Hurá! Předchozí obavy se naštěstí nepotvrdily a minulé
Sedmihorky nebyly letos poslední. Druhý víkend v září se vylouplo Počasí a tak bylo jasné, že to prostě
musí být proto, že nás volají Sedmihorky :).
Po načerpání morálu na Koupáku a výběru vhodných cest, jsme
vyrazili na Dračky. Rozděleni na dva týmy, obsadili jsme Dračí zub a Dračí věž.
Na Dračím zubu nás potěšila Kauschkova hrana. Tahle krásná
cesta má dokonce vlastní morálový zlepšovák. V nejobtížnějším místě mě
k rychlejšímu postupu povzbudilo hnízdo divých včel, takže byl důvod sebou
trochu mrsknout a přehopkat nepříjemné kroky hezky rychle. Za jedním těžším
místečkem už následuje krásná cesta až nahoru a závěrečný minirajbuňk už nebyl
takové zlo. Na Dračí věž nás pak dovedla Rudá hrana, které jsem se až doposavad
úspěšně vyhýbala a i přes to, že se jedná o krásnou cestu, budu vyhýbat nadále.
Zdejší sršní osazenstvo totiž na můj morál nepůsobilo zdaleka tak blahodárně,
jako včelstvo na Dračím zubu. Pravda, když mi kolem hlavy krouží tři sršáni,
mám sice chuť lézt rychleji, ale stát na místě se jeví rozumnější :)
k rychlejšímu překonání traverzu mě ale popohnali. Naštěstí se žádný
z nich nerozhodl, že si do mě kousne :). Cesta je to krásná, až na mírný
boj s krátkou spárkou skoro nahoře, která naštěstí nepříjemně pouze
vypadá. Zatímco my jsme si užívali hmyzu, druhý tým prozkoumával půvaby Dračí
spáry a šťastně jsme se shledali na vrcholu věže.
Po slanění dostal Alda zálusk na kratší odpočinkový kousek a
vydal se Západní stěnou na Pěstičku. K tomuto se dá pouze konstatovat, že
co je malé, je šikovné, ale také záludné. Pěstička se nedala snadno, stejně
jako kdysi dávno Dráček :).
Před další věží nás mělo varovat už její jméno – Kruťas.
Zpověď vápencových lezců se ukázala jako cesta vysoce morálová, odporně nelehká
a pro prvolezce v rekonvalescenci vysloveně nevhodná. U Kruťase nás
naštěstí zastihla noc, takže jsme vyrazili do kempu na Rohozec a véču.
Druhý den byl sice z rána trochu větrný, ale slunko
dělalo co mohlo, takže jme mohli zase vyrazit ke skalám. Předchozí večer byla
zvolena jako ideální věž Podmokelská a na ni Údolní stěna a Mézlova spára. A
protože já a spáry nejsme kámošky, rozhodl Alda, že spára je naše a že to je
přesně to pravé v čem si spraví chuť pokaženou Kruťasem. Inu, cesta vzhůru
byla zpočátku krušná :) nejdříve pro moje nervy, když lezl Ála a než cvaknul
první kruh. Naštěstí ten tutovej uzlík ke mně po laně přicestoval až chvilku
potom, co mi prvolezec seděl bezpečně v kruhu. Pak jsem se ovšem musela
spárou vyškrábat i já a nakonec to nebyla taková hrůza :) no, na druhým to
prostě jde jinak :). Mezi prvním a druhým kruhem byla odporná zasolená boule,
která fakt nestála o přítomnost lezců. Naštěstí dolez od druhého kruhu už byl
zase přijatelný, takže problém byl pouze značný úbytek sil. Celkově každopádně
nemám pocit, že bych tuhle cestu ještě někdy chtěla lézt znova, ale za tu spáru
jsem ráda. Nahoře jsme se sešli s druhým týmem, chvilku čuměli na
dobyvatele Údolky na Kapelníka a pak jsme mazali na Sfingu. Kluci si dali ještě
pánskou jízdu – Plátkovu stěnu, která prý byla taky moc krásná.
Závěrečná tečka s Rohozcem a grilovaným hermelínem na
Bukovině nechyběla ani tentokrát :).
Letos ještě jednou?
Žádné komentáře:
Okomentovat