autorce povedli a myslím, že udělala dobře, když zvolila úplné protiklady. I když to trochu napovídá o správné volbě, rozhodnutí Vanessy ohledně těchto dvou a její reakce na ně není nepochopitelná. Co si vybere? Oslnivého rytíře v bílé zbroji a tajný vztah nebo podstatně skromněji působícího muže, který nic tajit nehodlá?

Postavy ve vedlejších rolích příběh zajímavě oživují a svými povahami a trampotami mu dodávají tu humornější stránku. Zároveň však nekradou hlavním třem jejich místo na výsluní čtenářské pozornosti. Našla jsem pestrou směsku lidí z rodin všech hlavních postav, jejich rodiče, děti i bývalé partnery. Jsou tu i kolegové z práce, zaměstnanci, klienti a další lidé – v některých případech bych řekla skoro komické postavičky. Příběh je dost zabydlený, ale autorka dokáže přesně vystihnout potřebnou míru informací o každé postavě, takže k nějakému zmatku nedochází a je snadné si zapamatovat kdo je kdo a kam patří.

Pokud si knihu rozečtete, hned od prvních stránek objevíte velmi příjemný oddechový příběh, psaný s nadhledem a lehkým humorem. Srovnání s Bridget Jonesovou není tak úplně mimo, i když Vanesse primárně o nalezení nové lásky nejde. Je to spíš stylem vyprávění paní autorky a situacemi, do kterých se postavy dostávají. Prostředí v němž Vanessa žije a lidé, s nimiž se setkává, působí trochu jako ze sitcomu, ale je to spíš plus než že by to působilo přehnaně.

Kupodivu tyhle záležitosti lidí trochu odsunují do pozadí hlavní zápletku a tou je Vanessin román a jeho ukradení. Nějak nemám pocit, že bych po téhle stránce dostala všechno, co jsem chtěla. Celá záležitost s psaním a podobně byla spíš jen ozvláštněním společenského románu o vztazích, než hlavním tématem knihy. Ale to se dalo čekat, takže to knize vyčítat nemohu. Na nějakou kostru paní autorka svůj příběh navěšet musela.

Překvapivě jsem i na tak milé a příjemné knize našla něco, co mi vadilo. Byl to nadměrně používaný výraz „kámo, kamaráde“. Já vím, že v anglicky mluvících zemích rvou ty své buddies za každou větu, jenže v češtině to tak není a neskutečně mi to kroutilo palci. Dokonce až tak, že mi to bralo soustředění na děj a jen jsem číhala, kde se zase „káma“ objeví. Dál mě taky moc nenadchnul uspěchaný a čupr romantický konec, ale ten se mi v těchto knihách většinou nelíbí, nebo mi úplně nesedne, takže žádná velká závada to není. Těžko říct, jestli se uvěřitelně dá napsat něco málo pravděpodobného a kýčovitého už ze své podstaty.

Některý čtenář by možná vyčetl příběhu velkou předvídatelnost a jistotu jak dopadne už od prvních kapitol. Průhlednost děje mně v tomto případě (a obecně v podobných knihách) moc nevadí, protože Vanessina cesta k tušenému konci byla zábavná a četla se jedním dechem.

Jako celek román hodnotím rozhodně kladně. Pro čtenáře žánru přináší přesně to, co očekávají. Kniha krásně odpoutá od všedních starostí, nevyžaduje žádnou nadměrnou pozornost a po dočtení nechá pocit příjemně stráveného času.

Pokud chcete vědět, jestli Vanessa získá zpět svůj ukradený příběh a možná i něco navíc, najdete knihu ke koupi třeba tady.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

 

O knize:

Autor: Elizabeth Colemanová

Překlad: Petra Královcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 344

Hon na střízlíka

 

Poslední dobou se mi líbí knihy, které mají na různých databázích poměrně nízké hodnocení a v komentářích dost námitek proti tomu či onomu. Mě na nich zaujme „něco“ a díky tomu mi třeba některé drobnější nedostatky nebo lehká naivita psaní nevadí. A přesně to je případ Honu na střízlíka. Nejedná se o žádnou vysokou literaturu, ale čím zaujmout má a čte se velmi příjemně a rychle.

Anotace:

Každé Vánoce Wren i její rodinu v lesích kolem jejich vesnice pronásledují mocní nepřátelé její augurské rodiny – soudci. Ona sama ani nikdo z augurů v okolí je nedokáže zastavit a navíc hrozí, že soudci získají veškerou moc a zvítězí v prastaré válce. V zoufalé snaze zachránit rodinu i přátele se proto vydává na tajnou misi jako asistentka do nepřátelského velitelství. V spleti lží a podvodů si jí však začne všímat soudkyně Cass Harknessová – a Wren tak brzy bude muset volit mezi záchranou rodiny a zkázou dalších lidí.

…

Děj knihy se odehrává v irském městečku/vesnici Kilshamble Hlavní hrdinka Wren je augurka, jejíž nadání se projevilo tím nejméně žádoucím způsobem, vedoucím postupně ke ztrátě zdravého rozumu. Na druhou stranu ale umí být užitečné, takže když má cosi jako vizi budoucnosti, v níž předpoví neblahý vývoj událostí pro její komunitu, věci dlouho plánované se dají do pohybu – Wren je vyslána jako špicl (eh, stážistka) do nepřátelského tábora, aby z něj přinesla něco cenného, důležitého pro zvrácení vývoje události a přesunu výhod směrem od soudců k augurům. A protože nepřátelský tábor se nachází v domě nejvýše postavené soudkyně Cassy Harknessové a navíc zde žijí i Wrenini největší nepřátelé a pronásledovatelé v čele s Davidem, asi ji nečekají zrovna prázdniny. Kdyby soudci přišli na to, co je zač…

V Kilshamble vedle sebe totiž žijí (pochopitelně v utajení před světem i sebou navzájem) dvě soupeřící frakce - lidé nadaní schopností používat nějakou formu přírodní magie a všichni jsou potomky starých irských druidů. Paní autorka zde rozdělila druidy – draoithy – na tři skupiny. Všechny tři ke své magické moci a provozování rituálů potřebovali takzvané nemethony (místa síly), kterých ale nebylo moc a tak se o ně přetahovali, seč mohli. Kdo ovládne nemethony, ovládne magii a zbaví se konečně svých nenáviděných protivníků. Bardi zmizeli už kdysi dávno. Soudci měli nakročeno k absolutní moci a auguři tak trochu skomírají. Že přetahování o omezené zdroje síly nevede zrovna k přátelským vztahům je nasnadě.

Kniha začíná ukázkou jedné z tradic, která přežívá z dávných dob. Tradice honu na střízlíka zde v Kilshamble měla poněkud extrémnější podobu a smysl úvodních scén jsem pochopila až o něco později – skoro by se dalo říct na konci. Objevování té záhady bylo nakonec docela fajn, i když z počátku jsem z toho byla spíš vykulená než co jiného. Hlavní hrdinka Wren v důsledku této tradice každý rok na Štěpána prchá lesem před bandou kluků (v čele s Davidem), kteří ji pronásledují, zdánlivě aniž by k tomu měli konkrétní důvod. Vypadá to prostě jako divná šikana od bandy pubertálních a namakaných debílků. V jiných městech tradice neprobíhá takto, jde spíš o oslavu a symbolický hon. V Kilshamble však ne. Tady má úplně jiný význam, protože na sebe narážejí zmínění odvěcí nepřátelé auguři a soudci.

Protože k vysvětlení důvodu oné tradice dochází až v průběhu čtení, působí ze začátku příběh trochu divně a úvodní scéna nesmyslně. Autorka to se záhadností a rozličnými cizorodými pojmy možná malinko přehnala a některé čtenáře by to mohlo vůči dalšímu ději naladit spíš nepřátelsky. Mě to ale zaujalo a rozhodla jsem se tou divnou tradicí a podivnými názvy prokousat. Každopádně doporučuji začít raději slovníčkem na konci, abyste se orientovali aspoň v základních pojmech. Pak bude čtení přeci jen o maličko jednodušší. Nakladatelé - co tak dávat podobné slovníčky na začátek, he?

Pochopila jsem taky, že příběh se odehrává v současnosti, ale při čtení na mě často dýchala atmosféra úplně jiné doby. Mnohem starší a asi i mnohem víc se hodící pro dané téma. Proti moderní době nic nemám, ale nějaký středověk (nebo aspoň minulé století) by mi asi v tomto případě seděl víc. K těm čarodějkám a charakterům by se mi více hodil a víc by podtrhl příběh. Navíc mi připadalo, že autorka si na moderní dobu vzpomene, jen když se to hodí a nějaké dřívější století by sedělo nejen k příběhu, ale i jí osobně k psaní. Že by to prospělo atmosféře, je nasnadě – nějaké to bláto, utrpení a dobové kostýmy ještě ničemu neuškodili :). A taky by mě zajímalo, jak velké město/vesnice to Kilshamble vlastně je. Někdy jsem z textu nabyla dojmu, že jde o zapadlou díru o pár barácích a pak zase připomínalo spíš okrajovou čtvrť většího městečka.

Romantika zde pochopitelně nechybí a od začátku není těžké uhodnout, kdo s kým. Navíc autorka vsadila na osvědčenou taktiku „Romeo a Julie“ a překvapivě to docela dobře vyšlo. Augurka samozřejmě potkává přitažlivého až neodolatelného soudce, který netuší, že je augurka a ona to pečlivě tají. Jenže tady nešlo jen o to. Ty dva mělo spojovat ještě něco jiného, jisté dávné proroctví, k jehož naplnění se schyluje právě teď a tady. Říkala jsem si, že jejich vzájemný vztah jim věci spíš ulehčí, což byl docela rozdíl oproti jiným knihám, kde vše spíš komplikuje. O tom vztahu se vůbec nečetlo špatně. On byl docela k sežrání, sice takovým tím typickým způsobem, ale komu to vadí :) Ona taky nebyla žádná slepice, tak se jí dalo držet palce bez potíží.

Zajímavě podané byly taky vztahy a hierarchie v obou hlavních soupeřících frakcích - Háji augurů a Zahradě soudců. Obojí byly svým způsobem rodiny vyznačující se nekompromisním vůdcem, přísnou hierarchií a pravidly, ale i vzpurnou mládeží. Obě ukrývaly četná tajemství a svým členům servírovaly spíš polopravdy, než že by s nimi jednaly na rovinu (prostě ve stylu „účel světí prostředky“). Pro hlavní postavu se tak rýsoval jeden z nejtěžších úkolů. Bude muset zjistit komu věřit, kdo to s ní myslí dobře a jakou cenu za konečné vítězství bude muset zaplatit. Co bude muset obětovat a co jsou ochotní obětovat jiní, aby dosáhli svého. Toto bylo dobře udělané a dočkala jsem se i mnohých nečekaných zvratů a překvapení.

Vhled do irských legend byl docela zajímavý a vlastně hlavně díky tomu působila kniha zajímavě a přitažlivě. Vůbec si nepamatuju, že bych něco podobného četla – možné to je, jen to neutkvělo. Musím ale říct, že na zemi, kde se příběh odehrává, nebylo těžké zapomenout. Většinou jsem při čtení byla v jakémsi bezčasí a bezzemí a zeměpisnou lokalitu jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy na to některá z postav upozornila. Nemůžu říct, že by to bylo na škodu, ale trochu víc popisů prostředí a vjemů z okolí by asi neškodilo. Propojení s přírodní magií se autorce povedlo, i když jako mnohem zajímavější skupina se jevili soudci. Možná to bylo tím, že hlavně s nimi strávila hrdinka nejvíc času a v jejich prostředí se odehrála většina děje.

Když tak nad tím přemýšlím, druhý díl si asi dám. Pokud tedy bude. U této knihy neumím odhadnout, zda měla úspěch nebo ne. Každopádně budoucím čtenářům doporučím spíš nic světoborného neočekávat, protože kniha podle mého názoru každému nesedne. Jako odpočinkový příběh, s nádechem irského prostředí a malého tajemna se četl dobře a prakticky sám. Že by ale kniha čněla nad ostatními podobnými se říct nedá. Shrnula bych to nějak jako "na prvotinu slušný výkon".

P.S.: Obálka se nádherně povedla a skvěle k příběhu sedí. Což mi doklaplo až po dočtení :)

O knize:

Autor: Mary Watsonová

Série: Hon na střízlíka (1. díl)

Překlad: Petra Miketová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 368

Případ alchymistovy dcery

 

Už to tak vypadá, že každý šílený vědec z viktoriánských románů má dceru...

Kniha ke mně přišla krátce před Vánocemi a chvíli po nich na ni došlo. Celkem rychle u mě, ale poslední dobou to tak mám, když mě nějaký příběh hodně pokouší. A tento nabízel podle anotace něco nového – svým způsobem možná i převyprávění, ale spíš setkání se starými známými postavami, jen tentokrát ve vedlejších rolích.

Anotace:

Mary Jekyllová, po smrti rodičů osamělá a bez peněz, se začne zajímat o záhadnou minulost svého otce. Objeví stopu, která naznačuje, že Edward Hyde, otcův někdejší přítel a vrah, je možná stále nablízku. Na informace vedoucí k jeho dopadení je vypsána odměna… Odměna, jež by vyřešila všechny její tísnivé finanční potíže. Pátrání ji dovede k Hydeově dceři Dianě, divokému dítěti, zanechanému na výchovu u jeptišek. S pomocí Sherlocka Holmese a doktora Watsona se Mary dál snaží najít tajemného Hydea, a zakrátko se spřátelí s dalšími ženami, které jsou poznamenané děsivými experimenty svých stvořitelů – s Beatricí Rappacciniovou, Catherine Moreauovou a Justinou Frankensteinovou. Když spolu odhalí tajnou společnost nemorálních vědců posedlých touhou po moci, hrůzy jejich minulosti se vracejí v plné síle. A nyní je na nestvůrách, aby zvítězily nad nestvůrnými…

Okouzlující a duchaplný příběh o nepředstavitelné síle přátelství vynesl autorce nejen zaslouženou přízeň mnoha čtenářů, ale také cenu Locus pro nejlepší románový debut a nominace na prestižní žánrová ocenění Nebula a World Fantasy Award.

 

…

Mary Jekyllová žije v Londýně. Je mladá, dobře vychovaná dáma a je sirotek. Už před nějakou dobou jí zemřel otec – doktor Jekyll a teď ho následovala do hrobu i její matka. Mary je vyčerpaná dlouhou péčí o matku, která před smrtí postupně ztrácela rozum, starostí o domácnost a především hrozící bídou. Moc peněz jí nezůstalo, tak tak, že nemusí prodat dům. Po rodičích jí zbyly jen nezodpovězené otázky a hromada písemností. A právě v té kupce starých papírů a dopisů najde cosi divného. Něco, co vrhá na minulost jejího otce dost nelichotivé světlo a zároveň vyvolává víc otázek než odpovědí. 

Mary neví, co řešit dřív, jestli potíže s penězi nebo záhady, které za sebou rodiče nechali. Nakonec se ukáže, že obojí lze vyřešit jedním tahem – Mary se rozhodne pomoci dopadnout hledaného vraha pana Hydea (mrk, mrk), o němž se písemnosti zmiňují, na jehož hlavu je vypsaná pěkně tučná odměna a který se s jejím otcem "znal" a tak by mohl něco vědět. A tady přichází ke slovu známý detektiv Holmes, k němuž se Mary obrátí na konzultaci…

Kniha nabízí příběh pro mladší i starší čtenáře ve stylu viktoriánských hororů a napínavých příběhů a s mnohými známými postavami z oněch slavných a nestárnoucích příběhů jsem se na stránkách potkala. Tentokrát mají pouze roli vedlejších postav, protože hlavní role si rozebraly jejich dcery. A protože slavní pánové jsou povětšinou i šílení vědci, dcerušky jsou tak trochu výsledky jejich experimentů. Průvodkyněmi příběhu jsou „nestvůrné dámy“ a budoucí členky Athenina klubu – Mary Jekyllová, Diana Hydeová, Catherine Moreauová, Justine Frankensteinová a Beatrice Rappaciniová.

