Věk supernovy

 

Se čtením této knihy jsem docela váhala. Ne snad, že by mě nelákalo téma, ale spíš proto, že mi dělají při čtení problémy čínská jména, jejich zapamatování a následně pak i nějaká identifikace postav. Všeobecně taky nemám s moderní čínskou literaturou žádné zkušenosti. 

Nakonec jsem se rozhodla na to nehledět a dát na první pohled zajímavému příběhu šanci ukázat, co v něm je.

Anotace:

Postapokalyptický román autora bestselleru Problém tří těles.

Tou dobou byl Peking jedním z měst na Zemi. Tou dobou byla Země jednou z planet na obloze. Té noci dospěly dějiny, jak je lidé znali, ke svému konci.
Ve vzdálenosti osmi světelných let zemřela hvězda a zaplavila Zemi smrtícím zářením, které do roka zahubí všechny lidi starší třinácti let. A tak se spouští odpočet. Rodiče se ze všech sil snaží předat svým dětem veškeré vědomosti, které budou potřebovat pro udržení světa v chodu.

Dětský svět ovšem odmítá pokračovat v zaběhnutých kolejích světa dospělých. Vysní si lepší svět, svět plný her, ale ani děti — stejně jako dospělí — nedokážou odolat temným stránkám lidské povahy a snový svět začíná připomínat noční můru… 

...

S čínskými jmény to dopadlo tak nějak dle očekávání :) takže zaskočená jsem tím nijak nebyla. Nejdřív zmatek, nakonec jsem si zvykla a jak příběh ukázal, stejně nebylo vůbec důležité si je pamatovat. Těch pár jmen, které patřily hlavním postavám, mi nějak v hlavě uvízlo. Ne, že bych si je pamatovala, ale při čtení jsem aspoň věděla, o koho jde. Raději jsem se zaměřila na to, jak si sednu s tolik vychvalovaným stylem pana autora a s příběhem samotným.

Začátek byl trochu zvláštní. Měla jsem pocit, že čtu o něco čtivěji napsanou učebnici fyziky nebo astronomie. Obratem se ale dostavilo zaujetí děním, které autor popisoval – nebo spíš popisy oněch přírodních úkazů a následků. V první kapitole došlo k objevení Hvězdy smrti (ne té z Hvězdných válek) a život na zemi se v tom okamžiku změnil. Svět zasáhlo její „světlo“. To bylo popsané naprosto perfektně a já to četla s fascinovaným zaujetím – autor mě přesvědčil, že o vědě něco ví a chce si dát záležet na tom, aby jeho kniha působila opravdově. 

Pak se to pokazilo, protože vědecká část byla zvládnutá dobře, ta psychologická už méně – nebo tedy ne méně dobře, ale méně přijatelně a rozhodně nevzbuzovala pocity, které bych mohla popsat jako fascinované zaujetí - ale o tom později.

Styl pana autora mi každopádně od začátku připadal divný – jiný, než na co jsem zvyklá. Takový jednoduchý až dětsky naivní, upřímný a přímočarý. Nevím, jestli je to styl zvolený pro tuto knihu, protože v hlavní roli jsou děti, běžný styl autora (případně čínských autorů obecně), ale z jiných sci-fi (západnějšího typu) jsem zvyklá na maličko jiné vyjadřování a o dost zajímavější myšlenky a situace, s nimiž se postavy konfrontují. Není to nutně špatně, jen to chce dát knize trochu času a alespoň na začátku delší nepřerušené čtení, aby se dalo přivyknout. 

U mě byl problém v tom, že mě ten „divný“ styl prostě udržet nedokázal. Knihu jsem začínala číst na několikrát a trvalo mi, než jsem se chytla. I to chytnutí bylo na chvilku a knihu jsem odkládala (přiznávám) s potěšením. Četla jsem ji měsíc a zároveň s ní i mnohé další – což nikdy nedělám a hodně to vypovídá. V tomto světle tedy knihu doporučím spíš pozornosti zažraných sci-fi fanoušků než začátečníkům.

Věty zvláštně klouzavě plynou a pan autor všechno popisuje s takovou strohou stručností a i tak to stačí. Prostě předkládá fakta. Popisy toho, jak došlo k výbuchu hvězdy a následků, které to mělo na zemi, byly fascinující. Vlastně se to v této počáteční fázi četlo docela lehce, jen to bylo náročnější na sledování oněch jevů a technických a přírodních věcí. Začátek se mi zdál prostě zajímavý, i když pro beletrii poněkud naučný a to i když se jedná o sci-fi.

Přes celkem zajímavou leč ne úplně „příběhovou“ část Velkého učení jsem se nějak prokousala, abych se dočkala toho, jak si budou děti vládnout samy. To mi připadalo, jako to nejlepší a nejzajímavější a také jako něco, co by mohlo dát knize konečně zajímavější děj. 

Cesta k vytoužené  „akci“  nebyla nejhorší: Líbilo se mi, jak se autor zamyslel nad tím, co všechno je důležité. Co se děti musí naučit a co musí vědět, aby udržely chod světa v co nejmíň změněné a funkční podobě. Vzhledem k věku dětí ale mohli dospělí tušit, že si děti nakonec udělají věci po svém a podle svého pohledu na věc. Celkem mě zaujala zpracovaná psychologie dětí. Reakce na smrt dospělých byl různá v závislosti na době, která od ní uplynula a věku dětí – berme v úvahu, že nejstarším bylo pouhých třináct let. Vnucená samostatnost byla dětmi přijata asi dle očekávání. Začalo to zmatkem, smutkem, pokračovalo snahou, únavou, znechucením a vzpourou. Ta měla nejdříve podobu dětinského třeštění, nezkroceného plýtvání a neschopnosti myslet na zítřek. Uvěřila jsem, že tak nějak by to mohlo proběhnout. Tahle část mě bavila nejvíc, ale zároveň to byla část, kdy mě kniha začala rozčilovat chováním postav. Psychologie příběhu tedy byla taková, že mě dokázala dohnat k velkým emocím – jen bych čekala možná i nějaké pozitivní. Tenhle příběh tu ale od toho nebyl :)

Každá nová etapa samostatného dětského života s sebou přinesla tak podivné situace, že se svět stal úplně nepředvídatelným a měnil se skoro ze dne na den. V momentě, kdy došlo na celosvětové „hry“ ztratila kniha pro mě veškerou důvěryhodnost. Autor všechno vyhnal křečovitě a nesmyslně až na hrot nože. Kniha se mi kvůli chování dětí hnusila a už ji nikdy nebudu číst znova, protože ty pocity už nechci nikdy zažít. To nebyla ani tak dystopie, jako spíš úplná katastrofa – nevěřila jsem, že se to potom mohlo tak úplně klidně obrátit zase jinam. Podle mě by ani děti nebyly schopné všechno jen tak mávnutím ruky odepsat. I dětem na něčem záleží, nejen na nějakých hrách - autor z nich však nadělal necitelné psychopatické zrůdy, které si jen "hrají". A to hrají je v uvozovkách záměrně - i děti chápou rozdíl mezi hrou a skutečností - minimálně to pochopí, když vidí následky. Nevěřím, že nemají svědomí. Co oceňuji je schopnost autora o všem vyprávět suchým informativním tónem, předkládat ztráty na životech a krutost a lhostejnost ke všemu a všem bez odsouzení a nechat čtenáře, ať si to přebere po svém. Tady by však byl nějaký projev emocí na místě a příběh by byl díky tomu trochu reálnější. Nesnažil se taky žádné dětské vlastnosti přikrašlovat – naopak vybral si ty nejhorší a dal jim možnost se nekontrolovatelně rozvinout.

V tomto možná objektivním pohledu na ničím neomezované dětské chování se nacházel i jeden naprosto neobjektivní hnus. Ze stránek trčel jak rezavý hřebík duch čínské propagandy a plival na všechny země okolo. Konkrétně v těch věcech, v nichž sama Čína je těžko bez viny a rozhodně nemá ostatním mocnostem co vyčítat. Nemám ráda tento typ jednostranně manipulativního psaní a kniha ztratila další bod z už tak poloprázdné sklenice. Zajímavý nápad byl rozplizlý politickou propagandou. Z Američanů nadělal rozjívené, povrchní hlupáky posedlé střílením, z Evropanů namyšlené panáky a na dalších národech si taky smlsnul. Samozřejmě tu byly  i chytré a rozvážné děti, které myslely na budoucnost a jen se bránily před ústrky ostatních - hádejte, které to tak asi mohly být.

A problémy s knihou se mi při čtení vršily dál a dál:

Od začátku tu bylo něco, co se mi ještě nikdy nestalo – tedy u beletrie. A sice najít si svou skupinu, smečku, které budu fandit (byť třeba s výhradami a občasným nesouhlasem). A to nejen proto, že jsem si nepamatovala jména, ale postav bylo jednoduše hrozně moc a žádnou jsem nijak zvlášť nepoznala. Navíc v tom, co dělaly, se jim prostě stejně fandit nedalo, ani kdybych chtěla sebevíc. Neměla jsem svého hlavního hrdinu – příběh sledoval celou Čínu. Nulový vztah k postavám – ani ho navázat nešlo – se projevoval nulovým zájmem o to, co s nimi bude dál. Možná to tak autor chtěl – přenést dětskou lhostejnost k ostatním na čtenáře? Nevím. Každopádně to nebylo příjemné na čtení. Děti se učily od dospělých a krom vojenství to bylo jen tak povšechně naznačené. Jistě nebylo možné popisovat všechno do detailů, ale některé jiné věci se mi zdály zajímavější než vojenské strategie. No, později se ukázalo, proč to autor potřeboval.

Problém taky byl v tom, že jsem měla problém najít nějakou ucelenou dějovou linku. Ano, v příběhu šlo o smrt všech dospělých a nutnost dětí přežít v novém dětském světě. To mi taky připadalo na knize přitažlivé, když jsem si ji rozečítala. Jenže to nebyl příběh. To byla vědecká studie řízlá dějepisnou učebnicí popisující genocidu a likvidaci komplet všeho (což se nakonec ukázalo být autorovým záměrem). Prostě: tehdy a tehdy se přihodilo to a to – další událost prosím a nezdržovat. Strašně dlouho jsem v tom nedokázala najít konkrétní linii, které se chytit. Byla jsem jen svědkem zkázy.

Autor měl příležitost stvořit něco úžasného, ten nápad na příběh je totiž skvělý. Bohužel toho nevyužil. Tím nechci říct, že mě to celou dobu nebavilo číst, ale měla jsem z toho takový polovičatý pocit – téma bylo zajímavé a udrželo by pozornost samo o sobě, ale prostě tam ve zpracování a ději samotném chybělo to něco, co by dobrý nápad povýšilo na skvělý příběh. Autor si zvolil obrovské téma – tak obrovské a komplexní, že mu na tom ujely kecky. Všechno je dovedené do takové absurdnosti, že je to naprosto neuvěřitelné.

Zajímavé myšlenky textu nelze upřít – to stoprocentně ne, protože přemýšlet bylo nad čím. Ke konci mě zase příběh zaujal po předchozím zhnusení. Já ale zjevně nedokážu vnitřně přijmout myšlenku, že někdo – byť v literatuře, považuje válku a vraždění za hru. Velká část knihy proto pro mě byla neskutečně nepříjemná na čtení. Téma bylo zajímavé, ale to, jak ho autor uchopil, mi připadalo hnusné. 

Kniha mi nesedla a nemůžu ji doporučit. Vážně nevím komu ani neumím najít důvod, proč bych to někomu měla doporučit číst. Věřím ale, že kniha si najde své čtenáře - každý příběh si je najde.

Za e-knihu moc děkuji Palmknihám. Za to, že mi nesedla nemohou, protože výběr byl můj vlastní :) Pokud vás podobné téma zajímá a nejste takoví cíťové, jako já, najdete knihu k pořízení tady.

 

O knize:

Autor: Liou Cch´-sin

Překlad: Hana Bašová - Do

Vydal: Host

Rok vydání: 2020

Počet stran: 450