...: Dům ticha

Všechny předchozí knihy autorky mě bavily, ale tato měla být podle anotace úplně jiná. Takže jsem pochopitelně byla zvědavá, jak si s něčím takovým autorka pohraje, jak jí sedne žánr a jestli mě tajemství Domu ticha pohltí.

Anotace:

Uprostřed smrtících bažin stojí ukrytý Dům ticha. Poslední naděje pro všechny děti, u kterých procedura vyvolala schopnosti příliš strašlivé, než aby se s nimi dalo žít. Nikdo neví, co se děje za jeho zdmi, jak probíhá léčba nebo kam potom děti půjdou. Birdie podstoupila všelicos, aby se do Domu ticha vetřela jako služebná. Právě sem totiž vedou poslední stopy její mladší sestry Magpie. Dům ale vůbec není takový, jaký čekala. Místo zubožených dětí, které podstoupily proceduru v naději, že tak zaopatří své chudé rodiny, se to tu hemží aristokratickými teenagery s podivnými schopnostmi. A Magpie nikde.
Kam se její sestra poděla? A co má za lubem přízračná Paní domu? Birdie chce přijít pravdě na kloub, ale musí si dát pozor – nebezpečí číhá na každém kroku, a jakmile vás dům jednou umlčí, zmlknete navždy…

…

Styl psaní byl přesně to, nač jsem u autorky zvyklá. Svižný, poutavý a místy poetický a zároveň schopný odlehčit ve správnou chvíli nebo vyvolat emoce, které daná scéna vyžaduje. Na co u ní už úplně zvyklá nejsem, že se tak omezí a nechá se spoutat malým prostorem – jediným místem, do kterého zavře svoje postavy. Dostalo se mi tak pouze malého výřezu z velkého a komplikovaného světa, který zatím neznám jako celek. A to se ukázalo být pro mě největší problém.

Ne že bych snad měla problém pochopit souvislosti nebo význam samotného Domu ticha v daném světě nebo že by mě záhady nezaujaly. To ne. Spíš jsem to celé vnímala obráceně. Příběh Domu ticha byl prostě součástí něčeho, co tu nebylo, mnohem víc, než samostatným příběhem. Pro mě! Nikdo jiný to tak vnímat nemusí.

Prostě být to tři díly, na kterých by autorka mohla rozpracovat svůj skvělý svět a nápady a Dům ticha by byl jedním z dílů nebo dokonce jen jednou částí, bylo by to pro mě lepší, než takto krátká kniha, kde se ledacos nestihlo nebo muselo zrychlit a zkrátit.

Po krátkém prologu, kde jsem se seznámila (zběžně) se sestrami Birdie a Magpie a jejich vztahem, mě autorka vrhla rovnou do děje. O něco starší Birdie je na cestě do Domu ticha, kde má pracovat jako služebná. To ale není vše, oč jí jde. Dle informací, které má, je v domě zavřená její sestra, protože podstupuje léčbu po ne zcela běžné proceduře. Birdie neví, co přesně se jí stalo, ale má pochopitelně strach. Už vzhledem k tomu, že rodiče o ničem nechtějí ani mluvit, ani vědět, ale za Magpie a její schopnosti dostali sakra štědře zaplaceno. Birdie tedy doufá, že sestru najde a uteče s ní a jako výraz vděku člověku, který jí místo v domě sehnal, souhlasila, že pro něj bude v domě špehovat.

Brzo po příjezdu zjišťuje, že spíše než o léčbu jde v domě o nějakou levotu a při hledání sestry a péči o místní „pacienty“ se snaží onu záhadu Domu ticha odhalit. Zároveň svádí tvrdý boj se systémem, který panuje nejen v domě samotném, ale v celém světě, jehož je dům jen malou součástí.

Birdiiny kapitoly se zřídkavě střídají s pohledem Paní domu, který je záhadný a poměrně těžko pochopitelný, působí až skoro jako náhled do mysli nepříčetného člověka. Získáte z něj dojem, že dům je snad živý a jeho obyvatelé jej obtěžují „hlukem“, který má být odstraněn právě onou léčbou probíhající kdesi v tajemných útrobách domu.

Z obou částí plyne jedno – nic není takové, jaké se zdá být a všichni, kdo v domě jsou, jsou v nebezpečí. To napětí, strach a urputně tutlaná tajemství lze vyčíst nejen z režimu v domě, ale i z podivného chování jediných dvou dospělých osob – Paní domu a kuchařky.

Postavy dětí, musím bohužel říct, mi z většiny k srdci moc nepřirostly. Ani vztahy mezi nimi se mi nezdály nijak extra přesvědčivé. Možná proto, že vím, že autorka umí obojí lépe. Vztah Birdie s její sestrou mi byl lhostejný úplně, protože sestra byla jen čímsi abstraktním, co chce Birdie najít – jen něčím, co ji do domu má dostat. Bohužel pro mě jsem si na něj nestačila zvyknout natolik, abych se o něj vůbec zajímala. Neměla jsem nic, co by zdůvodnilo urputnou snahu Birdie najít sestru, kterou snad deset let neviděla. Mnohem víc než její vztah se setrou mě zaujalo špionážní pozadí celé akce. Birdie jde do Domu ticha pro informace. Jasně pro sestru taky, ale jak říkám, to mi bylo spíš fuk. Byla jsem zvědavá, co zjistí. Co se v tom baráku děje? A kdo je padouch? A proč jsou obě další služky tak podivně nezkušené v práci služebných?

O něco zajímavější byla situace v domě samotném a vztahy, které se tvořily mezi služebnými a dětmi se schopnostmi, které se tu měly léčit. Všechno se mi nicméně zdálo zbytečně povrchní. Ano, šlo o děti, které očividně kvůli svým schopnostem nebyly psychicky v pohodě. Šlo o udržení tajemství, utajení identit a mnohdy i skutečného rozsahu schopností. Šlo o důvěru a o to, že sdílení čehokoli s nesprávnou osobou, mohlo stát kohokoli život. Přesto by podobně napínavá a tajemná záležitost vyžadovala větší ponor do osobností dětí a vztahů mezi nimi. Z tohoto vyjímám pouze vztah mezi Birdie a Forestem, protože ten zajímavý byl a Forest byl nejzajímavější postavou. I mou nejoblíbenější. A ty okolnosti, za kterých v domě byl…! Super zápletka!

Po delší době jsem přišla na chuť i River a Lake, protože jejich schopnosti byly hodně zajímavé, ale oběma trochu škodilo, že jsem je poznala až, když už byly v domě a tam šel děj dost rychle. Jsem si nicméně jistá, že kdybych znala více pozadí jejich příběhu a životy před tím, oblíbila bych si je stejně, jako Foresta.

Romantické linky tu najdete taky, ale nejsou nijak výrazné a nemají sklon k sobě strhávat pozornost. Příjemným překvapením bylo, že měly důvod. Nebyly to jen city proto, aby „tam byly“, ale přímo ovlivnily postavy, jejich chování a reakce na určité situace a posléze i vývoj celé zápletky. To se mi líbilo a oceňuji, že vztahy, byť popsané spíš vlažně, měly skutečný význam pro příběh.

Samotné schopnosti dětí se mi zdály jako skvělý nápad. Procedura, která v dětech schopnosti umocňuje, je velmi drahá záležitost. Přes to se celé rodiny obětují a dřou do úmoru, aby nejmladšímu dítěti umožnili proceduru podstoupit v naději, že schopnost, která se v nich odemkne, bude společností ceněná a oni investici rodině svými výdělky vrátí a postarají se o ty, kteří se obětovali pro jejich lepší život. Fascinující byla ta nevyhnutelnost procedury, těch dětí se nikdo neptal, jestli o to stojí, měly být vděčné. A přitom se všechno mohlo docela pokazit, pokud se odemkla špatná schopnost nebo neužitečná, případně vůbec žádná. V tomhle bylo tolik zajímavého, že by to zasloužilo více rozpracovat. Automaticky mi vrtalo hlavou, proč by v domě léčili chudé děti, u nichž se procedura nepovedla. To mi k nastavení společnosti prostě nesedělo. Spíš by je zahodili do škarpy, nechali chcípnout a všechno ututlali. Když se ukázalo, že v domě jsou bohaté děti, zdálo se mi to hned pravděpodobnější. Proč by pak ale někdo tvrdil Birdie, že úplně chudá Magpie je právě v tom domě? A proč by děti boháčů podstupovaly proceduru, která se mohla zvrtnout, aby získaly schopnosti, které nepotřebují? Vlastně je pravda, že bohatí prostě nikdy nepodstupovali proceduru. Tak jakto, že tu ty děti jsou a očividně schopnosti mají?

