Temnota

Drak. A sestra. A kníže.

Autor: Kiersten Whiteová

Série: Dobyvatelská sága (1. díl)

Překlad: Hana Netušilová, Kristýna vyhlídková

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2018

Počet stran: 424

Můj názor:

Marně vzpomínám, co přesně mě na knize kdysi zaujalo tak, že jsem ji chtěla přečíst. Výsledné dojmy po dočtení totiž zcela zastínily očekávání.

Na poměry YA nabízí kniha opravdu zajímavý příběh, ve kterém dostane slovo skutečná historie daleko víc než romantické pletky a trable s láskou hlavních hrdinů. I když ani to v příběhu nechybí.

 

Anotace:

Nikdo ve skutečnosti neočekává, že princezna bude drsná a samostatná. Ale Lada Dracula je přesně taková. Od chvíle, co byla společně se svým mladším bratrem vyhoštěna ze své vlasti Valašska a jejich otec zmizel, je vychovávána na osmanských dvorech a vždy věděla, že je pouhým pěšákem v cizí hře - a nehodlá se s tím smířit.Tajně trénuje a chystá se na den, kdy přijde její čas, ona uprchne a vypraví se do své domoviny, aby zde uplatnila právo prvorozené a stala se vladařkou. Ale jednoho dne potká Mehmeda, jednoho ze synů samotného sultána. A vše se rázem zkomplikuje. 

…

Historii si paní autorka pochopitelně přizpůsobila vlastním potřebám, ale kniha ponouká k tomu vyhledat si, jak to skutečně bylo. Při tomto vyhledávání jsem objevila ledaco, co mi uniklo a díky knize jsem si zajímavě doplnila znalosti, aniž bych měla pocit, že se něco učím :). Navíc je příběh Osmánců, křesťanů a knížete Dracula zajímavý a já jsem zatím nečetla nic podobného – rozhodně ne v YA fantasy. Už jenom kvůli tomu stojí kniha (trilogie) za to. Příběh je navíc podáván poměrně drsným způsobem, což by knihu mohlo přiblížit starším čtenářům.

Kolikrát jsem byla překvapená, když jsem si při čtení uvědomila, jak mladí vlastně hlavní hrdinové jsou. Ale nebylo divu, že působili starším dojmem. Paní autorka jim připravila nelehké osudy, které nebyly úplně nereálné. K obecným znalostem historie patří i toto období, kterým se paní autorka zabývá a tak jsem při čtení tak nějak věděla, že podobně se všechno klidně mohlo stát – konec konců brát si jako záruku poslušnosti otců jejich děti bylo v určitém období běžné a praktické opatření. Dost událostí a faktů jsem si však musela (a chtěla) dohledat, protože mě to opravdu zaujalo. Přiznávám, že moje znalosti historie se drží spíš středu Evropy, možná víc k jejímu západnímu konci. Bylo příjemné si přečíst i něco o tom, co se dělo na východě – v oblasti Valašska, Konstantinopole a osmánské říše. Za to rozhodně bod navíc – kniha dokázala vzbudit zájem o skutečnou historii a paní autorka dokázala události pěkně využít pro svoje záměry.

Romantická linka nabízí hodně zajímavě pojatý milostný trojúhelník, který nebude vadit snad nikomu. Fakticky by se dalo říct, že to nebyl ani trojúhelník, jak je běžně chápán. Za mě se jednalo prostě o vztah a jedno nešťastné a nenaplnitelné zamilování se. Překvapením bylo, že hlavní hrdinové přistupují ke svým citům poměrně dospěle a nijak zoufale na nich nelpí. Dokážou fungovat v životě a se svými city prostě žít, pokud je vyhodnotí jako nereálné. Taktéž mají své priority, které musí mít – a často i dostanou – před city přednost. Občas neváhají ani vzájemné city využít ke svému prospěchu nebo jako součást strategie. V průběhu děje se také posouvají dál, poznávají nové lidi a jejich city se mění s nimi, dostávají novou podobu, vyvíjejí se. Vše je navíc podané tak, že to nepůsobí přeslazené, vyhýbají se tomu všemožná klišé. Měla jsem strach ze záležitostí stejnopohlavních párů, protože to není zrovna můj šálek čaje a v literatuře to nevyhledávám. Tady však musím konstatovat, že to tam prostě patřilo a přispělo to právě k oné originalitě vztahů mezi hrdiny.

Ve třech knihách je na vývoj všeho dost času. Všechno má svůj prostor a potřebný čas a tak působí povahy hlavních hrdinů i jejich prožívání přirozeně. Všechno začíná už v dětství hlavních hrdinů. Tyhle začátky mě obvykle nebaví, ale tady byly jejich osudy natolik zajímavé a napínavé, že mě zaujalo už toto. Navíc události, které postavy v dětství zažily, formovaly jejich povahy později a paní autorka neudělala v tomto ohledu žádnou botu – všechno se jí propojilo do jednoho funkčního celku.

Bylo dokonce jedno, jestli jsem si postavy oblíbila nebo mě štvaly – ano, něčím mě štvaly, jenže nesnažily se být jiné, než jaké skutečně byly a jaké musely být vzhledem k jejich životu. To je obrovské plus. Nikdo by přeci nečekal od vládce Osmanů, že kvůli lásce udělá nějaké nesmyslně vášnivé gesto a obětuje například své plány na obsazení Konstantinopole.

Celou trilogii jsem slupla hned po sobě a žádné přesycení jedním příběhem nebo nuda nenastaly. Naopak děj plynul pěkně, možná místy ne úplně rychlým tempem, ale na nezajímavost příběhu si opravdu stěžovat nemůžu.

Takže ano, celkové hodnocení nemůže být jiné, než že tahle trilogie je prostě dobrá. Nadprůměr v rámci žánru, originální příběh, uvěřitelné postavy a velmi zajímavé historické pozadí, ve kterém postavy žijí. Kniha určitě zaujme i starší čtenáře a bylo by škoda vyhnout se jí jen kvůli zařazení do YA.

Ve stínu hvozdu

Autor: Naomi Noviková

Překlad: Milan Žáček

Vydal: Host

Rok vydání: 2019

Počet stran: 488

Můj názor:

Strašně mě baví inspirace slovanskými a podobnými méně používanými pohádkami a mýty. Úspěch proto u mě měla třeba kniha Medvěd a slavík, Píseň zimy (moje články o podobných knihách dám na konec). A tahle nová kniha tedy byla k úspěchu už na půl cesty hlavně díky tomu, že se lišila. Proto jsem neváhala s koupí, i když na čtení přišla řada až o dlouhou dobu později.

…

Nedaleko vesnice Dwernik, odkud pochází hlavní hrdinka knihy Agniezska, se nachází několik pozoruhodných míst. Jednak věž čaroděje Draka, který je pánem zdejšího kraje a pak také Hvozd. Podivný, tajemný a nepřátelský.

Stejně tak nepřátelská se však zdá být i věž a její obyvatel. Vždyť každých deset let si odnese do věže dívku, která toho roku dovršila sedmnáct let. Nikdo netuší, proč si je bere a ani co se tam s nimi děje. Jsou u čaroděje jako služebné? Vesničané se ale podřizují čarodějovým nárokům z toho prostého důvodu, že je ochraňuje před neustávajícími útoky Hvozdu. A navíc – dívkám zřejmě nic vážného nehrozí. Po deseti letech se vracejí živé a zdravé, ale nepochopitelným způsobem změněné a nezůstávají v rodné vsi dlouho.

V roce, kdy příběh začíná, je připraveno několik dívek k tomu, že si jednu z nich Drak odnese. Všechny jsou v klidu, protože dopředu tuší, že to bude Kasia ta nejhezčí, nejtalentovanější z nich. Drak se ale rozhodne unést do věže Agnieszku. Tak trochu třeštidlo ve věčně ušpiněných šatech. Proč si ji vybral? Tak to nechápe ani ona sama.

