Na Větrné hůrce

Kdo by ho neznal. Příběh nenávisti a taky lásky, která je tak šílená, sobecká a bezohledná, že vede až ke zničení těch, kterých se dotýká i dalších, jež se jen nachomýtli do cesty těm dvěma zoufalcům. Úplně bez viny ale není nikdo…

Četla jsem knihu, viděla film s úžasným Timothy Daltonem a po té i s neméně úžasným Ralphem Fiennesem v roli Heatclifa… no a když se naskytla možnost shlédnout divadelní představení brněnského divadla BuranTeatr, neodolala jsem a šla se mrknout na to, jak se dokázali brňáci s tímhle náročným kouskem poprat.

„Ty tomu pořád nerozumíš, Nelly. Kdyby všechno ostatní pominulo a Heatcliff přetrval, můj život by v něm pokračoval dál. A kdyby naopak všechno ostatní zůstalo a on přestal existovat, svět by mi připadal úplně cizí. Všechno, co cítím já, cítí i Heatcliff. Jaký by ostatně mělo smysl, že jsem přišla na svět, kdybych existovala jenom v téhle podobě a tomhle těle? Já jsem Heatcliff, Nelly. Já jsem Heatcliff.“

Brněnský BuranTeátr je takové příjemné divadlo, nic luxusního, kam byste museli nastrojení jako do Mahenky, ale pořád je tu možnost se hezky obléknout a užít si hru v méně formálním prostředí. I v méně luxusním prostředí se ale dají najít dobré herecké výkony a dobré zpracování hry ač nízkonákladové. A to byl přesně případ Věrné hůrky.

V divadlech si tradičně sedám spíš dozadu, pokud si mohu vybrat. Zde jsem si mohla sednout kam jsem chtěla. Vybrala jsem poslední řadu. Občas se stává, že z posledního štoku není vidět dobře na jeviště. Tady měli vše dobře vyřešeno a sedadla byla dostatečně odstupňována. Na jevišti se pracovalo s minimem kulis, které se v průběhu představení neměnily. V podstatě šlo pouze o plastové pruhy - "závěsy" v pozadí, před nimi vyrovnanou řadu větrníků a několik židlí.  Absolutní minimalismus se vyplatil. Soustředila jsem se více na herce než na neustále se měnící kulisy.

Roli vypravěčky Nelly představila Ivana Plíhalová, která byla pro mě velmi přesvědčivá. Jejím monologem celé představení začalo a několik dalších monologů, které posouvaly děj, ještě měla. Postavy Hindleyho a Kateřiny Earnshawových byly pro mě taky herecky dobře obsazeny. Oba herci - Lukáš Rieger a Eliška Skálová - podali výkony odpovídající jejich postavám. 

Trochu kámen úrazu nastal u postavy Heatclifa. Vybrat někoho pro tuto roli muselo být peklo. Pan David Tchelidze, který Heatclifa nafasoval by sice typově i odpovídal, jenže byl od prvního pohledu prostě dobrá duše, ke které má postava Heatclifa, jak víme, daleko. V pozdějších scénách s Isabelou mě ale dokázal přesvědčit o temné straně své postavy. Hloupé ode mě je, že srovnávám s Daltonem a Fiennesem z filmů, kde měli oba přímo brutální charisma - mrazilo z nich, přitahovali, jenže Heatcliff prostě musí být vypočítavý (s odpuštěním) hajzl s brutálním charismatem už od pohledu. A když není, musí mi to herec vecpat do hlavy už od první scény, musí to z něj vyvěrat a to se zde bohužel hned nestalo. V tomto ohledu lépe uspěli Kateřina a Hindley, kteří mě o povahách jejich svěřenců přesvědčili bez nejmenších potíží. 

I paní Anna Čonková, která hrála Isabelu, dobře ztvárnila to, co měla - od naivní, dobře vychované holčičky až po ženu bez iluzí. V roli Edgara Lintona, bratra Isabely, se představil Martin Veselý a napůl chtěného snoubence a manžela sehrál tak, že mi bylo Edgara skutečně líto. Pan Roman Groszmann měl v roli lékaře několik vět tak cynických a pronesl je tak dokonalým toném, že mě to rozesmálo.

Byla jsem zvědavá, jak si herci vystačí pouze s několika kulisami a ejhle! Ono to šlo. :) Obzvlášť užití igelitových pruhů v pozadí se ukázalo jako dobrý nápad, protože část představení se odehrávala i za ním a v závěru duchové hlavních postav prošli tímto závěsem jakoby zpět do světa živých. Stejně jednoduché jako scéna byly i kostýmy a opět to ničemu nepřekáželo.

Zpracování hry bylo podle mého názoru také dobré. Nebyla opomenuta žádná důležitá scéna (až na jednu) a hercům bylo umožněno vyhmátnout na svých postavách to podstatné. Využití Nelly jako vypravěčky, když bylo nutné posunout děj o něco dopředu, se mi zdálo jako dobrý nápad. Co mi bohužel chybělo, bylo dostatečné prožití Heatcliffovy bolesti nad ztrátou Kateřiny. Její smrt ve hře tak nějak rychle prolétla kolem - málem jsem ji nestihla zaznamenat a Heatcliff tak nemohl diváky dostatečně přesvědčit o bolesti a přes to jakési umanuté krutosti a zlosti, která se mi zdá pro závěr příběhu nejpodstatnější věcí.

Velmi se mi líbil hudební doprovod. Jediný hudebník s kytarou doprovázel celé představení a hudební doprovod byl nevtíravý a přes to dobře podkreslil to, co se zrovna na jevišti dělo. Pěkné bylo i použití  zhudebnělé básně Johna Keatse v závěru představení.

Buran teátr opět dokázal, že v jednoduchosti je krása. Že i s minimem kulis, jednoduchým hudebním doprovodem a menším počtem herců se dá zahrát dobré divadlo. Představení Větrná hůrka by se mělo ještě hrát, ačkoliv přesné datum další reprízy zatím není na stránkách souboru uvedeno. Pokud máte cestu do Brna, doporučuji udělat si čas a shlédnout je. Stálo to za to.

„Trochu jsem se v těch místech zdržel, pod tou příjemně vlahou oblohou, pozoroval můry, které kmitaly křídly nad vřesem, a taky zvonečky. Naslouchal jsem jemnému vánku rozechvívajícímu trávu a podivoval se, jak si vůbec někdo dokáže myslet, že by ti tři tady v té pokojné hlíně spali neklidně.“

* divadelní představení a výkony herců hodnotím pouze z pohledu diváka, nejsem profesionální divadelní kritik, a proto hodnotím pouze to, jak na mě představení působilo právě jako na diváka

Režie: Gabriela Ženatá

Překlad: Kateřina Hilská

Uprava textu: Jan Šotkovský

Dramaturgie: Mirosla Ondra

Scéna a kostýmy - Vendula Bělochová

Realizace kostýmů - Babka Skočovská

Hudba: Adam Hlavatý a kol.

Světla: Tomáš Tušer, Vojtěch Dvořák

Produkce: Jana Fišerová

Obsazení: Lukáš Rieger, Eliška Skálová, Ivana Plíhalová, Martin Veselý, Anna Čonková, David Tchelidze, Roman Groszmann