Zářincový Peilstein

Neradno je psáti story o zářiových výletech na konci listopadu. Jednak už si člověk moc nepamatuje, co vlastně pořádně lezl – a není to konzumací alkoholických povzbuzovadel a dvak to jediné, co si vlastně pamatuje je, že to bylo boží a že foukalo až hrůza :).

Inu o co vlastně jde?

pod mrakem ...

O to, že jsme v zářinci letošního (již téměř končícího) roku vyrazili ve čtyřech zdolat nějaké sportovky na Peilsteině. Průvodce jsme měli tentokrát s sebou, takže o život jsme se bát nemuseli a vzhledem k účastníkům zájezdu ani o dobrou náladu a nedostatek konverzačních témat.

Dorazili jsme na místo v krásně rozběhnutém sobotním dni a vyrazili do kopce ke skalám. Tady nám ještě bylo teplo, protože cestou do toho ukrutánského hanku se krev patřičně rozproudí, ale před nástupem do první cesty jsme již všichni (no dobře tak skoro všichni) měli na sobě veškeré hadry, které jsme táhli s sebou. Ten vítr totiž stál za to a to že jeden z nás byl hrdina a lezl v kraťáskách a tričku – s krátkým rukávem – nás ostatní nemohlo odradit od polárnické výbavy. Je fakt, že v cestě se člověk celkem zahřál :). I když, jak mě teď napadá, vzhledem k tomu, že letos lezem ještě v listopadu, nebyla zas až taková zima :).

Ač se to z počátku zdálo neuvěřitelné, vylezlo se na nás podívat ještě i slunko, nicméně v kraťáskách stále lezl jen Alda. Jo, ty cesty si fakt nepamatuju, pouze sektor pod Matterhornem.

Večírek na parkovišti byl naprosto úžasný, i když někteří z nás usnuli podezřele brzo a přišli tak o kouzelný výhled na krvavý úplněk. Ještě že tak fučelo, protože to mračna odfoukalo skoro přesně o půlnoci a mohli jsme si tak dopřát krásný astronomický zážitek. No, vlastně jsem si ho dopřála pouze já, ostatní spinkali jak nemluvňata.

zima byla, i když si to myslí jen jeden z nich

Druhý den fučálo ještě více a jedinou pomocí bylo lézt a lézt, hlavně na osluněná místa skal, protože jedině tím se člověk trochu zahřál. Musím říct, že jsem fakt ráda, že Alda vždycky myslí na čaj v termosce a má ho s sebou :). A já příště zkusím myslet na tu úžasnou větrovku, která čekala doma ve skříni :).

Moc dlouho jsme v tom větru nevydrželi, padlo nějakých pět, šest cest a stejně už byla neděle a bylo potřeba mazat zase do civilizace. Každopádně to byl povedený víkend a luxusní sestava lidí a snad se na jaře zase ve stejné sestavě na Pelcku potkáme.

Královnin gambit

Autor: Elizabeth Fremantleová
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Jota

Anotace:

Kateřina Parrová v jednatřiceti letech podruhé ovdověla. Krátce poté se zamilovala do oslnivého dvořana Thomase Seymoura a doufala, že znovu se konečně provdá z lásky. Po povinném návratu ke královskému dvoru nicméně zjišťuje, že upoutala pozornost egoistického, churavějícího a nebezpečně mocného panovníka Jindřicha VIII., který navíc zanedlouho odesílá svého rivala Seymoura jako vyslance do Evropy. Královskou nabídku k sňatku odmítnout nelze, a tak, ve stínu předcházejících Jindřichových manželek – dvě skončily na popravišti, jedna zemřela po porodu a dvě manželství byla anulována – Kateřině nezbývá, než se za krále provdat a stát se jeho šestou chotí.
Kateřina musí vynaložit všechen intelekt a instinkt, aby dokázala kličkovat složitým prostředím královského dvora plného intrik. Obklopuje se úzkým okruhem blízkých žen včetně své nevlastí dcery Meg, traumatizované utajovanými zážitky z minulosti, a věrné komorné Dot, která ví a vidí víc, než co dokáže chápat. V dobách, kdy se katolická frakce v Anglii opět vzmáhá, přívrženci reformace jsou upalováni za kacířství a králi blízcí šlechticové soupeří na život a na smrt o postavení, se zdá, že Kateřina nemá mnoho šancí. Ona však ani při této cestě po ostří nože neztrácí naději na lásku a její příběh nekončí. Ještě ne.
Královnin gambit vypráví o ženském přátelství a zradě, o vášni a smrtelně nebezpečných intrikách. Různé dějepisné texty se o Kateřině Parrové obvykle zmiňují jako o nezáživné ošetřovatelce starého krále, což je poněkud omezený obraz. Fremantleová ji naopak vykresluje jako dynamickou a inteligentní ženu, která dokázala šikovně a diskrétně kličkovat v úskalích života u dvora a po boku vrtošivého Jindřicha – a jako jediná z jeho šesti žen tak také dokázala z manželství s ním vyváznout živá, zdravá a se ctí.

Můj názor:

Po mimořádném úspěchu knihy Ve stínu trůnu jsem neodolala pokušení a napsala si Palmknihám o recenzní výtisk další knihy Elizabeth Fremantleové.

Tentokrát je hlavní postavou poslední žena Jindřicha VIII. Tudora Kateřina Parrová. Už od začátku známe dobrý konec, Kateřina přežije svého manžela a hlava jí zůstane na krku, co ale tomu šťastnému konci předcházelo?

S Kateřinou se poprvé setkáváme ještě jako s manželkou umírajícího Johna Nevilla (už dokonce druhý manžel). Krátce po jeho smrti přijíždí na královský dvůr a k její škodě na ní se zalíbením spočine oko krále, což jak dokládá historie, může být pro ženu dost nebezpečné. Kateřina má navíc tu smůlu, že úžasný Jindřich Anny Boleynové je už jen starý, tlustý a nemocný chlap, takže manželství s ním jí moc vyhlídek na příjemné věci nenabízí a ještě k tomu je tu Thomas Seymour. Ten je králův pravý opak – mladý, krásný a vůbec se zdá být v podstatě dokonalý. Jenže … když si troufá lézt do zelí samotnému králi, musí ode dvora zmizet a Jindřich tak získává svoji šestou manželku, Kateřina jeho nabídku k sňatku přijme, ačkoliv je otázka, na kolik má vlastně na výběr.

Příběh nám nabízí opět pohledy dvou žen – samotné Kateřiny a její služebné Dot. Občas se mihne jako vypravěč i královnin lékař Huicke. Postavy jsou opět neuvěřitelně dobře napsané – já tu Fremantleovou prostě miluju, druhá knížka od ní jen potvrdila vysokou úroveň autorky. Charaktery jsou uvěřitelné, perfektně propracované do každé drobnosti. Čtete a máte pocit, jakoby se vše odehrávalo kousek od vás nebo přímo ve stejné místnosti. Nejde si neoblíbit úžasnou, vyrovnanou Kateřinu a neobdivovat, jak se smířila se ztrátou lásky k Seymourovi, jak dokázala čelit královým náladám a jeho už dost nechutné osobnosti a ještě si uchovat milou povahu a starost o druhé. V prostředí dvorských intrik si dokáže zachovat chladnou hlavu a po boku toho příšerného chlapa přežívá den za dnem, jak nejlépe může.

Celý příběh samozřejmě dokreslují známé historické události a vyprávěním se táhne poutavá nit probíhající náboženské reformace (katolíci mají momentálně navrch) – Kateřina, byť pocházela z přísně katolické rodiny, byla zastánkyní reformace, dokonce až tak velikou, že se stala autorkou několika teologických knih. Její horlivost jí také málem stála královu přízeň a po té, co byla upálena Anna Askewová, unikla Kateřina pádu do nemilosti jen tak tak. Jak víme, pád do nemilosti znamenal minimálně zapuzení do kláštera, případně blízké setkání s katovou sekerou. Stárnoucí král si krom řádné bolesti nemocné nohy v knize také užije několik válečných tažení, i když tyto nejsou nijak zvlášť v knize rozebírány. Autorka se věnuje spíš společenským záležitostem, mimo jiné i vztahu mezi králem a jeho dětmi, kterým se Kateřina stala macechou a pomohla zlepšení situace mezi nimi a otcem.

