3. 7. 2014

Les rukou a zubů


 … chodí zombie okolo…


Autor: Carrie Rian
Rok vydání: 2011
Nakladatel: Mladá fronta


Anotace:

Mary žije v uzavřené vesnici. Její svět se řídí prostými zákonitostmi: musí poslouchat pravidla církevního Sesterstva, nesmí se přibližovat k plotu, za kterým - v Lese rukou a zubů - žijí "nečistí", kteří svým kousnutím promění člověka v chodící mrtvolu.
Když Sesterstvo rozhodne, že se provdá za muže, kterého jí určili, Mary  musí poslechnout, přestože se zamilovala do zraněného Travise. Pak ale nečistí proniknou do vesnice a Mary v nastalém zmatku prchá společně s Travisem, svým snoubencem Harrym, kamarádkou Cass i bratrem Jedem a jeho ženou dál do zapovězeného lesa. Touží dostat se k vysněnému oceánu, dál za les a nečisté, do světa, který tam venku přece musí někde být.

Můj komentář:

Když jsem po knize sahala, bylo to se značným očekáváním. Téma mi připadalo zajímavé – jenže bohužel …
Dočetla jsem asi před půl hodinou a celkové pocity by se daly shrnout jako „nic“. Dočetla jsem, zapomenuto, nezůstal žádný výrazný dojem.

Kniha popisuje svět po nákaze neznámou chorobou, která se šíří pokousáním od již nakaženého Nečistého.
Stav, kdy hrstka přeživších zůstává za plotem ve vesnici ovládané Sesterstvem a obklopené Lesem rukou a zubů, ve kterém se pohybují Nečistí – tedy jakési zombice – a dorážejí na kovové ploty, mi připomněl Pochod od Justina Cronina.
Po zničení vesnice útokem nečistých, se malá skupinka vydává na cestu mezi ploty zakázanou branou. Hlavní hrdinka Mary je na začátku docela sympatická mladá holka, která sní o oceánu a na konci sice dosáhne toho, co chtěla, ale vyzní to tak, že to je vlastně úplně jedno.
Do Mary jsou zamilované obě hlavní mužské postavy (které jsou mimochodem dost nezajímavé), ale prožívají to jaksi nijak. Jedno mají společné - oba se chtějí obětovat pro štěstí Mary a Mary, ta ani pořádně neví, co chce. Chtění a nechtění obou pánů je popsáno dost zmateně, chvilku ano, chvilku ne.
Všechno tohle je zabalené do Maryiných rádoby úvah o smyslu toho všeho a vlastním sobectví a neustálým hnaním se za oceánem. Hrdinka se zmítá v těchto úvahách o životě ve snaze projít nějakým vývojem, aby se na konci ocitla nikde.

Styl psaní mě nedokázal přesvědčit o ničem – ani o nebezpečí ani o citech postav. O nikoho z hrdinů jsem se nebála. Nikoho jsem nelitovala, když zemřel.

Knihu jsem dočetla jen proto, že jsem chtěla vědět, zda se přece jen něco nerozjede. Vracet se k ní určitě nebudu. Možná je to i tím, že knih na podobné téma jsem přečetla už hodně a tahle mě prostě neoslovila, nedonutila k zamyšlení …


Za nápad a těch několik zajímavě nakousnutých (byť nedokončených) momentů, díky kterým jsem knihu neodložila a četla dál, dávám dvě hvězdičky, ale příště si raději přečtu toho Cronina.

Žádné komentáře: