Gideon Devátá

 

Na knihu mě nalákaly tři věci. Zaprvé Host, protože Host je pro mě téměř stoprocentní záruka dobrého počtení. Zadruhé obálka, protože ta slibuje hodně. A za třetí samotný příběh. Nekromanti! Paráda. Chcete vědět, kolik mám doma knih o nekromantech? Teď už dvě, ale před Gideon žádnou.

 

Anotace:

Nespoutaný sci-fi román plný šermířských soubojů, politických intrik a lesbických nekromantek

Císař potřebuje nekromanty. Nekromantka Devátého dvora potřebuje šermířku. Gideon má meč, sbírku pornočasopisů a taky plné zuby nemrtvých hovadin.
Gideon strávila dětství ve společnosti zkostnatělých řeholnic, seschlých sluhů a bezpočtu kostlivců a nehodlá obětovat svůj život — včetně toho posmrtného — nekonečné službě. Proto si sbalí meč, boty, časopisy a naplánuje další z mnoha odvážných pokusů o útěk. Jenže její dávná nemesis ji jen tak nepustí.
Harrowhark Nonagesima, Ctihodná dcera Devátého dvora a mimořádně mocná nekromantka, byla povolána do boje. Císař si přeje, aby se dědicové všech jeho věrných dvorů utkali ve smrtící zkoušce důvtipu a umu. Pokud by Harrow uspěla, stala by se nesmrtelnou a všemocnou služebnicí Znovuzrození, ovšem každý nekromant potřebuje svého šermíře. Bez Gideonina meče Harrow selže a spolu s ní vymře i celý Devátý dvůr. Někdy je však smrt to nejlepší řešení.

 

…

 

Autorka v knize „představuje“ devět nekromantských dvorů. Každý z nich žije na samostatném světě a vládnou mu dědicové, kteří oplývají nekromantskou mocí. Nad těmi všemi stojí jeden vládce a ten teď shání dalšího mezi své nejbližší služebníky - liktory. Vyzve tedy dědice všech devíti dvorů, aby se sjeli v jednom světě a o tuto pozici se utkali.

Samozřejmě to není úplně tak, že všechny dvory jsou si v moci, slávě a bohatství rovny.

Devátý dvůr, který jsem poznala nejvíce (protože jiné dvory spíš vůbec), je dvorem strážců zapečetěné hrobky a tajemství, které ukrývá. Tajemství však ukrývají i jiná a především před ostatními dvory. Největším z nich je nedostatek nekromantů. Král a královna jsou jaksi po smrti, i když stále „sedí na trůnu“ – pokud je vaše dcera nekromant, je smrt jen drobný zádrhelík – i tak by se ale nehodilo, aby se o tom všeobecně vědělo. Dvoru vládne skutečně jejich dcera Ctihodná Harrowhark Nonagesima. Druhým velkým tajemstvím, je, že dvůr vymírá a současné osazenstvo připomíná spíš domov důchodců. Nerodí se děti, nepřicházejí noví lidé a tak je přirozené, že se Harrow chopí šance, jak dodat svému dvoru trochu prestiže a lesku. V boji o pozici liktora hodlá uspět!

K úspěchu ovšem potřebuje svého rytíře, aby ji na soutěž doprovodil. Bez něj nekromant o liktorskou pozici bojovat nemůže. Zatím co nekromant je zběhlý v magii a postará se o tuto stránku akce, jeho rytíř jej bude ochraňovat a podporovat fyzicky, zejména v případném boji.

Gideon je krom Harrow jediný mladší člověk na Devátém dvoře. Jako hlavní hrdinka rozhodně není kladnou postavou (ale žádné kladné postavy tu stejně nejsou). S Harrow se nesnášejí až na dřeň a přesto se Gideon rozhodne, zlákána slíbenou odměnou, s ní na zkoušku jet, jako její rytíř. Ne že by měla na výběr a ne že by věřila, že skutečně odměnu obdrží. A ne že by byla kdoví jak zkušenou bojovnici a dobrým rytířem.

Cílevědomá Harrow okamžitě po příjezdu na místo dění začne makat na úspěchu akce a je dost tajnůstkářská, Gideon se nudí a tak prolézá První dvůr od vrchu až dolů a jejím prostřednictvím jsem poznala i ostatní  nekromanty a jejich rytíře.

 

Hned na začátku se musím vypsat ze svého nadšení pro nový, svěží (a trochu mrtvolně zavánějící :)) směr fantastiky. Nekromanti pro mě jsou opravdu novinka a podaní ještě takovým stylem jako zde, jsou prostě neodolatelným lákadlem. Dílo má sice trochu pomalejší děj ale tak super zábavně napsané, že to ani nevadí, spíš naopak, mohla jsem si užít zajímavého prostředí a nekromantské magie dosyta a nudit jsem se rozhodně nestihla.

