Rudické polezení

Jednou takhle ve středu v říjnu se nám nádherně oteplilo, tak jsme zavrhli obvyklé lezení na rajčině a vyrazili se drápat na skály do Rudic.

Cesty tam nejsou nijak jednoduché, bohužel, takže pro mě tak jedna celá a ostatní po kouskách, kam až to půjde, ale zas polezení bylo příjemné a počasí taky. Nutno ovšem poznamenat, že jak zaleze sluníčko, je pobyt v lezečkách poněkud nepříjemný :) … no snad ještě v listopadu to půjde, pak už jedině zkusit ledové lezení …

Sealsfieldův kámen

Minulý víkend bylo naprosto ukázkové Babí léto. Teplo, slunko svítilo, stromy už zahalené v barevném listí … prostě ideální počasí na výlet.

Vybrala jsem NP Podyjí s cílem dojít na vyhlídku Sealsfieldův kámen, odkud je krásná podívaná na meandr řeky Dyje. Dobrá volba :) – kdo má chuť mrkněte na fotky.

Ferraty na Hohe Wand

Původně se vlastně mělo jet do Dolomit, ale děsivé počasí tam nás nakonec přimělo změnit lokalitu a jeli jsme si užívat ferraty na Hohe Wand.

Před ferratama jsme ještě absolvovali parádní večer ve sklípku v Hustopečích – první den bylo tak hnusně, že jsme se potřebovali někde usušit :) takže jsme při vínečku stmelili kolektiv.

Co říci k ferratám … kdo nezkusil, nepochopí :) myslela jsem, že jsem umanutý lezec, ale tohle mě opravdu chytlo - převísky, komíny … hmmm, parádička :)

Chvilku trvalo, než jsem si zvykla na to, že i normální bota drží na skále jak přibitá a než jsem se přestala snažit cpát špičku všude tam, kam bych ji cpala v lezečkách :).

Bohužel jsme si nemohli vylézt ferratu HTL, protože měla poškozené jištění a byla zavřená … příště …

Jinak to byl parádní povedený výlet a už se těším s touhle bandou na další.

Západní Tatry - Roháče

Tak letos jsem si konečně užila svoje první Tatry a to západní.

První den bylo celkem ošklivo, pršelo a byla mlha, tak jsme se rozhodli, že se podíváme jen na kratší výlet k Roháčskému vodopádu a k plesům.

Druhý den bylo počasí perfektní, takže jsme vyrazili na hřebenovku. Vyťapali jsme na rozcestí na Brestové a odtam, místy i po sněhu, na Salatín (2047,5 m). Tady začal krásný skalnatý hřeben Skriniarky – tuhle cestu jsem si opravdu užila – pěkně pořád nahoru a dolu, na obou stranách parádní výhledy, ať už na vzdálené hory nebo do hlubokých údolí - hřebenovky mám na horách nejraději.

Přes Skriniarky jsme došli na placatý vrcholek Spálená (2083 m) a z něj po mírně obtížnějším úseku s řetězem, který sice nebyl potřeba, ale budiž :) jsme došli na nejvyšší vrchol toho dne Pachola (2167 m). Tady na malou chvilku zmizela velká většina všech mraků a mlhy, takže se nám otevřel nádherný výhled na sousední vrchol Baníkov a dokonce i na Vysoké Tatry – hodně, hodně vzdálené :) viděli jsme i Chočské vrchy a o kus dál i Fatru.

Baníkov jsme bohužel nestihli, protože už se blížil večer a nechtěli jsme nějak výrazně zatmět v horách, i když jsme měli čelovky, takže jsme seběhli na Baníkovské sedlo (2040 m) a z něj dolů Spálenou dolinou. Celá cesta vedla po sesunutém balvanovém poli. Hopkali jsme pěkně ze šutru na šutr a pak dál mezi klečí až k Roháčskému vodopádu a dolů lesem na luxusní halušky do hospody :)

Poslední dopoledne druhý den jsme prováleli v termálních lázních :)

Víkend na Labáku

Vzhledem k tomu, že celý prozatímní lezecký rok probíhal na vápně, bylo načase vyrazit zdolat trošku odlišný terén. Volba padla na Labské písky a to nejen z praktických důvodů :)

Na „Labák“ vyrazila parta senzačních lidí, takže bez nadsázky se dá říct, že to byl jeden z nejlepších víkendů v tomto roce, ne-li vůbec nejlepší. Počasí se také vydařilo na jedničku a o tom, že je tam krásné lezení není sporu. Škoda jen, že ty nejhezčí místa jsme našli až poslední den, ale aspoň příště už víme kam přesně jít.

Černá Hora 2010 - Prokletije

Po nádherných čtyřech dnech v Durmitoru jsme se přesunuli do Prokletije. Jak říkal Derias, jsou to úplně jiné hory než Durmík, ale o nic méně hezké, jen jiné … divoké, krásné a neprozkoumané :)

Přesun probíhal skrz kaňon řeky Tary, to byl zážitek sám o sobě – jeli jsme úplně na dně silnicí místy vysekanou ve skalách a všude okolo krásné hory až do nebes :), semo tamo se vyloupnul nějaký větší plácek, kde byl hned nacpaný kostelík nebo nějaká menší usedlost, případně pár baráčků pohromadě.

Základní tábor byl ve vstupní bráně „ prokletých hor“ dolina Grebaja (1130 m ), pod - pro mě přímo magicky přitažlivou horou Karanfil (2490 m). Bohužel z časových důvodů jsme na ni nakonec nešli – mořechtivci už se těšili do Chorvatska a nahoru se nám chtělo stejně jen třem.