Celkově se jedná opět o velice poutavý román, který prostě neodložíte. Nevím, jak to autorka dělá, ale dokázala jsem mít pochopení i pro ne vyloženě kladné postavy, koneckonců přežití na královském dvoře nebylo nic jednoduchého a přijít o královu přízeň bylo dokonce životu nebezpečné.

Jestli máte rádi historické romány, tenhle vám nesmí chybět. Koupit ho můžete zde a já velice děkuji Palm knihám za poskytnutí recenzního výtisku.

Kari Traa Urban training

Tak jo! Johanka mě nakonec zlákala a po půlročním čekání na brněnské kolo Kari Traa Urban trainingu jsem se do toho pustila taky. A nelitovala jsem!

Start akce byl, vzhledem k brzkému stmívání, posunut na 16tou hodinu a začínalo se v brněnské prodejně Alpsportu, takže jakoby člověk vybíhal z domu :). Počasí se celkem vydařilo, nebyla nijak zvlášť zima, nepršelo, nefoukalo, tak se sešla docela slušná skupina žen a dívek, které měly chuť se takhle ve středu trochu hýbat. Nafasovaly jsme fešácké úborky, aby nám to ladilo a po úvodním upozornění, že kdo bude mít smrt na jazyku, může vynechat, co bude chtít, jsme vyrazily do ulic Brna.

První stanoviště na rozcvičení bylo na náměstíčku na Josefské, kde jsme se řádně protáhly, vzbudily trochu rozruchu u procházejících občanů a vyrazily dál poklusem přes Bašty ke schodům na Denisovy sady. Zde nadešla obávaná chvíle a sice skoky do schodů snožmo a jednonožmo, nahoře na schodišti cvičení s pomocí zídky, odkud jsme vyhnali několik pochlastávačů a huličů ( a že ta travka voněla :)), oběhnutí kopečku a znova na schodiště. Jak jsem měla ze schoďišťové části lehké obavy, tak jsem byla potom ráda, že se nepotvrdily. Mé chromé nohy vydržely hopsání bez problémů a pokud vím, i ostatní holky byly v pohodě. Koneckonců, všechno bylo dobrovolné, kdo nechtěl, nemusel dělat to, co by se mu nelíbilo.

Pokračovaly jsme dál (jak nezvyklé psát pouze tvrdé y – omlouvám se, ale pana fotografa mezi účastníky zájezdu nepočítám :)) na malou zahrádku s lavečkama pod katedrálou Petra a Pavla, kde jsme něco pocvičily (břicho a ruce) a ještě dál k obelisku na Deniskách. Zde nám jako cvičební nástroje posloužily lavečky. Tady bylo posilování namáhavější (hlavně nohy a zadky dostaly svoje)a delší, už jsme taky měly něco nacvičené, ale všechny jsme se držely statečně a nálada byla více než dobrá – vtípky, poznámky a myšlenky na vzpouru (cvičební stanoviště pivnice) nás neopustily :)) Dalším poklusem jsme se dostaly na stanoviště na Dominikánském náměstí na terásce u kostela. Tady jsme pocvičily –překvapivě - ruce a nohy. Už jsme měly za sebou skoro hodinu a půl a bylo cítit, že se maká.

Posledním posilovacím místem bylo náměstí Svobody, kde jsme využily zídku okolo Morového sloupu, potrápily nohy a potěšily okolochodící pány, obzvláště ty, kteří si náš babinec natáčeli na mobil a to především místa, kde záda ztrácejí dobré jméno :). Zde také proběhla soutěž o hodinky.

Pak, už za tmy, proběhlo závěrečné protažení na Římáku a přesun zpět do prodejny Alpsportu.

Slib trenérek byl bohatě naplněn. Ve dvou hodinách jsme si trošku zaběhaly, dobře zacvičily a je pravda, že tahle akce byla vhodná pro každého. Nedělaly jsme nic, co by nezvládl člověk, který se alespoň občas zvedne z gauče.

A vzhledem k tomu, že to bylo fakt dobře strávené odpoledne, dám si to letos ještě jednou v Olomouci :). Sportu zdar!

Více fotek a video je k nakouknutí na blogu Alpsportu.

Ve stínu trůnu

Autor: Elizabeth Fremantleová
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Jota

Anotace:

Vášně a intriky na dvoře posledních Tudorovců 

Druhý strhující román autorky Královnina gambitu se věnuje životu u královského dvora posledních Tudorovců – osudům dvou sester, jež mají k nástupnictví stejně hrozivě blízko jako jejich nejstarší sestra lady Jana Greyová, popravená po pouhých několika dnech na královském trůnu. 

Doba bouřlivé vlády Marie I. Tudorovny. Lady Kateřina a lady Marie Greyovy jsou otřeseny brutální popravou své starší, sedmnáctileté sestry Jany, takzvané devítidenní královny. Otázka nástupnictví zůstává otevřená. Pod rukou Elizabeth Fremantleové ožívají postavy těchto dvou mladinkých dívek v dech beroucím příběhu lásky a politiky.
Ani jedna ze sester se pro nesnadný život u dvora příliš nehodí. Lehkomyslná Kateřina, považovaná mnohými vlivnými osobami za právoplatnou nástupkyni na trůn, nedokáže ovládat vlastní emoce a potřebu milovat a být milována. Její sestra, přemýšlivá a bystrá Marie, má zdeformovanou páteř a je zakrslého vzrůstu, což se považuje za ďáblovo znamení. I tudorovská krev, která oběma dívkám koluje v žilách, je pro ně víc prokletím než požehnáním. Jsou figurkami na královské šachovnici, manipulované, střídavě zahrnované přízní i podezřívané ze spiknutí a velezrady.
Zpočátku dívkám pomáhá dvorní malířka Levina Teerlingová, ale když na trůn nastoupí nevyzpytatelná Alžběta, život u dvora se pro sestry Greyovy stává ještě riskantnějším. Každá sama se nakonec musí rozhodovat, do jaké míry bude královně vzdorovat a hledat lásku a klid, po kterém tak touží. 

Můj názor:

Když mě tentokrát chytila chuť na dobrý historický román, ještě jsem netušila, jak šťastnou ruku budu mít, když sáhnu po knize z pera Elizabeth Fremantleové. Jistě, že o Tudorovcích už jsem přečetla kde co, ale knihu, která by se zabývala osudem sester Greyových, jsem zatím v drápech nesvírala.

Kniha začíná dost dramaticky – popravou Jany Greyové a nástupem na trůn Marie I. Tudorovny. Zbytek její rodiny se ocitá v dost neradostném a riskantním postavení. Přece jen v obou mladších sestrách Greyových Kateřině a Marii koluje dost Tudorovské krve, aby mohly být dosazeny na trůn, který je pod urozenými hýžděmi Marie I. značně rozechvělý a najde se dost takových, kteří by na něm raději viděli jinou z možných nástupkyň. Hlavně po té, co se Marie vdá za španělského prince Filipa a rozpoutá v zemi náboženskou čistku. Protestanti hromadně končí na hranici a naštěstí pro ně Marie brzo umírá. Na trůn po ní nastoupí její sestra Alžběta, která sice není natolik zběsilá jako Marie a v otázce náboženství je nadmíru tolerantní, přesto si ale na případné konkurentky na trůnu dává dobrý pozor a drží si je pěkně u těla …

Autorka si vybrala zajímavé a méně často „užívané“ historické osobnosti a neuvěřitelně kouzelným a příjemným způsobem jim vdechla život. Sestry Greyovy mi byly už po pár stránkách tak blízké, jako bych je osobně znala. Elizabeth Fremantleová vykreslila jejich povahy, názory, životní postoje i nejistoty tak věrohodným způsobem, že mě ani na vteřinu nenapadlo, že by mohly být jiné. Nebyly dokonalé, ale byly srozumitelné i se všemi svými omyly a obyčejnou touhou po štěstí a klidném životě, který jim ovšem vzhledem k jejich původu nemohl být dopřán. Udělaly pro svoje štěstí, co bylo možné a já jim po celou dobu čtení držela palce. Zatímco Kateřina podléhala více svým citům než ambicím, byla Marie díky svému postižení spíše plachá a uzavřená, nicméně velmi vzdělaná a rozumná.

Dokonce i obě královny Marie a Alžběta, byly v této knize velmi lidsky pochopitelné (až tedy na Mariiny upalovací manýry) a držela jsem palce i jim, i když jsem věděla, že se svého štěstí  - z ženského úhlu pohledu na věc - nedočkají.