Autorka nepocítila potřebu nějak pečlivěji cokoli vysvětlit, takže na mě celý svět, jeho fungování a hierarchie působily celkem záhadně. Kupodivu nemohu říci, že by mi to vadilo! Naopak se mi spíš zdálo, že jistá záhadnost a neprůhlednost nekromantům svědčí a podstatnou část zážitku při čtení pro mě naplňovalo pátrání po informacích a tajemstvích. A že oni si na tajemství sakra potrpěli! Stejně bych asi ocenila větší představení dvorů, i když z chování jejich zástupců se dá ledacos odvodit, mé zvědavosti to nestačilo :). Takto po dočtení zůstává spousta věcí stále záhadou. Další díly ale jsou, takže mám naději, že se dozvím víc.

První kniha se prostě zaměřuje výhradně na boj o liktorskou pozici. Tím samozřejmě vzniká zajímavá zápletka i tak. Jde prostě o moc a získání pozice v blízkosti vládce, aniž by bojovníci tušili, co přesně ona pozice obnáší. Tak nějak se vědělo, že císař proti někomu nebo něčemu bojuje a že novopečený liktor už se ke svému dvoru nevrátí.

 

Souboj o liktorství mě bavil. Adepti museli v oblasti Prvního dvora, kam se sjeli, plnit různé úkoly ve stylu cesty za pokladem, čímž objevovali tajemství dvora a částečně i samotného liktorství. Každý splněný dílčí krok je posunul k dalšímu, dokud ho nezvládli, nemohli jít dál. Vyžadovalo to nejen nekromantské schopnosti, ale i inteligenci, všímavost, předvídavost, pevnou vůli, schopnost rychle reagovat v nebezpečí a správně se rozhodovat a zachovat chladnou hlavu. Případně to, co mi nejde, ušmírovat nebo ukrást od úspěšnější konkurence. Naznačeno bylo ovšem, že samostatné zvládnutí výzev je nutné pro přežití, pochopení liktorství a zvládnutí pokročilé nekromancie. Z toho se dalo usuzovat, že liktorství není jen čestná pozice, ale zmíněné vlastnosti jsou pro vítěze opravdu podstatné, aby v budoucnu přežil to, co ho čeká.

Tohle byla snad nejlepší část knihy, když jsem musela objevovat spolu s postavami. Věděla jsem o liktorství ještě méně, než ony a tak byly každé zamčené dveře v bludišti chátrajícího sídla neodolatelné a každý úkol s poznáním nových vrstev nekromancie fascinující. Na prvním dvoře vládne všudypřítomný zmar, což je pochopitelné, protože nekromanti potřebují pro svou sílu mrtvou thanergii. Díky ní můžou provádět svou magii a například oživovat kostlivce, aby jim sloužili a vytvářet z kostí různé konstrukty, což mě bavilo obzvlášť. Spoustu této síly budou potřebovat i při plnění úkolů, takže v příběhu poteče krev a je nutná i značná bezcitnost, se kterou nekromanti musí fungovat.

Jakoby úkoly a utajování vlastního postupu před ostatními nebylo už tak dost náročné, přidala autorka do té mely škodiče. Sice mě napadlo, kdo by za tím mohl být, ale ani náhodou proč a jak to dělá. V tomto ohledu se příběh stočil i trochu detektivním směrem.

 

Kniha přináší úvod do nového univerza. To s sebou nese spoustu novostí a poznávání světa, okolností názvů a tak vůbec. Nemůžu ovšem říct, že by mi to připadalo nějak matoucí. Záhadné ano, ale přes to se to všechno dalo pochopit vcelku snadno. A i kdyby to šlo hůř, udržela by mě u čtení právě ona nekromancie a fakt parádní styl psaní. Autorka (potažmo překladatelka) má svěží slovní zásobu a cit pro volbu výrazů pro konkrétní situaci. Kniha je tak zábavná, chvilkami ironická a drzá, rýpání mezi Gideon a Harrowhark je prostě lahoda. Zaměření na nekromancii přináší správný mix morbidnosti a humoru.

Jsem zvědavá, kam to v dalších dílech povede, protože odhadnout se to moc nedá. Zatím pouze vím, kdo je vítězem a jakou cenu musel zaplatit. Je nutné se ovšem připravit na to, že oněch slibovaných šermířských soubojů tu zase až tolik není. A ti, co se obávají lesbických nekromantek se taky bát nemusí. Jestli tu na něco nezbývá prostor, je to právě postelové řádění. Což je dobře. Nějak by mi podobné věci do textu neseděly.

První díl by se dal číst klidně i samostatně. To jen pro případ, že by vás druhý zase až tak neuchvátil. Protože mně se to stalo. Ale to zase někdy příště :)

 

O knize:

Autor: Tamsyn Muirová

Série: Zapečetěná hrobka (1. díl)

Překlad: Alžběta Lexová

Vydal: Host

Rok vydání: 2021

Počet stran: 448

 

Tajně tvá

 

Od autorky už jsem jednu knihu četla a celkem se mi líbila. To ale nebyl důvod, proč jsem sáhla po další, protože předchozí zkušenost s autorkou jsem si uvědomila až po dočtení. Skutečný důvod byl trapně obyčejný a všední. Lákala mě anotace a taky to, že mě prostě baví kombinace uzavřeného muže a trochu ztřeštěné ženy.

Anotace:

Hallie Welchová nikdy nezapomněla na Juliana Vose, syna majitelů rozlehlých vinic, který ji kdysi skoro políbil. Pracuje jako zahradnice a právě získala zakázku na jeho rodinném panství. Jenže Julian už její dávnou lásku nepřipomíná ani trochu. A navíc si na ni nevzpomíná. Julian má v plánu napsat během studijního volna román. Ale jak to má provést, když mu Hallie zahradničí přímo před okny? Chodí všude pozdě, je výstřední, věčně umazaná od hlíny, a přitom tak neuvěřitelně krásná, že se Julian nedokáže soustředit na nic jiného. Muži, který si žehlí i ponožky a všechno má přesně naplánované, nedává její živelná energie smysl, ale zároveň je na ní něco důvěrně známého…

 

…

 

U tohoto příběhu jsem objevila zvláštní efekt, který se mi občas ze záhadných důvodů zjevuje. Při čtení a bezprostředně po něm jsem byla z knihy nadšená, doslova pohlcená kouzlem. Postupem času se sice kouzlo vytrácí a už vidím na knize i více chyb, ale při čtení jsem si to prostě jen užívala. A jsem si poměrně jistá, že kdybych se začetla podruhé, užiju si to stejně. I přes moje výhrady. To je podle mě pro knihu dobrá vizitka. Na druhou stranu příběh není natolik výjimečný, aby mě přiměl číst podruhé, jako některé moje oblíbené romantiky, které jsem četla vícekrát.

Přes to ale můžu knihu doporučit jako dobře napsaný oddechový příběh, který dodá přesně to, co očekáváme od podobných knih a ještě takovou formou a s tak zajímavě protikladnými postavami, že se jen těžko dalo odtrhnout od čtení. Jen o něm nesmíte po dočtení moc přemýšlet.

Po pěkné zkratce se na to podívejme podrobněji:

 

Musím uznat, že autorka má zajímavé nápady na kombinace postav. V předchozí knize, co jsem od ní četla, to byla insta-princezna a námořník, teď to byla potrhlá hippie-zahradnice a extrémně organizovaný profesor a spisovatel. Opět to byla kombinace, která se hodně povedla, a postavy mě bavily.

Hallie, jak jsem ji poznala, mě nejdřív vůbec neoslovila. Připadala mi až příliš ztřeštěná, roztěkaná a celkově tak nějak v nesouladu – nevěděla prostě kým je, kam patří ani co by chtěla a kam by měla svůj život směřovat. Na první dobrou připomínala hippie vílu a ne dospělou bytost. Nějak jsem nechápala, jak dokáže podnikat a ještě se i uživit. Body autorce přičítám za to, jak tuhle zběsilou rozevlátost a chaotičnost své postavy později vysvětlila. Ona byla čistá energie nespoutaná schopností se zarazit, když se pro něco rozhodla, následovaná smečkou tří stejně neukázněných psů. Nejstálejší věcí u ní byla láska k Julianovi, kterého chtěla od střední a překvapivě si kvůli tomu nenašla nikoho jiného. Jakože vůbec nenašla (mrk, mrk). V tom jak byla její postava napsaná, mi to připadalo naprosto neuvěřitelné. Přitom ctitel do jakéhosi vachrlatého milostného trojúhelníku by tu byl.

Jeho, tedy Juliána, jsem naprosto chápala v tom, jak rušivě na něj Hallie působila. Ona vážně byla trochu dynamit. Zároveň jsem i chápala, co člověka, jako je on, na ní přitahuje. Ona ho prostě rozhodila na tolik, že si jí musel všímat chca nechca. Krom toho, že dost přitahovala pozornost, byla i dost hezká a vnadná. Asi by celkem osamělý a heterosexuální chlap musel být impotentní, aby si takové holky nevšiml. Což teda on rozhodně nebyl, jen preferoval pouze nezávazné sexuální vztahy bez citů. Ona v něm navíc probouzela poměrně silný ochranitelský pud, což bylo na jednu stranu sympatické, ale už trochu méně romantické. Prostě touha potěšit ji a rozesmát, odstranit jí problémy z cesty se stala jeho novou posedlostí. A s posedlostmi on měl zkušeností dost. Tedy ne úplně ve špatném. Kvůli panickým atakám byl posedlý plánováním, přísným časovým rozvrhem a vyžadoval svůj klid a řád.

