17. 1. 2016

Kolo štěstí


Jak se zdá, člověk je v podstatě tvor nepoučitelný a historie má tendenci se tak nějak opakovat. A vzhledem k tomu, že se právě znova opakuje, připomenu si jeden ze starších veršíků, tentokrát ovšem s malinko jiným věnováním. Napsáno v kostele u Jakuba:



Nedokončená

Zdravím tě!
Jako už tolikrát.
Znovu.
V mlze, ve snu, v představách.

Ta slova v kůře stromů vyrytá,
jen v mokré hlíně otisk zůstal.
A bolest ta zůstane ukrytá.
Vždyť život není rovná šňůra bez uzlů,
vine se tence
a v každé noci beze snů
tíží mě hůř než kámen utopence.

Když láska jako děvka odhalená
šlape dláždění,
Ty strčíš hlavu do písku
a pevně zavřeš víčka,
tušíš, že pryč je souznění,
víš, on písek občas štípe v očích
a možná víc než slzy….


…A možná víc…


Žádné komentáře: