Na knihu mě nalákala představa putování v karavanu. Lákalo mě poznat příběh pojízdné čajovny a dost mě baví i podobné „život-nápravné akce“ po převratech ve vztazích. Hodně knih je na tom založených, třeba má oblíbená Caplinová. Protože Čajovna je postavená na podobných principech, měla by se mi tedy líbit také. Jak to nakonec bylo?
Anotace:
Rosie má život pod kontrolou. Vypracovala se na
zástupkyni šéfkuchaře v michelinské restauraci, je vdaná za skvělého muže a
budoucnost vypadá růžově. Vše běží podle plánu až do okamžiku, kdy se vrátí
domů a v předsíni najde manžela na odchodu se sbalenými kufry. Rosie se
rozhodne zlomené srdce utopit ve sklence (nebo spíš dvou lahvích) vína a druhý den ráno zjistí, že v alkoholovém opojení koupila
obytné auto! A tak se rozhodne využít příležitost ke změně a vyrazí na životní
cestu se svou pojízdnou čajovnou. Ta sice nezíská žádné michelinské hvězdy, ale
srdce mnoha lidí ano.
…
Nepochybuji o tom, že jsou na světě lidé, kteří, když potřebují změnu, jsou schopní mnohého. Hned na začátku příběhu se ukázalo, že takovým člověkem je i Rossie, i když by to neřekla o sobě ani ona sama. Nudná Rossie, systematická Rossie, předvídatelná Rossie – to všechno klidně. Ale spontánní Rossie, ochotná vzdát se dlouhé roky budované kariéry a ze dne na den pláchnout v karavanu na cesty bez práce a bez životních jistot? Tak to ani náhodou. No, hrdinka překvapila, ale vezměme to od začátku:
Příběh začal koncem. S Rossie jsem se seznámila ve chvíli, kdy jí její dlouholetý přítel dával kopačky a využil k tomu přesně tyto vlastnosti – jsi moc usedlá, jak leklá ryba. Tak to chce každá ženská při rozchodu slyšet! Přitom ten chlap měl dávno naplánovaný život jinde a s jinou. Tak se stalo, že při noční pijatyce na žal Rossie koupila růžový karavan a rozhodla se prostě začít žít.
Kniha se mi v zásadě líbila a přečetla jsem ji rychle. Byla velmi nenáročná a příjemná na čtení. Představa života nebo alespoň léta stráveného v karavanu na cestách od místa k místu, bez povinností a s partou fajn lidí zní jako recept na ztracené mládí. Něco, co každý člověk občas mívá ve snech, když leze v neděli večer do postele s představou pracovního týdne a kolotoče povinností. Takový nový začátek, nová naděje, že všechno je možné a že život je v podstatě krásná věc, i když se někdy všechno obrátí posraným navrch. Takový pocit podle mě chtěla kniha předat. Přes to mám k příběhu několik výhrad.
Rossiino řešení vztahového problému na mě byl ze začátku trochu extrém z ničeho nic. Podle toho jak o sobě mluvila v prvních kapitolách, bych to do ní vůbec neřekla. Tak rychlé rozhodnutí k obrovskému skoku do neznáma… Neuměla jsem si představit, že by se všeho vzdala a prostě jen odjela. V prvních kapitolách jsem viděla, jak se svou prací zabývala, bavilo ji to (i štvalo), dřela na tom léta. Měla v tom emoce, měla v tom srdce a věnovala tomu všechno. Sice se cítila vyčerpaná a drásalo ji, že gastronomie je jedna velká drbárna a všichni o konci jejího vztahu věděli dříve, než ona. Věděla, že už se nemá v kariéře kam posunout. Stejně se mi však nezdála jako ten typ, který zvládne udělat tlustou čáru. Nechtělo se mi věřit, že lze rozhodnutí udělat tak snadno. Ale možná to jde. Jen se mi zdálo, že Rossie ztrácí zbytečně moc a ještě se připravuje o jedinou jistotu, kterou v životě má a to, že se uživí i bez svého partnera.
Tady vidím první potíž příběhu. Začátek se na můj vkus dlouho zabýval Rosiinou životní situací před odjezdem. Příběh tak vyplýtval hrozně moc stránek, než se konečně rozjelo to hlavní. Mnohem více mi vyhovuje například u caplinovek (s nimiž je kniha srovnávaná), že rozhodnutí už mívají hrdinky za sebou a čtenář se vše, co k němu vedlo, dozvídá až zpětně a v míře nezbytně nutné. To ale není výtka ke knize, pouze něco, co mně více vyhovuje a činí pro mě hlavní postavu uvěřitelnější a příběh stravitelnější.
Při čtení se mi zdálo, že všechno utíká trochu moc rychle. Autorka přeskakovala vše nedůležité a věnovala se jen akci a důležitým scénám. Dočkala jsem se tak skoků z místa na místo a krátkých pobytů a mezitím jen zmínek, kolik času uteklo – a fakt mě překvapilo, když jsem se dočetla, že najednou končí léto. Ono se tedy nebylo čemu divit, protože hrdinka toho měla před sebou fakt hodně. Konec v práci, začátek cest a cesty samotné. Bohužel na to, jak zajímavé prostředí pro svou hrdinku autorka vybrala, strašlivě klouzala po povrchu toho nejlepšího. Ocenila bych – raději než zápletku se dvěma muži (a to se mi líbila) – přímočařejší vztah zaměřený jen na jednoho muže a mnohem víc rozpracovanou záležitost s putováním v karavanu a festivaly, čajem, knihami a zákusky. Festivaly samotné byly asi nejodbytější částí. Hrdinka prodávala baštu z karavanu, ale o festivalu samotném nešlo zjistit nic. Byla prostě někde v kempu s autem. Atmosféra úplně chyběla a středem byl téměř výhradně Rossiin karavan a její dvoumužné dilema.
Když jsme u těch dvou mužů, kteří byli středem romantické zápletky: ano, byl tu trojúhelník, ale poměrně neobvyklý. Musím říct, že mě tohle pojetí trojúhelníku bavilo. Rossie stála mezi dvěma muži. Sympatickým nomádem Maxem, který vypadal jak Jason Momoa. Byl vegan a asi ten nejhodnější obr na světě. Holky po něm samozřejmě pálily. Asi je chlap jako Jason typ mnoha žen :) já jsem překvapivě zjistila, že pokud se mi daný vzor úplně nelíbí, poněkud to postavu v mých očích poškodí. Druhým želízkem v ohni pak byl Ollie. Toho Rossie znala pouze z dopisování. Seznámila se s ním na stránkách pro karavanisty a Ollie jí radil se začátkem cest a praktickými věcmi. Byli domluvení, že se časem setkají a Rossie si od toho hodně slibovala, protože se k ní podle jejího názoru hodil lépe, než Max.
Musím říct, že se to autorce podařilo šikovně navléknout tak, že jsem chvilku váhala s kým Rossie nakonec odjede do západu slunce. Klasicky, jako každá ženská, naprosto neviděla, co pro ni Max dělá a neustále řešila jeho domnělé děvkařství a hledala na něm chyby. Na druhou stranu si až nepochopitelně idealizovala chlapa, kterého znala jen na základě pár dopisů. Působilo to nicméně opravdově. Jen jsem úplně nepochopila, když se na konci zápletka s Olliem vyřešila, co z toho všeho měl on vlastně mít.
Kniha byla hlavně o Rossiinu váhání mezi Maxem a Olliem. Mnohem víc o tom, než o cestování. Trochu to byla škoda, ale budování vztahu s Maxem se mi líbilo. Musím uznat, že vztahová část příběhu byla vážně povedená. A to i ta, ve které šlo spíš o přátelství a budování komunity podobně smýšlejících lidí. Rossie hledala sama sebe a zvolila si naprostou změnu celého života. Naštěstí narazila na lidi, kteří byli ochotní jí pomoci a přijmout ji mezi sebe. Rossie tak nenarazila v podstatě na žádné problémy. Krom nechutně ukončeného vztahu na začátku a menšího zklamání na konci ji v knize čekaly spíš příjemné věci a vztahy.
Krom příjemných vztahů příběh nepostrádá ani několik nových zážitků, které Rossie na cestě zažívá hlavně díky Maxovi a její nové spolucestující a kámošce Arie. Popsaný zážitek s lezením sice působil dost směšně, ale to asi nepozná člověk, který sám neleze. Zajímavé bylo poznávání veganských jídel z pohledu Rossie, která vyrůstala na vaření „máslo, cukr, smetana“. Strašně se mi líbilo, jak Rossie našla radost v tom, že vaří po svém a lidem to chutná. Nejsem sice typ, který by hledal uspokojení ve vaření, ale věřím, že to je skvělý pocit, když lidem chutná. Čajovna sice byla trochu upozaděná oproti jídlu, ale i tak byla v pozadí trochu přítomná vždycky. Náramně jsem si ovšem užila Ariino pojízdné knihkupectví. Tohle by byl karavan pro mě.
Celkově se tento příběh asi nestane mou oblíbenou romanťárnou. Uznávám však, že mě kniha bavila a příběh jsem si dokázala užít. Pokud autorka napíše další knihu, určitě ji zkusím také.
Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.
Na cesty s karavanem račte tudy.
O knize:
Autor: Rebecca Raisin
Překlad: Jana Kordíková
Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)
Rok vydání: 2024
Počet stran: 296
Žádné komentáře:
Okomentovat