Kdes byla včera v noci

„Je lepší shořet, než vyhasnout.“

Autor: Lynn Crosbie
Překlad: Barbora Punge Puchalská
Nakladatel: XYZ
Rok vydání: 2017
Počet stran: 312

Anotace:

Originální dílo „fan fiction“ Kdes byla včera v noci, napsané emocionálně evokativním jazykem Lynn Crosbieové, je imaginativním, dojemným a černohumorným románem o neústupnosti lásky. Je to příběh šestnáctileté holky, která miluje Kurta Cobaina a jeho hudbu tak moc, že ho přivolá mezi živé. Propadnou jeden druhému a proslaví se jako hudebníci.

Můj názor:

Tuhle záhadu ke čtení jsem si vybrala na základě anotace. Zdálo se mi, že to bude buď něco skvělého nebo naprostý průšvih. Měla jsem pocit, že nic podobného jsem zatím nečetla. A… dobře, no :) lákal mě na tom Kurt Cobain a koho taky ne. A fakt! Nic podobného jsem zatím nečetla :) Určitě to nebylo to, co bych očekávala dle anotace.

Hlavní postavou je šestnáctiletá holka Evelyn. Holka, která je divná. Nemá ve škole moc přátel, aspoň tedy myslím, protože z textu toho o ní moc zřejmého nebylo. Vyplynula jen její podivná schopnost všechny obrátit proti sobě. Její matka stojí za starou bačkoru, buď je opilá nebo ujíždí na drogách. Dcera to tak trochu pochytila od ní a celkově je ulítlá, samotářská, sebepoškozování jí není cizí. To nejhlavnější ale je, že miluje Cobaina. Naprosto fanaticky. A když ji život a jeho náročnost dovede k pokusu o sebevraždu, dostane se do jakéhosi fantaskního mezivěta, kde se setkává právě s ním. Celý příběh je pak portrétem vztahu těch dvou, který ovlivnily drogy, sláva, láska, žárlivost  a nenávist.

Zdroj

Začátek čtení byl mírně zmatený. No tak teda ne mírně, ale docela dost. Mezi tou záplavou divně nesouvisejícího textu jsem si připadala jako někdo, kdo přebral v hospodě a snaží se trefit domů. Zdálo se mi, že paní autorka chtěla knihu udělat tak moc pank, až se jí to trochu vymklo z rukou a já jsem četla deníček zdrogovaného sebevraha. Celou dobu čtení jsem si nebyla jistá, jestli se nacházím v realitě nebo jen ve zmateném snu. Nicméně, občas se v tom rauši vynořily i docela zajímavé myšlenky. Kupodivu jich bylo v celku dost. Prvních pět kapitol bylo takových opiových – Evelyn ležela v komatu v nemocnici napumpovaná morfiem, ale u šesté se náhle přeplo do reality (bez záruky:)). Evelyn se probírá z komatu a opouští nemocnici spolu s pacientem, který byl vedle ní na pokoji. Je až nechutně podobný Cobainovi a pokud jsem to pochopila správně (bez záruky :)) jeho „duch“ se z fantaskních komatózních krajů vrátil právě v jeho těle.

„Měl jsi někdy zlomené srdce?“ zeptala jsem se, když krev pobrala morfium a pádila. „Jasně že jo,“ odtušil. „Jak je to možný?“ nechápala jsem. Překulil se ke mně. „Vždycky se najde někdo lepší,“ řekl. „Když začneš hledat.“

Nejlepší bylo nic v tom toku textu nehledat, jen to nechat plynout a užívat si to. Zároveň bylo potřeba číst pomalu a občas si nechat chvilku pauzu. Není to ten typ příběhu, co by se dal zhltnout za večer – knihu jsem četla skoro čtrnáct dní. Při velkém spěchu totiž ledacos zajímavého a pěkného uplyne bez povšimnutí a to by byla škoda.  Takovým divně ujetým způsobem to bylo skvělé. Nečetlo se mi sice lehce a chtivě, jako běžně čtu, ale spíš líně a pomalu, jakoby mě text začlenil do sjetých stavů hlavních hrdinů. Chvílemi jsem pádila v rychlovlaku a za chvilku se zase brodila medem.

Zdroj

Co jsem si vychutnala beze zbytku, byla úžasná práce se slovy. Nebojím se říct přímo čarování. Jasně, na jednu stranu to vyvolávalo dojem nesmyslnosti textu a „rauše“, ale na druhou stranu mě to krásně udržovalo soustředěnou na text a „sjetou“ spolu s postavami. To odtržení od reality na začátku a nejasnost toho, co se děje a co se hrdince jen zdá, mi teď zpětně připadá jako jeden z hlavních přínosů knihy. Vyprávění se pohybovalo mezi příběhy ze života a mezi jednotlivými rauši, kdy jsou oba aktéři naprosto mimo. Přeskakuje sem a tam třeba i po odstavci. Jediné členění nabízí jednotlivé kapitoly, které jsou označeny názvem a jménem toho z dvojice, kdo zrovna vypráví. Jako styl psaní se to nečte úplně nejlépe. Ke knize se těžko vracelo, když jsem ji odložila a hlava byla po nějaké době čtení unavená, jak se snažila pobrat text a najít v něm nějaký řád. Je těžké to popsat, je to jedna z knih, které se prostě musí zažít.

„Sláva vzplála prudce jako oheň. Něco na Bleach bylo, na jejich zdrcujícím, rozechvělém zvuku a zuřivém utrpení, které je spojovalo – jako jehla s žílou – s tolika lidmi“

Byla jsem taky zvědavá, jaký bude Kurt – zde se jmenoval Céline. Jak ho paní autorka přivede k životu. O čem bude mluvit, myslet… Přežije postava dvacáté sedmé narozeniny? Někde hluboko uvnitř to bylo jasně poznat, že to je on a zároveň není. Paní autorka zachytila krásně tu rozervanost jeho bytosti a i v postavě Evelyn se neustále zmítaly obrovské vášně, ale velmi uvěřitelným a neskutečně skvěle popsaným způsobem. Pořád se točil ten sebezničující kruh mezi tím, kdy se pokoušeli být čistí a kdy jim v žilách letělo něco cizího. Mezi tím, kdy byli spolu a kdy každý jinde. Nedokázali být bez sebe, i když se navzájem ničili - a i když se dělali šťastnými, nedokázali být spolu. Drogy, hudba, velká láska a ještě větší žárlivost, bolest, štěstí, osamělost. To všechno vyhnané až do krajnosti. Začátek, strmý růst a dlouhý a rychlý pád na zem. Kdyby jen v příběhu nebylo tolik drog! Byl by to krásný, romantický příběh. Jenže nejspíš by to postrádalo katalyzátor všech těch obrovských emocí, které v textu byly a těch nádherných a pološílených vět. Věděla jsem, že drogy chybět nebudou. Že budu číst o rauších, sjetých stavech, absťácích a odvykačkách. Paní autorka nevynechala a nepřikrášlovala nic. Všechny ty pocity, které postavy měly, dokázala svými větami vytáhnout až ze dna duše. Bylo to syrové, skutečné a bolestné čtení.

„Když už jsme se sebrali a zašli na sezení, vždycky jsem mluvila o tom, jak mi heroin dělá zle: kruté bolesti svalů, bušení srdce a rozedrané hrdlo; jste polomrtví, pokojem cválá bílý kůň a vy si toho stěží všimnete. A ten pocit je tak skvělý. Chemický koktejl, který odkapával jako poutač hlásající „Tady máme opojení“, a moje srdce ťapkalo jako ptačí nohy na plechové střeše. Pak, když droga vyslala vojáky, aby provedli zátah na jakékoli mrzuté nebo komplikované myšlenky, rozmetali je na cimprcampr a vztyčily vlajku Šťastné země, se mi tělo zkroutilo jako posolený slimák“

Upřímně obdivuji překladatelku, že si s dost komplikovaným textem dokázala poradit a zároveň do něj všechnu tu krásu, kterou tu opěvuji, včlenit. Škoda, že moje angličtina nedosahuje takové úrovně, abych si troufala na originál, protože by to bylo jistě zajímavé srovnání.

Zdroj

Kniha byla převážně o pocitech a to v ní bylo to nejdůležitější. O lidech, o tom, co pro sebe znamenají a jak jejich odchod – i ten vlastní rukou – ublíží těm, kteří zůstanou. Podle mého názoru stojí za přečtení, ale nesedne každému. Pokud se rozhodnete dát knize šanci, nečeká vás žádný laciný románek na jedno polknutí, ale pořádná jízda, které nebudete vždycky rozumět. Dokážete si ji však užít, pokud umíte ocenit zajímavou práci s textem a příběh, který je daleko od hlavního proudu. Knihu bych určitě doporučila spíš dospělým, nemyslím si, že by mladší čtenáře dokázala získat. A pokud jste někdy poslouchali Nirvánu, bude se vám způsob psaní určitě líbit.

„Pak se jako kostky v dominu rozpláčou všichni. Oplakáváme ty, které milujeme, a to, proč jim musíme ubližovat víc než komukoliv jinému. Pláčeme v úžasu z toho, jak jsou dokonalí, pláčeme, protože jsme opuštění. Protože venku za oknem zlehka kráčejí ve sněhovém poprašku lidé a usmívají se, jejich nohy za sebou nechávají stopy a zjizvují ulici slovy: jdu domů.“

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky si můžete koupit zde.