Oba museli překonat dost komplikovanou zátěž z minulosti. Hallie její dětství způsobilo totální neukotvenost a ztrátu sebe sama, což se ještě zhoršilo úmrtím její babičky, která jediná ji dokázala usměrnit a dát jí pocit nějakého smyslu. Hallie měla před sebou velký úkol  - najít způsob, jak se zklidnit, najít sebe samu a přestat pořád utíkat. Juliánovi přineslo dětství chladnou rodinu, pochybnosti o sobě a panické ataky. Jistotu a bezpečí našel v přísných rituálech, které naprosto do puntíku dodržoval. Potřeboval najít odvahu a důvod se z nich vymanit.

Zajímavé je, že k těmto dvěma by se mi skvěle hodilo přátelství s výhodami. V tomto módu by si oba mohli hodně dát a hodně dostat zpět. Ale jsme v romantickém žánru, takže víme, jak to dopadne. Jako bonus ke svým problémům se tedy museli ještě poprat se vzájemnou přitažlivostí a výrazným - chce se mi skoro říct nepřekonatelným - osobnostním nesouladem.

 

Na zápletce není nic komplikovaného. Vlastně je celkem běžná pro romantické příběhy. Dva k sobě se naprosto nehodící, ideálně jeden, který je už dopředu nakloněn vztahu, na sebe narazí a prostě to jako kouzlem začne klapat. Jako vždycky hodně záleží na zpracování postav a na kulisách, do kterých to autor všechno narve. Tady se to povedlo téměř na sto procent.

Začátek mě neskutečně chytnul.  Smířit se s ní bylo sice trochu náročnější, protože ona je ztělesněním chaosu a otravnosti, jenže když si na ni zvyknete, je vlastně dobře zvoleným protikladem k Julianovi, který je zase extrémně organizovaný. Vůbec si nejsem jistá, kterého z nich bych chtěla ve svém okolí, protože představovali dva docela náročné extrémy povah. Každopádně střety mezi nimi byly podařené a do příběhu to přineslo pořádné jiskření. Pod vzájemným vlivem se začnou oba trochu měnit – on se víc uvolňuje a otevírá a ona není tak extrémní rapl (což jsem ocenila).

Příjemným bonusem bylo i to, že ona se živila jako zahradnice. Parádně to k ní sedělo a do knihy to vneslo příjemný prvek. Stejně dobré bylo i zvolení způsobu obživy Juliánovy rodiny – rodinné vinařství Voss je pecka. Autorka zapojila i komplikace v podobě nového brutálně moderního obchodu s vínem a vinárny, který se snaží převálcovat konkurenci v podobě tradičního obchůdku a vinárničky s atmosférou. Také Vossovské vinařské impérium mělo trochu potíže. Mně se líbilo, jak pěkně autorka tyto komplikace spojila do zajímavého příběhu a použila je jako rámec pro vznikající vztah svých dvou hrdinů. Celkem se mi líbila i záležitost s „tajnou ctitelkou“. Na jednu stranu to sice bylo trochu hloupé, v ději vlastně i zbytečné, ale k Hallie to nakonec docela sedělo.

Líbila se mi překvapivě i myšlenka dávné středoškolské lásky, která byla sice ztracená, ale nikdy zapomenutá. V realitě sice celkem nepravděpodobné, ale v románu dost milé. Protože Hallie samozřejmě nežila ve vzduchoprázdnu a její osobnost byla dostatečně oslnivá, existoval tu i vcelku dobrý milostný trojúhelník. Chudák třetí se však nikdy nedostal z kamarádského statusu. Přitom se mi zdá, že on by byl pro ni partnerem mnohem lepším. Asi by sex nebyl kdoví jaký, ale partnerství rozhodně ano. Bez extrémů ve vášních, ale s pořádnou porcí stability. Námět na vášnivý romantický příběh to ovšem nebyl :)

Plusovým bodem byla skvělá chemie mezi postavami. Možná dokonce až moc skvělá. Skoro jsem přemýšlela, jestli vůbec bude něco víc než sex. Asi by mi připadalo uvěřitelnější, kdyby nebylo. Opravdu jsem jim věřila, že se nemůžou dočkat, až spolu skončí pod duchnou. To napětí bylo úplně hmatatelné. Jen jsem si nebyla jistá těmi city – hlavně z jeho strany. Že ji chce dostat do postele, to jsem mu věřila okamžitě. Že si ona chce naplnit svou posedlost chlapem, kterého chce od střední a konečně ho ulovit, to taky. Ale vztah? Inu, to tak úplně ne. Zdálo se mi, že jejich osobnosti se k sobě až moc nehodí. Ale na pořádné jiskření, to zase ano.