Další zajímavou postavou, o které jsem se (ke své hanbě) dozvěděla až z tohoto románu, byla dvorní malířka Levina Teerlingová, dcera vlámského iluminátora Simona Beninga. Sloužila jako dvorní malířka i jako dvorní dáma a v románu dostala svoje místo i jako rodinná přítelkyně Frances, matky děvčat Greyových. O malířčině životě u dvora se toho neví moc, takže ji autorka dovedně použila jako ochránkyni a přítelkyni Greyových.

O mužských postavách se zde nebudu rozepisovat, protože kniha je hlavně zobrazením života žen, které se často opomíjejí a přes to sehráli ve své době stejně důležitou úlohu jako muži na složité politické šachovnici a dokázaly zůstat ženami – tento autorčin pohled se mi velice líbil.

Historické období, o kterém kniha pojednává, bylo obdobím bouřlivých změn v anglické společnosti. Na stránkách románu se vystřídají hned tři královny, země změní náboženský směr, mihne se válka s Francií, Anglie ztratí Calais ... přesto politika není středobodem všeho, jen jakýmsi doplňkem v pozadí, na němž se odehrávají životy hlavních postav. Román je neuvěřitelně čtivý, odložit čtečku bylo téměř nemožné, autorka dokázala bez problémů udržet moji pozornost a dala příběhu dobré tempo. Historická fakta použila pěkným nenudným způsobem a „vnitřní život“ postav doplnila mimořádně věrohodně. Běžný život u dvora popsala tak šikovně, že jsem měla pocit, jako bych seděla mezi dvorními dámami s vyšíváním také, poslouchala hudbu a moje nejlepší přítelkyně byly Kateřina a Marie Greyovy.

Kdo má rád historické romány a doposud se nesetkal s dílem Elizabeth Fremantleové, má nejvyšší čas s tím něco udělat – knihu si může koupit zde a nebo o ni třeba napsat Ježíškovi. Dobrý čtenářský zážitek je zaručen.

Děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku.

Kartář

Autor: Charlie Greenberg
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Greenberg

Anotace:

Zašli byste na výklad karet, kdyby…

… vám otevřel dveře muž, který ani nepozdraví a nosí sluneční brýle? Svěřili byste tajemství muži, který po vás bude chtít polovinu výplaty a i tak se na vás dívá odměřeně? Nejspíše odpovíte, že ne. Že s takovým člověkem nechcete mít nic společného.

Oním mužem je Kartář. Muž, který nezná své skutečné jméno, natož původ a neví, proč je právě tady na Zemi. Už desítky tisíc let se rodí a umírá, aby splácel dluh. Pamatuje si vše, co zažil, až na jediné. Neví, co způsobil tak hrozného, že donekonečna musí pomáhat lidem napravovat jejich vědomí k lepšímu. Jediné, co ví, je, že hledá dívku s bílými vlasy, která by o něm měla vědět něco víc. Vše se změní ve chvíli, kdy u dveří zazvoní tanečnice v nesnázích. Stejně jako ostatní chce vyložit karty a změnit svůj život… Kdo by si pomyslel, že obyčejná holka dokáže změnit osudy nespočetně životů napříč vesmírem svou bezbranností a touhou pomoci prokletému Kartáři.

Zašli byste na výklad karet, kdybyste mohli zažít něco neobyčejného? Kdybyste mohli vidět a zažít to nejdůležitější ze své minulosti znovu s možností dělat změny?

Můj názor:

Recenze na kartáře se mi vůbec nepíše dobře, musela jsem nechat vše pár dní odležet a i tak je výsledek přinejmenším rozpačitý.

Možná to je tím, že příběh byl tak krátký a na konci jsem měla pocit příliš rychlého useknutí, jakoby mi tam ke štěstí něco chybělo … ale ona celá kniha byla zvláštní. Rozhodně se nejednalo o „čtení do tramvaje“. Přece jen to chtělo trochu soustředění, aby neutíkaly souvislosti.

Pojďme se na tento neobvyklý kousek v mojí čtečce podívat blíž.

Především podle anotace jsem čekala něco maličko jiného, než čím nakonec příběh byl. V podstatě se totiž jednalo o typickou pohádku, byť poněkud smutnou, ve které najdete legendu, souboj dobra se zlem, prokletí a nakonec i osudovou lásku. Tento pohádkový pocit mám ovšem až po dočtení a odstupu :)

Kniha začíná jako příběh ze současnosti a na jeho počátku je zdánlivě obyčejný protivný chlap – kartář, který přijímá klienty ve svém zatemnělém doupěti, zamračený jak čert a při karetním výkladu jim jen tak mimochodem ukáže něco v jejich minulém životě, co je potřeba změnit, aby se současné problémy otočily k lepšímu. V tento moment mě kniha zaujala, protože začalo být jasné, že to nuda určitě nebude. Objevila se totiž Ona - Gliss (už se nám to pohádkuje :)), potřebovala vyložit karty, ale neměla na zaplacení a tak ji kartář v duchu hesla „něco za něco“ zaměstnal vařením večeře. A protože její situace nebyla zrovna růžová a krom toho, že neměla na kartáře, neměla ani na nájem, nějak se stalo, že zůstala u něj …

Postupem času se ukazuje, že kartář není ani tak protivný jako spíš jen unavený. Unavený z věčného hledání odpovědí, ze splácení „karmického“ dluhu za strašný čin, který kdysi spáchal, ale na který se nepamatuje a především z lidí, v jejichž hlavách je nucen hledat stopy po bělovlasé ženě, která mu snad může povědět víc o tom, kdo je a jak strašný čin musel kdysi spáchat, že ho splácí už tak dlouho a pořád to nebere konce.

Celá kniha je rozdělena do kratších odstavců, takže to pomáhá tempu příběhu, který je z počátku trochu zmatený, než člověk pochopí, jak se to vlastně má s těmi karetními výklady a minulými životy. Když se objeví Gliss, začne se všechno rychleji rozmotávat a je možná škoda, že to autor vzal takovým poklusem. Setkání kartáře s postavami v jiných světech a jeho souboje s těmi, kteří ho pronásledují, je docela zajímavé, jen je všechno hodně uspěchané. Škoda, že si s tímto autor nedal více práce. Příběh i zápletka mají slušný potenciál na slušně tlustou bichlici. Knížečka je ale docela útlá, má jen 105 stran a konec je jak pád z útesu. Na půl straně autor vše shrne a působí to dojmem, jakoby měl vlastních postav dost a chtěl se jich co nejrychleji zbavit. I city, které jsou mezi hlavními hrdiny jsou takové zvláštní, ne úplně důvěryhodné.

Jedno mu ale nelze upřít – i když karty, které v příběhu kartář používá, nejsou kupodivu Tarotové, o Tarotových kartách rozhodně něco ví :), pokud o nich něco víte taky, bude to pro vás zajímavé nahlédnutí na symboliku Velkých Arkán a pokud ne, můžete to vzít jako pěknou pohádku, která vás moc nezdrží, docela zaujme a rozhodně stojí za přečtení.

A mimochodem – na ten výklad karet bych šla :)

Děkuji Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk. Knihu si můžete pořídit zde.

První dojmy

Autor: Charlie Lovett
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Paseka

Anotace:

„Ukradla Jane Austenová nápad na Pýchu a předsudek?“ Přesně taková otázka pronásleduje milovnici knih Sophii Collingwoodovou. Čerstvá absolventka Oxfordu si najde práci v jednom londýnském antikvariátu a brzy ji zaskočí zvláštní poptávka, když v jediný den do obchodu zavolají dva různí zákazníci a chtějí vzácný svazek alegorií z 18. století. Jejich autorem je Richard Mansfield, spisovatel a kněz, který se před více než dvěma stoletími spřátelil v jihoanglickém Hampshire s mladou Jane Austenovou a stal se prvním čtenářem jejích literárních pokusů. Neobvyklá žádost přivede Sophii na stopu tajemství, jak to vlastně bylo s původem slavné Pýchy a předsudku – a současně před ní otevře otázku milostné volby mezi dvěma nápadníky. Podobně jako v úspěšném Dobrodružství milovníka knihvypráví Charlie Lovett úchvatný příběh o lásce a literárních záhadách, který si vychutnají nejen obdivovatelé a obdivovatelky Jane Austenové, ale všichni ti, kdo propadli vášni číst.

