Parádně jarní start sezóny 2015

... aneb zase v Krase ...

A je to tu! Zima konečně pustila krasové skály ze svých sněhových pařátů a vylezlo jarní slunko. Takže jsme si řekli, že je konečně čas vylézt něco taky a zamířili do Sloupu zdolat nějaké ty první jarní metry. Bohužel stejný nápad mělo asi stopadesát dalších lezců :)

Naštěstí tito obsypali Hřebenáč a skály za hřištěm, kde drtili Indii a podobná profláknutá zeměpisná pekla, takže na nás zbylo ještě místa dost a dost.
Na Hřebenáči jsme vydrželi v davu lezuchtivých spoluobčanů pouze jednu cestu, pak už stejně nebylo kam se vecpat. Hřebenáč byl zcela obsazen a jako již tradičně na jaře ho zezadu u lehkých cest (kruci) okupovala říčka. Vzdali jsme se tedy dočasně hřejivých paprsků slunce a přesunuli se na stěny vlevo od vstupu do jeskyně. Tam si pánové vybrali cestu Saské triky za 7-, která pro mě byla bohužel zatím pouze na čumendu. V této kupodivu neklouzavé krasavici si jarní nerozlezenost "preťekárů" vybrala první letošní tři pády. Ve stejném sektoru se podařilo zdolat ještě dvě další cesty - Sloupský baron a Žádný problém.

Po té, co k nám přibyla druhá část výpravy jsme se rozhodli, že za hřištěm je taky hezky a že půjdem tam na krasové stálice Corridu, Grand Prix, Malý špinavý ruce a Květy zla.
A kdyby nezapadlo slunko, lezeme tam doteraz :).

Krvavá Máry a jiné strašlivé historky

Autor: Petr Janeček
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Plot

Anotace:

Pravda nebo výmysl? Skutečné záhadné události, nebo smyšlené strašidelné historky? Tohle nejsou horory ani duchařské historky, které znáte z filmů, knížek nebo internetu. Jedná se o údajné skutečné zážitky skutečných lidí, kteří tvrdí, že se skutečně staly. Je to pravda? Nevíme. Tyto tajuplné příběhy se ale vyprávějí tak často, na letních táborech, školách v přírodě či na internetu, že je to až zarážející. Etnolog a folklorista Petr Janeček, autor populární knižní série „Černá sanitka“, která se dočkala televizního, rozhlasového a divadelního zpracování, přináší výběr těch nejzajímavějších tajemných příběhů z dnešního ústního podání. Padesátka vyprávění z nejrůznějších míst naší země vypráví o nadpřirozenu, přízracích a záhadných událostech.

Můj názor:

Vraťme se na pár stránek do dětství - na školy v přírodě a tábory. S touhle knížkou to jde.

Pamatujete si, jak jste na první škole v přírodě seděli s ostatními v kroužku a vyvolávali ducha? Překvapivě je to stále hitem a stále je největším favoritem duch Božky Němcové. I když u nás to byl i  Jenda Amos.

Vzpomínáte na Krvavé koleno, které obcházelo za nocí kolem táborové kuchyně? Taky jste se tak báli, že jste nosili budík, na kterém se kontroloval čas do konce hlídky, všude s sebou?

Tyhle historky pořád žijí a můžete si je připomenout v knize Krvavá Máry a jiné strašlivé historky. 

Kniha je především určena pro pobavení než pro výrazný umělecký zážitek a přiznávám, že mě při vzpomínání na vlastní strašidelné storky,(i u některých čtených) trochu mrazilo v zádech. Ale jinak se jedná o dílko spíše nostalgicky úsměvné, vhodné pro mladší ročníky či zájemce o českou ústní lidovou slovesnost v modernějším pojetí.