No a jsme zase u toho, tak se vrhnu do těch „vášní“.

Se sexem v této knize jsem měla poněkud zvláštní vztah. Na jednu stranu mi nevadil, byl docela žhavě napsaný, jenže jakmile na to došlo, začalo mi to připadat přeci jen trochu zvláštní kvůli typickým nešvarům. Nevím, kde kdo byl na tom, že u toho mezi dvojicí musí probíhat milion keců. Vážně, dvě tři věty bych ještě vydržela, ale všeho moc škodí. Nevadilo mi, že byl Julián poněkud přisprostlý, celkem se to hodilo k jeho nátuře – když už se pustil z řetězu, tak komplet. Tady toho žvanění nebylo ani tolik, jako třeba v Cizince, ale přeci jen bych některé okamžiky raději bez toho plkání. Informace o velikosti hrdinovy chlouby bych taky klidně oželela. Myslím, že zrovna tato skutečnost může v sexuálních scénách klidně chybět, pokud nejde o vysloveně erotickou knihu. Navíc se mi tu opět stalo to, co se mi stává často. Jakmile se spolu dvojice vyspala, všechno kouzlo a jiskření mezi nimi bylo pryč. V přímočaře eroticky zaměřených knihách mi to nevadí a nestává se mi to, ale v romantikách vždycky nebo spíš v naprosté většině případů. Přisuzuju to tomu, že autoři poslední dobou budují pro čtenáře především sexuální napětí, nikoli vztah a city mezi postavami. Ona touha se píše lépe, než city :) A jakmile se ti dva spolu vyspí, touha je fuč a co teď? Ano, netajím se tím, mám raději romantiky bez žhavého sexu.

Tady ještě ke všemu nenaplněnou touhu vystřídala divná vztahová hysterie – tedy až po extrémní odtažitosti, které jsem (z jeho strany) nicméně rozuměla. Ano, nedorozumění, které je součástí každé podobné knihy, zde bylo opravdu podložené pádným důvodem, ne nějakou stupiditou nebo nekomunikací bez důvodu a domněnkami. Z jeho strany. Z její tak úplně ne, protože ona se zachovala jako typická ženská z romantických knih. Jít na něj prostě zazvonit a vyříkat si to by „bylo blbý“. Ona si raději „myslí“ proč s ní asi nemluví a je si jistá, že ji zavrhl. S tím, jak zná jeho povahu… aha… jasný! Jeho úzkostné stavy byly tady popsané poměrně dost přesvědčivě. A ona věděla, že je schopný reagovat trochu extrémně.

Šťastný konec v mých očích dost zazdil romantiku, protože to, co předváděli, byla až hysterie a na mě to působilo strašně pateticky a nevěrohodně. Chování jeho k ní mi připadalo tak říznuté posedlostí, že z toho šel spíš strach než nějaký pocit romantiky. Možná to souviselo s jeho úzkostnými stavy? Nevím.

Až na tu zběsilost na konci jsem si příběh každopádně opravdu užila. Nechybělo tomu nic, co bych od podobného příběhu chtěla. Prostě super romantická jednohubka, sice předvídatelná, ale svěže a s vtipem napsaná. Autorka představila i další postavy Juliánovu sestru Natálii a ne moc úspěšného vinaře a bývalého vojáka, o kterých bude volné pokračování. To si rozhodně ujít nenechám. Mám takové tušení, že ti dva spolu budou další třeskutá kombinace. Navíc jsem zvědavá, jestli tam padne i nějaké to slovo o Julianovi a Hallie. Kam se asi jejich vztah dostane?

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou račte tudy.

 

Další knihy autorky na bloGu:

Holka přes palubu

 

O knize:

Autor: Tessa Bailey

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 320

Měsíčník - únor 2025

 

Únor bílý, chřipka sílí… jak to tak v mém okolí vypadá. Já mám zatím štěstí a snad mi to i vydrží. Na jednu stranu by choroba znamenala víc času na čtení, ale já si raději čtu zdravá :) Měsíc bude o něco kratší, ale zase konečně bohatší na novinky. Mám hodně želízek v ohni, na které se těším. To je zatím v budoucnu.

Doufám ještě v nějaký ten sníh, jen si úplně nemyslím, že bude. Uvidíme… Držte palce!

 

Ohlédnutí za lednem

Hned na začátku mě příjemně překvapilo počasí. S prvním měsícem v roce přišel do našeho, jindy smutně šedivého městyse, sníh! Držel se několik dnů. Celý měsíc bohužel ne, ale vývoj posledních let mě naučil spokojit se s málem.

Pokoušela se o mě nějaká choroba, ale nezvítězila! V důsledku čehož jsem na čas vynechala rotopedění a tedy i četbu knih. Ale čtečka je zpět! Na rotoped si vybírám spíš lehčí čtivo, zjistila jsem, že na náročnější text nezbývá moc vůle a soustředění. Objevuju díky tomu poklady, které mám ve čtečce zastrčené asi tak sto let a zatím mám téměř vždy šťastnou ruku.

Totálně jsem se zbláznila do seriálu Star Wars Rebels. Je to sice zvláštní, že z posledních SW, které jsem viděla, se mi líbí nejvíc kreslená věc a ne některý hraný film, ale asi to o něčem vypovídá. Třeba o tom, že tohle jsou SW, které prostě chci :). Navíc jsem dvě série splašila jen v íngliš, což samozřejmě znamená, že se neflákám u seriálu, ale zodpovědně studuji jazyk :D

Na konci ledna jsem uklidila vánoční výzdobu. Sice trochu pozdě… Ale zase jsem si jí užila dosyta. Zůstal jen stromek se světýlky v předsíni, který používám ráno na svícení, abych velkým světlem nebudila muže, když jdu do práce. 

 

Jak to šlo v lednu s vybraným čtivem?

Tentokrát jsem úspěšně zvládla všechny tři kandidátky. Výsledné dojmy jsou tak nějak střídavě oblačno.

Do skonání věků – nebylo to špatné, ale příběh pro mě trochu postrádal emoce. Ke konci už jsem se dostala do stavu „už to chci dočíst“, z čehož je patrné, že druhý díl u mě prostor nedostane.

Les bez srdce – bylo vážně překvapení. Čekala jsem průměrnou YA a dostala příběh se zajímavou myšlenkou. Bavily mě taky stromové nestvůry. Na začátku mi chvilku trvalo, než jsem se smířila se způsobem psaní. Zejména pohled sirény byl hodně zvláštní. Nakonec mi to sedlo skvěle.

Reborn – tohle vůbec není špatná série. Jenže cosi v ní mě odradilo od toho, abych ji dočetla celou.  Byla to ta nevyhnutelnost, se kterou všechno směřovalo postavy k nedobrovolnému zapojení do kolektivní mysli. Nevyhnutelnost průseru mi v knihách nevadí, ale tady mi způsob zobrazení onoho „kolektivu“ nesedlo. Navíc jsem si vážně oblíbila hlavní hrdiny a chápala jsem důvody jejich odporu. Prostě jsem neustála to, že budou zlomeni. Nechci si o tom číst. Takže ano, dystopie je napsaná dobře. Vzbuzuje ty správné pocity :) Přes to, že mě sejmula, můžu ji doporučit.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Ještě v polovině měsíce jsem vůbec netušila, kterou knihu na toto místo vyberu. Bavila mě Unbreakable, ale pořád jsem doufala, že narazím na nějaký lepší příběh. Nějaký, ve kterém najdu víc, než emoce téměř bez příběhu. Pak přišla pohádkovo-austenovsky laděná Půl duše a zcela nepohádková Stíny nad Adeline. Nakonec zvítězila:

 

Co plánuji čísti v únoru?

 

Únor je obecně poněkud krátký měsíc. Tak jsem vybírala raději kratší kni. A přidržela jsem se zásady, aby do mé knihovny přišly v některém z uplynulých únorů.

Jedna od českého autora

Dustword 1, Znalost – zaujala mě anotace a to už v roce 22, tak myslím, že je na ni nejvyšší čas :)

 

Jedna bazáčová

Ať vás to ani nenapadne – pořídila jsem ji za dvacku coby oddechovku, tak doufán, že taková bude.

 

Jedna z rozečtené série

Krkavčí lest – první díl (Liščí gambit) byl naprosto úžasné, byť poněkud náročnější scífko. I když je to déle, co jsem to četla, pořád si to pamatuju dost dobře na to, abych bez problémů navázala.

 

 

Konec hlášení!

Hospůdka v Praze

 

Na Romantický útěk z Prahy jsem se opravdu hodně těšila. A nejen proto byla moje očekávání hodně vysoká. Dalším důvodem bylo, že většina knih autorky mě bavila a užila jsem si je. Není tedy překvapení, že totéž jsem očekávala od další knihy ze série. K tomu navíc to domácí prostředí. To se zdálo být rozhodně třešničkou na dortu.