…

Na knize je spousta věcí, kterými se odlišuje od jiných. Nejde jen o pohádky, kterými je inspirovaná a které mnohem víc připomínají ty naše, poněkud temnější a hrůzostrašnější, než avizovanou Krásku a zvíře – což upřímně netuším, kde se vzalo ani od koho jsem toto slyšela (četla) první. Já jsem tam nic z toho nezachytila. Osobně si myslím, že o žádné převyprávění nejde a Ve stínu hvozdu je čistokrevně originální příběh inspirovaný úplně něčím jiným, než je stokrát přepraná Kráska a zvíře. Vyzdvihla bych hlavně opravdu úžasně nápaditou magii a perfektně zákeřné zlo.

Nikdo mi nevymluví, že ve slovanském folkloru je nejlepší zlo, a tady bylo zvláště pěkně zpracované a inteligentní a (všeho)schopné. Měla jsem z něj pocit skutečně mocného protivníka, kterého nebude lehké porazit. A taky že ano! Hvozd bojoval všemi prostředky, posiloval svou moc, šířil ji, intrikoval a to vše s nečekaně velkým úspěchem. Využil doslova každou skulinku, to dobré i to špatné v lidské povaze a jeho důvod, proč to všechno dělal, musel uznat snad každý.  Nebylo to „protože proto“, že by se jednou ráno Hvozd probudil, získal vědomí a rozhodl se ovládnout svět. Jeho motivaci jsem se na konci dozvěděla a uznala za dobrý důvod, proč dát lidem na frak.

Dobro si muselo vybojovat doslova každý krok a často se ukázalo, že zlo je přeci jen lepším stratégem a je o nejmíň půl kroku napřed. Hrdinové však měli za co bojovat a jejich důvody proč v boji vytrvat byly stejně opravdové, jako motivace Hvozdu.

Proti temným čachrům Hvozdu autorka nasadila velmi pěknou magii se zajímavým fungováním. Magie hlavních postav na sebe reagovala velmi přesvědčivě a moc krásným způsobem. Autorce se podařilo docílit toho, že ze stránek přímo proudila, když se oba čarodějníci pustili do kouzlení. Líbila se mi také myšlenka, že nejen žák od mistra se může učit, ale že i mistr může získat tím, že přijme učedníka. I kdyby to bylo jen uznání jiného pohledu na věc a akceptování toho, že učený z nebe nespadl a způsobů, jak něčeho dosáhnout může být víc.

Dalším jednoznačným plusem byly postavy. Ať už šlo o hlavní nebo vedlejší, byly opravdu podařené. Jistě, mohla bych v nich hledat určité archetypy, kdyby se ovšem autorce nepodařilo je zpracovat tak, že mě podobné srovnávání ani nenapadlo. Když si vezmu třeba onoho protivného samotářského čaroděje Draka s jeho jízlivostmi na adresu Agnieszky, nejednalo se o žádnou morousovskou masku, která z něho spadne v momentě, kdy pozná, jaký talent si ve vsi uloupil. On prostě byl takový nabručený introvert a v příběhu jsem poznala proč.

Líbilo se mi, že hlavní hrdinka nebyla na první pohled ničím výjimečná. Nebyla nijak zvlášť krásná, nijak speciálně nadaná, ani ne moc ženská. Spíš byla prostě svoje, dělala si věci po svém a přemýšlela neobvyklým způsobem, pro který se těžko hledaly škatulky v jinak ukázněném kouzelnickém světě respektujícím pravidla. Proto pro ni bylo překvapením, když Drakova volba padla zrovna na ni. Na druhý pohled se dal odhalit její talent pro katastrofy všeho druhu a mimořádné nadání ušpinit a zničit si šaty. Tohle byla věc, která Draka – milovníka řádu a pořádku, vytáčela do běla. Ona sama v průběhu příběhu doznala výrazné změny, ale ve své podstatě zůstala stejná. Paní autorka u ní, stejně jako u Draka, nesáhla na to, co ji skutečně definovalo. Nechala ji vyrůst jen ve věcech, ve kterých vyrůst mohla na základě událostí, které se děly.

Příběh mi připadal příjemně vyvážený, i když ke konci pochopitelně bylo víc akce než na začátku, kdy bylo nutné poznat hrdiny a prostředí. Kniha však dokázala udržet pozornost úplně celá a bez problémů. I v pomalejších místech se pořád něco dělo a seznamování na začátku se paní autorce podařilo. Zaujmout od první stránky není úplně snadné a ne každé i velmi dobré knize se to povede. Paní Noviková slavila úspěch. Nejvíc mě bavily části, kdy byla Agnieszka ve věži nebo ve Hvozdu, královské sídlo jsem si tolik neužívala, protože se mi zdálo, že to není ono, o kom tento příběh je, i když bylo důležitou součástí. Paní autorce se nejspíš povedlo přenést na mě pocity Agnieszky, která se ve městě cítila divně a chtěla odtud co nejrychleji domů. Hlavní a nejzajímavější byl Hvozd a všechno co se ho týkalo přímo a bylo mu nejblíže.

Co jsem v příběhu tak trochu očekávala a stejně mě dokázalo překvapit, byla romantická linka. Paní autorce se zcela podařilo vyhnout se kýčům a klišé. Romantika byla velmi milá a uvěřitelná. V příběhu vůbec nešlo o ni a vlastně se přihodila jen tak mimochodem. Oba partneři na sebe reagovali přirozeně bez nějakých zbytečně vyhrocených situací. Oceňuji, že bylo jasně viditelné, z čeho jejich vztah vyšel a kde se vzájemný cit vzal, žádné lusknutí prstu a svatba na obzoru. Podle mého jim to sedlo skvěle a vůbec nevadí, že jejich vztah byl spíš jen tak na okraj. I kdyby se paní autorka nakonec rozhodla žádný do příběhu nedat, nevadilo by to.

Ve stínu hvozdu byla moje první kniha od autorky a sedly jsme si na první dobrou. Další knihy rozhodně číst budu, protože jsem si jistá, že v nich najdu zajímavý příběh, hrdiny, kteří mi budou stát za pozornost a všechno bude navíc sepsáno čtivým stylem s citem pro vyprávění.

Podobné knihy na bloGu:

Medvěd a slavík - článek

Dívka ve věži - článek

Zakletá - článek

Píseň zimy - článek

Anotace:

Agnieszka miluje své domovské údolí, klidnou vesnici, lesy a průzračnou řeku. Na hranici její domoviny však stojí zlověstný Hvozd plný zlomyslné moci, jehož stín tíživě dopadá na její život.

Aby zlé síly zůstaly v Hvozdu, spoléhají lidé z údolí na chladného a nevypočitatelného čaroděje, známého pod jménem Drak. Ten však za svou pomoc vyžaduje hrozivou cenu: každých deset let mu musí jít sloužit jedna dívka, která se poté už nedokáže vrátit zpátky do údolí a je z něj navždy vykořeněná.

Další volba se rychle blíží a Agnieszka má strach. Každý tuší, že tentokrát si Drak vezme její nejdražší přítelkyni Kasiu — krásnou,hodnou, statečnou Kasiu, která je vším, čím Agnieszka není. A neexistuje způsob, jak ji zachránit. Ale když Drak konečně přijde, překvapivě si vybere někoho jiného...

Nevlastní sestra

 

„Je to zvláštní, že ano, jak právě ty příběhy, které se nikdy nevypráví, jsou ty, které nejvíce potřebujeme slyšet.“

Knihu jsem si pořídila už dávno, nalákána tématem. Málo kdy se mi pod ruku dostane příběh, který vypráví o tom, co bylo po tom kdy „zazvonil zvonec a pohádky byl konec“. Tady navíc byl ještě bonus v tom, že šťastný konec nastal pro krásnou a hodnou Popelku – jenže příběh vypráví o tom, jak to bylo dál pro její ošklivé a zlé nevlastní sestry. Kdo by odolal?

