O drakovi, který neuměl hrát šachy

 

...aneb jak jsem si zase jednou užila pohádku :)

Od autora jsem už jednu knihu četla. Byl to Epos o panáčkovi a to rozhodně není dětská kniha. Autorův styl mě ale bavil a byla jsem proto přesvědčená, že mě bude bavit i v pohádce. Zde navíc spojil síly s další autorkou, která mu vytvořila veršovanou polovinu knihy a s ilustrátorkou, která knihu doplnila pěknými obrázky.

 

Anotace:

Pohádka o princi, co nebyl ledajaký princ, o princezně, jež nebyla ledajakou princeznou, a o strašlivém drakovi, který nebyl ledajak strašlivý. Tradiční pohádka v netradičně pojaté knize, která nemá konec, zato má dva začátky. Z jedné strany otevřete prozaickou verzi, z té druhé se začtete do veršované. Obě pojednávají o pojídání princezen, nicméně jsou stravitelné i pro vegetariány. Kromě zábavy v knize naleznete i řadu ponaučení, a dokonce se můžete společně s drakem naučit hrát šachy. A to se může hodit i rodičům. Vtipné, zábavné, poučné, originální.

 

…

 

Když jsem knihu vybalila z obálky, ještě jsem netušila, co držím v rukou. Anotaci jsem v paměti bohužel uloženou neměla – stáří, skleróza – znáte to! – a tak bylo v tu chvíli hodně příjemným překvapením, že je kniha oboustranná. Když jsem ji totiž otočila, našla jsem víc méně stejný příběh (až na pár detailů) od začátku – jen psaný ve verších. To mi připadalo jako dobrý nápad. I když verše nejsou z pochopitelných důvodů úplně dokonalé, spíš jde o jednoduché rýmování, rozhodně se jedná o zpestření. O něco víc se mi líbila prozaická část, ale jsem přesvědčená, že děti ocení obojí a rozdíl je bude bavit.

Druhým faktem, který jsem objevila až po otočení, byla skutečnost, že všitá záložka se rázem ocitla dole a konec jsem utopila ve vaně :)

Ale teď vážně!

 

O čem pohádka je?

Autor si vybral klasické téma, v němž princ musí zachránit princeznu, kterou unesl drak, a vysloužit si tím její ruku a půl království k tomu. K věci ale přistoupil poněkud odlišně v mnoha věcech.

Zaprvé – příběh byl bez omáčky, ovšem nikoli bez chuti. Autor vynechal všechny zbytečné věci a do příběhu jsem vstoupila ve chvíli, kdy statečný princ dorazí na zámek, aby oznámil králi, že mu tedy zachrání dceru ze spárů draka. A následuje rovnou akce – princ vyráží na cestu do dračí sloje.

Za druhé – tradice se musí dodržovat, to je jasné. Takže drak musí unést princeznu, král mu ji musí dát a princ ji zachraňuje. A to je k tradicím všechno, protože tady se věci ubírají trochu jiným směrem, což postupně vejde ve známost v průběhu děje. Drak navíc není žádné tupé zvíře vedené žravým pudem, ale inteligentní, v pravdě renesanční… člověk :D Budete zírat jaké obory lidské činnosti mu nejsou cizí.

Za třetí – pohádce nechyběl vtip a jistý druh šarmu v narážkách na skutečný svět, který bude při předčítání bavit i dospělého. Nechci nic prozradit, ať nepřijdete o vlastní zážitek z objevování. Snad jen to, že milovníky Červeného trpaslíka jedna scéna určitě potěší – uvidíte ji a dokonce uslyšíte :D Rozhodně čtení taky potěší milovníky slovních hříček, narážek a nevinných dvojsmyslů. Menším dětem bude možná potřeba něco málo vysvětlit, ale i kdyby se vám do toho nechtělo, pořád zůstane hezká pohádka – jen pro praktické účely: budoucím nadějným stavařům a architektům vysvětlete rozdíl mezi muří a můří nožkou.

Pohádka je to pořád pro děti, to nemusíte mít strach, ale garantuju, že se budou dobře bavit i dospělí. A dost tak bych tipla, že na mnoha řádcích i lépe, než děti.

Autor si umí pohrát se slovy tak, že i banální situace pobaví, ať už jde o zmíněné slovní hříčky nebo právě o nějaké nenápadné narážky a vtipné situace. Prakticky na každé stránce jsem našla něco vtipného. Ne sice takové síly, že bych se řechtala nahlas, ale pobavilo mě to, o tom žádná. Dokonce jsem se dočkala i několika netradičních a překvapivých zvratů, což bych od pohádky o osvobozování princezny nečekala. Pohádka je v mnoha směrech celkem moderní, ale ne takovým tím debilním woke způsobem. Spíš prostě autor vložil do děje věci ze současného života – to hlavně ve vtipnějších narážkách pro dospělé. Pro děti je tu několik povzbuzujících věcí a poučení na závěr sice uznává tradice, ale zároveň ukáže, že je dobré umět se rozhodnout i jinak a jít vlastní cestou bez předsudků, protože tak může začít něco dobrého, třeba pěkné, byť hodně netradiční přátelství. Prostě trvat na tradicích za každou cenu je často spíš nevýhodný nesmysl a jsou situace, kdy si otevřeným rozhovorem pomůžete víc, než dobře mířenou fackou.

V knize nechybí hezké ilustrace a některé je možné dokonce vybarvit vlastní rukou – to mi bohužel nevyšlo, protože jsem při té příležitosti zjistila, že nevlastním pastelky a kupovat se mi nechtějí. Dítě nicméně tuto možnost určitě ocení. Ačkoli do knih se obecně čmárati nemá, do této je to dokonce žádoucí.

Pohádka je dlouhá tak akorát. Pokud budete číst po kapitolách, vystačí na pár večerů. Pravděpodobně ale dopadnete jako já (jste-li bez dítěte) a přečtete ji tahem. Už jen proto, že styl psaní opravdu baví a udrží pozornost. A jako bonus můžete po dočtení s dětmi zkusit hrát šachy. O tom, jak hýbat figurkami budete mít jasnou představu :)

V této knize nebylo ublíženo žádným zvířatům. Ani nadpřirozeným :)

 

Za knihu moc děkuji autorovi. Zakoupit ji můžete třeba tady.

 

O knize:

Autor: Jaroslav Beznoska, Monika Tilečková

Ilustrace: Kateřina Valentová

Vydal: Lika klub

Rok vydání: 2025

Počet stran: 160

Další knihy autora na bloGu:

Epos o panáčkovi

Měsíčník - červenec 2025

 

Tak nám začaly prázdniny. Teda ne tak úplně nám všem, ale chápeme se. Dědka si užijou léta a neděcka zase prázdný MHDčko při cestě do klimatizovanýho kanclu. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že léto bude mým oblíbeným pracovním období, ale fakt platí že klíma je klíma. A to, že je míň práce, tomu taky pomáhá.

 

Ohlédnutí za červnem

Na začátku ohlížení mám už poněkud ohraný, leč čím dál víc aktuální dotaz: kde je sakra červen? Byl vůbec? Asi jo, protože ty knížky jsem četla, takže musel být. Ale profičel tak strašně rychle, že to snad ani možný není. Jedině mě uklidňuje, že to tak mají i ostatní :D

Začínají zase ty hnusný vedra. Vydržet! V práci už vypuklo na plno šílenství dovolených, což mi umožní zdržet se v chládku o něco déle.

Byla jsem poměrně hodně sama doma. Díky tomu jsem stihla i spoustu věcí, ale asi už je na čase začít být zase trochu společenská :D Jestli to ještě umím. Začínám o tom trochu pochybovat.

Letos jsem se (opět) rozhodla, že si budu hrát trochu na dámičku a tak jsem nakoupila fešácký tílečka k sukním. Doufám, že mi to odhodlání vydrží a nezláká mě zase pohodlí kraťasů. Takové rozhodnutí už tu párkrát bylo a sukně vždycky prohrály na celé čáře.

Jinak se po dobu mého června nic zvláštního nestalo.

 

Jak to šlo v červnu s vybraným čtivem?

Musím přiznat, že jsem tento měsíc měla poměrně dost šťastnou ruku, protože všechny tři se četly skvěle a užila jsem si je, i když každou trochu jinak.

Čas krmení  – je postapo akční brakovka (ne ve zlém, naopak!), která strhne a zaujme prakticky hned. Nápad má skvělý a zpracování taky, i když přiznávám, že by klidně mohla být kratší, protože všechna ta akce má tendenci se trochu přejíst. Rozhodně si ale nestěžuju. Bavilo mě to, užila jsem si to.

Z vůle luny – měla pro mě celkem těžký začátek. Chvilkama jsem přemýšlela, že to asi nebude ono, ale pak mi to s knihou nějak seplo. Začalo mi to připadat zajímavé a i když mi na tom některé věci nesedly, například hodně zdlouhavých popisů věcí, které šly zkrátit (léčení), musím uznat, že kniha má něco do sebe. Konec byl takový, že druhému dílu určitě šanci dám.

Poslední tanec – tohle byla lahůdka. Očekávala jsem standardní romantiku, ale určitě ne příběh, jaký jsem dostala. Spojení světů bohaté krásné holky z vyšší společnosti a kluka, který žije na ulici, bylo netradiční a skvěle se povedlo. Autorka přidala i báječnou atmosféru New Yorku a streetdancerů. Fakt doporučuji. Je to všechno jen ne standardní romantika.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Nejdřív to vypadalo, že snad tento měsíc ani nic nevyberu. Všechny knihy byly dobré, ale žádná neměla to něco.První vážnou kandidátkou se stala Na plný plyn, které se podařilo přes klišovité téma z klišé ukročit. Pak přišel Poslední tanec a vypadalo to, že má vyhráno. Na samém závěru se rozhodla zapojit do soutěže i Kavka a řezník. Po těžkém boji dvou posledních vyhrál nad skvělým humorem nevšední příběh. Ale bylo to sakra těsně a stupeň vítězů si zaslouží obě.

 

Co plánuji přelouskat v červnu?

 

Jedna od českého autora

Severní den – už nevím, o čem to mělo být a anotaci číst nova nechci, abych si nepokazila překvápko. Doufám, že v knize bude zima. Aspoň mě čtení ochladí :)

Jedna bazáčová

Zatracená svatozář – tohle vidím jako odlehčenou četbu na cesty. Nenáročnou zábavovku, tak snad.

Jedna z rozečtené série

Bojovník – předchozí tři díly série shrnuté v pohledu mužského hrdiny. Tohle mě vždycky baví. I když je teda tlustá jak cihla.

 

Konec hlášení!

Na plný plyn

 

Knihy ze sportovního prostředí mě baví. Dodává to romantice takový nevšední šmrnc. Hokej se mi už ale celkem dost přejedl, protože se toho vyrojilo najednou nějak moc. Takže jsem koukala po téhle knize jako po zajímavé změně a zároveň něčem částečně známém. Z  prostředí motosportu jsem zatím nic moc nečetla a od formulí vůbec nic, takže možnost tam trochu nakouknout byla určitě lákavá.

Anotace:

Gio je mladý talentovaný pilot formule 1, ale taky neřízená střela, která plní stránky bulváru divokými večírky a rozbroji s týmovým kolegou. Maisie studuje sportovní psychologii, a i když o motorsportu neví vůbec nic, moc dobře rozumí tomu, co s člověkem dělá touha zvítězit.
Když je náhoda svede dohromady, uvědomí si, že existuje dokonalé řešení všech jejich problémů: předstíraný vztah. Ona získá spoustu materiálu pro svůj školní projekt, procestuje svět a seznámí se s největšími osobnostmi F1. On vyšle světu vzkaz, že se zklidnil a usadil a je připraven stát se nejmladším mistrem světa v historii.
Jejich plán má jedinou chybu – srdce závodníka není schopné vášeň pouze předstírat.

…

Na knihu jsem se těšila už od začátku. Čekala jsem něco podobného, jako jsou knihy z hokejového nebo obecně sportovního prostředí. Dostala jsem něco lepšího. Něžnější, pohodovější příběh bez extrémních vášní, zato s uvěřitelně se vyvíjejícím vztahem. A k tomu překvapivě odlehčeně napsaný, bez nějaké urputné snahy stvořit něco extra. Příběh nebyl plný velkých scén, gest a zběsilých neovladatelných citů. To jsem očekávala, protože mi to k formulím tak nějak sedělo – a překvapivě jsem byla nakonec ráda, že jsem to nedostala.

Základem příběhu je oblíbené téma falešné přítelkyně. Princip asi nemusím představovat, ale stejně: jde v zásadě o to zkrotit bouřliváka. Manažer prostě divochovi najde nějakou milou, hodnou, obyčejnou a světu neznámou holku, aby se jako vylepšil obraz kluka před světem, médii, fanoušky… Známe! Mimochodem, je to v některé knize i obráceně? Pokud jo, chci si ji přečíst :D

Takže jo, je to sice klišé jako hrom, protože si asi neumím úplně představit, jak by to v reálu šlo. Respektive asi šlo, ale romantický konec se mi zdá nepravděpodobný. Nicméně je to takové to oblíbené snění holky o nějakém známém muži a o šanci, kterou by u něj mohla mít. A funguje to, všechny nás to baví a která takto někdy o někom nesnila, ať zvedne ruku :) Aha! Nikdo. Já to věděla :)

 

Bouřlivákem příběhu je Gio, jezdec formule 1 na začátku kariéry. A že má našlápnuto! Je dobrý tak moc, že už v této sezóně šlape na paty týmové jedničce a svět spekuluje o tom, že by si mohl sáhnout na titul už letos. Kdyby ovšem přestal řádit jak černá ruka na večírcích a jít si po krku s týmovou jedničkou. Osobně netuším, proč by „usazení se“ mělo něčemu pomoct, ale budiž. Od začátku je stejně jasné, že na tuhle šarádu s falešnou přítelkyní přistoupil jen proto, že je mu ona sympatická a zaujala ho na první dobrou. Takže využil příležitosti.

Jinak v příběhu zase jako takový démon ukázaný nebyl. Spíš působil dojmem mladého kluka, který si mládí, slávu a pozornost umí a chce užít. Divné? Ani náhodou. Taky je poměrně dost soutěživý a ambiciózní, což je obojí asi u závodníka žádanou vlastností. Trochu se trápí ve stínu svého otce, který je taky dobrým, i když už bývalým závodníkem, ale potřeba se mu vyrovnat s ním až tak necvičí. Spíš prostě chápe, že se od něj očekávají velké věci a chce si je zasloužit, ne je dostat na stříbrném podnose, protože má konexe přes tatíka.

Takže jo, vlastně fajn kluk, který na mě působil dojmem spíš staršího muže, který ví, co ve vztahu chce a má věci srovnané. Jen prostě ještě neměl příležitost potkat holku, která by mu za to stála a chtěla člověka Gia a ne závodníka Gia.

 

Hlavní hrdinka Maisie byla sama úspěšná sportovkyně, ale po vážné nehodě při závodu už svůj sport nedělá. A upřímně, musím říct, že to docela chápu. Já se někde takhle na kole zrasovat, neměla bych na rychlé sjezdy odporného terénu odvahu ani náhodou. Jenže ona je na tom ještě hůř, na kolo prostě od té doby nesedla. Dost jí to komplikuje vztah s její cyklistikou žijící rodinou. Místo sportu se rozhodla uspět jinak – studiem sportovní psychologie. A nabídka na falešnou přítelkyni se jí tím pádem hodí. Protože sledovat v přímém přenosu jezdce formule, který pod značným tlakem bojuje o svůj první titul, je téma na práci do školy jako vyšité. A vůbec na to nemá vliv fakt, že ten kluk je přitažlivý jako blázen :)

Maisie byla taková lehce naivní a velkým světem nepolíbená. I když tušila, že hrát přítelkyni zrovna Giovi nebude úplně snadné, zaskočila ji pozornost, které se jí dostalo – no co čekala, že? Líbilo se mi, že ona kvůli němu rozhodně nijak nezblbla a nevzdala se sama sebe, nepodřídila svůj život jeho kariéře. Ani se to po ní ostatně nechtělo, což bylo další velký plus příběhu (a taky Gia, co si budem).

Vedlejší postavy se tady taky moc povedly. Maisiina nejlepší kámoška byla skvělá! Měla podcast o formulích, takže na rozdíl od Maisie věděla o Giově sportu naprosto všechno. Byla takový ten prototyp kámošky, kterou má každá hlavní hrdinka a která je hodně často zábavným a povzbuzujícím prvkem. Giova rodina byla taky moc fajn a i ta Maisiina, i když jsem si úplně moc neužila ani jedné. Bylo ale fajn, že oba měli podporující a milující rodiny s dobrými vztahy. Padouši příběhu mě taky bavili, i když v obou případech žádné překvapení. Prostě se oba nacházeli na postech, které jsou pro padouchování v romantikách tradičně tou nejlepší startovní čarou.

 

Romantická linka je opravdu velmi lehká, ale k příběhu dobře ladila a zapadla do dění úplně přirozeně. Oba dva jsou na poměry YA normální lidi a tak všechno působilo hodně mile a nenásilně. Bavilo mě na tom to prolnutí odlišných světů – obyčejného světa studia a brigády a vzrušujícího rychlého života na velkých závodištích.  Maisie přišla do Giova prostředí, o kterém nevěděla nic, a autorka uměla to kouzlo poznání nového hezky předat.

Vůbec nevadilo, že formule nesleduju a nic o nich nevím. Spíš naopak. Mohla jsem všechno poznávat společně s hrdinkou a Gio byl vlastně tak trochu průvodce i pro mě. Vůbec nepochybuju, že celá ta závodní záležitost byla zjednodušená, ale napsaná byla tak, že to stačilo a nezastiňovalo to věc, o kterou šlo především – tedy počínající vztah mezi těmi dvěma.

Protože Gio samozřejmě poměrně brzo pochopí, že obyčejná hodná holka je pro něj lepší než plastové figurínky, které se kolem něj motají. Zbývalo tedy jen to, aby ona pochopila, že je to možný a že obyčejná holka fakt může zaujmout někoho, jako je on – tedy muže, kolem kterého se motají všechny ty sebevědomé krasavice.