 

Anotace:

Anna získala vytoužené místo stážistky v pražském pivovaru a nemůže se dočkat, až se začne učit od skutečných mistrů v oboru. Několik měsíců v samém srdci Evropy, ochutnávky vyhlášené kuchyně a nejlepšího piva na světě, to zní jako sen. Ovšem jen do chvíle, než zjistí, kdo je druhý stážista a její nový spolubydlící – Leonardo, kterého roky neviděla a doufala, že to tak i zůstane. Bude mít kouzlo Prahy takovou moc, že je znovu svede dohromady?

 

…

 

Hned na začátku musím říct, že moje očekávání byla rozhodně naplněna, co se čtivosti a oddechovosti čtiva týká. Kniha patří k těm, které se čtou prostě snadno a pokud dobře vyjde čas, tak i tahem :). Nevadí, pokud při čtení něco úplně nesplňuje představy. Odložit knihu mě nenapadlo. Také domácího prostředí jsem si užila dosyta a kromě Prahy zavítal děj na pár okamžiků taky na Moravu, což bylo vážně příjemné rozptýlení a asi nejhezčí část v ději. Naneštěstí výše uvedené neznamená, že by kniha dostála mým dalším očekáváním, zejména ve srovnání s dalšími knihami série. Proč? Vysvětlím.

 

Příběh byl takový celý nemastný, neslaný. Nezachránilo to ani domácí prostředí. Tentokrát ve mně dokonce poznávání kultury vyvolalo dojem, že je tam trochu na sílu. Navíc, upřímně, po dočtení jsem toho názoru, že naše gastro kultura je oproti jiným poněkud děsivá :). Autorka do knihy nacpala taky hodně kulturních památek, což se nedivím. Praha je jich plná a dokáže mít opravdu krásnou atmosféru. Ale tady to příběhu neprospělo.

Caplinové knihy měly vždycky vábivou a příjemnou atmosféru, takové kouzlo v pozadí a tady chybělo. V Praze chybělo kouzlo a atmosféra! Neuvěřitelné! Bylo to prostě povídání křížené se suše předestřeným turistickým průvodcem po nejznámějších památkách a vyjmenováním značek piva, vína a názvů hospod, kde se hrdinové stavili na škopek. Plus malé okénko do naší“krásné“ komunistické minulosti – což nekritizuji, je to fakt a v ději to mělo svůj význam. Jen – jako všechno ostatní – to postavy ze sebe sypaly, jakoby četly učebnici – dialogy prostě dřely. Navíc tam toho všeho bylo opravdu hodně. Jakoby při návštěvě udělalo na autorku dojem strašně moc věcí a ona je všechny v textu nutně chtěla zmínit. Od tak zkušené autorky bych toto nečekala. Kniha kvůli tomu působila jaksi bez atmosféry a nedodělaně. Až na pár vzácných okamžiků jsem z ní nabyla dojmu, že krom pozorování nějakých těch památek se v Praze převážně, s prominutím, žere a chlastá. V předchozích knihách jídlo a pití taky bylo, ale jinak, nenásilně a jemně. V českém podání to působilo jaksi nedůstojně. Pořádnej škopek, nejlíp víc kousků a kýbl svíčkové. Skoro jsem se styděla. A to svíčkovou miluju :)

Ale to je můj problém, uznávám. Autorka nemůže za to, že mě nemile překvapil obraz našeho životního stylu v očích cizince-pozorovatele. Navíc, když se nad tím tak zamyslím, ona to nejspíš vystihla dobře. A pivo bylo konec konců doslova v centru dění. Dotaz: Vážně existují takové „gastro“ výlety Prahou? No, hlady u nás turisti nejspíš netrpí :D

V druhé části se to trochu zlepšilo. Bavily mě Anniny tendence restaurovat nábytek a zařizovat interiéry. Jaksi mi to k ní sedělo víc než to pivo a připadalo mi, že i její „postava se v tom cítí lépe“. Líbila se mi část s houbařením v lese a také víkend v chatě na Moravě. Mělo to najednou takovou příjemně podzimní atmosféru, už to nebyl jen průvodce po pražských hospodách. Dokonce i Anna tu prodělala trochu proměnu osobnosti a bylo možné se do ní lépe vcítit a pochopit ji, proč je taková. Leo se také začal projevovat trochu sympatičtěji, i když u něj ta proměna nepůsobila nijak zásadně. Spíš ho najednou Anna viděla jinak a jejíma očima jsem ho musela vnímat i já.

 

A jsme tedy u postav. K nim mám také takový spíš rozporuplný vztah a těžko se bráním srovnávání s jinými knihami série. Na začátku knihy mi byly extra nesympatické. A tím myslím obě hlavní postavy.

