Aktivní kovy

Autor: Štěpán Kopřiva
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Crew

Anotace

Vojín De Klerk byl nejdokonalejší superzabiják, kterého galaktická armáda kdy měla. Neznal nic než rozkazy, nehovořil jinak než jazykem vojenských hlášení a nezdravil civilisty jiným pozdravem než „Dobrý den, střeva ven“.

Ale to je minulost. Armáda se ho zbavila a umyla si nad ním ruce. De Klerk už není vojenský superzabiják.

Teď je mediální hvězda, nelítostný obchodník s nanuky, reverend církve Michaela Jacksona, velikonoční zajíček, masový vrah, milující otec, méďa Béďa, umělec vystavující v nejprestižnějších galeriích Oparu, krvelačný mašinfíra dětských vláčků...
… a především hrdina internetové série AKTIVNÍ OLOVO (která vychází vůbec poprvé v knižní podobě) a jejího pokračování AKTIVNÍ RTUŤ (které vychází vůbec poprvé).
Jestli vám něco říká vyšinutost a zběsilá akce, tak nalít si do hlavy žhavou taveninu AKTIVNÍCH KOVŮ je možná nejlepší nápad, jaký jste za poslední roky měli.

Můj názor

S velkou radostí jsem si nafutrovala do čtečky nový kousek od pana Kopřivy a nezklamal mě. Ve 4% už jsem věděla, že to dočtu, v 7% už mi bylo jasné, že se tento víkend zase nevyspím.

Kniha je rozdělena na dvě části. Aktivní olovo – dle předmluvy autora již vycházelo na pokračování na netu a Aktivní rtuť, která dosud publikována nebyla.

Část první – Aktivní olovo

Příběh začíná naprosto mírumilovnou pozorovací misí na planetě Darnatin. Vojín De Klerk má za úkol sbírat informace. Protože páně de Klerk je velmi nadšený pro důkladnou práci, zvrtne se pozorovačka v totální masakr. Náš drahý hlavní hrdina zlikviduje všechny rákosníky – pozor, nejedná se o razii na prodavače textilu, ale o likvidaci kolonizátorů planety a navrch ještě, pěkně usazen v jezírku rozmašírovaných ubožáků, zamává přímo do kamer místní TV Nova, která se na masakr zajela mrknout.

Jak to tak v životě chodí, jeho nadřízené šarže dají od všeho ruce pryč a protože tato mediálně profláknutá záležitost je docela řádný průs…švih, De Klerk je suspendován z vojína na civilistu a vyletí z armády tak rychle, že nestačí ani spočítat schody.

Jeho nová mise je jasná – začlenit se do normálního života. Vzhledem k jeho kvalifikaci si s ním na pracáku tak trochu nevědí rady. Získá místo jako prodavač zmrzliny Mru Mru, bulvár ho ovšem pronásleduje i zde a ukáže se, že za vším vězí něco daleko většího…

 De Klerk se vrhá do akce a jako hlavní „hrdina“ je přímo ukázkový. Totální guma, napěchovaná biotechnologiemi, kovy, děsivými implantáty a všemožnými jinými vylepšeními a potažená syntetickou kožkou (Terminátor by zblednul závistí). Je to sociopat, psychopat, bezcitný robot. Takový magor tu ještě nebyl! A co teprve, když otevře pusu – hotová příručka cizích slov.

Ze začátku to na mě působilo až přehnaně, ale zvykla jsem si a v druhé části mi to připadalo docela sympatické.

Na co jsem si ale v první části nezvykla, bylo snad až moc násilí na místech, kde to ani nebylo nutné (matka a dítě u zmrzliny). Možná to je tím, že kniha původně vycházela na pokračování a potřeba masakrem udržet čtenáře u monitorů nutila autora cpát až moc stupňující se a celkem přehnané brutality pomalu na každý odstavec. Bohužel ubylo také vtipných hlášek, které jsem po Asfaltu automaticky očekávala. Přiznávám, že porce brutality v Olovu je tolik, že jsem se místy přistihla u toho, že už mě to spíš nudí.

Naštěstí přišla druhá část – Aktivní rtuť

Protože De Klerk v závěru první části zachránil svět – což uznala dokonce i Oparská média, stal se pochopitelně vyhledávaným hrdinou a miláčkem davu – a také překvapivě otcem adoptivní dcery Emílie, která mu v prvním díle pomáhala v tažení proti médiím. Jeho drahá dcerka také stojí za perfektní zápletkou druhé části. Zamiluje se totiž do spolužáka Johauxe, který je v zápětí unesen na planetu Fortoyan a de Klerk, přesto že holce oznámí, že s tím nechce nic mít – a to je jeho poslední slovo – odletí na Fortoyan milého nápadníka za(bít)chránit.

Konečně!!! Třikrát hurá, dočkala jsem se své porce vtipných hlášek a šílených situací, ze kterých se De Klerk dostává přesně tou správnou mírou násilí. (Jsem já vůbec normální? :)) A to jeho výrazivo prostě miluju!

Druhá část působí mnohem uceleněji, děj odsýpá pěkně plynule a o nečekané a veselé rvačky není nouze. Zatímco první díl byl jak na houpačce (chvilku super, chvilku nuda), druhý je senzační jízda od které se nedá odtrhnout ani po cestě z oběda.

Aktivní rtutí si u mě pan autor značně vylepšil skóre a můžu s klidným svědomím knihu doporučit. Jen jednu věc bych ještě zmínila – obálka knihy, či spíše úvodní strana, protože jsem četla na čtečce, na mě působí až moc chaoticky a přeplácaně.

Knihu Aktivní kovy můžete koupit zde na serveru Palmknihy.
Také bych chtěla poděkovat serveru Palmknihy.cz za poskytnutý recenzní výtisk této knihy.

Asfalt

... do tohoto Pekla se fakt nechcete dostat ...

Autor: Štěpán Kopřiva
Rok vydání: 2009
Nakladatel: Crew

Anotace:

Žoldáci neumírají. Odcházejí do pekla, kde se spojují.
Že je toto známé rčení pravdivé, se členové Kuffenbachova komanda přesvědčí po jedné nepříliš povedené akci. jenže peklo není žádná pohádková idylka - ale temná industriální dimenze, kde jsou mrtví degradováni na mazlavou hmotu, na pouhý materiál. Svět, kde je lidská rasa jenom něco jako asfalt. Problém je v tom, že Kuffenbachovi vojáci se s touto rolí odmítnou smířit. A jelikož mají výcvik, zkušenosti i potřebnou dávku šílenství, situace se poměrně rychle zvrhne.
Pět žoldáků proti celému peklu.
Noe může rovnou začít stloukat nový škuner. Protože tenhle svět utone v krvi.

Můj komentář:

Jakožto téměř fanatického milovníka Kulhánka mě tato anotace dostala do kolen. A protože pan Kulhánek nám to poslední dobou dost fláká a můj často čtený výtisk Nočního klubu se začíná rozpadat, sáhla jsem po tomto lákavě červeném vydání s roztomilým ďáblíkem na obálce.

Začnu netradičně - jediné, co se o této knize dá říci negativního je to, že mi dlouho nevydržela. Padla, nebožačka, za jediný večer (až skoro ráno).