Anotace:

Isabelle by měla být navždy šťastná – princovu lásku má na dosah ruky. Až na to, že ona není ta krasavice, která na plese ztratila střevíček. Je tuctovou nevlastní sestrou, která si usekla prsty na noze, aby se do botky vešla. Když princ odhalí její podvod, s hanbou ji vyžene. Isabelle se ale nevzdá a neskloní hlavu před světem vážícím si pouze krásy. Naopak. Rozhodne se všem ukázat, že je v ní mnohem víc, než si všichni myslí!

…

 

Někdy se stane, že sáhnu po knize a očekávám zábavný příběh k oddechu. A pak nestačím zírat, co se z toho vyklube. A přesně to se mi stalo s Nevlastní sestrou. Zaujala mě tématem o Popelčiných sestrách, které se staly hrdinkami svého vlastního příběhu. Jako správná pohádka nabídla kniha zábavu i poučení a náhled na problémy, které tu vždycky byly a troufám si říct, že budou nadále.

Kniha si drží dvě linky – jednu z „opravdového“ života sester a druhou, tu víc fantasy, kde vystupují postavy sudiček jako správkyně neměnného a předem daného osudu a postava potřeštěného pana Šance, který proti nim bojuje o každou lidskou duši, která má sílu svůj osud změnit.

Postava Šance byla taková lehce šílená, trochu připomínala tarotového blázna. Se svou společností individualit a přístupem k životu působil lehkomyslně a potřeštěně. Neodolal žádné výzvě, bláznivému nápadu nebo zábavě – prostě perfektně odpovídal své nátuře „chopit se každé šance“. Sudička oproti tomu byla vypodobněna jako temná trochu strašidelná babice. Něco jako královna ze Sněhurky (nebo stará, přísná učitelka matiky :)). Působila tak dojmem nevyhnutelnosti osudu, nabádala k podvolení se a vzdání se všech šancí na lepší osud. Ten rozdíl mezi nimi se mi líbil, byli oba dobře popsaní tak, aby ztělesnili podstatu své role.

Jako hlavní postava v knize byla představena zlá sestra Isabelle. To je ta, která si ostrým nožem ufikla prsty, aby se dostala do skleněného střevíčku. Isabel je vznětlivá, sobecká, zahořklá a rozzlobená na celý svět. Taky není moc hezká a kulhá. Dle svého názoru má na vztek právo. Jí vzali všechno, všichni ji nenávidí a její sestra je lidem milovanou královnou. Jenže to není ten moment, který ji přiměl být zlou – Isabelle brali všechno už od malička. Vychovali z ní zlou nevlastní sestru tak dobře, že není cesty zpět. Isabel raději zůstává taková, jakou ji svět vidí, protože pod vším tím vztekem se ukrývá strach z toho, aby jí znova na něčem záleželo – ztratit to totiž bolí.

Právě o její duši budou bojovat stará sudička, pan Šance a kmotřička víla. Jeden bude mařit všechny šance, druhý ji postrkovat na správnou cestu a třetí přispěje pomocí a radou. Vlastní cesta ale bude stát Isabelle spoustu úsilí a odvahy se za ni trochu poprat.

„Věř tomu, že si svou cestu můžeš určovat sama. Nebo nevěř. Tak jako tak budeš mít pravdu.“

 

Kniha mi nabídla zajímavý pohled na osobnosti a životy nevlastních sester. Je docela zajímavou studií povahy šikanovaných a šikanujících v jedné osobě. Působí to všechno nesmírně logicky a z ošklivé sestry Isabelle, která byla v původní pohádce „prostě zlá“ to najednou dělá člověka, který může být leckomu blízký v jeho prožívání a už není tak snadné ji odsoudit. Zato je mnohem jednodušší ji chápat. A už pár stránek od začátku se jen těžko najde čtenář, který by se odvážil „hodit kamenem“.

„… Jaké to pro ni bylo, být tak osamělá, nemít žádné přátele kromě myší? Dumala Isabelle. Potom si s ostrou bolestí uvědomila, že nemusí dumat, protože to ví…“

K zamyšlení předkládá autorka otázku, čím je definován člověk.  To, že je ošklivý přeci neznamená automaticky, že musí být zlý, líný, drzý a hloupý. V pohádkách ovšem ano. Je to hluboko zakořeněný stereotyp a paní autorka ho úspěšně narušuje tím, že dala zlým sestrám jiný život, osobnost a vlastnosti než to, že jsou prostě ošklivé a tím pádem zlé a hotovo. Svou roli v jejich životech a povahách hrálo taky to, jak se k nim lidi chovali od dětství. Byly ponižované pro ošklivost, ambiciózní matka v nich potlačovala osobnosti a záliby a nutila je dobře se vdát, protože nic jiného se přeci pro holku nehodí. Její snahy udělat z nich krásky vedly jen k dalšímu výsměchu a ponižování. A začarovaný kruh stvořil nešťastné opuštěné bytosti snažící se vyhovět matce, žijící bez lásky, štěstí a naděje do budoucna. Krásná a dobrá Ela se tak v Isabelliných vzpomínkách jeví jako Paní Dokonalá a nedostižný vzor. S jejími dokonalými vlastnostmi a krásou matka týrá a poměřuje méně dokonalé sestry a pěstuje v nich stud a závist. Vše se nakonec obrátilo v zášť vůči té nejlepší. A dvě (ne vlastní vinou) neúspěšné sestry se nakonec spojí. Zničené posměchem už považují za výsměch všechno a podle toho se chovají.

„ …Růžové? Zeptal se při pohledu skrz čočky. Nebyla to jeho oblíbená barva. …Jinak se na život smrtelníků těžko dívá. Zkus to čirými čočkami a zlomí ti to srdce…“

Témata, kterým se autorka věnuje: mezilidské vztahy, oblíbenost = krása, zloba = ošklivost, právo na vlastní život a směřování – jsou dost aktuální i dnes. Některá byla opravdu k zamyšlení a věřím, že se s nimi potýká někdy každý z nás. Našly se však i takové myšlenky, které v příběhu divně trčely svou rádoby hloubkou a zbytečným moralizováním. Jakoby se snažily moc uměle navést čtenáře k té správné myšlence, což podle mě nebylo nutné. To, oč paní autorce šlo, není těžké v příběhu najít a nemusí se složitě pátrat mezi řádky.

Všechna tahle témata jsou šikovně zasazena do prostředí Francie. Princ si sice vzal svoji Popelku, ale na šťastný konec to nevypadá. V zemi zuří válka a nezkušenému panovníkovi se nedaří s ní bojovat. Lidé chudnou a ti, kteří ve válce nebojují a neumírají, mají co dělat, aby uživili rodiny a dostáli i odvodům do armády. V takové době, která je nesnadná už sama o sobě, je těžké snažit se změnit svůj osud. Pro Isabelle je to kupodivu ideální chvíle. A tak žena, kterou okolí podceňuje, má podmínky, aby uspěla v tom, co chce.

„…žaludek se uspokojí snadno. Je to hlad v srdcích, co nás zabíjí.“

Styl psaní je skvěle přístupný. Čte se to prostě perfektně. Dobrý nápad si tu podal ruku s kvalitním zpracováním. Líbí se mi, jak autorka pracuje s osudy postav a proplétá je. V takových těch malých okamžicích, kdy jedna postava ovlivní nějakým činem druhou, aniž by ji znala a aniž by věděla, co tím způsobí. V tom celkovém obraze, kdy šlo v knize o změnu osudu, jsem se na podobné drobnosti soustředila o to víc a bavilo mě, když se tam nějaké takové nevědomé dotknutí stalo.