 Ona byla odtažitá chladná, upjatá a protivná – i když to asi z pochopitelných důvodů a autorka to vysvětlila její minulostí s rodinou a vlastně i s Leem. Vztahy nenavazovala úplně snadno a kvůli svým nejistotám a potřebě zavděčit se si vybírala špatně komu důvěřovat, kým se obklopit a na základě čeho. Byla plná nejistot a potřeb nevyčnívat, všem se zavděčit, nikoho nezklamat… On byl rozevlátý, bohémský, až působil skoro bezohledně. Taky se na první dojem jevil jako bordelář a lhostejný týpek. Předpokládám, že jako opak Anny měl být chápán asi nejspíš jako přátelský optimista, ale působil hodně povrchně, až chvíli jako blbec.

Tihle dva byly naprosté opaky a vzájemně je to na sobě štvalo. Ona nad vším přemýšlela až moc, on naopak vůbec. Naprosto jsem nechápala, jak a z čeho mezi nimi vznikne vůbec nějaký kladný vztah, natož romantický. Ostatně byl pro mě nepochopitelný i v minulosti jich obou. Navíc po tom rozchodu… Tihle dva prostě k sobě nepatřili. A to je v romantické knize průšvih jako hrom.

Když se ocitli v lese a na Moravě, vzala jsem je a jejich příběh tak nějak na milost, nicméně nadále jsem si myslela, že ti dva k sobě už prostě nepatří a nikdy si nesednou. Chápu samozřejmě, že romantické knihy dlouhodobé vztahy neřeší, pouze ten románek kdy vzniknou. Jenže jak pobrat romantickou knihu, v níž je vztah, kterému nevěřím?

Dvojice vedlejších postav Jan a Michaela trochu napravovali rozpačitý dojem z hlavního páru. Bavila mě jejich linka, kde si zařizují chatičku. Bylo to takové domácké a milé. Jen tedy mě trochu způsobovalo tiky použití jejich jmen. Celou dobu zůstali Janem a Michaelou a bylo to divné. Vždyť v zahraničí přeci taky jména dávají do domáckých podob. Volba těchto jmen měla prý svůj důvod a jako gesto od autorky mi to připadá milé, jen domácí podoba jmen Honza a Míša by mi byla ještě milejší :)

 

Asi už je vidět, že z knihy jsem celkem zklamaná a je to pravda. Takže abych to nějak shrnula.

Myslím, že nepovedený dojem z knihy zapříčinilo především špatné první seznámení s postavami, které se sice povedlo částečně napravit, ale ta začátková pachuť už tomu zůstala. Nesedla mi ani romantická linka mezi nimi. A vadilo mi i Annino slintání nad Leem.

Taky mi úplně neučarovala zápletka s pivovarem. Tedy ona by i byla pěkná a zajímavá, jen jí tam moc nebylo. Když se řešilo pivo, tak nejčastěji nalité a k pití. Vinice ve Francii v tomto byla mnohem zajímavěji udělaná.

Samotné zasazení děje do Prahy, na které jsem se tak těšila, nakonec nebylo to nejlepší pro mě. Nebyl to prostě útěk, když to všechno proběhlo v prostředí, které je mi známé :) ale to mi nevadí, počítala jsem s tím. S čím jsem ovšem nepočítala, že autorka naprosto nezvládne atmosféru města a nevyužije jí. Prostě Praha a Tokio jsou za mě nejslabší knihy série. Praha snad ještě horší. Hlavně kvůli silně bedekroidnímu způsobu podání Prahy. V jiných městech a zemích jsem tohle „průvodcovství“ nevnímala tolik násilně, ale tady to nebylo příjemně podané. Kupodivu mám ten dojem, že autorka snad opisovala z poznámek, co si psala při prohlídce Prahy a vše, co ji nadchlo, do textu sázela jak ředkvičky a neodhadla míru. Hospůdka v Praze se právě kvůli těmto věcem mezi moje oblíbené caplinovky řadit nebude. Příště si raději přečtu některou její starší knihu nebo budu doufat, že s dalším dílem se vrátí stará dobrá Caplinová a toto bylo jen nešťastné šlápnutí vedle.

S tímto názorem jsem každopádně jedna z mála. Takže se nenechejte odradit. Pokud toužíte po Romantickém útěku z Prahy, směle do toho.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Hospůdku v Praze najdete zde.

 

Další knihy autorky na bloGu:

 Vinice ve Francii, Hrad ve Skotsku, Hotýlek na Islandu, Čajovna v Tokiu, Chata ve Švýcarsku, Domek v Irsku

 

O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (12. díl)

Překlad: Ivana Čejková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 334