Pětice hlavních hrdinů je partička žoldáků, která by potěšila nejednoho psychologa (možná i psychiatra) - jeden větší magor než druhý. Velitel komanda Martin Kuffenbach má menší škraloup v podobě problémů s alkoholem - chlastal jako duha. Holofaust kšeftuje s lidskými orgány na černém trhu, Ostranský miluje všechno co bouchá. Lambert se do partičky dostal omylem místo svého tatíka a oproti ostatním je zelenáč a poslední kousek je kapitán Vorošilov.
Nuže velící Kuff jednoho dne příjme takový šikovný kšeftík, protože prachy rychle docházejí, zvlášť když člověka vyhodí z perspektivního zaměstnání ostrahy v supermarketu a všech pět hlavních hrdinů hned na začátku knihy zemře. A protože kluci rozhodně nebyli žádní Rychlí šípové, dostanou se pěkně sešupem rovnou do pekla.
A tohle peklo, to je Peklo s velkým P.
Všechno tady je stvořené z lidí nebo z jejich částí. Lidi jsou totiž senzační matroš - asfalt, který démoni rozemelou v mlýnku (no jasně, že "za živa") a uhňácají si z něj další kousek svého peklíčka. Celé toto krásné peklo je živé, v tom ostatně spočívá věčné utrpení, asfalťáci cítí absolutně všechno.
Kuffenbachovci tedy mají jasně na vybranou. Buď se nechají zpracovat na asfalt a budou z nich pekelné baráky, trubky nebo kýho čerta co. Nebo kolaborují s démony ... nebo se vzbouří.
Překvapivě se vzbouří a začnou stavět peklo do latě! A starouš Lucifer se všemi svými knížaty pekelnými nestačí valit oči.

Peklo je v této knize opravdu neuvěřitelně děsivě dokonalé, brutální a nechutné.
Dostane se do něj pouze duše člověka, která má tvar svého původního těla a perfektní regenerační schopnosti, které si náramně užívají démoni při prodlužování utrpení nešťastných dušiček. Duše se ovšem bez použití speciálního lektvaru po dvou dnech v pekle rozpustí. některé duše tedy spolupracují s démony, aby tento lektvar dostaly a dělají dozorce ostatním duším - asfalťákům, ze kterých se staví v pekle naprosto všechno.

Knížku doporučuji všem, kteří mají rádi super akci, senza hlášky a snesou moře krve, která se ze stránek valí. Ale pozor, tenhle příběh je jako drát vysokého napětí - jak to chytíte do ruky, už se to nepustí!

Les rukou a zubů

 … chodí zombie okolo…

Autor: Carrie Rian

Rok vydání: 2011

Nakladatel: Mladá fronta

Anotace:

Mary žije v uzavřené vesnici. Její svět se řídí prostými zákonitostmi: musí poslouchat pravidla církevního Sesterstva, nesmí se přibližovat k plotu, za kterým - v Lese rukou a zubů - žijí "nečistí", kteří svým kousnutím promění člověka v chodící mrtvolu.

Když Sesterstvo rozhodne, že se provdá za muže, kterého jí určili, Mary  musí poslechnout, přestože se zamilovala do zraněného Travise. Pak ale nečistí proniknou do vesnice a Mary v nastalém zmatku prchá společně s Travisem, svým snoubencem Harrym, kamarádkou Cass i bratrem Jedem a jeho ženou dál do zapovězeného lesa. Touží dostat se k vysněnému oceánu, dál za les a nečisté, do světa, který tam venku přece musí někde být.

Můj komentář:

Když jsem po knize sahala, bylo to se značným očekáváním. Téma mi připadalo zajímavé – jenže bohužel …

Dočetla jsem asi před půl hodinou a celkové pocity by se daly shrnout jako „nic“. Dočetla jsem, zapomenuto, nezůstal žádný výrazný dojem.

Kniha popisuje svět po nákaze neznámou chorobou, která se šíří pokousáním od již nakaženého Nečistého.

Stav, kdy hrstka přeživších zůstává za plotem ve vesnici ovládané Sesterstvem a obklopené Lesem rukou a zubů, ve kterém se pohybují Nečistí – tedy jakési zombice – a dorážejí na kovové ploty, mi připomněl Pochod od Justina Cronina.

Po zničení vesnice útokem nečistých, se malá skupinka vydává na cestu mezi ploty zakázanou branou. Hlavní hrdinka Mary je na začátku docela sympatická mladá holka, která sní o oceánu a na konci sice dosáhne toho, co chtěla, ale vyzní to tak, že to je vlastně úplně jedno.

Do Mary jsou zamilované obě hlavní mužské postavy (které jsou mimochodem dost nezajímavé), ale prožívají to jaksi nijak. Jedno mají společné - oba se chtějí obětovat pro štěstí Mary a Mary, ta ani pořádně neví, co chce. Chtění a nechtění obou pánů je popsáno dost zmateně, chvilku ano, chvilku ne.

Všechno tohle je zabalené do Maryiných rádoby úvah o smyslu toho všeho a vlastním sobectví a neustálým hnaním se za oceánem. Hrdinka se zmítá v těchto úvahách o životě ve snaze projít nějakým vývojem, aby se na konci ocitla nikde.

Styl psaní mě nedokázal přesvědčit o ničem – ani o nebezpečí ani o citech postav. O nikoho z hrdinů jsem se nebála. Nikoho jsem nelitovala, když zemřel.

Knihu jsem dočetla jen proto, že jsem chtěla vědět, zda se přece jen něco nerozjede. Vracet se k ní určitě nebudu. Možná je to i tím, že knih na podobné téma jsem přečetla už hodně a tahle mě prostě neoslovila, nedonutila k zamyšlení …

Za nápad a těch několik zajímavě nakousnutých (byť nedokončených) momentů, díky kterým jsem knihu neodložila a četla dál, dávám dvě hvězdičky, ale příště si raději přečtu toho Cronina.

Vranovická skála

... natřem jim to parádně na žluto ...

Tak nevím ...
I když už je to skoro tři týdny co jsme tam byli, rozpačitý dojem stále přetrvává. Možná jsme prostě neměli den, ale moc dobře jsme si tu nezalezli.
Šutr sice celkem pěkně drží, i když místy je porostlý mechem a nějakou žlutou mechovitou mrchou, která pěkně drží na oblečení, ale s klasou jsme se nějak nemohli popasovat.

Skála má pěkné převísky a semo tamo nějakou tu plotničku, je to i celkem pěkně odjištěné, i když nějaký ten frendík se místy taky hodí. Větší skála má 35 metrů, menší asi 15 max do 20.
Dobré je, že je skála ve stínu, dá se sem tedy jet i ve větším vedru.
Každopádně lezení zde asi nebudeme hned tak opakovat.

Helfštýn

... aneb neděle u plotny ...

Jak jste na tom s lezením v nakloněných plotnách? Rádi? Neradi? Žádné zkušenosti?
Já mám za sebou nedělní křest ohněm, protože na Helfštýně nic jiného než plotny nenajdete. Ještě teď mi trnou palce :)

Dle průvodce je sklon místních plotniček kolem 60° , čemuž budu muset věřit, protože odhadnout to neumím. Obtížnost těžko odhadnout a těžko s něčím porovnat. Na druhém pohodička, na prvním místy dost morál.
První cesta byla dost nezvyklá, člověk je přece jen naučený pořád někde cpát pracky a tady po delší tápačce není prostě nic moc k uchopení k nalezení. Takže se spíš tak porůznu zapíráte a stojíte všecko na nohách - drží to tu perfektně, mimochodem. Doporučuji měkčí lezky a i tak budete cítit palce jako nikdy.

Určitě vyzkoušejte. Je to příjemná změna.

Anna krví oděná

... každý duch má svůj příběh, i Anna, Anna krví oděná ...

Autor: Kendare Blake

Rok vydání: 2013

Nakladatel: Baronet

Anotace:

Cas Lowood zdědil vzácné poslání: zabíjí mrtvé.

Před ním to dělal jeho otec, dokud nebyl hrůzně zavražděn duchem, kterého měl zabít. Vyzbrojen otcovým tajemným a smrtícím athame, Cas cestuje po zemi se svou čarodějnickou matkou a kocourem, který větří duchy. Společně se vydávají po stopách legend a místního folklóru a snaží se držet krok s mrtvými zabijáky. Otravné věci jako budoucnost neřeší a přátele si drží od těla.

Když přijedou do nového města, aby našli ducha, jemuž místní říkají Anna krví oděná, nečeká Cas nic než obvyklou rutinu: nastěhovat se, vypátrat a zabít. Místo toho ale najde běsnící prokletou dívku, přízrak, s jakým se dosud nesetkal. Stále nosí šaty, které měla na sobě v den své brutální vraždy roku 1958. Tehdy byly bílé, ale teď jsou rudě potřísněné a kape z nich krev. Od své smrti Anna zabíjí každého, kdo se opováží vstoupit do jejího opuštěného viktoriánského domu, kterému kdysi říkala domov.

Avšak z nějakého důvodu Casův život ušetří.

 Můj komentář:

Na tuhle knížku jsem se těšila. Děsně :).

Obálka je krásná, stejně lákavá jako název a musím říci, že ani kniha nezklamala.

Četla jsem různé komentáře a recenze k této knize, nadšené, nic neříkající i velmi kritické.

Knize jsou vyčítány nevěrohodné postavy, které postrádají hloubku a jednají nesmyslně (jinde jsou postavy chváleny, aneb tisíc lidí, tisíc názorů).

No ... Proust to zrovna není, ale pokud člověk vyžaduje čtivou a nenáročnou knihu, kterou zhltne na posezení, měl by určitě sáhnout po Anně a nikoliv po Proustovi :).

Pravdou je, že postavy se nechovaly jako pubertální děti, ale místy až moc dospěle, což ale není věc, kterou bych autorce chtěla vyčítat.

Tak tedy:

Hlavní postavy má kniha dvě.

Theseo Casius Lowood má, krom hloupého jména i zajímavý "džob", který zdědil po mrtvém otci - zabíjí duchy (musíte uznat, že to tu ještě nebylo). Má praktickou dýku Athame, která posílá mrtvé, vraždící přízraky kdoví kam, kde už měly být dávno.

Anna Korlovová je vraždící duch a dýka už se na ni netrpělivě třese.

A co se příběhu týká:

Kniha začíná zabitím jednoho ducha, kterého by člověk málem litoval. kdyby ovšem nezabíjel hodné lidi, kteří mu zastaví na stopu. Už tady mě příběh zaujal.

Sotva Cas ducha zapíchne, vrací se domů, kde na něj čeká tip na další duchařskou akci - Anna krví oděná. Vzhledem k tomu, že se s máti, čarodějnicí, stěhují dost často od ducha k duchovi, mají sbaleno raz dva a mohou jet za ní do městečka Thunder Bay, kde žije - či spíše už nežije - v domě, který býval za života jejím domovem.

Bohužel se ukáže, že zabít Annu nebude tak jednoduchá prácička jako vždycky. Jednak je Anna nadprůměrně silný duch a dvak se tak nějak stane, že neočekávaná (jak kým:)) jiskřička přeskočí.

Řešení je jediné. Každý duch má svůj příběh, svůj způsob smrti, který mu dává jeho schopnosti a "nutí" mu způsob, jakým vraždí živé. Cas tedy musí najít Annin příběh, přijít na to, co jí dává sílu, kterou má a jak ji síly zbavit, aby ji mohl zabít.

Knihu jsem zhltla jedním dechem, Anna je prostě úžasná :) a už se nemohu dočkat dalšího dílu.

Stuhleck

... aneb vzpomínáme na zimu, když už se konečně oteplilo ...

Letošní zimu jsem se dostala na prkno jenom jednou, takže to byla dost bída, ale bavilo mě to. Mám takové tušení, že to bylo v únoru, ale krk na to nevsadím :).

S mojí výdrží to bylo natolik bídné, že jsem několik jízd vynechala, ale zas díky tomu byla příležitost vyfotit si nějaké pěkné fotky. A počasí přálo jak ježdění, tak focení.

Fotky jsou k vidění na FCB - v červnu, ale lepší pozdě, než nikdy :).