Smolný rok

„Bylo mi právě pětačtyřicet a to znamenalo, že nastal smolný rok. Každých patnáct let na nás pánbůh ukáže lhostejným prstem a my se bezmocně řítíme do temnot.“

Autor: Joshilyn Jacksonová
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Ikar
Překlad: Jana Kunová

Anotace:

Každých patnáct let potká Ginny "Velkou" Slocumbovou pohroma, která jí obrátí život naruby. Před třiceti lety na svém prvním večírku otěhotněla a s hanbou a novorozenou dcerkou odešla od rodičů, aby se protloukala jako svobodná matka na vlastní pěst. V patnácti pak přišla do jiného stavu i její divoká dcera Liza, a než vůbec dala své holčičce jméno, zmizela s ní kamsi do světa. Vrátila se až po letech, sice s malou Mosey v náručí, ale také se závislostí na drogách. Nyní uplynulo dalších patnáct let a Ginny s Lizou s hrůzou čekají, zda ve smolném roce dospívající Mosey zopakuje stejný scénář jako ony dvě. Kletba však tentokrát na rodinu dopadá zcela nečekaným způsobem, když Lizu postihne mozková příhoda a zůstává ochrnutá a němá. To je však teprve začátek. Skutečná hrozba přichází, odkud ji nikdo nečekal - z minulosti. V stříbrné truhličce pod vrbou na jejich dvoře totiž leží pohřbené tajemství, které může tři generace žen Slocumbových připravit o všechno, co v životě milovaly a tvrdě si vydobyly. A zatímco Mosey s pubertální drzostí podniká téměř detektivní pátrání, Velká hledá klíč tam, kde je to nejobtížnější - v srdcí a vzpomínkách své postižené dcery.


Můj názor:

Knihu jsem ukořistila jak jinak než v Levných knihách a ani jsem moc nevěnovala pozornost anotaci, protože mě absolutně uchvátila obálka. Nevím ani proč. Zírám tu na ni a pořád na to nemohu přijít. Je pro mě prostě záhadným způsobem přitažlivá, navíc ta truhlička v kořenech stromu slibuje překvapení… Ta kniha si mě sama přitáhla k sobě a já toho rozhodně nelituji :).

„Bylo mi právě pětačtyřicet a to znamenalo, že nastal smolný rok. Každých patnáct let na nás pánbůh ukáže lhostejným prstem a my se bezmocně řítíme do temnot.“

To „my“ v knize představuje tři vypravěčky příběhu, tři ženy z rodiny Slocumbových – Ginny, Lizu a Mosey. Ginny, které obě mladší dívky říkají Velká je maminkou Lizy a babičkou Mosey. Ano babičkou! Velká totiž měla svoji Malou Lizu v patnácti letech, v prvním smolném roce. Přišla kvůli tomu o všechno – rodinu, přátele i dětství. Musela se postarat o dceru a postarala se. Její Malá jí ale tak trochu přerostla přes hlavu a o dalším smolném roce přišla domů těhotná ona. Tak se narodila Mosey, které je teď patnáct let a obě starší ženy s hrůzou čekají, kdy přiletí vrána potřetí. Tentokrát si ale smolný rok vybere svoji daň jinak.

V knize si vypravěčské žezlo na střídačku předávají všechny tři a sledovat jejich úhel pohledu na stejnou situaci je zajímavé. Zatímco Mosey je patnáctiletá puberťačka a je to tak trochu poznat, je Velká prostě velká a řeší problémy už trochu jinak. Také její pohled je jiný a styl vyprávění tomu odpovídá. Liza je v podstatě jen uvízlá v minulosti, ale to neznamená, že by její vyprávění nebylo zajímavé. Vzpomíná na divoké mládí a na to co se tehdy stalo a díky ní se pátrání po tajemství posouvá vpřed v místech, kde je Velká ani Mosey posunout a objasnit nemohou. Má to ale háček. Liza je postižená – nedávno měla mrtvičku, zůstala po ní částečně ochrnutá, nic si nepamatuje, neumí mluvit…  Možná i díky tomu je pobyt v její hlavě o to zajímavější – precizně popsaný, to jak si snaží vzpomenout na slova, jak se jakoby topí ve své vlastní hlavě a znova vyplouvá z hlubiny zapomnění – úžasné! Všechny tři ale bojují za stejnou věc – za rodinu, za to aby byly všechny tři šťastné a zůstaly pohromadě. A právě mezilidské vztahy v rodině Slocumbových byly to, co tuhle knihu dělalo tak zvláštní a poutavou.

Paní autorka popisuje jejich rodinné pouto tak přirozeně, že to postavám Slocumbových žen vdechlo neuvěřitelnou životní sílu. Ani na vteřinu mě nenapadlo pochybovat o tom, že se budou prát jedna za druhou, nejen proto, že nikoho jiného nemají a zbytek města jimi opovrhuje, ale prostě proto, že to tak má být. Že tohle je to, co z nich tvoří rodinu. V naprosté většině knih na mě tyto věci působí nevěrohodně, ale tady to tak nebylo. Ostatní postavy byly také velmi dobře zpracované, ať už se jednalo o Moseyna kamaráda Rogera, novou kamarádku Patti, policistu Lawrence, který patřil k minulosti Velké nebo o jakoukoliv jinou postavu, každé byla věnovaná stejná péče a byly pěkně uvěřitelné a pochopitelné. Vztahy mezi nimi plynuly s lehkostí, ať už byly kladné, záporné nebo prostě jen komplikované, byly dokonale živé.

Paní Jacksonová navíc vypráví svůj příběh tak dovedně, že se čte lehce a úplně sám. Střídá svoje hrdinky přesně v tu pravou chvíli a postupně a pomalu odhaluje tajemství minulosti, které vykouklo z podkořenů vrby. Teď zpětně si říkám, že jsem asi mohla vytušit, jak to všechno bude, ale paní autorka odkrývá karty pomalu a tak šikovně, že neprozradí nikdy víc, než je potřeba pro daný úsek knihy. Použitý jazyk je neobyčejně půvabný, plný bohatých a pestrých přirovnání a zajímavých slovních spojení, což je i zásluha překladatelky, která nepochybně při tomto překladu potila krev a odvedla vynikající kus práce. I témata, kterých se kniha dotýká, jsou velmi silná – rodina, mezilidské vztahy, předsudky, pomsta, láska, nenávist, smrt, drogy…  a hlavně mateřská láska, která je díky postavě Velké přítomná snad na každé straně. Přidejte si k tomu jemný humor a máte dokonalý příběh – tenhle příběh.

Kniha pro mě má jak použitým stylem vyprávění, tak jazykem i příběhem a ryzími, živoucími postavami neuvěřitelné kouzlo a jsem moc ráda, že jsem ji v LK nenechala ležet. Že se pokusím sehnat i další díla paní autorky asi nikoho nepřekvapí :).