Trochu mě překvapilo, že kontakt mezi nimi nebyl až tak častý, jak bych asi myslela, že bude. On měl svou kariéru a povinnosti a ona nebyla žádná pronásledovatelka, která by se na něj přilepila. Měla svých problémů a záležitostí taky dost a nevzdala se jich kvůli němu. V průběhu děje se tedy viděli docela málo. Vlastně jen na pár závodech a nějakých těch akcí mimo. Jenže když se nad tím zamyslím, času, který spolu skutečně strávili zase tak málo nebylo, jen autorka se nerozepisovala o každém dnu a delší okamžiky, které spolu ti dva byli, celkem přeskakovala. Na jednu stranu škoda, na druhou stranu to stačilo i tak a nebylo potřeba prošpikovat příběh nějakým popisem všedních dnů. Příběh na mě díky tomu působil víc reálně, protože vztah se často nerodí za nějakých extra okolností a intenzivních zážitků.  A tady to ještě přispělo k tomu, že romantika byla opravdu hodně něžná.

Tím se dostávám k peprným scénám. Tady jich moc nečekejte. Je jich tu výrazně míň než v hokejových romantikách. Vlastně snad jen jedna? Hrdinka je taky obyčejná holka, žádná sexuální dračice, jak je poslední dobou v módě, takže chybí i takové ty extra žhavé popisy a trojnásobné orgasmy. Musím říct, že mi to vyhovovalo a byla to příjemná změna, že jsem pro změnu dostala hrdinku, která nebyla přehnaně sexuálně emancipovaná a chovala se v posteli jako normální holka.

 

Krom vzájemného vztahu oba hrdinové museli řešit ještě další věci. Maisie bojovala se svým strachem z ježdění na kole, protože cítila, že ji to jednak odlučuje s rodinou a jednak jí něco v životě chybí. Do toho samozřejmě přibyly i starosti s náhle nabytou veřejnou známostí její osoby, protože novináři a samozřejmě fanoušci si jaksi všimli, že vedle jejich idola je nová holka. A víme, jak to v době socek chodí. Nepřekvapivě na tom byla ona v tomto hůř, než on. Asi nikoho nepřekvapí, že u holek si všichni všímají jiných věcí a zároveň ženské fanynky dokážou být na sítích dost kruté. Gio musel svést souboj sám se sebou a se svými démony v nejbližším okolí. A samozřejmě na konci taky souboj o Maisie samotnou.

Autorka nijak netlačila na pilu, takže žádné srdcervoucí katastrofy se tu neděly, přes to ale postavy nějakou tou proměnou prošly. Kniha je oddechová a spíš odpočinková, zapojení vážnějších témat tomu odpovídalo – klouzalo to spíš po povrchu. Pro mě to bylo dostatečné. A vlastně i příjemné. Člověk nemá pokaždé chuť na dramata a osobní tragédie. Je to předvídatelné? Z velké části ano. Na vývoji vztahu a situaci a důvodu, která je nakonec na čas oddělí, autorka rozhodně žádné překvapení neuchystala. Vadí to něčemu? Vůbec ne.

Přes klišovité hlavní téma se knize podařilo z většiny klišé alespoň mírně ukročit a vynechat věci, které mě obvykle na podobných knihách netěší. Zůstalo tak jen to příjemné a pohodové, díky čemuž se mi kniha četla opravdu pěkně a příběh mě zanechal příjemně naladěnou. Podle mě ideální čtení na léto :)

P.S.: brala bych ještě romantiku a rychlé motorky, to by bylo… Nebo lodě… To jen takový tip, kdyby nákupčí od Grady na něco takového narazili… :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh ze světa formulí najdete zde.

 

O knize:

Autor: Jenni  Fletcher

Překlad: Kateřina Cinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 344

Král démonů

 

Předchozí sérii od autorky jsem četla. Bavila mě, i když vlkodlaci nejsou zrovna můj favoritní druh příšer, takže jsem nakonec nedala všechny díly. Styl psaní mi nicméně sedl a tak jsem se rozhodla dát šanci této nové sérii, kde jsou v hlavní roli padlí andělé v čele s Luciferem. To mi připadalo zajímavější než vlci. Anotace navíc zněla přímo ďábelsky lákavě, i když mohla být matoucí, protože na rozdíl od  obálky nedává jistotu, že kniha bude fantasy, že „ďábel“ je opravdu myšleno doslova. A tak jsem byla zvědavá, jak autorka toto téma pojme. Bude příběh jen další stokrát omletý kýč nebo mě něčím překvapí?

 

Anotace:

Hannah žije úplně obyčejný a poklidný život. Ovšem jen do chvíle, kdy její nejlepší kamarádka beze stopy zmizí z hotelu v Las Vegas. Aby ji našla, Hannah se vydá za jediným mužem, který jí může pomoct. Lucas Ifer, miliardář, playboy a ďábel v jedné osobě, je totiž v Las Vegas králem. Na oplátku ale od Hanny něco chce – strávit s ní sedm nocí plných hříchu.
Hannah ví, že by měla odmítnout, ale když jednou uzavřete smlouvu s ďáblem, není cesty zpět. Odteď Lucasovi patří její tělo, a co hůř – i její duše.

…

Kam jinam zasadit příběh o ďáblovi na zemi, než do Města hříchů, kasín a nikdy nekončícího hýření. Tohle byla od autorky trefa do černého a propletení našeho světa a Pekla se dokonale povedlo. Impérium, které si Peklo na zemi vybudovalo, bylo prostě dokonalé. Jaký podnik pro Lucifera vedl Mamon a kde se nejčastěji vyskytovaly sukuby je asi jasné :D Že démoni budou vlastnit luxusní hotely, obchody a atrakce, to se taky tak nějak nabízí a tak jsem se těšila, jak autorka tento svět zpracuje.

 

Kniha se rozhodně nemůže chlubit dlouhým a nudným rozjezdem. Autorka neváhá a přistupuje rovnou k akci. S hrdinkou jsem se seznámila ve chvíli, kdy vstupuje do království bohatství a luxusu a chystá se uzavřít smlouvu s ďáblem – o kterém pochopitelně neví, kým je. Zatím ho má za mafiána, ale i tak je jí jasné, že strká hlavu do oprátky a že za „službičku“ kterou po onom tajemném vládci Las Vegas bude chtít, taky odvede patřičnou protihodnotu. Jen netuší, co by mohla nabídnout muži, který má všechno. K jejímu překvapení Lucas Ifer souhlasí s výměnou fakt rychle a požaduje za svou pomoc nečekané – sedm nocí, které s ním má Hanna strávit. Jako jasně, i ona cítí tu vzájemnou přitažlivost a ošklivá není, ale fakt mu bude něco takového stačit?

Hanna byla asi taková, jaká jsem očekávala, že bude. Lehce naivní hodná holka, květinářka z malého města, která se najednou dostala do velkého světa, kde zase tak moc být nechce. Jenže narazila na chlapa, který ji v něm chce udržet a svádí ji drahými dary :) Trochu mi bylo líto, že autorka neměla víc prostoru si s Hanninou povahou a osobností pohrát. Nabízela se tam úžasná možnost vývoje postavy, která ale zůstala nevyužitá nejspíš z důvodu hodně svižně běžícího děje. Oceňuji, že přes všechno to svádění luxusem Hanna nezapomněla na důvod, pro který do LA přijela a proč se vůbec setkala se svým osudovým pokušitelem.

Lucifer se zdál být ze začátku opravdu zajímavou postavou a vlastně i vcelku byl. Opět ale nedostal zase tolik prostoru, aby na mě jeho podmanivost, fyzično, nebezpečí a další ty ďábelské atributy stihly zapůsobit. Spíš jsem si vytvořila patřičný dojem na základě toho, že na mě nějak působit měl a už jsem na žánr zvyklá. Nebýt toho jeho létání a další magie, byl by to prostě bohatý chlápek s velkou mocí. I tak ale ukázal občas růžky a trochu na své podřízené pouštěl hrůzu. Pro účely příběhu stačil, i když opět mohla autorka využít potenciál toho, že stvořila osudově zamilovaného ďábla.

Autorka neměla zrovna moc prostoru na nějaký extra rozvoj postav a budování vztahů mezi nimi. Naštěstí to nebylo zase tak potřeba (i když bych to ocenila). Vztahy mezi Luciferem, jeho padlými a démony byly předem (tisíce let) jasné a tak se z pochopitelných důvodů zaměřila hlavně na Hannu. I tak nemůžu říct, že by mi postavy připadaly vysloveně odbyté. V rámci žánru prostě standard. Dokonce jsem si řadu vedlejších oblíbila a jedna z nich mě dokázala i překvapit.

 

Příběh nabídl dvě souběžně se linoucí zápletky. Autorka odhalovala vše postupně, jak důvod, proč Lucifer po Hanně tolik baží, tak podezření, že jde někdo po krku přímo jemu. Bylo ovšem jasné, že součástí toho všeho divného, co se dělo, je i Hanna. Že v obou případech hraje dokonce hlavní roli.

Hezký byl nápad se sváděním pomocí smrtelných hříchů – to byla první linka příběhu – Lucifer si musel získat Hanninu přízeň. Na začátku se zdálo, že Lucifer Hannu svádí jen k pletkám, ale postupně ona přicházela na to, že mu jde o něco jiného, mnohem důležitějšího pro ně oba. To mi ovšem nebránilo si ono svádění patřičně užít. Ať už šlo o šílené utrácení za hadry, šperky a podobné radostí nebo o hříšné potěšení rychlou jízdou, případně lenošení ve welness nebo drahé a opulentní večeře, všechno mělo v knize svůj smysl. Nebyl to samoúčelný luxus a skvěle se hodil k osobnosti Lucifera. Tak nějak by asi v moderní době opravdu ke hříchu sváděl :) škoda jen, že kniha nebyla tlustší nebo si na to autorka nenechala víc dílů, protože toto by mě bavilo více rozpracované. Chci říct – koho by někdo svedl tak rychle? A co je to za hřích, když je spáchán tak stručně? Jako obžerství v jediné večeři, lenost v jednom dnu ve welnessu, lakomství jediným nákupním dnem a tak dál. Ani to smilstvo si postavy zase tolik neužily, což mně ovšem nijak nevadí :)

Líbil se mi důvod, proč si Lucifer Hannu hýčkal. Jako ona osudová láska není zase tak výjimečné téma, ale asi jsem nepočítala s takovým zdůvodněním přitažlivosti a podstatou zápletky. Spíš jsem čekala nějakou banalitu. Od začátku bylo více méně jasné, proč si jí tak považuje a kým pro něj je. To cením, protože u podobných knih často bývá náklonnost prudce nelogická a vycucaná z prstu, jen aby prostě byla. Zde se dobře vysvětlilo, proč ji chce, proč ji rozmazluje a proč se tak přitahují. Kupodivu mi celá ta záležitost přišla jako dobrý nápad. Nemůžu říct, že bych nic podobně laděného ještě nečetla, ale přes to mě to bavilo a se zápletkou jsem byla spokojená i vzhledem k tomu, že jsem to pojala hlavně jako oddechovku.

V průběhu onoho svádění a získávání Hanniny náklonnosti se odehrávala další zápletka, spíše politicko-mocenského ražení, která naneštěstí zase tolik pozornosti neměla, byť byla neméně zajímavá, možná i víc. Jsem na každý pád ráda, že tu i další zápletka vůbec byla a dokonce i dávala smysl a nešlo jen o to, aby spolu ti dva začali chrápat. I v jednoduchých a oddechových příbězích, je prostě něco takového potřeba.

Autorka spojila osudovou lásku zatíženou kletbou s bojem o moc a musím říct, že se mi tato kombinace líbila. Oboje se vzájemně ovlivňovalo a bylo pořád něco zajímavého, čemu šla při čtení věnovat pozornost. Oboje přineslo také akční a napínavé scény. A protože šlo o vztah, byly tu i scény intimnějšího ražení.

V předchozích knihách autorky mi moc nesedl popisovaný sex. Asi to bylo z velké části tím, že šlo o vlkodlaky a ty jejich alfa dominantní záležitosti a neovladatelné pudy nejsou extra moje parketa, spíš mi ta kombinace připadá odpudivá. Takže jsem měla trochu strach, jak si autorka poradí se žhavými scénami zde. Kupodivu je zpracovala na poměry tohoto typu literatury překvapivě umírněně. Nebylo jich zase tolik a o žádné extra drsné prasečinky nešlo. Rozhodně nic, co by mělo znechucující potenciál. Hodilo se to do děje a hmm řekněme způsob provedení seděl k postavám.

 

Dílko je zábavné, čtivé, oddechové a rozhodně svižně napsané. Žádná omáčka se tu nenajde, spíš stručné vypravování. Autorka sází akci za akcí, nudit se nestihnete a sotva postavy někam přijdou, rychle si prožijí to, co je zde potřeba a cvalkají zase dál. Nemůžu si tedy stěžovat na to, že by mě dění nechytlo a měla jsem chuť přestávat se čtením – to ostatně ani nešlo, protože opravdu jedna událost přecházela do druhé rychlým tempem. A to je taky hlavní chyba knihy. Autorka byla stručná až moc. Tak šikovný nápad by si zasloužil lepší zpracování. Zápletky více prohloubit. Více si pohrát s démoní politikou – ta která v knize byla, se mi zdála jako téma plné možností, které ale nebyly úplně využity a autorka se jen tak nějak svezla po okraji dobrého nápadu. Nějaké výraznější budování světa a vhled do démonské politiky a mocenských bojů tedy čekat nelze a to mě opravdu mrzí, protože to by byla supr kniha. Přitom náznaky o tom, jak se peklo přesunulo na zemi, vztahy, spojenectví a řevnivost mezi jednotlivými démoními druhy a politika mezi Peklem a Nebem, které se taky přesunulo na zem, byly opravdu slibné a vytřískat se z toho dalo něco neskutečného.