Druhý den tedy padla volba na ne tak náročný vrcholek Volušnica (1860 m ), s luxusním výhledem na již řečený Karanfil, či spíše na všechny jeho vrcholky. Cestou nahoru jsme se popásli v jahodových plantážích, o borůvky taky nebyla nouze :). Karanfil je úplně jiný než okolní hory, holý zasněžený a ledovatý – teda, to mě bude mrzet ještě dlouho, že jsme na něj nešli .

Dále někteří z nás pokračovali na travnatý vrchol Talianka (2057 m), odkud byl krásný výhled na hodný kus albánské části pohoří. Na krátký úsek cesty jsme si i překročili hranice a prošli se Albánií.

Večer byla houbová večeře na rozloučenou s horama a potom už se jelo na ostrov Mljet …

Černá Hora 2010 - Durmitor

Letošní nejdelší výlet na hory už je víc jak měsíc za mnou a já pořád nevím co o něm bližšího napsat. Fotky na picasa už jste všichni určitě viděli – tedy aspoň ti z vás, kdo se chtěli podívat. Tak tedy zkusím nějaký komentář k výletu do jedněch z nejkrásnějších hor, jaké jsem zatím viděla.

Banda se tentokráte sešla opravdu dobrá, celkem devět lidí, :) posbírali jsme se k odjezdu o krásné dvě hodiny později a druhý den večer už jsme rozbili první tábor v kempu Razvršie (1100m) u městečka Žabljak.
Ráno se pochopitelně začali sbírat mraky, to nám bylo víceméně jedno, takže jsme vyrazili i tak – v pláštěnkách – na Točniaku nás chytil největší déšť toho dne, potom už bylo dobře. Jako průvodce nám sloužil první z místních průvodců GPpeS :) Ti se pravidelně střídali – v každé zastávce nový jedinec.

Šlo se zatím fajn, sice do kopce, jak už to bývá, ale nijaký závratný stoupák to nebyl. Krásně se šlapalo dolinou Velika Previja odkud mám také největší část fotek z prvního dne. Na noc jsme zakotvili v plechové boudě zvané Bivak Alpin ( cca 1800+) pod vrcholem Šlemenie – na fotkách je to ten velice velký :). Jako ubytko doporučuju – když se narve devět lidí a jedno brčko do plechové boudy s domácí červíjakou lihovinou, stojí večer za to. GPpeS spal venku i se svým kámošem.

Druhý den se šlo dále směrem ku vrcholkům hor. Hned od bivaku Alpin začal teda hromský krpál až na hřeben Velika Kalica (2100 m). Nebylo to daleko jen hodně nahoru. Taky jsme prošli první sněhová pole, což bylo v tom horku docela příjemné.
Na Velike Kalici jsme šoupli bágly do kleče a vyrazili – někteří – na vrchol Terzin Bogas (2314 m) a posléze i na protější Veliky Meděd (2320 m). ani nevím, který se mi líbil více. Zajímavý překážkový výstup byl na oba, rozhled také parádní.
Na noc jsme sešli na druhou stranu hřebene po stezičkách pro kozy a ovce … a turisty :) přes suťovišťata až do kempíku, či spíše salaše Katun Lokvica (1850 m). Kromě houfce lidí z nejmenované cestovní kanceláře a oveček se tu sešlo také větší množství GPpSů, což zaručilo zábavný večer – že Deri :).

Třetí den jsme si užili poměrně náročný výšlap ledovcovým dolem k ledové jeskyni – mega krpál :), ale zato krásnou krajinou – sotva jsme se vydrápali nahoru, mazali jsme zas dolů do Dobry Dol a odtud už do sedla (2350 m) pod místním nejvyšším vrcholem Bobotov Kuk ( 2523 m). Vzdálenosti zas nebyly veliké, jen se na ten flák cesty narvalo větší převýšení.
Z podvrcholu Bobotov Kuk (až nahoru jsme nešli z časových důvodů, bohužel, první vyhlídka 2400 byla taky luxus) byl úžasný pohled na okolní hory, hlavně nás zaujalo zvláštní tvarování zdejších skalin (kdo viděl fotky ví). Dlouho jsme se ale nezdrželi, protože nás čekal ještě sešup na druhou stranu hor k jezírku Zeleny Vir, kde jsme hodlali tu noc zakempit.
Cesta přes sedlo Samar byla poněkud dobrodružnějšího charakteru, téměř by se dalo říct lezení. No … vlastně už to na pár místech lezení bylo :) Zde již někteří členové výpravy měli všeho plné kecky a to netušili, co nás ještě ten den čeká. Do Planinárského domu Škrka ( 1723 m) u jezera to byl slušný sešup a navíc docela flák cesty.
Za třetí den jsme dali celkem poctivých 10 hodin chůze. Ta nejkrásnější část Durmitoru byla tímto za náma – v tuto podvečerní utahanou hodinu to ovšem bylo líto jen mě :) otužilci dali koupel v jezeru a spali jsme všichni jak brouci.

Poslední den už byl jen sestup do údolí na Sušicko jezero (1300 m) pochod džunglí bodláků a travin až nad hlavu – pochopitelně pršelo – byl skutečně neobyčejný zážitek :) Lesní cesta byla sice značená ale pěkně zarostlá – moc lidí to tu zjevně neprošlapávalo. Ovšem místní vodopády jsou fajn.
Spali jsme opět v Žabljaku a další den následoval přejezd k dalšímu pohoří – Prokletije …