Písek na Kozlu

… hrdinové se vracejí vzduchem …

Předposlední říjnový víkend bylo asi poslední hezké počasí, takže nás slunko vytáhlo na šutry.Po asi dvouminutovém zvažování kam teda, bylo rozhodnuto – jedem na Kozla.

A krásný pískový Kozlík stál za to. Nelezli jsme nijak obtížné cesty, spíš tak na pohodku. V rámci nácviku na Ádr jsem si tu zkusila první komín. Lezlo se tu parádně, kam se stouplo, drželo to jak přibité, na pracky tu bylo spousta dobrých chytů a i ty horší prostě berou. Asi ze mě na stará kolena bude pískař :)

Pravda, i když svítilo sluníčko, nebylo úplně teplo, takže člověk musel co chvilku hledat nějakou dobrou polohu, při které se dalo pohodlně dýchat na promrzlé prsty. Taky jsem cestou nahoru potkávala spoustu zmrzlých pavouků, kteří nestačili najít dobrý úkryt v nějaké puklině a přimrzli ke skále. Letos už asi moc venku nezalezem :(

Písnička pro ptáčka

Na tenhle poklad jsem narazila dnes večer při uklízení nahromaděného bince ze starého blogu. Nápad přišel kdysi dávno od Mirečka, když mi napsal na otázku "jak se máš?" odpověď " jsem stále z legrace smutný". Je to jedna z mála, které jsem si napsala jen tak pro sebe. Teď ji klidně můžu věnovat Mirečkovi :)

Písnička pro ptáčka

Je stále z legrace smutný

ptáček chycený ve zlaté kleci,

spletené z falešných proutků.

Tiše si zpívá v koutku

písničku o papírových loďkách,

o bouřích, které nepřejdou….

Písničku, co patří hluchým uším…

Podzimní lezecké radosti

… vápno v krasu přece vůbec neklouže …

První zářiový Sloup proslul touhletou hláškou. Tenhle motivační kec vymyslel Aleš, když jsem se sápala vzhůru po Grand Prix (za 6) a supěla jsem, že mi kruci kloužou lezky :) Jinak to byla premiéra mých nových lezek, ale na Sloupu to prostě klou… jasně, už mlčím, je to nohama :)

… z druhé strany vede cesta, jestli chcete nahoru …

Tímto hlodem nás oblažil pěšák na Holštejně, když Honza s Martinem lezli cestu Napřímený zbrojnoš (za 7). Jinak to byl výlet za lezením na Vaňousy, kde jsou sice krásné cesty, ale svou obtížností pro mě naprosto mimo mísu. Padli dvě 7 a jedna 8, pár fotek z jeskyně Lidomorna a nakonec i my.

… normálně blbej překližkář …

Nedělní odpoledne na Sloupu, které proslulo obzvláště několika hity Xaviera Baumaxe a Tří sester v podání Aleše. Na rozlez padla Grad Prix. Pak se lezla cesta Habeš (za 7) a docela pěkná Indie (myslím 7-). Nemesis (za 8), na kterou si brousil zuby Martin, dostane šanci příště.

… místo práce legrace …

Páteční odpoledne na Sloupu, na které mě vylákal Honza. Na rozlez byla moc pěkná cesta Malý špinavý ruce, kterou dal Honza normálně tj. po 7 a já pěkně variantně za 6 a i tak mi to dalo pěkně do těla :) Pak si Honza dal dvě 8 Nemesis a již déle krokovanou Vrať cos vzal. Na svoje tři kroky v Nemesis budu s radostí vzpomínat ještě dlouho :).

Súlov

Na lezení na Súlově bylo super to, že se podařilo dát dohromady partu osmi lidí, kteří měli čas o stejném víkendu a navíc se zvládli domluvit ve čtvrtek večer a v pátek dopoledne. Neuvěřitelný výkon :) Byl sice hlášený lijavec, ale i tak jsme se rozhodli to nevzdat a dobře jsme udělali. Kempík jsme měli jen pro sebe.

Dorazili jsme v pátek v noci, postavili stany a vytáhli víno. Honza sice tvrdil, že 4 litry se nevypijí, nicméně padli hned první večer. V důsledku toho ráno vstávali dva členové lezeckého týmu s děsnou kocovinou :) Bylo krásně, teploučko, sluníčko peklo – myslíte, že to kocovináři ocenili? V žádném případě :) ale lezli pánové výborně i tak. První den jsme to ovšem nijak nehrotili, na rozlezení pěkná 4, pak 6- a ti, co je přešla kocovinka, zkoušeli 7 a následně šílenou 8+. Slibuju, že příště si napíšu jména těch cest do bločku, který neztratím, na rozdíl od toho kusu papíru, na který jsem si to psala tentokrát :). Po lezení udeřil hlad, takže následovali buřtíky a slack line na dobrou noc.

Druhý den jsme vyrazili na kapku jiné místo. Padli nějaké pěkné šestečky a jedna opravdu pěkná a opravdu dlouhá 8. Sotva se dolezlo, začal lijavec. Ale stejně byla neděle a muselo se domů. Škoda, tohle byl snad nejpovedenější víkend za léto.

Expedice Triglav

Den ... posledních pár ...

Krásné počasí se už unavilo a tak den u Bohinského jezera a na hradu Bled byl deštivý a pošmouný. Proběhli jsme hrad, který spíš než hrad připomínal muzeum křížené s obchoďákem a zamířili se podívat na soutěsku Vintgar.

Prošli jsme ji celou po dřevěných lávkách a chodníčcích nad řekou Radovna. Prý je místy až 150m hluboká, každopádně má nádherně čistou vodu a pohádkovou atmosféru díky mlze, která se nad říčkou převaluje a táhne se podél všech můstků – to se prostě musí vidět! Cesta soutěskou končila u 6m vysokého vodopádu Šum. Cestou na nocležiště jsme navštívili ještě zříceninu hradu Kamen, ale pro mě byla tento den jasným favoritem soutěska Vintgar :)

Druhý den ráno se výprava opět rozdělila – naše auto zamířilo k moři do městečka Piran. Tady jsme si užili poslední večer v parádní restauraci, kde jsme ochutnali místní rybí dobroty a taky poslední den dovolené u moře.

Má cenu popisovat cestu domů? To asi nemá, takže snad opět příští rok ve stejné sestavě :)

Expedice Triglav

Den 4. a 5. - přechod Velike Špicje, Triglavská jezera a cesta úplně dolů ...

Od Tržavske koči – mimochodem, dejte si zde palačinky a nikdy už nebudete chtít jiné :) – jsme pokračovali další den ráno celkem pohodlnou chůzí do bezejmenného sedýlka a po té úplnou měsíční krajinou až k plesu, kde jsme neodolali vábení úžasné, ledové, průzračně modré vody a smočili nožky. Od plesa byl jen kousek k chatě, kde jsme se opět rozdělili.

Naše statečná pětice si to namířila přes vrchol Velika Špicja (2389m) a druhá část pěkně údolíčkem. Přechod Špicje se ukázal jako opravdu mazec. Možná proto, že špice byly nakonec tři a převýšení, které se pokaždé nastoupalo a zase sestoupilo, aby se mohlo znova nastoupat , bylo docela veliké. Před poslední špicí jsem toho měla tak akorát a ostatní už taky, nicméně na vrchol jsme dorazili. Následoval prudký sešup do doliny, v jehož polovině holé skály vystřídal les a džungle lopuchů a trav až ke Koči při Triglavskych jezerich (1685m).

Poslední den přechodu byl už taková relaxační pohodovka. Od Koči při Triglavskych jezerech jsme pokračovali na planinu Viševnik (1615m). V těchto místech totiž byly hlášeny salášky, ovečky, žinčica a sýr. Hlášeny sice ano, leč výskyt nepotvrzen. Za stále parádního počasí jsme pokračovali na Črno jezero (1294m), kde jsme narvali do hladových goauldích rybiček poslední zbytky svačiny a dál na Koču při Savici (654m).

Tady byl slavnostně zakončen přechod mohutnou žranicí a odjezdem k Bohinskému jezeru.

Expedice Triglav

Den 2. a 3. - Triglav - výstup až nad mraky ...

Na Alžajev dom se spalo jako v pohádce.

Možná to byl důvod toho, že jsme na dvoudenní výstup k vrcholu Triglav vyrazili až v jedenáct hodin. V noci pršelo, ale ráno bylo počasí jako malované. Cesta od Alžajev dom nás vedla pod severní triglavskou stěnu a rozcestník hlásil 4,5 hodiny na vrchol – při převýšení cca 1750m – óójéééé! :) Stoupání začalo docela pozvolna, ale záhy přituhlo, objevovaly se první ocelové chytky a lanka. Vzhledem k tomu, že jsme to šli „natěžko“ nijak jsme se nehonili – někteří z nás se nehonili ještě více než ti ostatní :) Jak jsme tak nabírali výšku, začínaly být rozhledy opravdu působivé a fotografické pauzy častější .

V podvečer jsme dorazili na ubytko Triglavsky dom na Kredarici (2515m).

Ráno bylo počasí opět dokonalé, jen se trochu honila mlha. V plánu bylo dokončení výstupu na Triglav a přechod na druhou stranu. Tady jsme se poprvé malinko rozdělili na část, která si chtěla dát přechod i s báglem a na část, která vyhopkala vrcholek jen tak a k dalšímu ubytování si to pěkně obešla bokem.

Naše statečná batohová skupina čítala pět členů. Nahodili jsme ferratové sety a mazali k vrcholku. Sety nakonec nebyly potřeba, ale jen proto, že bylo opravdu pěkné počasí a sucho. Skála byla naprosto hladká , ochozená a oklouzaná – v mokrém počasí to musí být jak kachlíky v koupelně. Jinak na vrchol je to pěkná nikterak těžká ferrata (za předpokladu suché skály).

Nahoře na Triglavu (2864m) jsme pořídili zápis do vrcholové knížky a uhnízdili se na sluníčku u podivné kovové rakety, která vrcholek zdobí. Seděli jsme si pěkně nad mraky a dole zatím vodník Kebule „vařil mlhu“ :) kolem nás kroužilo místní ptactvo a somrovalo jídlo – prostě vrcholová pohoda :)

Sestup na druhou stranu měl být dle informací docela mazec. A byl. Zdaleka to nebyla taková pěkná cesta, jakou jsme šli nahoru. Taková klasická sestupová zpruzovačka. Začalo to menší ferrátkou, následovalo klasické suťovišťátko. Malou pauzu jsme udělali u Kasáren a pak už docela příjemným chodníkem na Tržaska koča na Doliču (2120m), kde jsme byli ubytovaní.