Thonis

Republika Čechy a Morava
Počet obyvatel: 5 mil. - Státní zřízení: federativní republika. - Hlavní město: Praha. - Příslušnost k unii: Euro-Ruská unie. Měna: rubl. - Čas: 23. století.

Autor: Walter Slovo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 620
Nakladatel: Martin Koláček - eknihy jedou

Anotace:

Podle čeho si vrah vybírá své oběti, kterým likviduje mozek, aniž by jim poškodil lebku? K vraždám přitom dochází na nejbezpečnějším území Euro-Ruské unie, a to v Thonisu, který vzdává poctu starověkému Egyptu.

Detektivní příběh se odehrává v reáliích světa 23. století, které po Velkém úpadku změnila technologie SuanPchan. Čínská technologie z lidí udělala živoucí počítače. Ze znalostí se stala komodita, lidé si znalosti už nepamatují, ale kupují si je ve formě měsíčního pronájmu. Proto se ústřední dvojice může pustit do detektivního vyšetřování, aniž by s ním měla dříve zkušenost. Jak technologie změnila život a sexualitu lidí? Jak lidé vnímají existenci náboženského korporátu? A co se stane, když se při virtuálním sexu nedopatřením potkají lidé, kteří by neměli?

Za recenzní kopii moc děkuji panu autorovi Walteru Slovo. Knihu pořídíte u některého ze svých oblíbených prodejců eknih zde.

Můj názor:

Thonis si ke mně našel cestu sám. Po uveřejnění článku o knize Habitat mě oslovil sám pan autor Walter Slovo a nabídl mi svoje dvě knihy k přečtení. Vybrala jsem si Thonis hlavně proto, že jeho téma je mi bližší než u knihy Kavkazan a navíc jsem o knize zatím žádný jiný názor nečetla. Detektivka z budoucnosti se zapojením prvků starověkého Egypta…  byla jsem zvědavá, jak to bude fungovat :).

Trochu jsem ale obavy měla, přece jen hodnocení na DK 20% (bylo) není zrovna povzbuzující. Já si potrpím na vlastní názor, takže jsem do toho šla. Pan Slovo mi psal, když jsem byla okolo padesáté strany, jak se mi dílo líbí. Odmítla jsem odpovědět s tím, že na začátku nesoudím a dobře jsem udělala. Knize je totiž potřeba dát čas – jednak, aby si čtenář zvykl na přítomný čas, v němž je psaná. A dvak aby si zvykl na to jak je psaná…

Zdroj: zde

Thonis. Luxusní část Prahy na území bývalého Smíchova. Místo, kde žijí bohatí, privilegovaní a kam je tak těžké se dostat žít. Nejbezpečnější místo k žití v zemi, stát ve státě. Thonis je zkrátka prestižní adresa. Život je zde veden ve staroegyptském stylu. Od náboženství přes nábytek až po styl oblékání nebo pohřbu. A do této luxusní čtvrti se díky výhře ve spotřebitelské soutěži přestěhuje rodina Benedikta, která zahrnuje ještě jeho druhou manželku paní Teje a dceru Nefertiti. Ubytování získají opravdu velmi prestižní – v replice Chufuovy pyramidy.

Benedikt je neúspěšný bulvární obchodník, kterého v současnosti živí jeho nožířská dílna. Bohužel je těžce nemocný – má neurologické onemocnění způsobené SuanPchanem. Proto je tak rád, že bydlí v Thonisu. Má totiž lepší přístup k lékům. Jeho druhá žena paní Teje obchoduje se starými knihami a slušně jí to vynáší, protože papírové knihy jsou vzácné a je z nich luxusní sběratelský artikl. Nefertiti má velmi zajímavé zaměstnání, pracuje v jednom z nejzajímavějších odvětví a zároveň v ne úplně atraktivním oboru – nechci moc prozradit, ale má to cosi společného s mrtvými :).

Pan autor obklopí rodinu mnoha dalšími postavami, které, ačkoliv se zprvu zdá, nemají žádný význam pro příběh, nakonec si svou roli najdou a často i důležitou.

Bohyně Harhor. Zdroj.

Hned od začátku jsem v knize našla několik dost zajímavých věcí.

Zaprvé – lidé mají v mozku voperovaný počítačový program SuanPchan. Díky tomu jsou prakticky lidské počítače, neustále online na síti, neustále zásobováni informacemi… Toto bylo v knize zdrojem mnoha užitečných věcí, ale taky mnoha potíží. Představte si, že můžete okamžitě sdílet na internet vše, co vidíte. Představte si, že máte jakékoliv znalosti díky zakoupeným znalostním balíčkům. Můžete si přizpůsobit realitu virtuální projekcí. Užít si virtuální sex. Můžete posílat myšlenkové zprávy a tak se bavit s lidmi bez mluvení. Můžete se připojit na kohokoliv a užít si tak třeba běh v parku a přitom se válet doma na gauči. Antivirový program, který máte v hlavě, vám nedovolí onemocnět. Supr, že? Jenže taky může kdokoliv veřejně nasdílet jakýkoliv váš trapas – okamžitě. Policie může provést paměťový sken. Jakoukoliv informaci o vás si každý může okamžitě najít na netu. Soukromí a anonymita neexistují… Pokud si nemůžete platit znalostní balíčky, je z vás v podstatě hlupák.

Zadruhé – to, jak pan autor použil v moderním světě staroegyptský způsob života, mě hrozně bavilo. Ale bavili mě i další věci, které vymyslel. Zajímavé bylo fungování společnosti a technologie SuanPchanu. Bavila mě detektivní zápletka a bavili mě postavy, obzvlášť ty, u kterých by se dala objevit nějaká ta psycho diagnózka :)

Zatřetí – dlouhé, předlouhé dialogy, ve kterých jsem se občas trochu ztratila. Měla jsem pocit (občas), že mě pan autor až moc poučuje, ať už prostřednictvím řeči svých postav nebo vypravěče. Skláním se před jeho znalostmi, ale já také úplně hloupá nejsem a proto bylo vysvětlování některých staroegyptských věcí zbytečné a jen natahovalo text a zpomalovalo děj. Stačilo by vysvětlit jen neznámé nebo podstatné pro další děj. A přiznávám, že jsem se opravdu něco nového a zajímavého dověděla. Taky jsem se někdy nemohla ubránit obdivu k zajímavým přirovnáním a barvitému a bohatému používání jazyka – toto si v Thonisu opravdu vychutnáte. Pan Slovo se toho nebojí a s rodným jazykem si rozumí.

Zdroj.

Celkově bych možná uvítala, kdyby byla kniha o něco kratší, 600 stran je fakt moc. Kdyby se postavy tak nevykecávaly, mohlo to být kratší svižnější a ne tak náročné na udržení pozornosti, chápu, že lidé předváděli znalosti získané díky počítačovému systému v mozku a taky že si „lepší“ lidi v knize zakládali na kvalitním mluveném projevu, ale soustředění na ty řeči bylo fakt náročné. Často se také něco opakovalo – řekla to postava a zopakoval vypravěč příběhu. Občas také postavy předváděly svůj řečnický um do té míry, že mě to otravovalo, nechápala jsem, proč o něčem mluví a proč vysvětlují tak zeširoka věci, které se mi zdály jasné. Když se pak něco stalo, odpinklo se to na jednom odstavci a šlo se zase mluvit, mluvit, mluvit…

Asi tak u dvacátého procenta jsem si říkala, že to asi přestanu číst, protože rozhovory byly poměrně vyčerpávající, jenže už to nešlo. Mezitím se totiž v knize stalo několik věcí, které se vyvinuly v zápletku téměř detektivně napínavou. A to už jsem byla moc zvědavá na to, abych přestala číst. Poznala jsem také blíže postavy a vztahy mezi nimi a také jsem musela uznat, že pan autor se vyjadřovat umí. Na styl psaní jsem si také pomalu zvykala. Navíc mě začalo hrozně zajímat, jestli jsem tipla správně vraha a co se ještě přihodí. Jediná věc, která mě postupem času trochu štvala, bylo přibývání erotických-sexuálních- sadistických scén, někdy samostatně a někdy se v nich prolínalo všechno. Ne, že bych byla nějak extra prudérní a nesnesla trochu sexu, ale když je ho trochu nadbytek, tak to otravuje. K dobru si ovšem pan autor může připsat to, že ačkoliv byly některé scény násilné a použitý slovník vulgární, nepůsobily lacině a kupodivu ani prvoplánově vulgárně. Hodily se prostě k popsaným povahám daných postav – člověk se zálibou v násilí se asi nebude romanticky milovat na polštáři z růží.

Příběh je taky zajímavá sonda do myslí postav, pan Slovo měl svoje postavy dobře prokouknuté a díky podrobným rozhovorům, vysvětlení a zdlouhavým popisům, je dopřáno i čtenáři prokouknout je raz dva. Takže v tomto ohledu zase musím to přehnané kecání a vysvětlování pochválit. A postavy byly opravdu velmi živé, ať už záporné nebo kladné, byly dobře napsané. Měly takové ty svoje lidské starosti, slabůstky, dobré i špatné vlastnosti. Dokonce chválím i záporňáky :). Někteří byli až nepříjemně reálně odporní, hlavně zmínění psychopati a jiné pomatené existence.

Detektivní zápletka byla zajímavá a v pravdě nerozlousknutelná. Klíč k vraždám, tedy jakési vrahovo schéma, jsem pochopila, ale na vraha jsem pochopitelně nepřišla. Ono to totiž asi ani nešlo :) no uvidíte sami.

Zdroj.

Z hodnocení celé knihy jsem trochu na rozpacích a nevím úplně jak na to jít. Nedá se totiž říct, že by mě kniha nebavila a taky se nedá říct, že by mě bavila stoprocentně. Většinu čtení to bylo prostě padesát na padesát a navíc kniha jako celek vůbec není špatná naopak, nakonec mě to opravdu spíš více bavilo a nebyl problém to dočíst. Pokud si ale nepotrpíte na delší popisy a hodně propracované a dlouhé dialogy, nemyslím si, že by vás dílo výrazně nadchlo. Můžu se ale plést :) takže kdo má rád Egypt a fascinuje ho myšlenka, že jednou bude egyptská civilizace v Praze – jděte do toho!

Omlouvám se za tak moc dlouhý článek, ale zkracovala jsem, jak to šlo a o knize bych toho nakonec dokázala napsat i mnohem víc :). A jak tak nad tím přemýšlím, určitě si ji přečtu znova. Jsem totiž zvědavá, co mi při prvním čtení uniklo. A taky tak nějak doufám v pokračování. Na konci se totiž událo cosi, co by si ho zasloužilo…