Bridgertonovi (potažmo Rokesbyovi), jak se zdá, budou pro mě sérií sice ukrutně čtivou, ale přes to po stránce kvality příběhu dost nevyrovnanou. Už podruhé se mi stalo, že mi na knize něco vadilo přes to, že jsem ji přečetla rychle a o čtení dalších dílů nepochybuji. Mám to tak padesát na padesát – dvě knihy se mi zdají lepší, než je v žánru obvyklé a dvě mi dokazují, že žánr není pro mě a měla bych se mu vyhýbat. Jak si tedy u mě vedl čtvrtý díl série Rokesby neboli prequel k Bridgertonovým?
Anotace:
Pověst
Georgiany Bridgertonové je v troskách. S mužem, který ji unesl kvůli věnu,
strávila nějaký čas bez gardedámy a nikdo nevěří, že si uchránila svou nevinnost.
Teď má jen dvě možnosti – buď si toho ničemu vzít, nebo se nikdy neprovdat.
Kmotr Georgiany, hrabě Rokesby, soused rodiny Bridgertonových, poručí svému
nezadanému synovi Nicolasovi,
aby Georgianu požádal o ruku. Ten je nejdřív v šoku, ale nakonec to pro mladou
ženu udělá. Ona ho nejprve odmítá, nakonec však se sňatkem souhlasí a oba
odjíždějí na líbánky do Skotska. Může však v manželství z rozumu vzplanout
osudová láska?
…
Každá kniha paní Quinnové, i když v zásadních věcech jsou si podobné, je přeci jen o trochu jiná. Ve čtvrtém pokračování série Rokesby autorka zvolila úplně odlišný start na cestě k lásce. Šťastný pár je již sezdán. A vlastně není šťastný ani trochu. Ona – Georgiana Bridgertonová - se vdala, protože musela, aby si zachránila pověst. On - Nicolas Rokesby - si ji vzal, protože k tomu byl vyzván a chtěl se zachovat jako gentleman. Uzavřeli ukázkové manželství z rozumu a o naději na spokojený život mohli mluvit jen proto, že jsou již dlouhá léta přátelé. Problém je v tom, že ani jeden nevěří tomu, že by mezi nimi mohla být láska, když za léta, co se znají, jiskra nepřeskočila.
Děj knihy se tentokrát odehrává před předchozími knihami. Violet Bridgertonová je mladá šťastná manželka, Antony s Benedictem malí rošťáci a Colinovi ještě ani nenarostly zuby. Daphne je zatím pouhým snem svých rodičů.
Kulisy příběhu tvoří z části venkovské sídlo Bridgertonů a Rokesbyů, později kočár na cestě do Skotska a Edinburg. Zatímco na část z venkovského sídla si nemůžu stěžovat, od Edinburgu bych asi čekala víc. Navíc zde mi už hrdinka připadala místy až trochu praštěná a od cesty sem mi postupně přestávala být sympatická. Ale k tomu se ještě dostanu.
Nejdřív se podívám na zoubek panu Nicolasovi Rokesbymu. Na to, jak byl mladý, byl poměrně hodně rozumný a odpovědný. Trochu mi tím připomínal Anthonyho, jen Nicolas neměl žádné švihlé důvody, proč se nechce ženit. Vlastně proti ženění zase až tak nic neměl, časem… Až dostuduje. A taky doufal, že si manželku vybere sám, což se mi zdálo jako dost oprávněný požadavek. Nebyl nejstarším synem a tím pádem byl bez šance na podědění titulu, takže mohl mít klidně ve výběru manželky volnou ruku a menší nároky. Není to žádný hejsek, ženy se o něj neperou a i tak bylo o co stát. Georgiana s ním vytáhla opravdu šťastnou kartu. Pan budoucí lékař Rokesby byl tentokrát dost překvapivě pokrokový muž. Líbil se mi jeho způsob uvažování a přístup k manželce. Nevadilo mu, že stojí o vzdělání, nevadilo mu, že má vlastní názor a umí a chce stát na vlastních nohou. Byl prostě natolik chlap, že neměl problém takovou ženu ustát. A s Georgianou to zase až tak jednoduché neměl a ustát musel celkem dost.
To, co u ní měla být zřejmě svobodomyslnost, pokrokovost a samostatné zdravé sebevědomí, mi v kontextu dané doby připadalo spíš jako potřeštěnost a místy i nedostatek soudnosti a bezohlednost k ostatním. Neumím si úplně představit, že by takto vychovali členové vyšší společnosti mladou dívku. Georgiana byla dost impulsivní a občas by jí neškodilo trochu přibrzdit. Jenže ona si prostě něco umanula a neohlížela se na to, že může způsobit problémy sobě i jiným. Vlastně se ani nedivím, že se dostala do potíží ohledně pověsti. Na to, že byla dospělá, byla prostě strašně dětinská. A v kontrastu k rozumnému Nicolasovi ještě víc.
Problém jsem s nimi měla hlavně co se jejich vztahu týká. Dokud byl spíš přátelský, klapalo to skvěle. Problém nastal v okamžiku, když začalo vznikat něco víc. Jednak to vzniklo až záhadně najednou, což mi po letech, co se znají, nepřipadalo úplně možné. A to i přes to, že se dlouho neviděli. Jak to mohlo být manželství z rozumu, když jiskra přeskočila druhý den po tom, co jim rodiče vydláždili cestu ke společnému životu? Připadalo mi, že se prostě nechtěli vzít jen proto, aby tam tato „komplikace“ byla a autorka ji začala ignorovat okamžitě, jak to jen šlo. Přitom to byl obrovský potenciál pro zajímavý příběh a příležitost popsat společný život postav strhujícnějším způsobem, než nabízel zvolený styl „prožvaníme se k lásce“. A dvak se mi ti dva k sobě prostě nehodili. Kromě dětského přátelství je toho moc nespojovalo. Ano, možná ještě zájem o medicínu, jenže mnohem víc prostoru než toto, dostaly jiné věci, které jen plytce zaplnily místo v ději.
Autorka sází taky opět na vtipné scény se zvířaty, ale tentokrát podle mě bohužel zabraly kočky hlavní postavy až moc prostoru. Působilo to chvílemi jako vycpávka do částí, kde nemělo co jiného být (cesta kočárem). Obzvlášť do těch, kdy si manželé neměli moc co jiného říci. Tak prostě řešili stresovaného kocoura. Přitom nebýt tam zrovna toto, mohlo se stát něco jiného. Něco, co by stálo za přečtení.
I některé další scény mi tentokrát přišly trochu zdlouhavější a při čtení mi sem tam vypadávala pozornost. Hlavně při popisech lékařských zákroků, obzvlášť ošetřování zlomeniny mi připadalo zbytečně dlouhé a žvanění postav při tom úplně mimo mísu. Konverzace hlavního páru taky občas působila trochu zdlouhavě a místy nezajímavě. Ke svému překvapení jsem taky zjistila, že se většinu knihy nic moc neděje, a mezi párem to víc mluví, než jiskří. Chyběly tu nějaké zvraty v ději, společenské události… Prostě cokoli, co by příběh ozvláštnilo. Humor sám to tentokrát neutáhl a chvílemi byl i skoro laciný a divný. Začátek měl dobře nakročeno a pak už hrdinové jen mluvili o poměrně nezajímavých věcech. Navíc se dva lidé povahově trochu jiní, kteří se ani vzít nechtěli, od začátku zázračně na všem shodnou. Žádný konflikt, na všechno svítí sluníčko a jiskra přeskočí prakticky okamžitě po tom, co se oba tak moc bránili sňatku.
Nelze popřít, že se knihy stále velmi dobře a snadno čtou. Bohužel se ale nemůžu se zbavit pocitu, že kvalita jednotlivých dílů má poněkud sestupnou tendenci. Nebo že bych už byla přebridgertonovaná? S tím, jak se postupně propracovávám sérií, není už ani trochu možné ignorovat značnou podobnost určitých věcí. Jak postav, tak zápletek, tak celkově dějové linky. Nelze však vyčítat dílům spadajícím do určitého žánru věci pro ten žánr typické. Autorka navíc umí vnést do příběhu něco navíc – humor a nesmírně sympatické postavy. Tedy aspoň většinou (co se postav týká). Bohužel se mi ale často stává, že právě ty věci pro žánr typické trochu pohřbí zajímavé téma, kterým mohl být právě sňatek z rozumu, kdyby ho autorka uchopila trochu jinak. Podobný problém jsem měla i u dílu číslo 3, v němž šlo o nerovné postavení páru. Žánrová šablona prostě musela být za každou cenu dodržena, ale ne v těch místech a věcech, kde by to asi sedělo lépe. Možná věci také nepomáhá rozsah díla. Když už se autorka pustí do typů vztahů, které jsou už ze své podstaty poměrně složité, jako nerovný vztah nebo manželství z rozumu, nemůže jít kvůli délce knihy dost do hloubky a tak prostě zvolí očekávanou zkratku nebo, chcete-li, žánrovou šablonu. A zrovna u ní je to škoda. Má na dlouhý příběh, umí zajímavé postavy a jejího čtivého a zábavného stylu je na šablony škoda.
Podle mě byl tento díl zatím nejslabší a to sliboval něco zajímavého díky tématu manželství z rozumu. Paní Quinnová to umí líp, už dvakrát mi to dokázala. Velmi nerada to říkám, ale buď autorka ztrácí dech a nápady nebo já nejsem ideálním čtenářem pro podobné série. Jedno nicméně pořád platí – bridgertonovské příběhy se čtou snadno a rychle a i když se trochu nudím, stejně mě nenapadne nedočíst. Nadcházející díly se mají věnovat mým oblíbeným postavám. Vážně doufám, že budou stejně dobré, jako první dva díly.
O knize:
Autor: Julia Quinn
Série: Rokesby (4. díl)
Překlad: Lenka Tichá
Vydal: Ikar
Rok vydání: 2021
Počet stran: 280
Další knihy autorky
na bloGu:
Žádné komentáře:
Okomentovat