Černá Hora 2010 - Durmitor

Letošní nejdelší výlet na hory už je víc jak měsíc za mnou a já pořád nevím co o něm bližšího napsat. Fotky na picasa už jste všichni určitě viděli – tedy aspoň ti z vás, kdo se chtěli podívat. Tak tedy zkusím nějaký komentář k výletu do jedněch z nejkrásnějších hor, jaké jsem zatím viděla.

Banda se tentokráte sešla opravdu dobrá, celkem devět lidí, :) posbírali jsme se k odjezdu o krásné dvě hodiny později a druhý den večer už jsme rozbili první tábor v kempu Razvršie (1100m) u městečka Žabljak.
Ráno se pochopitelně začali sbírat mraky, to nám bylo víceméně jedno, takže jsme vyrazili i tak – v pláštěnkách – na Točniaku nás chytil největší déšť toho dne, potom už bylo dobře. Jako průvodce nám sloužil první z místních průvodců GPpeS :) Ti se pravidelně střídali – v každé zastávce nový jedinec.

Šlo se zatím fajn, sice do kopce, jak už to bývá, ale nijaký závratný stoupák to nebyl. Krásně se šlapalo dolinou Velika Previja odkud mám také největší část fotek z prvního dne. Na noc jsme zakotvili v plechové boudě zvané Bivak Alpin ( cca 1800+) pod vrcholem Šlemenie – na fotkách je to ten velice velký :). Jako ubytko doporučuju – když se narve devět lidí a jedno brčko do plechové boudy s domácí červíjakou lihovinou, stojí večer za to. GPpeS spal venku i se svým kámošem.

Druhý den se šlo dále směrem ku vrcholkům hor. Hned od bivaku Alpin začal teda hromský krpál až na hřeben Velika Kalica (2100 m). Nebylo to daleko jen hodně nahoru. Taky jsme prošli první sněhová pole, což bylo v tom horku docela příjemné.
Na Velike Kalici jsme šoupli bágly do kleče a vyrazili – někteří – na vrchol Terzin Bogas (2314 m) a posléze i na protější Veliky Meděd (2320 m). ani nevím, který se mi líbil více. Zajímavý překážkový výstup byl na oba, rozhled také parádní.
Na noc jsme sešli na druhou stranu hřebene po stezičkách pro kozy a ovce … a turisty :) přes suťovišťata až do kempíku, či spíše salaše Katun Lokvica (1850 m). Kromě houfce lidí z nejmenované cestovní kanceláře a oveček se tu sešlo také větší množství GPpSů, což zaručilo zábavný večer – že Deri :).

Třetí den jsme si užili poměrně náročný výšlap ledovcovým dolem k ledové jeskyni – mega krpál :), ale zato krásnou krajinou – sotva jsme se vydrápali nahoru, mazali jsme zas dolů do Dobry Dol a odtud už do sedla (2350 m) pod místním nejvyšším vrcholem Bobotov Kuk ( 2523 m). Vzdálenosti zas nebyly veliké, jen se na ten flák cesty narvalo větší převýšení.
Z podvrcholu Bobotov Kuk (až nahoru jsme nešli z časových důvodů, bohužel, první vyhlídka 2400 byla taky luxus) byl úžasný pohled na okolní hory, hlavně nás zaujalo zvláštní tvarování zdejších skalin (kdo viděl fotky ví). Dlouho jsme se ale nezdrželi, protože nás čekal ještě sešup na druhou stranu hor k jezírku Zeleny Vir, kde jsme hodlali tu noc zakempit.
Cesta přes sedlo Samar byla poněkud dobrodružnějšího charakteru, téměř by se dalo říct lezení. No … vlastně už to na pár místech lezení bylo :) Zde již někteří členové výpravy měli všeho plné kecky a to netušili, co nás ještě ten den čeká. Do Planinárského domu Škrka ( 1723 m) u jezera to byl slušný sešup a navíc docela flák cesty.
Za třetí den jsme dali celkem poctivých 10 hodin chůze. Ta nejkrásnější část Durmitoru byla tímto za náma – v tuto podvečerní utahanou hodinu to ovšem bylo líto jen mě :) otužilci dali koupel v jezeru a spali jsme všichni jak brouci.

Poslední den už byl jen sestup do údolí na Sušicko jezero (1300 m) pochod džunglí bodláků a travin až nad hlavu – pochopitelně pršelo – byl skutečně neobyčejný zážitek :) Lesní cesta byla sice značená ale pěkně zarostlá – moc lidí to tu zjevně neprošlapávalo. Ovšem místní vodopády jsou fajn.
Spali jsme opět v Žabljaku a další den následoval přejezd k dalšímu pohoří – Prokletije …