Také psychologie postav je dost dobře zpracovaná – což už asi vyplynulo z výše napsaného – jejich osudy díky tomu lze sledovat s napětím a očekáváním. Protože je to pohádka, pomůže si autorka občas nějakým tím kouzelným darem, ale to vůbec nevadí. Naopak je to dobře. V reálném životě by změna, kterou Isabelle musí projít, nejspíš nebyla možná. Nebo by chtěla dobrého psychologa. V pohádce si naštěstí vystačí sama se sebou a dobrou kmotřičkou vílou, což je určitě zajímavější na čtení než sezení na psycho-pohovce. Kniha není psaná nijak ponuře a depresivně, ale spíš nabízí pohled na onu naději, která je tu pro všechny, co najdou sílu si ji vzít a držet se jí. Při čtení se tedy lze chytit linky k zamyšlení nebo ji jen nechat plynout na pozadí a soustředit se na pěkný děj.

Nevlastní sestra nabízí příběh o životě, o tom, jaký může být. Je o cestách, které si můžeme zvolit – snadných nebo obtížných. O ztrátách a nálezech, štěstí a neštěstí a o vině a odpuštění.

A taky je to příběh, který není nikde vidět a moc se o něm nemluví. Škoda. Právě takovéto pohádky mají dost co nabídnout.

„Je to zvláštní, že ano, jak právě ty příběhy, které se nikdy nevypráví, jsou ty, které nejvíce potřebujeme slyšet.“

O knize:

Autor: Jennifer Donnelly

Překlad: Adéla Špínová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 376

Mráz pod kůží

 

Odříznutá chata v horách, pět bývalých kamarádů a nevyřízený účet s desetiletým úrokem...

Já thrillerům moc nedám. Čtu je spíš občas a hodně pečlivě si vybírám. Musí mě zaujmout něčím víc, než jen prostě napětím a vrahem a hrdinným vyšetřovatelem. Musí mít nějakou přidanou hodnotu. Mráz pod kůží v nabídce dost čněl – jednak je o snowboardingu a partě přátel, která ho kdysi provozovala závodně, což je pro mě samo o sobe zajímavé a pak taky – a to je velké plus – ho píše autorka, která přesně a z vlastní zkušenosti ví, o čem píše.

 Anotace:

Pět bývalých přátel přijíždí do Le Rocher, malého lyžařského resortu ve francouzských Alpách. Mají se zde setkat poprvé po deseti letech od doby, kdy společně trénovali na jeden z nejdůležitějších snowboardových závodů své kariéry.

Brzy po příjezdu k lyžařskému středisku na vrcholu ledovce však zjišťují, že si s nimi někdo krutě zahrává. Horská chata je opuštěná, lanovka se zastavila, ani jeden z nich nemůže najít svůj mobilní telefon a ve společenské místnosti na ně čekají pokyny ke hře. Hře, která jim má připomenout Saskii – členku jejich někdejší party v době, kdy jich bylo ještě šest.

Pak se ale něco stalo. Saskia v den závodů za podivných okolností zmizela. A právě letos, po dlouhých letech, kdy byla pokládána za pohřešovanou, ji úřady oficiálně prohlásili za mrtvou.

Všechny začíná sžírat nepříjemný pocit a nemohou se rozhodnout, jestli jsou horší nevysvětlitelné záhady, které se v chatě dějí, nebo sněhová bouře, která jim znemožňuje z ní uniknout. Jedno je však jisté: nikomu z přítomných se nedá věřit. Někdo je sem totiž vylákal schválně. Někdo, kdo touží zjistit pravdu o tom, co se stalo se Saskií. A ten někdo se nezastaví před ničím.

Thriller s rychlým tempem a tíživou klaustrofobní atmosférou, plný vzájemného obviňování a nedůvěry, se stal ještě před vydáním senzací a práva na něj byla prodána do 18 zemí.

…

Partička lidí uzavřená na místě odkud nemůže, spojená nějakým dávným tajemstvím a ohrožovaná neznámým člověkem? To nezní nijak extra originálně. Dokonce i já jsem pár takových knih už četla. Takže proč se pouštět do této?

Já jsem k tomu měla hned několik důvodů:

Prostředí – to je první důvod, proč jsem si knihu vybrala. Protože samotný fakt, že se jedná o thriller, mě nelákal skoro vůbec a thrillery v nabídkách mám spíš tendenci přehlížet. Jenže ono neodolatelné prostředí zřetelné z obálky mě nalákalo na to, přečíst si anotaci. Pak se přidala chuť na příběh o snowboarďácích a opuštěné zimní chatě zahalený do hávu jakéhosi společného tajemství. A při otevření knihy došlo i na dokonale vybudovanou atmosféru a skvělé postavy. Všechno toto způsobilo, že jsem knihu nedokázala odložit.

Paní autorka svůj příběh vypráví ve dvou dějových linkách, které od sebe dělí deset let. Své postavy tak představuje v minulosti, jako dvacetileté snowboarďáky, užívající si svůj talent a soutěživost na svazích lyžařského resortu ve Francii. Společně se připravují na závody a vznikají mezi nimi jak lásky a přátelství tak řevnivost a nenávist. Všichni jsou temperamentní a soutěživí a všichni mají pár negativních vlastností, jak už to tak bývá. A pak je tu jedna ze slečen, která má povahu opravdu všivou. Neštítí se ani špinavých triků a podrazů, aby vyhrála, protože vyhrát se musí za každou cenu. Bojuje se o místo v žebříčku, o sponzory nebo prostě jen o to, kdo je lepší. Vzájemné soupeření a lásky i nenávisti nakonec přispějí k tomu, že se stane neštěstí, které partu přátel rozdělí na dlouhých deset let.

Druhá linka se odehrává v současnosti. Postavám je přes třicet, někteří už ani na boardu nejezdí. Ta věc, která se stala v minulosti, je ale pořád silně ovlivňuje a svým způsobem určuje jejich život. Pět lidí z původní partičky se na pozvání sjede ještě před začátkem sezóny na opuštěné horské chatě a nemohou pryč. Někdo nebo něco si s nimi ošklivě hraje, vyvolává zpět duchy minulosti a manipuluje. Všichni jsou na pochybách, komu se dá věřit, protože nějaké tajemství a máslo na hlavě mají všichni. A z původně rozpačitého vzpomínkového setkání po letech se stává napínavý boj o život.

Obě příběhové linky – minulá i současná, se skvěle doplňují a přihrávají důležité informace o vztazích mezi postavami a o dění přesně v tu pravou chvíli, kdy jsou potřeba. Každá část má navíc svou typickou náladu a atmosféru, která se na stránkách line.

V kapitolách „tehdy“ se stupňuje napětí a rivalita, lásky i nenávisti jsou parádně vyhecované soutěživostí, žárlivostí a prostředím, kde se jeden druhému nemůže tak úplně vyhnout. Jak se říká - přátele si drž blízko a nepřítele ještě blíž. Zároveň však měla linka z minulosti i příjemně vzrušující a pozitivní nádech soutěží a vitalitu party mladých lidí, kteří užívají života. Doslova z nich prýštila chuť jezdit, být na horách a žít naplno.

V současnosti jsou vina a nedůvěra hlavními psychologickými faktory, které rozkládají skupinu zevnitř. Každý z nich v minulosti měl nějaký konflikt se Saskií, každý mohl nějak přispět k tomu, že zmizela. A nikdo nevěří těm ostatním, jestli v tom všem náhodou neměli prsty o trochu víc a teď si nepohrávají s ostatními. Navíc se ukazuje, že křísit minulost společným setkáním na horách nebyl možná dobrý nápad. Někteří jsou kvůli dávným událostem zahořklí, nejistí nebo vystresovaní. Zlobí se jeden na druhého, mají si vzájemně hodně věcí za zlé a hodně toho mezi nimi zůstalo nevyřešené. Odloučení navíc způsobilo, že se důvěra navazuje jen hodně těžko. Život a okolnosti postavy dost změnili, už to nejsou ti energií nabití mlaďoši.

Příběh vypráví bývalá snowboardistka Milla. Je ctižádostivá, odhodlaná a ochotná dřít pro svůj úspěch. Nepochází ze snowboardové „šlechtické rodiny“, jako její největší konkurentka Saskie. Saskie sice taky maká, ale krom toho taky leze všem ukrutně na nervy a má dost výrazně posunutý žebříček morálních hodnot – prostě bude nejlepší za každou cenu a pokud výkon nebude stačit, pomůže si jinak. Ve skupině se s těmito dvěma rivalkami vyskytuje ještě Saskiin bratr Curtis, jeho kamarád Brent, Dale a barmanka Heather. V kapitolách odehrávajících se po deseti letech Saskia chybí – je prohlášená za mrtvou, ale i ze záhrobí, jakoby stále všechny ovlivňovala a musela být nejlepší i takto.

Postavy obecně mi byly celkem rychle blízké, bavilo mě o nich číst, přemýšlet s nimi. Umím si představit, že jsem s nimi na horách, ale soupeřit bych s nimi nechtěla. Měli v sobě takovou dravost a odhodlání – hlavně Milla, že to bylo mnohdy až za hranou. Na jednu stranu si uměli užít života, ale vydržel by s nimi jen někdo podobný. Autorka si každopádně dost vyhrála a postavy působily přesvědčivě. Že by si vzala jako mustr někoho ze své závodní minulosti? :)

 

Tohle je kniha, která se čte naráz – jak minulá linka, tak ta současná jsou doslova strhující. Kapitoly se pravidelně střídají v pohledu do současnosti a do minulosti a i to je jeden z důvodů, proč jsem četla dál a dál. Nebylo mi dopřáno ani trochu oddechu v napětí a zvědavosti.

Po dlouhé době je Mráz pod kůží kniha, u které jsem si tak užívala atmosféru, prostředí, děj a postavy, že mi bylo snad i skoro jedno, jaké bude rozuzlení a kdo to všechno spískal. Vlastně mi bylo líto, když skončila. To podezřívání postav sebe navzájem a kostlivce postupně vypadávající ze skříní nebylo možné lhostejně ignorovat. Pohltilo mě to – musela jsem vědět, co se bude dít dál… Paní autorce se podařilo vybudovat naprosto skvěle atmosféru nedůvěry, podezřívání a podezřelého chování. Vazby mezi lidmi se i po deseti letech moc nezměnily, navážou v podobném místě, kde se přetrhly a minulost začíná opět vyplouvat a ovlivňovat všechny v chatce. Doslova jsem cítila jejich emoce v reakci na to, co se jim kdysi stalo. Paní autorka dokonce přihodila i velmi jemnou romantickou linku a mezi dvojicí to moc pěkně jiskřilo. Díky tomu všemu se kniha četla opravdu velice dobře.

Autorka prostředí snowboardingových soutěží moc dobře zná a ví tedy, o čem píše. Na textu je to znát a vylepšuje to atmosféru hor i profesionálních soutěží na U-rampě. Také pocity postav při jízdách jsou díky tomu autentické.

Neuvěřitelné je, že u nás vyšla kniha jako první – ještě před angličtinou a němčinou. Upřímně nechápu, jak to v Metafoře dokázali. Každopádně měli trefu a sáhli po skutečně skvělém románu.

Knihu doporučuji všem, kdo mají náladu na strhující a napínavý příběh ze sportovního prostředí. Věřím, že ani zarytí fanoušci thrillerů zklamaní nebudou.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Můžete se na ni podívat zde a rovnou knihu pořídit. Chybu rozhodně neuděláte.

O knize:

Autor: Allie Reynoldsová

Překlad: Tereza Marková Vlášková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 392

Věk supernovy

 

Se čtením této knihy jsem docela váhala. Ne snad, že by mě nelákalo téma, ale spíš proto, že mi dělají při čtení problémy čínská jména, jejich zapamatování a následně pak i nějaká identifikace postav. Všeobecně taky nemám s moderní čínskou literaturou žádné zkušenosti. 

Nakonec jsem se rozhodla na to nehledět a dát na první pohled zajímavému příběhu šanci ukázat, co v něm je.

Anotace:

Postapokalyptický román autora bestselleru Problém tří těles.

Tou dobou byl Peking jedním z měst na Zemi. Tou dobou byla Země jednou z planet na obloze. Té noci dospěly dějiny, jak je lidé znali, ke svému konci.
Ve vzdálenosti osmi světelných let zemřela hvězda a zaplavila Zemi smrtícím zářením, které do roka zahubí všechny lidi starší třinácti let. A tak se spouští odpočet. Rodiče se ze všech sil snaží předat svým dětem veškeré vědomosti, které budou potřebovat pro udržení světa v chodu.

Dětský svět ovšem odmítá pokračovat v zaběhnutých kolejích světa dospělých. Vysní si lepší svět, svět plný her, ale ani děti — stejně jako dospělí — nedokážou odolat temným stránkám lidské povahy a snový svět začíná připomínat noční můru… 

...

S čínskými jmény to dopadlo tak nějak dle očekávání :) takže zaskočená jsem tím nijak nebyla. Nejdřív zmatek, nakonec jsem si zvykla a jak příběh ukázal, stejně nebylo vůbec důležité si je pamatovat. Těch pár jmen, které patřily hlavním postavám, mi nějak v hlavě uvízlo. Ne, že bych si je pamatovala, ale při čtení jsem aspoň věděla, o koho jde. Raději jsem se zaměřila na to, jak si sednu s tolik vychvalovaným stylem pana autora a s příběhem samotným.

Začátek byl trochu zvláštní. Měla jsem pocit, že čtu o něco čtivěji napsanou učebnici fyziky nebo astronomie. Obratem se ale dostavilo zaujetí děním, které autor popisoval – nebo spíš popisy oněch přírodních úkazů a následků. V první kapitole došlo k objevení Hvězdy smrti (ne té z Hvězdných válek) a život na zemi se v tom okamžiku změnil. Svět zasáhlo její „světlo“. To bylo popsané naprosto perfektně a já to četla s fascinovaným zaujetím – autor mě přesvědčil, že o vědě něco ví a chce si dát záležet na tom, aby jeho kniha působila opravdově. 

Pak se to pokazilo, protože vědecká část byla zvládnutá dobře, ta psychologická už méně – nebo tedy ne méně dobře, ale méně přijatelně a rozhodně nevzbuzovala pocity, které bych mohla popsat jako fascinované zaujetí - ale o tom později.

Styl pana autora mi každopádně od začátku připadal divný – jiný, než na co jsem zvyklá. Takový jednoduchý až dětsky naivní, upřímný a přímočarý. Nevím, jestli je to styl zvolený pro tuto knihu, protože v hlavní roli jsou děti, běžný styl autora (případně čínských autorů obecně), ale z jiných sci-fi (západnějšího typu) jsem zvyklá na maličko jiné vyjadřování a o dost zajímavější myšlenky a situace, s nimiž se postavy konfrontují. Není to nutně špatně, jen to chce dát knize trochu času a alespoň na začátku delší nepřerušené čtení, aby se dalo přivyknout. 

U mě byl problém v tom, že mě ten „divný“ styl prostě udržet nedokázal. Knihu jsem začínala číst na několikrát a trvalo mi, než jsem se chytla. I to chytnutí bylo na chvilku a knihu jsem odkládala (přiznávám) s potěšením. Četla jsem ji měsíc a zároveň s ní i mnohé další – což nikdy nedělám a hodně to vypovídá. V tomto světle tedy knihu doporučím spíš pozornosti zažraných sci-fi fanoušků než začátečníkům.

Věty zvláštně klouzavě plynou a pan autor všechno popisuje s takovou strohou stručností a i tak to stačí. Prostě předkládá fakta. Popisy toho, jak došlo k výbuchu hvězdy a následků, které to mělo na zemi, byly fascinující. Vlastně se to v této počáteční fázi četlo docela lehce, jen to bylo náročnější na sledování oněch jevů a technických a přírodních věcí. Začátek se mi zdál prostě zajímavý, i když pro beletrii poněkud naučný a to i když se jedná o sci-fi.

Přes celkem zajímavou leč ne úplně „příběhovou“ část Velkého učení jsem se nějak prokousala, abych se dočkala toho, jak si budou děti vládnout samy. To mi připadalo, jako to nejlepší a nejzajímavější a také jako něco, co by mohlo dát knize konečně zajímavější děj. 

Cesta k vytoužené  „akci“  nebyla nejhorší: Líbilo se mi, jak se autor zamyslel nad tím, co všechno je důležité. Co se děti musí naučit a co musí vědět, aby udržely chod světa v co nejmíň změněné a funkční podobě. Vzhledem k věku dětí ale mohli dospělí tušit, že si děti nakonec udělají věci po svém a podle svého pohledu na věc. Celkem mě zaujala zpracovaná psychologie dětí. Reakce na smrt dospělých byl různá v závislosti na době, která od ní uplynula a věku dětí – berme v úvahu, že nejstarším bylo pouhých třináct let. Vnucená samostatnost byla dětmi přijata asi dle očekávání. Začalo to zmatkem, smutkem, pokračovalo snahou, únavou, znechucením a vzpourou. Ta měla nejdříve podobu dětinského třeštění, nezkroceného plýtvání a neschopnosti myslet na zítřek. Uvěřila jsem, že tak nějak by to mohlo proběhnout. Tahle část mě bavila nejvíc, ale zároveň to byla část, kdy mě kniha začala rozčilovat chováním postav. Psychologie příběhu tedy byla taková, že mě dokázala dohnat k velkým emocím – jen bych čekala možná i nějaké pozitivní. Tenhle příběh tu ale od toho nebyl :)

Každá nová etapa samostatného dětského života s sebou přinesla tak podivné situace, že se svět stal úplně nepředvídatelným a měnil se skoro ze dne na den. V momentě, kdy došlo na celosvětové „hry“ ztratila kniha pro mě veškerou důvěryhodnost. Autor všechno vyhnal křečovitě a nesmyslně až na hrot nože. Kniha se mi kvůli chování dětí hnusila a už ji nikdy nebudu číst znova, protože ty pocity už nechci nikdy zažít. To nebyla ani tak dystopie, jako spíš úplná katastrofa – nevěřila jsem, že se to potom mohlo tak úplně klidně obrátit zase jinam. Podle mě by ani děti nebyly schopné všechno jen tak mávnutím ruky odepsat. I dětem na něčem záleží, nejen na nějakých hrách - autor z nich však nadělal necitelné psychopatické zrůdy, které si jen "hrají". A to hrají je v uvozovkách záměrně - i děti chápou rozdíl mezi hrou a skutečností - minimálně to pochopí, když vidí následky. Nevěřím, že nemají svědomí. Co oceňuji je schopnost autora o všem vyprávět suchým informativním tónem, předkládat ztráty na životech a krutost a lhostejnost ke všemu a všem bez odsouzení a nechat čtenáře, ať si to přebere po svém. Tady by však byl nějaký projev emocí na místě a příběh by byl díky tomu trochu reálnější. Nesnažil se taky žádné dětské vlastnosti přikrašlovat – naopak vybral si ty nejhorší a dal jim možnost se nekontrolovatelně rozvinout.

V tomto možná objektivním pohledu na ničím neomezované dětské chování se nacházel i jeden naprosto neobjektivní hnus. Ze stránek trčel jak rezavý hřebík duch čínské propagandy a plival na všechny země okolo. Konkrétně v těch věcech, v nichž sama Čína je těžko bez viny a rozhodně nemá ostatním mocnostem co vyčítat. Nemám ráda tento typ jednostranně manipulativního psaní a kniha ztratila další bod z už tak poloprázdné sklenice. Zajímavý nápad byl rozplizlý politickou propagandou. Z Američanů nadělal rozjívené, povrchní hlupáky posedlé střílením, z Evropanů namyšlené panáky a na dalších národech si taky smlsnul. Samozřejmě tu byly  i chytré a rozvážné děti, které myslely na budoucnost a jen se bránily před ústrky ostatních - hádejte, které to tak asi mohly být.

A problémy s knihou se mi při čtení vršily dál a dál:

Od začátku tu bylo něco, co se mi ještě nikdy nestalo – tedy u beletrie. A sice najít si svou skupinu, smečku, které budu fandit (byť třeba s výhradami a občasným nesouhlasem). A to nejen proto, že jsem si nepamatovala jména, ale postav bylo jednoduše hrozně moc a žádnou jsem nijak zvlášť nepoznala. Navíc v tom, co dělaly, se jim prostě stejně fandit nedalo, ani kdybych chtěla sebevíc. Neměla jsem svého hlavního hrdinu – příběh sledoval celou Čínu. Nulový vztah k postavám – ani ho navázat nešlo – se projevoval nulovým zájmem o to, co s nimi bude dál. Možná to tak autor chtěl – přenést dětskou lhostejnost k ostatním na čtenáře? Nevím. Každopádně to nebylo příjemné na čtení. Děti se učily od dospělých a krom vojenství to bylo jen tak povšechně naznačené. Jistě nebylo možné popisovat všechno do detailů, ale některé jiné věci se mi zdály zajímavější než vojenské strategie. No, později se ukázalo, proč to autor potřeboval.

Problém taky byl v tom, že jsem měla problém najít nějakou ucelenou dějovou linku. Ano, v příběhu šlo o smrt všech dospělých a nutnost dětí přežít v novém dětském světě. To mi taky připadalo na knize přitažlivé, když jsem si ji rozečítala. Jenže to nebyl příběh. To byla vědecká studie řízlá dějepisnou učebnicí popisující genocidu a likvidaci komplet všeho (což se nakonec ukázalo být autorovým záměrem). Prostě: tehdy a tehdy se přihodilo to a to – další událost prosím a nezdržovat. Strašně dlouho jsem v tom nedokázala najít konkrétní linii, které se chytit. Byla jsem jen svědkem zkázy.

Autor měl příležitost stvořit něco úžasného, ten nápad na příběh je totiž skvělý. Bohužel toho nevyužil. Tím nechci říct, že mě to celou dobu nebavilo číst, ale měla jsem z toho takový polovičatý pocit – téma bylo zajímavé a udrželo by pozornost samo o sobě, ale prostě tam ve zpracování a ději samotném chybělo to něco, co by dobrý nápad povýšilo na skvělý příběh. Autor si zvolil obrovské téma – tak obrovské a komplexní, že mu na tom ujely kecky. Všechno je dovedené do takové absurdnosti, že je to naprosto neuvěřitelné.

Zajímavé myšlenky textu nelze upřít – to stoprocentně ne, protože přemýšlet bylo nad čím. Ke konci mě zase příběh zaujal po předchozím zhnusení. Já ale zjevně nedokážu vnitřně přijmout myšlenku, že někdo – byť v literatuře, považuje válku a vraždění za hru. Velká část knihy proto pro mě byla neskutečně nepříjemná na čtení. Téma bylo zajímavé, ale to, jak ho autor uchopil, mi připadalo hnusné. 

Kniha mi nesedla a nemůžu ji doporučit. Vážně nevím komu ani neumím najít důvod, proč bych to někomu měla doporučit číst. Věřím ale, že kniha si najde své čtenáře - každý příběh si je najde.

Za e-knihu moc děkuji Palmknihám. Za to, že mi nesedla nemohou, protože výběr byl můj vlastní :) Pokud vás podobné téma zajímá a nejste takoví cíťové, jako já, najdete knihu k pořízení tady.

 

O knize:

Autor: Liou Cch´-sin

Překlad: Hana Bašová - Do

Vydal: Host

Rok vydání: 2020

Počet stran: 450

 

Milované a obávané

 

Mytické ženy, jak je neznáte...

Jé, tak kniha je krásná! To mě napadlo, když jsem ji poprvé otevřela. A protože co na srdci to na jazyku, řekla jsem to i nahlas. A protože mi kniha přišla do práce, přilákala jsem pozornost kolegyň a na obdiv ke grafickému zpracování knihy nás hned bylo víc. A shodly jsme se na tom, že ta kniha je vážně krásná.

Anotace:

Padesát mytických ženských postav – padesát moderně převyprávěných příběhů. Čarodějky, bohyně, víly i válečnice…

Kniha Milované a obávané se skládá ze starých mýtů a lidových příběhů o legendárních mytických bytostech, ale vypráví je novým způsobem. Nezávislé víly, svůdné dívky v lesích, strašidelné čarodějnice nebo málo známé bohyně – kniha pokrývá širokou paletu mytických ženských postav z celého světa, od dobře známých po takřka zapomenuté, od prastarých po ty moderní, a ukazuje jejich příběh v novém světle, inspirativním pro současné ženy.

V příbězích nechybí židovská démonka Lilith, česká bojovnice Šárka, japonská bohyně Ame-no-Uzume, keltská víla bánší, egyptská bohyně Maat, severská Freya, řecká obluda Medusa, babylonská bohyně Tiamat, hinduistická Kálí či vúdú bohyně Maman Brigitte.

Kniha je rozdělena do pěti přehledných částí – Čarodějnice, Bojovnice, Nositelky neštěští, Elementární duchové a Velkorysí duchové a každou kapitolu doprovází také krásná barevná ilustrace.

…

Knihy zaměřené na ženské hrdinky, historické osobnosti a podobně – prostě knihy s čistě ženským obsahem spíš nevyhledávám. Ale tahle mě zlákala zaměřením na postavy z legend a bájí a díky tomu jsem přišla na to, že dělám nejspíš chybu. Paní autorka mě dokázala zaujmout už v úvodu, kde popisovala, čím jí učarovaly ženské postavy, kterým se chce v knize věnovat. 

Také jsem z toho pochopila, jakým úhlem pohledu na ně bude nahlížet – takže úvod tentokrát nevynechejte. Lehce feministický nádech knihy mě proto nepřekvapil, ale místy působil trochu nepříjemně ve smyslu, že se hledaly problémy a ústrky i tam, kde to úplně nebylo na místě. Není však potřeba mít obavy z nějaké feministické agresivity. Autorka se o tento pohled otře skutečně jen zlehka a hlavně tak činí v historických souvislostech a popisuje, jak se v průběhu času měnil pohled na ony legendární ženské postavy – a že tyto názory formovali hlavně mužští autoři, případně členové církve (nepřekvapivě také muži).  

Dobré je, že jednotlivé příběhy jsou krátké a přečetla jsem je rychle, takže jsem si dala vždycky jen dva tří před spaním. Kniha se dá číst i na přeskáčku – jak jednotlivé části, tak i jednotlivé dámy. Nevýhodou je malý rozsah stran a hodně jednotlivých postav, takže kapitolky o každé jednotlivé ženě byly dost stručné. Paní autorka v nich shrnula jak původ jednotlivých postav a také to, jak se jejich „legenda“ měnila v průběhu věků a čím (kým) byl ovlivněn pohled na tu kterou ženskou mytickou osobnost. Případně i jak je na ni nahlíženo v současnosti.

Každá postava je představena na dvou stranách a kousek plus obrázek a to, jak jistě uznáte, vydá jen na docela všeobecný pohled. Některé jsem dávno znala – a kupodivu je mi jejich příběh znám v některých případech trošilinku jinak a dost často z literatury poměrně spolehlivé (tedy nikoli beletrie). Sem tam jsem narazila i na nějakou nepřesnost, která mě namíchla -  jako fanouška Hvězdných válek, některých kapel a podobně. Nebylo jich zase až tolik a v některých případech se mohlo všechno zamotat v překladu. Vem to čert! Doopravdy jsem zase tolik netrpěla :)

O některých z dam, které mi dosud nebyly známé, bych se skutečně ráda dověděla mnohem víc, než co v knize bylo. Nic ale nebrání dohledání dalších informací, pokud by některá z nich zaujala více. V tomto pátrání jistě napomůže seznam knih uvedený na konci – ovšem díla jsou pochopitelně uvedena dle svých anglických originálů. Některá se však dočkala i překladu, takže jazykově méně vybavení mohou pátrat také :) Úplně na konci mě zaujal i seznam hudebních skladeb, které autorka v knize zmiňuje nebo jsou jí inspirací.

Ženská legendární sestava je rozdělena do pěti částí, v nichž se dámy představí ve společnosti sobě blízkých kamarádek. Dovolím si teď citovat samotnou autorku, protože jednotlivé kapitoly v úvodu představila perfektně:

Čarodějnice

Moudré ženy, věštkyně a léčitelky. Patří sem mocné ženy, vlastně jakékoli ženy, jejichž chování se vymykalo normálu a které byly označovány za čarodějnice. Hekaté, Baba Jaga a chladná Perchta zhmotňovaly strach mužů nedůvěřujících chytrým ženám, které by mohly ohrozit genderové status quo.

Nositelky neštěstí

V centru pozornosti jsou ničitelky, tvůrkyně chaosu a zvěstovatelky zkázy. Jsou to ženy pomstychtivé, nevěštící nic dobrého a zlovolné – mimo jiné třeba harpyje nebo Medusa -, jejichž jména jsou v dnešní době znovu vyslovována s úctou. Možná jsou to nestvůry, ale jsou to naše nestvůry.

Elementární duchové

Oslavují divoké ženy – vrhačky blesků, vládkyně planety a ty, které jsou zajedno s živly. Selkie, Duhový had a Mari  - to jsou ženy, které byly nespoutané a osvobodily se od očekávání i zdviženého obočí společnosti. Vedou útok v době, kdy je naše existence jako druhu tak strašlivě ohrožena.

Velkorysí duchové

Ženy, které je snadné milovat. Velkorysá božstva, štědří duchové, bohyně ochraňující domácnost. Brigid, Moiry, Bona Dea – ženy, které kladou štěstí a blaho ostatních před své vlastní. A přesto i ony mají svou temnější stránku, ty útržky reality, s nimiž se můžeme identifikovat, protože odrážejí naši lidskost, a konkrétně ženskou lidskost.

Bojovnice

Tyto dámy paní autorce z představování vypadly, ale asi si každý dokážeme představit, co se pod pojmem bojovnice ukrývá. Najdete tu bojovnice, stratégy (stratégyně?), nositelky spravedlnosti  – prostě hrdé dámy co si jdou za svým pomocí poněkud násilnějších prostředků.

 

V každé kapitole jsem si našla takové, které jsem už znala a moc nového jsem se tedy nedozvěděla. Některé mi byly známé jen podle jména případně spíš povrchně. A některé jsem poznala poprvé až na stranách této knihy.

Ze čtení si každopádně odnáším to, že ženy si s muži v ničem nezadají po stránce lstivosti, krutosti a paličatosti. Ale i v těch dobrých věcech  - odvaze, inteligenci a odhodlání. Zato dokážou být zákeřné, zlé tak, že se jich muži bojí a v tom na ně mužští kolegové ani náhodou nestačí. Mužští hrdinové bájí měli odvahu a sílu. No a pak taky pomoc bohů. Tohle ženy postrádaly, tak si musely pomoci po svém tím ostatním. Ne, vážně – nevím, jestli to bylo výběrem hrdinek, ale zdálo se, že na ženy z legend dopadá spíš těžkost osudu a boží tresty než co jiného :)

To už si musí každý čtenář přebrat po svém, jestli chce na knihu pohlížet jako na bezmála feministickou příručku ženských legendárních hrdinek nebo prostě jen na knihu o zajímavých postavách z bájí, které jsou čistě náhodou ženy.

Knihu ráda doporučím všem čtenářkám, mladším i starším. Jen vy starší doufejte, že si z hrdinek vaše dcery nevezmou příklad a když, tak jen v tom dobrém :)

Věc, která mi na knize vadila, se objevila až úplně na konci: vytištěno v Číně. To vážně? V Evropě, potažmo ČR už nejsou tiskárny? No tak, o tolik dražší zase doma být nemůžeme a v současné situaci i jakékoli jiné) by bylo fajn dělat naše knihy doma.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.  Pokud si rádi přečtete něco o legendárních ženských postavách, seženete knihu tady.

 

O knize:

Autor: Kate Hodgesová

Překlad: Eva Fuková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 223

 

Bestie je zvíře

 

Zase se mi jednou potvrdilo, že nejlépe se mi názory píšou na knihy, na které jsem žádné názory psát nechtěla. A že knihy, od kterých nic nečekám, umějí občas pořádně překvapit. Zrovna u Bestie je zvíře by mě nenapadlo, že dostanu takový příběh, jaký nakonec byl. A zase se divím, proč neměla kniha větší úspěch a není o ní více slyšet.

Anotace:

Jako dítě se Alys rýmovačkám o Bestii smála a strach, který vyvolávaly příběhy o čarodějnicích, ji mrazil jen příjemně. Pak ale jednoho dne přišly. Ty dvě. A s celou vesnicí a dosavadním bezstarostným životem byl konec. Spolu s ostatními dětmi prchá Alys do sousedního Defaidu, kde ji čeká těžké dospívání ve světě svázaném ne-úprosnými pravidly. Defaid i jeho okolí zachvacuje panika před tím, co má prý na svědomí tajemná Bestie. Jenže utrpení, které si lidé dokážou působit navzájem, si s tím nadpřirozeným v ničem nezadá. A Alys navíc cítí, že má k hvozdu a Bestii podivně blízko…

 

…

 

Příběh je vyprávěný hodně poklidně – skoro bych řekla pohádkově a snivě, i když věci, které se od začátku dějí, se rozhodně poklidnými nazvat nedají. Po jistých dramatických událostech v minulosti, spojených s podezřením z čarodějnictví, se úplně obrátí na ruby životy jedné ženy a jejích dvou dcer. To se stalo před lety. V současnosti se dívky vracejí do vesnice Gwenyth, která je před lety vyhnala do lesů, aby dosáhly odplaty. Všichni dospělí ve vsi zemřou mimořádně podezřelým způsobem, přežijí jen děti do patnácti let. A viník je pro všechny jasný – Bestie a její přisluhovači, pojídačky duší.

Pověsti o Bestii jsou známé v celém kraji a hrůzu v lidech vyvolává jen pomyšlení na to, co se skrývá v hlubokých lesích okolo vesnic. Teď, když padla Gwenyth, se povídačky potvrdily a strach z Bestie, pojídaček a čarodějnic vzrůstá.

Sirotků z Gwenyth se ujímá jiná vesnice, i když jen neochotně. Nikdo neví co s nimi a tak zůstávají žít v Defaidu v postavení jakýchsi druhořadých občanů s nerovnými právy. A všechen strach, pověry a předsudky jsou v Defaidu úplně stejné, jako byly před tím v Gwenyth.

 

Hlavní postavou knihy je Alys, holčička z Gwenyth, která jediná byla vzhůru, když se „to“ stalo. Viděla, co se v její vesnicí přihodilo a kdo vybil všechny dospělé. Už jen z tohoto důvodu je podezřelá – protože se liší od ostatních dětí – a nebude to mít v novém domově lehké. Ne že by ostatní děti z Gwenith měly život jednodušší. V Defaidu platí za podřadné občany a jsou zneužívány k ochraně hradeb města a stád před pojídačkami duší. Starší z Defaidu raději riskují životy pro ně bezcenných sirotků, než aby se zachovali jako dospělí a bránili se sami. Alys je od začátku prezentovaná jako někdo, kdo může zlo zastavit i když je údajně stejná jako ono samo.

Příběh se vyznačuje docela zajímavou a temnou atmosférou vesnice obklopené hustými lesy, v nichž přebývá zlo, kterého se vesničané bojí. Všechno zlé na světě je pro ně zpodobněno onou Bestií a ze všech sil se snaží vyhnout se tomuto nebezpečí, tak že povedou dobrý a mravný život, protože na dobré lidi zlo nemůže a zlými činy ho naopak lze přivolat. Jejich snaha o čistý a mravný život však nejvíc ze všeho připomíná pokrytecký fanatismus a zavírání očí před skutečností. Ve své snaze o mravnost trpí předsudky vůči jiným lidem, odsuzují jiné a sami se dopouštějí hrozných skutků například na sirotách z Gwenyth. Strach, zloba a náboženský fanatismus je přítomen v pozadí každého jejich jednání. Paní autorce se to podařilo moc hezky popsat – až z toho běhal mráz po zádech.

Dobro a hodní lidé – nebo aspoň rozumně a prakticky uvažující lidé – se v knize také najde. Dokonce zde má i místo pevné přátelství mezi dětmi z Gwenyth a protože Alys je mladá, najde si prostor i pro lásku, když potká někoho, kdo předsudky netrpí a zamiluje si ji, i když je většinou odvržená a odsouzená. Žádné přeslazenosti se ale nikdo bát nemusí. Romantické cukrbliky opravdu nejsou to, co by autorka do svého příběhu zahrnula. Protože tyhle city na řádcích chybí, může se vztah těch dvou zdát nepřesvědčivý, ale není pro děj zase tak podstatný, aby to vadilo. O to přesvědčivější jsou zase Alysiny pochybnosti vůči sobě samé a její vnitřní život a myšlenky. Tohle dost ovlivnil postoj defaiďanů k ní a pod vlivem jejich odsudků Alys pochybuje o sobě samé a zvažuje, zda nakonec není přesně tak zlá a nebezpečná, jak jí její okolí tvrdí.

V příběhu je přítomno několik fantastických prvků a zároveň něco z reálné historie. Fantasy zastupuje Bestie a pojídačky duší – má to skoro až pohanský nádech. Proti tomu stojí realita honu na čarodějnice a víry v Dobrého pastýře. Příběh by se mohl úplně klidně odehrát v dobách kolonizování Severní Ameriky v některé z prvních osad nebo v salemském období. Přesně tak na mě působila atmosféra i chování a uvažování postav. Celou dobu jsem si i myslela, že lidé v knize mají holandský původ, ani nevím proč, asi kvůli jménům a celkové atmosféře vesnic – ale to jen tak na okraj můj ničím nepodložený pocit :).

Paní autorka také přesně ukázala, že největší zlo často nepochází z vnějšku, ale zevnitř - temnota v lidech se probouzí ovlivněná okolím a podněcována společností. Lidé ze strachu dokážou vykonat nepěkné věci, ublížit každému a hlavně přestávají normálně přemýšlet. Ke slovu pak přicházejí pověry a vlády nad komunitou se ujímají hlupáci a prospěcháři, kteří dokážou nejhlasitěji křičet a prosadit své názory. Další hlupáci už jen papouškují nesmysly, aniž by se namáhali zapojit hlavy a přemýšlet sami - přesně to se stalo v Defaidu. Proti tvrdým opatřením a špatnému jednání Starších se nikdo nepostavil a naopak všichni ze strachu a hlouposti oddaně stáli za nimi a jako ve správné pohádce se ukázalo, že kdo jinému jámu, jámu, sám do ní sám…

Bestie na konci překvapí. Není sice úplně řečeno, co je zač, ale mám svou teorii – kterou pochopitelně neprozradím :). Dokonce i konečné řešení a zmizení zla je překvapivé. Něco se předvídat dalo, něco bylo dokonce i úplně průhledné, ale toto ne.

Kniha je lehce mrazivé čtení s příjemně nahororovitělou atmosférou. Pokud se vám něco podobného líbí, směle do ní. Mohla by se líbit čtenářům Medvěda a slavíka od K. Arden. Atmosférou jsou si podobné. (Další podobné knihy uvádím níže.)

 

O knize:

Autor: Peternelle van Arsdale

Překlad: Barbara Hajná

Vydal: Slovart

Rok vydání: 2017

Počet stran: 368

 

Podobné knihy na bloGu:

Medvěd a slavík

Dívka ve věži

Hluboký hrob: Dítě útesu

Píseň zimy

Strom lží

Světla na obloze