Fantasy detektivka laděná do stylu Zaklínače a navíc od domácího autora. Tak to jsem musela mít! Sice nepatřím mezi vyslovené zaklínačské fanoušky, spíš mi sedí tento styl vedení příběhu a typ hrdiny, i tak pro mě bylo přirovnání něco, co přitáhlo pozornost. Doufala jsem tedy, že marketing úplně nekecá :) protože co si budem, u podobných přirovnání dost často kecá, a že tahle kniha bude tak dobrá, jak první ohlasy tvrdí.
Anotace:
„Ty se vážně jmenuješ Netřesk?“ „Moje máma ráda
zahradničila.“ Tajemný muž s mečem u pasu a šupinatou šelmou po boku vchází do
vesnice jménem Nejistota. Kolem ní ale obcházejí tajemné stvůry, které napadají
nevinné obyvatele, a tak ho váha jeho měšce a vymetený žaludek přimějí kývnout na nabídku užvaněného hospodského. Poutník se tedy
pustí do pátrání, co jsou ony stvůry zač. To ho zavede přes místního kováře a
krásnou léčitelku až k mágovi ve skleněné věži. Stvůry ale nejsou, čím se zdají
být, obyvatelé vesnice nejsou až tak nevinní, a sám Netřesk má ke chrabrému
rytíři daleko. Vítejte v Nejistotě, vesnici, která skutečně dostojí svému
jménu!
…
Ačkoli název trochu svádí pochybovat o výsledku, v případě této knihy jsem si byla už od prvních stránek jistá, že mě bavit bude a že si čtení užiju. Této mojí jistotě napověděl jednak styl psaní autorky a celková atmosféra příběhu a dvak taky to, že obě hlavní postavy, Netřesk a Routa, mi sedly na první dobrou.
Ti dva byli dvojka k pohledání. O tom, jak k sobě přišli, se od začátku moc neví, přeci jen metakiss je bez pochyb nebezpečná šelma, tak jak se stalo, že Routa je s Netřeskem, který rozhodně nijak dominantně nepůsobí, kámoš a chová se spíš jako kočka domácí než kovová magická lvice? Netřesk je taky víc tajemný než sdílný. Časem jsem se o jejich seznámení a vůbec minulosti dozvěděla víc. O jejich blízkém poutu jsem ovšem nepochybovala už od začátku, bylo očividné a dobře vytvořené. Jejich komunikace prostřednictvím barev metakissových šupin mě bavila a jejich vzájemné scénky taky. Byli prostě jak duo parťáků detektivů z devadesátkových filmů – zábavní, neodolatelní a s minulostí, která nebyla právě růžová. Routa byla ten zábavný, ale nebezpečný detektiv a Netřesk ten životem trochu orvaný, starší a rozumnější týpek. Skvěle se doplňovali! Netřesk měl navíc ke spoustě věcem vtipné „v duchu“ komentáře, které mě ve většině případů pobavily. Prostě hlavní postavy byly perfektní.
Tito dva hrdinové přicházejí po poněkud nepříjemných chvílích ve vesnici Jistota do Nejistoty, která je úplně jiná. Místní je přijmou s otevřenou náručí, metakisse se nebojí a k magii mají celkově podstatně kladnější vztah než jejich sousedi v Jistotě. Nějaký ošklivý problém v této jinak rajské vísce přeci jen je. V lesích okolo dědiny se potulují lidožraví koně. To je blbé hlavně pro turismus a obchody a tak je Netřesk víceméně vmanipulován do hrdinské akce. A protože když chceš něco zabít, musíš nejdřív vědět, co to je a jak se to vyskytlo, pouští se v dědině do pátrání…
Příběh se odehrává v krátkém časovém úseku, což možno vyčíst už v názvu :) a rozhodně to není na škodu. I za ten týden se stihne v Nejistotě stát takových věcí, že se na stránkách nudit nelze. Autorka příběh dobře začala a stejně dobře ho vedla celou dobu. Bylo to svěží, vtipné a zároveň napínavé s odlehčením na těch správných místech. Detektivní linka byla dobře vystavěná, očividně promyšlená a jednotlivé indicie do sebe pěkně zapadly. Některé souvislosti mi došly hned, ale jiné věci jsem vůbec neodhadla, takže za to rozhodně body nahoru. Dostala jsem zajímavý příběh a zápletku, hezky se to propojilo a příběhem provázely většinou zajímavé a snadno oblíbitelné postavy. Vyprávění je opravdu trochu na styl Zaklínač, což mi nevadilo. Oproti zmiňovanému se mi zdál příběh vystavěný s větším důrazem na dialogy mezi postavami. Také mi daleko lépe sedl humor, který v příběhu nechybí. Autorka nevynechala vtipné narážky na současná témata a podařilo se jí to zakomponovat do textu tak, že to nevyznělo trapně, ale opravdu vtipně. Našla jsem si hodně okamžiků, kdy jsem se opravdu zasmála. To se mi zase tak často nestává, takže za to rozhodně body nahoru.
