Jak se zdá, člověk je v podstatě tvor nepoučitelný a historie má tendenci se tak nějak opakovat. A vzhledem k tomu, že se právě znova opakuje, připomenu si jeden ze starších veršíků, tentokrát ovšem s malinko jiným věnováním. Napsáno v kostele u Jakuba:
Nedokončená
Zdravím tě!
Jako už tolikrát.
Znovu.
V mlze, ve snu,
v představách.
Ta slova v kůře
stromů vyrytá,
jen v mokré
hlíně otisk zůstal.
A bolest ta zůstane
ukrytá.
Vždyť život není
rovná šňůra bez uzlů,
vine se tence
a v každé noci
beze snů
tíží mě hůř než kámen
utopence.
Když láska jako děvka
odhalená
šlape dláždění,
Ty strčíš hlavu do
písku
a pevně zavřeš víčka,
tušíš, že pryč je
souznění,
víš, on písek občas
štípe v očích
a možná víc než
slzy….
…A možná víc…
Žádné komentáře:
Okomentovat