16. 1. 2016

Rudice, Sloup a palice


… aneb uzavíráme sezónu s humorem  …



Podzimní zastavení v Rudicích, to abychom zase pochopili, proč sem nejezdíme.



A vůbec, kde vlastně ideálně uzavřít sezónu než tam, kam celý rok naše lezka nevkročila? Věrna svému kulichu s bambulí, který mě doprovázel kvalitními výkony na Peilsteině jsem si ho pověrčivě narazila na hlavu s nadějí, že mi dopomůže k okouzlujícím přelezům. No tak samozřejmě, že nepomohl :) prsty mi mrzly jako hrom, nicméně jsem statečně vysápala nějaké čtyři lehoučké cesty, které mi připadaly minimálně jako brutální hanky (tak jo, jen ta první), protože madel poskrovnu (vlastně byly jen v té čtverce) a ty prckochyty, které se našly, jsem ve zmrzlých pazourách taktak udržela. Ano, pravděpodobně budu spíše teplomilným lezcem, tření netření. Největší úspěch tak kupodivu tentokrát nemělo lezení, ale Magdalenina buchta a Aldův čaj. V Rudicích zas nejmíň rok neudělám ani krok.

Zavírání sezóny – druhý pokus, kde jinde než v krase – Sloup



Tak druhé „kdejindeuzavírání sezóny“ proběhlo v Krase na takřka domácím písečku za hřištěm v krásných cestách Grand Prix, Korida, Květy zla … +2 – v duchu hesla „kde jsi na jaře začal, tam na podzim končíš“.
Počasí bylo nádherně podzimní – sluníčko, zlatý listí, jiskřivé víno … ale moment, to vlastně s počasím nemá nic společnýho :). Našeho krásného podzimního sloupového happeningu se i tentokrát účastnily zmrzlé prsty, které ale kupodivu rozmrzaly poměrně záhy a vůbec nekazily dobrou náladu a hrdinné pokusy v nové cestě. Dokonce jsme s sebou měli  jednoho odvážného nováčka, který ovlivněn oním jiskřivým vínem navlíkl poprvé sedák a lezky a zatímco my jsme sezónu ukončovali, on začal s jarní nerozlezeností :). Za fotografa byl tentokrát Jirka, takže jsem mu sprostě uloupila fotografii, která jasně dokládá, že ta dobrá nálada fakt byla. A co teprve později u pečených buřtíků a vína v Obřanech na zahrádce.

Tentokrát už definitivně – sníh na Čtyřech palicích



Takže to uzavírání se zopáklo ještě jednou, ale bylo už takové polovičaté, bez mého celoročního spolulezce Aldy to nemělo takovou tu oficiální příchuť posledního šlápnutí do stěny. No ale hozená rukavice se zvedá, takže mě slunko prostě vytáhlo ven. Místo prvolezce tentokrát zastal Wilda a bohužel padly jen tři cesty, protože byla už fakt kosa a navíc nečekaně začalo sněžit. Kdo by to čekal v listopadu :). Na příjemném „paličím“ matrošku to bylo madlo na madle, takže jsme mohli  okouzlovat kolemchodící brutálními výkony, neb oni netušili, jak pohodové cesty jsme lezli :). Cesty byly lehoučké, ale to nám nějak nevadilo, šlo koneckonců hlavně o to si dobře zalézt a ještě naposledy si to užít venku. I když, třeba ještě bude nějaký další pokus :) a když ne – nedá se nic dělat …

Skálo, dlouho se neuvidíme.





Žádné komentáře: