Bez šance

... zůstat pohromadě je jejich jediná naděje.

Autor: Neal Shusterman
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Petr Kotrle

Anotace:

„Proces, kterým je ukončena existence dítěte, a zároveň je uchováno při životě, se nazývá rozpojení. Rozpojování je nyní společností vnímáno jako běžný postup.“

Ve společnosti, v níž se nechtění chlapci a dívky využívají na části svých těl, se tři uprchlíci postaví systému, který je chce rozpojit. Connora se hodlají zbavit jeho vlastní rodiče, Risu na rozpojení pošlou ze státního domova z důvodu nadbytečnosti a Lev je k němu od mala vychováván coby posvátná oběť. Tito nepravděpodobní společníci, svedeni k sobě náhodou a udržováni pohromadě zoufalstvím, absolvují trýznivou cestu přes celou zemi. Pomoci se jim dostane na nejméně očekávaných místech, ale stejně tak se dočkají i zrady od nejbližších spojenců. Connor, Risa a Lev vědí, že pokud přežijí do svých osmnáctých narozenin, nemůže se jim nic stát. Jenže když šílený svět prahne po každém kousku, počínaje rukama a srdci konče, osmnáctiny se zdají být velmi vzdálený cíl.

Můj názor:

Na knihu jsem nejdříve četla asi milion recenzí na různých blozích. Stejným dílem mě to lákalo, jako odrazovalo, ale i tak jsem věděla, že si ji nakonec přečtu. Pak se objevila za výbornou cenu na bazaru Databáze knih a já jsem neodolala. Od knihy jsem očekávala strašně, strašně moc a dostala jsem to.

V knize se pan autor dotýká dost závažného tématu a to práva na život. Toho kdo má právo žít, za jakých podmínek a kdo o tom rozhodne. Samozřejmě, protože se jedná o román, je toto zaobaleno do velice poutavého příběhu, v němž ústředními postavami jsou tři děti a děj se odehrává v Americe, po válce mezi příznivci práva na život a práva volby. Jak už to tak u lidí bývá, dohodnou se obě válčící strany na kompromisu: na život máte právo, ale…! Pouze od početí do vašich třináctých narozenin. Pak se mohou rodiče rozhodnout, že pošlou své dítě na rozpojení – doslova rozebrání těla na náhradní díly a ať to maskujete pěkným výrazem a vzletným okecáváním, je to hnus. Tahle hrozná věc hrozí až do plnoletosti, tedy do osmnáctin. Toto garantuje zákon, který se kupodivu jmenuje zákon o životě. A protože někdy je cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly, nadělá tento zákon více škody než užitku (rozpojené děti, odložené děti na prahu cizích domů, nechtěné děti ve státním domově, děti na útěku…), život je posvátný, ale za jakou cenu. A s částmi těl rozpojenců se kšeftuje – kdo dá víc, zaplatí si lepší náhradní díl, takže tolik k té posvátnosti života. Něčí životy jsou přece jen posvátné o trochu míň.

Z hlavními hrdiny knihy – tedy s dětmi, které mají být rozpojeny, se setkáváme postupně. Nejdříve přichází na řadu Connor. Jeho rodiče podepsali příkaz na rozpojení, který nelze vzít zpět (stejně by to neudělali) a ve stejný den, kdy má být C. odvezen, si zaplatili dovču na Baha (moc fajn rodiče). Connor to ale zjistí a rozhodne se uprchnout. Cestou se setkává s dalšími dvěma dětmi, dívkou Risou ze státního domova (Stá-Do), která jde na rozpojení, protože bylo třeba v domově uvolnit místo pro další nalezené děti a s Levem. Lev je trochu jiný případ. Od malička byl vychováván s tím, že na rozpojení půjde jako desátek – jo, věřící rodiče. Connor a Risa prchají před policií a Lev, kterého nejprve unesou, se s nimi tak nějak sveze, nechce, protože nejdříve chce být rozpojen – třináct let vymývání mozku udělalo svoje. Ocitají se v situaci, kdy nemají kam jít, domů nemůžou, honí je policie, nikdo jim nepomůže. Co pan autor zvládl naprosto perfektně je, že děti na toto všechno reagují přirozeně a naprosto přiměřeně svému věku. Neměla jsem pocit, že ústy třináctiletého promlouvá životem otřískaný šedesátník. Skutečně to byly  děti - vyděšené, opuštěné, zrazené dospělými, kterým věřili…

Psychologická stránka věci, mohla být trochu více rozebraná do hloubky, ale beru v úvahu, že se jedná o knihu pro mladší čtenáře a nikoliv o psychologický román. Přesto se panu autorovi podařilo zachytit atmosféru zoufalství, strachu a nepochopení, proč zrovna vy jste ti, koho se rodiče rozhodli takto hrozným způsobem zbavit a pocit křivdy a nespravedlnosti - proč zrovna vy jste ti, kteří musí jít a druzí nemusí. V knize se nacházejí dost hluboké myšlenky, když například k rozpojení určené děti přemýšlejí, kam jde duše a vědomí po té, co jsou rozpojeni. Do které jejich části? Jde někam? Existuje vůbec duše, nebo je rozpojení jen jiný druh smrti a nezůstane z nich nic.

Krom těchto vážných věcí zde najdeme i to, co dělá život životem – přátelství, spojenectví, lásku. Boj o moc a o vlastní přežití a místo, uvědomění sebe sama, svědomí, obětavost… 

Celé jsem si to díky poutavému stylu psaní pana autora dokázala představit velmi živě. A byla jsem zvědavá na to hlavní, kolem čeho se vše točí. Na rozpojení.

Jak se pan Shusterman vypořádá s popisem situace, když na tebe přijde řada a odvedou tě do sálu, kde tě postupně oberou o všechno, co z tebe dělá fyzického člověka a ty až do poslední chvíle víš, co se ti děje, protože ač necítíš nic, tvůj mozek vnímá, slyší a vidí. Vidí, jak postupně odnášejí části operačního stolu, protože už na nich nemá co ležet. Slyší, jak „doktoři“ chválí části těla, které ti kradou. Všechno ti řeknou a popíšou, co s tebou dělají, protože ze zákona máš právo na informace. A pak… tma. Popis jednoho takového zákroku byl dost… nemůžu najít žádné slovo, které by to dostatečně vystihlo! Každopádně jsem si ho s jakousi skoro morbidní zvědavostí přečetla několikrát...

Pak mě překvapil téměř něžný a dojemný závěr knihy. To jsem nečekala!

Poklona patří také panu překladateli, za originální a nápaditý přístup k některým výrazům. Například čápnuté děti jsou ty, které někdo odloží na práh domu, protože děti přece nosí čáp. Nebo Stá-do, což je zkratka pro státní domov. Zajímalo by mě originální znění :). Trochu mi to připomíná hravý přístup pana Medka k Harrymu Potterovi.

A hlavně, abych nezapomněla: potlesk pro Vás, pane Shustermane! Vaše dílo si medaili „besstselerovku“ právem zasluhuje a nese ji se ctí.