Autorce se podařilo v Nejistotě dát dohromady pěkné panoptikum postaviček. Každé nadělila nějakou tu lidsky otravnou vlastnost a tak jsem si bez problémů našla ty, které mě štvaly a zároveň vlastně bavily, protože lidské slabosti a malichernosti pobaví vždycky, to je sázka na jistotu.
Na to, co za divnosti se v dědině a okolí dějí, jsou s tím vesničani celkem v pohodě. No co – zvykli si. Hlavně že mají pohodlí díky magii, tak proč by si stěžovali na nepohodlí, které s tím může souviset? Ono je lehčí nevidět a moc se ve věcech nešťourat. Jak typicky lidské :D A oni zůstanou tak nějak typicky lidští až do konce. A ne pokaždé úplně v tom dobrém.
Bavilo mě taky nářečí vesničanů, hodilo se k jejich nátuře. Jejich poněkud prosté uvažování a vtipné situace, které to s sebou neslo (jméno mága). Rozhovory mezi nimi by se klidně mohly odehrávat i v současnosti a autorka se občas umí vtipně trefit do aktuálních témat a některých absurdností (i současné) argumentace. Opravdu v místních obyvatelích lze odhalit různé povahové rysy, které se dají zahlédnout i v reálném okolí a mě se líbilo, jak šikovně je tam autorka použila s jednou výjimkou. Ženské charaktery jsou vesměs nepříjemné. Hádavé baby, umíněné a panovačné, věčně vyvolávající zbytečné scény. Ty, které takové nejsou, nedostanou prakticky prostor se projevit. Orianu jsem neměla ráda skoro od první chvíle, chovala se jako mrcha. Proto mi její pletky s Netřeskem moc pod nos nešly. Sice se to časem vysvětlilo, ale stejně mi jejich romantická linka nesedla. Každopádně kvůli romantice jsem tuhle knihu do rukou nebrala.
A tím se dostávám k fantasy detektivní lince, kterou nemůžu než pochválit stejně jako hlavní postavy. Opravdu jsem ocenila, že zápletka nebyla průhledná a jednotlivosti se propojovaly postupně, jak se objevovaly dílky skládačky. Věci nebyly takové, jak se na první pohled zdálo a to mě baví. Autorka do knihy vložila hodně věcí, vzájemně souvisejících a ovlivňujících se, kterým bylo potřeba přijít na kloub. Systém poznej nepřítele vyžaduje zjištění co nejvíc informací a tak se Netřesk po vesnici doptává koho může. Při tom narazí na fakt, že to nejsou jen Pirty, kdo vesnici trápí. Že se tu záhad a divných věcí děje mnohem víc a – světe div se – všechno tak nějak jde jedno od druhého.
Celá struktura připomínala trochu herní příběh, kdy hrdina kráčí od jednoho bodu k druhému, čímž odkrývá mapu (zde vesnice a okolí) a s každým splněným úkolem nebo interakcí s vesničany, se dostává v pátrání dál až k finální epické bitvě s hlavním bossem. A bitva na konci tady stála opravdu za to.
Děj vyloženě neběží kupředu, protože je tu opravdu dost dialogů a Netřeskových vnitřních pochodů, které všechno trochu brzdí. Na druhou stranu si ale nemůžu stěžovat ani na nudu nebo nedostatek akce. I u těch „zdržovacích věcí“ jsem se dobře bavila a kniha se četla prakticky sama. Autorka navíc skvěle popisuje a tak jsem si uměla úplně dokonale představit Pirtu jak se plíží z lesa ke kořisti, kostlivou babču (tu fakt miluju :D ) i vílu v kruhu nebo bosse na konci. Z dědiny díky popisům číší pohoda a prosperita a zároveň je tak pořád přítomno „něco divného“. Od pohody se pomalu postupuje k pocitu, že by bylo asi lepší jet jinam. Autorka napětí správně stupňuje a tak jsem se ke konci už opravdu neodtrhla.
Jako celek tedy knihu hodnotím kladně. Dostala jsem všechno, co jsem chtěla a navíc ještě humor, se kterým jsem nepočítala :) Konec napovídá, že by třeba mohlo Netřeskovo dobrodružství pokračovat dál a jestli to tak bude, já budu u toho.
Pokud máte rádi fantasy se záhadou, kterou musíte vyřešit spolu s hrdinou, který je sám tak trochu tajemný – prostě zaklínačské ladění, buďte u toho taky. Zklamaní nebudete.
Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.
Příběh i s ukázkou najdete tady.
O knize:
Autor: Iva Sušická
Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)
Rok vydání: 2025
Počet stran: 320
Žádné komentáře:
Okomentovat