Je rozdělené do několika částí. Od „dospělejších“ historek se postupně dostáváme k historkám sebraným od menších dětí. Kapitola „Mezi nebem a zemí“ obsahuje zážitky konkrétních lidí s duchy a podobnými radostnými úkazy, které by se daly vysvětlit (možná) i normálním způsobem. Druhá kapitola je nazvána „Zde žijí duchové“ a vypráví historky – strašidelné, jak jinak – o různých místech naší Matky Vlasti kam jezdí lovci duchů na svoje výpravy za strašidly. Další část je ona zmiňovaná kapitola o vyvolávání duchů na dětských táborech a školách v přírodě. Je nazvaná „Duchové táborů a škol v přírodě“. Další část v pořadí je „Démoni věku internetu“ – ano, moderní technologie už pronikly i do děsivých historek a horůrky se šíří ještě rychleji. V této části jich pro mě byla většina neznámá - zahraniční import, který se k nám procpal po síti a časem zdomácněl :). Poslední kousek knihy je spíše pro zasmání, také je podle toho nazván „Kdo se směje naposled“ .

Na knize je sympatické to, že se nesnaží o žádné rozumné vysvětlování ani o rádoby chytré komentáře k věci. Prostě jen předhodí historku tak, jak se mezi lidem povídá a ty čtenáři, rozhodni sám, co je na tom pravdy. Komentář autor přidal jen k několika málo povídkám a nepůsobí tam nijak rušivě.

Jediné, co bych knize vytkla, se týká zpracování pro čtečku. Části, kde jsou historky psané světlejší nebo tmavou šedou barvou písma na černém podkladu se na čtečce nečetly moc dobře. Nemám sice čtečku s podsvětleným displejem, ale myslím, že by to ani tak nepomohlo. 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji serveru Palmknihy. A pokud si chcete také zavzpomínat na svoje strašidelné mládí, můžete si knihu koupit zde.

Svatební noc

Autor: Sophie Kinsella
Rok vydání: 2014
Nakladatel: BB/art

Anotace:

Sestry Lottie a Fliss Graveneyovy jsou si blízké jako málokteří sourozenci, jedna druhé jsou oporou i spolehlivou vrbou, do níž mohou našeptávat svá trápení. Starší a usedlejší Fliss právě prochází ne zrovna snadným rozvodem, kdy se ještě nedokáže smířit se zradou bídáka, který byl jejím manželem a otcem jediného děcka, a kdy je právě malý, bujnou fantazií obdařený Noah jedinou kotvou v nebezpečných vodách beznaděje.
Lottie se vznáší v růžovém oparu představ blížícího se zasnoubení s Richardem a nevidí nic než úžasnou společnou budoucnost. V jediném okamžiku se jí tenhle domeček z karet zhroutí a ona jako mnohokrát předtím čelí nepřízni osudu tím, že si začne narychlo budovat další domeček, daleko větší a úžasnější, než byl ten předchozí, a zapomíná při tom, že základy téhle stavby musí být zákonitě vratké.
Realisticky uvažující Fliss se marně snaží její úsilí překazit, události se hrnou jedna po druhé a kromě erotického náboje s sebou přinášejí nejednu komickou situaci. Ben, Richard, Lorcan, Noah, Sára, Arthur, Nico a řada dalších aktérů zdařile sekundují v babylonu vztahů dvěma hlavním protagonistkám a spolu s nimi přinášejí čtenářům příběh plný napětí, zvratů a lásky – skutečné i kašírované –, který vyvrcholí na jednom z řeckých ostrovů v paprscích zapadajícího slunce tak, jak se na román Sophie Kinselly sluší. 

Můj názor:

Tento víkend ve vlaku cestou na hory proběhlo seznámení se spisovatelkou Sophií Kinsellou.

Od PalmKnih dorazil na recenzi „výtisk“ její knihy Svatební noc akorát tak příhodně, abych jím mohla vyplnit cestovací chvíle. A na takovéto vyplnění  času ve vlaku se kniha hodí naprosto perfektně.

Obě hlavní postavy, či spíše hlavní ženské postavy, sestry Lottie a Fliss jsou celkem sympatické holky. Jedna v rozvodovém řízení s chlapem, který se rozhodně nehodlá zachovat jako hodný bývaláč a dělá potíže, kde může a druhá v očekávání romantické žádosti o ruku, kterážto tak nějak nedopadne.

Kniha je psaná lehkou rukou a je na ní vidět, že spisovatelka ví, co dělá. Postavy jsou jako živé a člověk se s nimi snadno ztotožní a fandí jim – hlavně tedy ženám :). Děj se rozjíždí hned od první strany a odpadá nudné čekání na to, kdy už se konečně něco stane a rozhodně nechybí slibované komické situace. I když musím říci, že některé momenty na ostrově Ikonos už se mi zdály hodně šílené.  Oproti tomu bujná fantazie malého Noaha – synka Fliss – opravdu hodně pobaví.

Když to srovnám s mým obvyklým výběrem akčních kousků, byl tento román spíše klidný a odpočinkový. Můžu jej doporučit všem milovnicím literatury pro ženy, jak se začtete, už jej neodložíte. K dostání zde.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Palmknihám. 

Sběratel kostí

… osvobodil jsem je … až na kost …

Autor: Jeffery Deaver

Rok vydání: 2008

Nakladatel: Domino

Anotace:

V západní části New Yorku začal řádit šílený vrah, který své zohavené oběti pohřbívá typicky morbidním způsobem. Záměrně za sebou nechává drobné stopy, které dokáže rozluštit jedině zkušený kriminalista. Ten však leží trvale na lůžku, paralyzován od krku až po prsty na nohách. Z tohoto důvodu se spojí s mladou ambiciózní policistkou Amélií, která se vlastně stává rukama a nohama svého ochrnutého kolegy. 
Ochráncům zákona se pomalu daří utahovat smyčku okolo krku neznámého pachatele. Sběratel kostí, jak mu začnou říkat, má však své vlastní plány a postupně se mu daří zbavit se smrtícího sevření a přehodit ho na své pronásledovatele. Počet zohavených obětí mezitím stále vzrůstá…

Můj komentář:

Od pana Deavera už jsem si dopřála několik literárních zážitků, nikoliv však ze série Linkoln Rhyme. Když tedy dorazil prosincový výběr od Palmknih, vybrala jsem si první knihu série a rozhodně jsem měla šťastnou ruku. Tak tedy:

V New Yorku řádí masový vrah, jak to tak už v detektivkách bývá. Tento je ovšem obzvláště brutální a navíc vedle nějakým opravdu šíleným způsobem zavražděné oběti nechává vyšetřovatelům překvapení v podobě několika předmětů, které jim mohou pomoci najít další oběť včas a zachránit jí tak život.

V New Yorku žije, či spíše přežívá také geniální kriminalista Linkoln Rhyme. Leží ochrnutý ve své posteli, pozoruje sokoly za oknem a přemýšlí o sebevraždě.

A právě Lincoln je ten jediný, kdo může rozluštit záhadu vodítek, která nechává vrah na místě činu. A ačkoliv s případem ze začátku nechce nic mít, protože všechen čas a myšlenky mu zabírá plánování sebevraždy,  nakonec se nechá strhnout a pustí se do vyšetřování.

S tím mu pomáhá policistka Amélie Sachsová, která měla tu smůlu, že se octla jako první na prvním místě činu. Od té doby dle Lincolnových pokynů hledá na dalších místech činu stopy, které by jinak nebyly nalezeny.

Všechna čest autorovi. Dokázal stvořit perfektní hlavní postavy, perfektní zápletku a všechno mu do sebe naprosto geniálně zapadá. Příběh nám nabízí z pohledu Lincolna, Amelie, obětí a vraha a některé pasáže obzvláště z pohledu obětí jsou vcelku děsivé.

Sledovat vyšetřovatele při práci a jejich postupné rozkrývání vrahových nápověd je opravdu zajímavé a musím přiznat, že jsem až do konce neuhodla, kdo je vrah :) to je pro autora další bod k dobru.

Zajímavý je také pohled na svět z lůžka ochrnutého člověka a vývoj postavy Lincolna od naprosté beznaděje, ve které létají jen myšlenky na sebevraždu k zaujetí případem a postupnému probouzení další chuti do života, když pozná, že i takto může „pracovat“ na vyšetřování vražd.

Deaver nezklamal a navíc přidal do série dalších 10 dílů :), takže všichni, kteří si Lincolna oblíbí, se ho nemusí hned po dočtení knihy vzdávat. Já rozhodně budu pokračovat ve čtení.

Děkuji tímto Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku. Knihu v elektronické podobě můžete zakoupit zde.

Přeji příjemné počtení :)

Zaklínač I. - Poslední přání

Autor: Andrej Sapkowski
Rok vydání: 2011
Nakladatel: Leonardo

Anotace:

Geralt z Rivie je zaklínač. Nemá rodinu, nemá domov, toulá se světem a zabíjí netvory a monstra škodící a ubližující lidem - upíry, vlkodlaky, bazilišky či mantichory. Není žádný rytíř bez bázně a hany, jen si musí vydělat na živobytí, a tak si za svou práci nechává platit. Jsou to těžce vydělané peníze a jeho řemeslo je nejen nebezpečné, ale i nevděčné. Za bojové a magické techniky, které mu umožňují přežít, musel zaplatit vysokou cenu - prodělat změny organismu, mutace i krutý výcvik. Nyní jeho schopnosti vzbuzují u běžných smrtelníků strach a odpor, a přestože se bez jeho služeb neobejdou, odsoudili ho k životu na okraji společnosti. Zaklínači by to nemělo vadit, měl by být zbaven emocí, jenže u Geralta známá pravidla často neplatí...

Můj názor:

Slavného Zaklínače Geralta z Rivie mám v merku už delší dobu a pořád ne a ne se odhodlat konečně se do knižní série začíst (nejspíš mě odradil seriál). Když tedy přišla z Palmknih nabídka s recenzním výtiskem, pochopila jsem to jako kopanec osudu a možnost konečně doplnit chybějící knižní vzdělání :).

Nejdříve trocha teorie : co je to zaklínač?

Kdysi býval obyčejným klukem, pak se ale díky výcviku v zaklínačské pevnosti Kaer Morhen a díky mutacím, které musel podstoupit, stal napolo nadpřirozeným tvorem, jehož jediným životním posláním je chránit lidstvo před nestvůrami. Své schopnosti může vylepšit pomocí bylin a elixírů, ale jinak je stále smrtelný a zranitelný tvor.

Dost o věcech, které všichni znají a sem s mým názorem na knihu.

Kniha je souborem povídek ze světa zaklínače. Ze světa, který by mohl být klidně normálním středověkem, jak ho známe, nebýt ovšem toho, že se v něm vyskytují všeliké magické potvory od bazilišků přes mantichory až po draky. Naštěstí pro lidi se v tomto světě prochází i zaklínač Geralt, který tyhle potvůrky za menší peníz zabíjí.

Jakožto člověk, který už o zaklínači něco ví, jsem dopředu tak trochu věděla, co zhruba mohu čekat. Ze seriálu jsem znala hlavního hrdinu a těšila se na něj. Věděla jsem, čím prošel, znala jsem jeho mládí (o kterém se v povídkách něco málo dozvíte také) a v podstatě už mi byl dopředu sympatický. Otvírala jsem tedy knihu se značným očekáváním.

A přišlo trochu zklamání - první povídka se mi nelíbila. Nelíbila se mi až natolik, že jsem knihu na dva dny odložila a rozečetla jinou sérii.  Možná to bylo proto, že v první povídce nebyl žádný Geralt ani z Rivie ani odjinud :) možná proto, že mi přišla celkově taková vlažná. Naštěstí ale s sebou ven nosím pouze čtečku a tak se mi opuštěný Zaklínač dostal brzo znovu pod oko. Druhá povídka už byla parádní a každá další také. Čtou se moc hezky, jsou příjemné, milé, napínavé , dokonce se i zasmějete.

U některých se dala i vysledovat podobnost s klasickými pohádkami (např. Kráska a zvíře), ale přepracovanými do poněkud napínavější a více fantasy podoby. Sněhurka je třeba obzvláště vypečená :). V některých se seznámíme i s Geraltovým nejlepším přítelem, jeho osudovou láskou, elfy, čaroději  a také s celou řadou dosud neznámých potvor – víte například, co je to kikimora? Sám Geralt je velmi pěkně napsaná postava, kterou můžete obdivovat a může vám jí být i líto v některých částech, kdy ho lidé vyhánějí nebo mu docházejí peníze a jemu se nedaří prodat již zmíněnou zabitou kikimoru. Ví, že člověk je tvor nevděčný a že jako zaklínač není všude přijímán s otevřenou náručí, ale bere život tak jak je. Není to žádný potulný rytíř, který by pomáhal jen tak z dobroty srdce, musí se svou prací uživit, ale i tak nepostrádá soucit a pomůže i zadarmo, když je to nutné, přesto ví, že potvor pomalu ubývá a slavná doba zaklínačů končí. Nebo ne … ?

Kniha povídek je skvělým uvítáním do celé série Zaklínač, kterou si rozhodně musím přečíst. A všichni milovníci fantasy i ti, kteří chtějí někde s tímto žánrem začít také – a můžete začít hned tady.

Vila Tugendhat

... less is more ...

Letošní poslední listopadový víkend jsme vyrazili za kulturou, konkrétně na prohlídku restaurované brněnské funkcionalistické perly - vily Tugendhat.

Návrh vily má na svědomí architekt Ludwig Mies van der Rohe a byl vytvořen koncem roku 1928 na zakázku manželů Tugendhatových, Gréty a Fritze. Stavba byla zahájena 1929 a architektovi nebyl stanoven žádný (!) finanční limit. Bohužel si domu majitelé moc neužili, protože před válkou museli jakožto Židé utéci do zahraničí. Za války měla vila dosti nešťastný osud, nejdříve ji zabrali němečtí vojáci, potom Rudá armáda, která v ní měla dokonce i stáje a s citlivostí sobě vlastní si topila policemi z knihovny a nakonec ji jen těsně minula letecká puma při náletu na Brno.
Více o historii se dozvíte přímo na oficiálních stránkách nebo kdekoliv jinde na internetu :).

Co se týče mých dojmů z prohlídky:

Prohlídku jsme započali jak jinak než ve vstupní hale vily. Jako první nás všechny zaujala nádherná podlaha z italského travertinu a krásné obložení stěn a vstupní dveře do pokojů z palisandru. Hned potom, pro mě dosud neviděné, zařízení na obalování bot igelitovou fólií - strčíte tam botu, našlápnete a dostane se vám krásné, igelitové a šustivé papuče, abyste nehňácali botama po bílém linoleu v hlavní obytné místnosti :).

vstupní hala

Po ofóliování obuvi jme byli upozorněni na zvláštnost stavby a sice konstrukci nosných ocelových pilířů používaných ve výrobních halách - zde dovedně obalených v chromových krytkách. Byl nám vysvětlen architektův záměr "plynoucího prostoru" a sděleno, že vila je kompletním dílem architekta včetně vnitřního zařízení (samozřejmě i další základní informace). Po té jsme byli vpuštěni přímo do ložnic, do kterých se vchází hned z haly mohutně působícími dveřmi, které jsou vysoké až ke stropu - to se mi mimochodem dost líbí. Nakoukli jsme do ložnic Grety a Fritze, jejich dětí a guvernantky a také do jejich koupelen.

Ze všech pokojů je krásný výhled velikými okny na brněnské panoráma Špilberku a Petrova a samozřejmě přístup na terasu. Pokoje samotné nejsou nijak velké a spíše praktické než ohromující. Dominují zde v podstatě jen dvě barvy - bílá na stěnách a podlaze a tmavá žíhaná hnědá na vestavěných skříních, ostatních barev je minimum (kytky, křeslo, koberec ...).

pokoj paní Grety

Jako nejlépe obyvatelný a útulný jsme vyhodnotili pokoj guvernatky, který měl dokonce i vlastní umyvadlo skryté ve vestavěné skříni a pokoj paní Grety. V ložnici rodičů jsou opět krásné palisandrové vestavěné skříně. Co nás trochu zarazilo byla neútulnost dětského pokoje chlapců a čtvery dveře, které do něj vedou, což nám přišlo trochu moc. Pan architekt také neměl (prý) v oblibě obrazy, takže za celou prohlídku jsme viděli jen tři - v pokoji Fritze a Grety.

hlavní obytná část s onyxovou příčkou

Další naše kroky vedly dolů o patro níže do hlavní obytné prostory.
Tady opravdu velmi vyniká architektův záměr volného prostoru, který rozdělují pouze závěsy, půlkruhová stěna jídelního prostoru z makassarského ebenu a nádherná (!) onyxová příčka, která je překrásná při západu slunce, kdy propouští sluneční paprsky a mění barvu na  - no to se musí vidět, prostě žíhanou oranžově zářící :). Bohužel slunce nezapadalo, tak bylo předvedeno pouze na malé části baterkou. Stěny místnosti jsou ze dvou stran zcela prosklené. Dvě obrovská okna naproti onyxové příčce a jídelního prostoru se dají spustit pomocí elektromotorů do podlahy a otevřít tak přístup do zahrady. I v hlavním obytném prostoru jsou ponechány viditelně nosné ocelové sloupy s chromovými krytkami. Obdivovali jsme také knihovnu, opět z makassarského ebenu, i když mě se zdál knihovní koutek dost tmavý. Líbilo se také oblíbené posezení paní Grety před stěnou z mléčného skla, které se dalo zezadu osvětlit. V této místnosti mohla rodina také promítat filmy z vlastní promítačky na plátno, Fritz tu měl svoji pracovnu a také tu bylo posezení s výhledem na Brno a jídelní kout oddělený půlkruhovou příčkou z ebenu.

Zde nás zaujal kulatý stůl, původně malý na ocelové nožce stejného tvaru jako nosné sloupy, který se dal přídavnými panely rozšířit na stůl poměrně obrovský. Pánové se také zajímali o způsob vytápění místnosti, zatímco dámy obdivovaly zimní zahradu a především onyxovou příčku ... no dobře, tak hlavně já jsem obdivovala onyxovou příčku :). Po té, co nás pan průvodce přesvědčil, že ten obrovský kus okna opravdu dokáže zajet do podlahy jsme přešli do části pro personál, konkrétně do kuchyně a spíže, které se nacházejí hned za jídelním koutem a po točitých schodech jsme přešli do suterénu domu, kde je technické zázemí.

interiér kuchyně

Tady bylo možné obdivovat především systém vzduchotechniky. A také prostor, kam se spouští dvě skleněná okna, když někdo v obývacím prostoru zmáčkne knoflík.
Systém zdejšího topení a klimatizace je zajímavý. Se vzduchem se pracuje pomocí klikou a systémem kladek otevíratelných komor, kam se vzduch nasává z hlavní obytné místnosti elektromotorem. Dostane se do komory, kde se chladí pomocí kamenů na které je sprchována studená voda. Pokud prý se otevře komora s těmito nachlazenými kameny, je možné srazit takto teplotu v obytném prostoru o 10°. Dále se vzduch žene přes olejový filtr, cedrový filtr - což mohlo hezky vonět, když byly hoblinky dřeva čerstvé a v zimě se ohřeje, než je vháněn elektromotorem (původním a funkčním) zpět do obytných prostor. Do cedrových hoblinek je prý možno přidat i esenciální oleje, takže luxusní vůně je zaručena. Dříve se topilo koksem, který skladovali v přilehlé koksovně, dnes jsou naprosto neromanticky leč (snad) ekologicky  napojeni na místní teplárnu. Původní motor pro rozhánění teplého vzduchu ale používají a dokonce nám ho pan průvodce i zapnul. Vytopení obytné místnosti prý trvalo zhruba půl hodiny.

vzduchotechnika vily - chladící komory

V suterénu se také nacházejí prádelna, sušárna, žehlírna, fotokomora a speciální místnost pro uskladnění kožichů, ve které se prý molům nelíbí díky proudění vzduchu. Nevím, mol tam žádný nebyl a kožichy taky nevypadaly okousané :). Zde je nainstalována i expozice o vile a obchůdek se suvenýry.
Více o vile se dočtete na oficiálních stránkách zde.