Můj názor:

První dojem z Prvních dojmů byl poněkud vlažnější. Nejspíše to bylo způsobeno zvláštním vyjadřováním autora (překladatele?), které mi zpočátku moc nesedlo a musela jsem si trochu zvykat. Začítání tedy bylo trochu kostrbaté, a když se už už začalo dařit, autor přeskočil do druhé části příběhu, což mě rozhodilo a zase jsem se musela kostrbatit odznova.

Jak už vyplynulo z předchozího, je kniha psána ve dvou časových rovinách.

Ta první nás přivádí do Anglie na přelom 18. a 19. století. Seznámíme se s Jane Austenovou z doby ještě před tím, než vůbec něco napsala. Nejdříve se mi to moc nezdálo, připadalo mi to zdlouhavé a netušila jsem, proč to v knize vůbec je, nicméně - přišel veliký obrat v podobě přátelství Jane s reverendem Maisfieldem. Starý kněz je prvním člověkem, kterému Jane předčítá své literární pokusy a v příjemné společnosti těchto dvou hrdinů se dozvídáme, jak to mohlo být, když Jane začínala psát svoje nejznámější romány. Co já bych za takového posluchače dala :). Do popředí zájmu se také dostane bezvýznamný a ne moc dobrý spisek pana Maisfielda , knížka alegorií, která se nakonec ukáže být mnohem významnější, než se dalo očekávat.

Druhá, současná část se odehrává převážně v Londýně, kde žije hlavní hrdinka Sophie Collingwoodová. Po smrti svého strýce Bertrama zdědila jeho londýnský byt a pracuje v antikvariátu. Jako správná hrdinka téměř austenovského románu potkává jednoho dne Američana Erica Halla a když tak přijde na první dojmy, vůbec jí není sympatický:). Druhý muž na sebe nenechá dlouho čekat. Zavítá jednoho dne k Sophii do krámu a shání se po vzácném druhém vydání knihy z 18. století – ano, jsou tu zase alegorie pana Maisfielda. A možná, krom staré knihy, se Winston Godfrey tak trochu zajímá i o mladou Sophii.

Tímto bychom tedy měli zaděláno na příjemný romantický příběh, jenže tahle kniha je něco víc. V momentě, kdy se o Malou knihu alegorických příběhů začne zajímat ještě jakýsi Smedley, který není zrovna příjemným zákazníkem a tak trochu vyhrožuje, co bude, když kniha nebude jeho, zvrtne se nám romantika do napínavého detektivního příběhu. Obzvlášť ve chvíli, kdy Smedley naznačí, že smrt Sophiina strýce Bertrama nemusela být úplně náhodná.

Jestli se mi první část zdála zpočátku zdlouhavá, tato mi nejdříve nesedla vůbec. Než se romatika překulila do detektivního příběhu, nedařilo se mi začíst. Taky mi nebyla moc sympatická hlavní hrdinka Sophie ani Eric (ach ty první dojmy :)). Sophie si to každopádně později vylepšila svým knihomolstvím. Hlavní mužští hrdinové si mě bohužel nezískali ani jeden. Eric sice psal krásné dopisy a kupoval Sophii knihy, ale jinak na něm nebylo nic extra a Winston nebyl sympatický ničím. Plný počet bodů hlavního hrdiny ovšem nasbíral nečekaně strýc Bertram :).

Celkový dojem z knihy je velmi dobrý. Po neslavných začátcích, které mohli být klidně způsobeny i mojí nesoustředěností, začal příběh hezky odsýpat. Při hledání vzácného výtisku alegorií se objevilo přiměřené množství literárních záhad a napínavých situací. Autor nemá snahu nic přehánět ani s láskou ani s dramaty, takže se dá snadno uvěřit, že takto to klidně mohlo všechno být :). Úžasná je také autorova očividná láska ke knihám, která se promítla do postavy strýce Bertrama a zdědila ji také Sophie.

Očekávání od Prvních dojmů bylo veliké a kniha nakonec obstála se ctí.

Na stříbrném podnose tu máme naservírováno vše, co potřebuje dobrý příběh a vzhledem k tomu, že se blíží dlouhé podzimní večery, dobré čtení se vždycky hodí.

Děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku. Knihu si můžete koupit zde.

Sedmihorky třetí a nádherné

Hurá! Předchozí obavy se naštěstí nepotvrdily a minulé Sedmihorky nebyly letos poslední. Druhý víkend v září se vylouplo Počasí a tak bylo jasné, že to prostě musí být proto, že nás volají Sedmihorky :).

Po načerpání morálu na Koupáku a výběru vhodných cest, jsme vyrazili na Dračky. Rozděleni na dva týmy, obsadili jsme Dračí zub a Dračí věž.

Na Dračím zubu nás potěšila Kauschkova hrana. Tahle krásná cesta má dokonce vlastní morálový zlepšovák. V nejobtížnějším místě mě k rychlejšímu postupu povzbudilo hnízdo divých včel, takže byl důvod sebou trochu mrsknout a přehopkat nepříjemné kroky hezky rychle. Za jedním těžším místečkem už následuje krásná cesta až nahoru a závěrečný minirajbuňk už nebyl takové zlo. Na Dračí věž nás pak dovedla Rudá hrana, které jsem se až doposavad úspěšně vyhýbala a i přes to, že se jedná o krásnou cestu, budu vyhýbat nadále. Zdejší sršní osazenstvo totiž na můj morál nepůsobilo zdaleka tak blahodárně, jako včelstvo na Dračím zubu. Pravda, když mi kolem hlavy krouží tři sršáni, mám sice chuť lézt rychleji, ale stát na místě se jeví rozumnější :) k rychlejšímu překonání traverzu mě ale popohnali. Naštěstí se žádný z nich nerozhodl, že si do mě kousne :). Cesta je to krásná, až na mírný boj s krátkou spárkou skoro nahoře, která naštěstí nepříjemně pouze vypadá. Zatímco my jsme si užívali hmyzu, druhý tým prozkoumával půvaby Dračí spáry a šťastně jsme se shledali na vrcholu věže.

Po slanění dostal Alda zálusk na kratší odpočinkový kousek a vydal se Západní stěnou na Pěstičku. K tomuto se dá pouze konstatovat, že co je malé, je šikovné, ale také záludné. Pěstička se nedala snadno, stejně jako kdysi dávno Dráček :).

Před další věží nás mělo varovat už její jméno – Kruťas. Zpověď vápencových lezců se ukázala jako cesta vysoce morálová, odporně nelehká a pro prvolezce v rekonvalescenci vysloveně nevhodná. U Kruťase nás naštěstí zastihla noc, takže jsme vyrazili do kempu na Rohozec a véču.

Druhý den byl sice z rána trochu větrný, ale slunko dělalo co mohlo, takže jme mohli zase vyrazit ke skalám. Předchozí večer byla zvolena jako ideální věž Podmokelská a na ni Údolní stěna a Mézlova spára. A protože já a spáry nejsme kámošky, rozhodl Alda, že spára je naše a že to je přesně to pravé v čem si spraví chuť pokaženou Kruťasem. Inu, cesta vzhůru byla zpočátku krušná :) nejdříve pro moje nervy, když lezl Ála a než cvaknul první kruh. Naštěstí ten tutovej uzlík ke mně po laně přicestoval až chvilku potom, co mi prvolezec seděl bezpečně v kruhu. Pak jsem se ovšem musela spárou vyškrábat i já a nakonec to nebyla taková hrůza :) no, na druhým to prostě jde jinak :). Mezi prvním a druhým kruhem byla odporná zasolená boule, která fakt nestála o přítomnost lezců. Naštěstí dolez od druhého kruhu už byl zase přijatelný, takže problém byl pouze značný úbytek sil. Celkově každopádně nemám pocit, že bych tuhle cestu ještě někdy chtěla lézt znova, ale za tu spáru jsem ráda. Nahoře jsme se sešli s druhým týmem, chvilku čuměli na dobyvatele Údolky na Kapelníka a pak jsme mazali na Sfingu. Kluci si dali ještě pánskou jízdu – Plátkovu stěnu, která prý byla taky moc krásná.

Závěrečná tečka s Rohozcem a grilovaným hermelínem na Bukovině nechyběla ani tentokrát :).

Letos ještě jednou?