Prostě jedna záhada na druhou :) Tajemství toho domu byla provokující :)

Další zajímavou věcí byla politická situace. Jihu vládli bezohlední boháči, to je jasné. Vliv měli i ti, kteří drželi ruku nad strojem na procedury, nad Domem ticha a nad armádou. Armáda byla důležitá pro válku s rebely na severu, ovšem „válka“ je zde spíš jiný výraz pro okupační akci s cílem získat suroviny a dětské „dobrovolníky“ na proceduru. Ale proč potřebovali víc zprocedurovaných dětí? No, to se na konci dozvíte :).

Stejně zajímavé pro svět jako takový se mi zdálo rozdělení kast podle jmen. Nejchudší měli jména zvířat (Magpie, Minnow), nad nimi byli ti pojmenovaní po rostlinách a úplně nahoře byla jména značně kreativní a zvláštní (Nimbus, Forest). Seveřani zase ujížděli na kovech a zbraních (Iron, Arrow). Pro účely příběhu autorka využila jen nejchudší a nejbohatší kastu a rozdíl mezi nimi to ještě umocnilo. Na první pohled každý věděl, kdo je kdo a šance se vymanit z okovů vlastního původu neexistovala.

Příběh byl dost tajemný a záhadný, skoro až moc. Nebylo úplně zadarmo se v něm něčeho chytit. Celkem mi vadilo malé vysvětlení procedury samotné a malé vysvětlení vleklé války mezi severem a jihem. Ano, náznaky tam byly, ale pozadí příběhu a politická situace byla natolik zajímavá, že mi jí chybělo víc a tentokrát mi nezodpovězené otázky hodně vrtaly hlavou a nešlo se přes to přenést. Celkově myslím, že ten nápad byl tak dobrý, že úplně zastiňoval Birdie a její příběh, který mi připadal prostě jako jedna kapitola vytržená z velkého celku potenciálně mnohem zajímavějšího vyprávění. Přes izolovanost domu a děj odehrávající se jen v něm nešlo okolí ignorovat, protože všechno, co se dělo venku, souviselo s děním uvnitř.

Věci ani moc nepomáhalo to, že mi Birdie prostě nějak nesedla. Kvůli tomu jsem měla od jejího příběhu zbytečně velký odstup a nepohltil mě tak, jak mohl, kdybych měla postavu, kterou jsem si oblíbila.

Co na mě zapůsobilo dobře, byla ponurost domu situovaného do odlehlého močálu, odkud se nedá utéct, pokud neznáte cestu přes bažiny. Dům byl dle popisu všechno jen ne útulné sanatorium pro bohaté nemocné dětičky – či spíš pro jakékoli dětičky. Na takto odlehlém a tajemstvím opředeném místě, se prostě už od pohledu nemohlo odehrávat nic jiného, než nějaká levárna. Zvlášť když jsem vzala do úvahy i režim, který tu panoval, pošahanou paní domu a věčně nalitou kuchařku. Ta tajemnost příběhu mě bavila. Pořád byla spousta otázek a věcí, na které jsem chtěla přijít, což dělalo knihu docela neodložitelnou.

Konec mě dost příjemně překvapil. Všechny ty propletené záhady a tajemství krásně seply v jeden celek a všechno tohle perfektně vylepšilo knize skóre. Nemůžu teda říct, že by mě kniha zklamala, to ne, ale čekala jsem rozhodně víc, vzhledem k perfektní propracovanosti předcházejících knih, zejména trilogie inspirované Drákulou. Toto byl opět skvělý nápad, ale potřeboval víc prostoru než jen jeden krátký příběh, jednu epizodu z velkého světa. Jsem si dost jistá, že kdybych měla onen celek, nějaký jiný větší příběh ve stejných kulisách, Birdiina odbočka od hlavního proudu by mě bavila mnohem víc.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Pokud chcete poznat tajemství Domu ticha, račte tudy.