Líbilo se mi, jak autorka včlenila do své knihy známé postavy anglické literatury a zároveň stvořila svůj vlastní příběh – originální, i když založený na v podstatě známých věcech. Sázka na tuhle kombinaci skvěle vyšla. Bavilo mě připomenout si klasiky, které už jsem dlouho nečetla. Dracula, Frankenstein, Jekyll a Hyde, Moreau, Sherlock a Watson – mohlo by se to zdát na první pohled přeplácané a nepřehledně mišmašovité, ale to ani omylem není.

Přeci jen se však velké množství postav stává nepatrnou nevýhodou – opravdu jich je hodně a přibývají. Nemůžu si stěžovat, že by byly ploché a v důsledku jejich hojného počtu odfláknuté, ale než každá z nich řekne, co potřebuje říct, vypadá to, jako by příběh byl pořád na začátku a moc se nehýbal z místa. Autorka s tím naštěstí umí pracovat a postavy postupně a přirozeně vpraví do děje. Výhodu jsem měla i ve znalosti původních děl, v nichž se inspirovala. I tak je to jedna z věcí, která malinko zpomalí děj. Všechny ty slečny, šílení vědci, lidé okolo a jejich životní příběhy jsou ale dostatečně zajímavé, aby mi nevadilo trochu se s nimi pozdržet. Navíc každá z dívek svým životním příběhem přidá dílek do skládačky, kterým pomohou vyřešit případ a odhalit záhadu - spolek šílených vědců, jejichž experimenty, které jsou poněkud zrůdné, daly vzniknout partě dívek.

Příběh je zvláštně vyprávěný. Jedna z postav - Catherine píše knihu, kterou zrovna čtete a občas jí do toho ostatní dámy skočí komentářem. Myslela jsem, že mě to bude rušit, ale ne, zvykla jsem si během druhé kapitoly a pak mi některé poznámky přišly vtipné. I tak ale nemůžu říct, že by to byl způsob vyprávění, který bych snesla jinde. Sem se to však hodilo.

Paní autorka má příjemný, zábavný styl psaní, hezké popisy, nikterak náročné na soustředění, poznání postav a pochopení děje. Knihu napsala ve stylu viktoriánských šestákových románů s lehkou detektivní zápletkou, která se postupně rozplétá a s velmi mírným hororovým nádechem. Děj zrovna dvakrát nespěchá, dává si na čas, aby bylo možné vychutnat si dobovou atmosféru, napínavost některých scén a tajemství obklopující dívky i skupinu šílených vědců. Atmosféru tehdejší doby se skutečně podařilo vystihnout skvěle. Zasloužil se o to hlavně malebný a více popisný styl autorky. Trochu archaická forma vypravování jí sedla a mě bavila. Kniha byla skvělá – zábavná, svěží a originální.

 Podstatu detektivní zápletky jsem sice odhalila na straně 62, ale na tom kniha postavená není. Paní autorka si na detektivku-tajnůstkářku nehraje a svůj příběh postavila hlavně na dobrých a zajímavých postavách a skvěle zpracovaném dobrém nápadu než na neproniknutelné záhadě. Napínavé okamžiky však nechybí. Najdou se nějaké ty kruté vraždy, záhadné dopisy, stará tajemství, všetečné slečny, uhlazení gentlemani, šílení padouši a velmi nenápadný a nepatrný náznak romantiky na tom nejméně očekávaném místě. Kniha je tlustá tak akorát, takže i když se čte trochu pomaleji, neměla jsem pocit, že by se autorka v něčem zbytečně babrala na úkor spádu děje nebo že by něco nastavovala omáčkou.

Jako celek nelze než hodnotit kladně. Pokud máte rádi příběhy s viktoriánskou atmosférou a v takovém tom starém, klasickém stylu, není u této knihy proč váhat. V současné smršti YA a převyprávěnek trochu jiného (a vzájemně občas až nepříjemně podobného) typu byla kniha příjemně svěžím vánkem. Hrdinky nebyly žádné bojovnice, ani křehké květinky, prostě tak akorát. Já mám druhý díl už doma nachystaný.

O knize:

Autor: Theodora Gossová

Série: Podivuhodná dobrodružství Athénina klubu (1. díl)

Překlad: Petra Diestlerová

Vydal: Argo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 344