Po celou prohlídku jsme přemýšleli, jestli se dá v takové vile normálně žít. Asi dá :) ale ...
no, tu onyxovou příčku bych bych brala :).

Zajděte. Cena je sice vyšší - 350,- na dospělý kus, ale stojí to za to.
Děkuji i panu průvodci, který byl sympaťák a hlavně nám řekl spoustu zajímavého a trpělivě odpovídal na naše zvědavé dotazy.

Inkarceron

… hluboký a bez konce je Inkarceron …

Autor: Catherine Fisher

Rok vydání:2011

Nakladatel: Knižní klub

Anotace:

Inkarceron je vězení budoucnosti. Nepřirozeně vytvořený svět kompletně řízený úmělou inteligencí.

Ta je neúnavná, nesmlouvavá, nelidská, ovládá veškerý život a sleduje chovance prostřednictvím všudypřítomných kamer. Každý den rozhoduje o proviněních a trestech až na hranici smrti. Jen málo vězněných věří v dávnou pověst o tvůrcích tohoto pekla, legendárních Moudrých. A ještě méně doufá v útěk.

Původně chtěli Moudří napravit zločince převýchovou a v káznici vytvořit model dokonalé společnosti. Po letech izolace se cíle ztratily v nedohlednu, věznici velí správce Warden, který už dávno ztratil ze zřetele původní záměr. Inkarceron je svět zhuštěný do stříbrné kostky.

Jeden z vězňů, mladý Finn, jako každý z vězňů bez paměti, přesto věří, že existuje svět venku za zdí. Věří, že on sám pochází Zvenku. Dcera správce Wardena Claudia o otcově práci a věznici neví nic, žije v zámku, kde nejsou hodiny ani kalendáře a čas je zakázaný a všichni jsou udržováni v nevědomosti, kolem vládne simulovaný středověk. Je odsouzena k dohodnutému sňatku, který se jí příčí. Nastrčeného ženicha, prince Caspara nenávidí a začne pátrat po záchraně. Claudia a Finn, oba chtějí prolomit brány jejich vězení, naleznou křišťálový klíč, pomocí kterého jsou spolu v kontaktu. Pomůže jim dostat se na svobodu? A pokud ano, co je tam čeká?

Můj názor:

Docela zajímavá kniha, ve které se supermoderní společnost uzavřela ve středověké Době, přísně hlídané protokolem.

Hlavní postavou je Claudia – dcera správce Inkarceronu a Finn, který je v Inkarceronu vězněn.

    Inkarceron je totiž vězení. Uzavřený svět, který si sám vládne a který měl být původně rájem pro zločince v něm zavřené - měl je převychovat. Experiment se ale tvůrcům poněkud vymknul z ruky a stal se spíše opravdovým peklem, kde všichni věznění musí bojovat o přežití. Finn se skupinou dalších vězňů se snaží uniknout.

Claudia žije životem bohaté dívky, která má před svatbou s následníkem trůnu, o kterou nestojí. No nemá moc na vybranou, je přece středověk :). Její svět Venku je v podstatě jen iluze, kterou je nutno předstírat, aby se člověk neprotivil nařízenému protokolu. Nicméně je to pěkná středověká iluze – pokud je tedy člověk bohatý středověčan :).

Děj knihy začne být zajímavý v momentě, kdy spolu Claudia a Finn začnou komunikovat pomocí křišťálového klíče a plánují spolu Finnův útěk z vězení, ze kterého dosud podle legendy unikl pouze jediný člověk …

Prostředí vězení je popsáno opravdu pěkně, už jen kvuli tomuto nápadu bych knihu doporučila.  Živé vězení, které si samo vládne a řídí životy lidí v něm zavřené a obsahuje celý samostatný a uzavřený svět, je skutečně originál – to tu ještě nebylo! Knížka se dobře čte, děj nikde nedrhne, nic není přehnané ani nepůsobí umělým dojmem. Další díl si určitě přečtu také – v rámci nenáročných oddechovek do ranní tramvaje.