Chápu, že podstatou zápletky byl vztah Lucifera a Hanny, jenže když už je tam tolik jiných dobrých nápadů, proč nedat knize víc a neudělat z ní víc než „jen“ fantasy-erotiku. Jo, jasně, v podobných knihách se to neděje, to vím a ani s tím nepočítám, když knihu otvírám. Přijde mi to ale škoda, protože si toho všímám u žánru hodně a knihy by mohly být daleko lepší, než jsou. Žánr by navíc zdaleka nepůsobil tak prvoplánově a nabídl by i další zajímavé věci, než jen směřování páru k posteli. Taky by pak knihy mohly získat větší uznání, protože co si budem, dost čtenářů má o této odnoži fantastiky mínění spíš vlažné až pohrdavé, což je škoda. Uznávám nicméně, že vždy vím, do čeho jdu a s jistou plytkostí počítám, není to tedy nic, co by mi pokazilo dojem nebo snížilo hodnocení. Svět, který tu autorka naťukla, má nicméně potenciál na desítky dalších příběhů postav, které by sem šly zasadit. Jsem zvědavá, jestli jej autorka využije.

 

Z výše uvedeného tedy vyplývá následující hodnocení: Jak jsem psala, se stylem autorky už mám své zkušenosti a tak jsem věděla, co asi očekávat, když jsem knihu otvírala. V tomto ohledu jsem rozhodně zklamaná nebyla. Autorka opět prokázala, že umí přinést zajímavý nápad a napsat příběh v dobrém tempu a stejně slušné čtivosti. Mám tu ale jedno ALE. Tentokrát byl nápad tak dobrý, že přerostl žánr a měl být zpracován jinak. Sice očekávaná, ale přes to zbytečně očividná plochost, mi tentokrát přišla líto o trochu víc než u první série, kde to bylo vlastně jedno.

Série je určená pro fanoušky autorky, kteří dostanou to, co si už oblíbili a také pro čtenáře, kteří si chtějí po dlouhém dni otevřít nenáročný a přes to strhující příběh, který nezahltí hlavu a má dobrý nápad a zápletku, která není pitomá. Mě kniha bavila a příběh jsem si užila. Do dalších dílů se určitě pustím.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do města hříchu račte vstoupit tudy.

 

O knize:

Autor: Elizabeth Briggs

Série: Na přání Lucifera (1. díl)

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 288

 

Předchozí knihy autorky na bloGu:

Třinácté znamení

Osudové pouto

Měsíčník - červen 2025

 

Je tu červen. Poslední měsíc školního roku, první měsíc dovolených. Klidnější dny v práci, vedro venku… Prostě ideál pro to se zakopat doma a číst si :D Ne kecám! Letos jsme šťastným řízením osudu přišli k autu, takže výletové možnosti se značně rozšiřují, limitované pouze ochotou muže řídit :) Ale to bude až léto a to se ještě letos nenarodilo. Zatím věnujme tichou vzpomínku zesnulému květnu.

Ohlédnutí za květnem

Květen je tradičně měsíc Star Wars, což miluju, to se o mně ví.  Že bych si teda zase přečetla nějakou tematikou knihu? Nápad to byl rozhodně dobrý.  Ale provedení se nezdařilo. Zůstala jsem u paření  SWTORu a své nové Sithky wariorky, ale užila jsem si to jako každý měsíc.

S onlajnovkama souvisí i překvapivý nedostatek času na čtení – tedy na mé poměry. Muž měl ten geniální, byť poněkud zničující nápad, nainstalovat mi druhou hru. A dvě onlinovky, to už je žrout času jako blázen. A když mě ještě ke všemu obě baví… Ach jo :D Aspoň že s články jsem trochu pohnula, tak mám zase na nějaký čas hotové „přečtenky“.

Nakladatelství Laser u mě poslední dobou boduje tak moc, že si vysloužilo vlastní knihovnu. Sice jen malou, ale i tak je to událost :) A když už jsme v té Ikei byli, pořídila jsem novou židli ke stolu. Teď se mi při tom paření sedí ještě líp :D

Narozeniny už ani nezmiňuju. Každoročně navyšovaná číslovka už začíná být trochu pro pláč. Ale jak říká máti, pořád může být hůř. S tím souvisí i úklid „poličky naivních snů“ v šatníku. Tedy hader, do kterých se už asi nezmenším, ale dlouho jsem se je zdráhala darovat dál s tím, že možná... Začala jsem kalhotama. Moc jich nezůstalo :D

 

 

Jak to šlo v květnu s vybraným čtivem?

Tentokrát jsem volila starší nebo ne tolik známé knihy. Takže jsem byla fakt zvědavá, jak si povedou.Obzvlášť u té z pointy, kde je to často pade na pade.

Po stopách magie  – tohle bylo velké překvapení. Taková česká Anita Blakeová ve svých prvních dílech. Tedy bez prasáren, ale příjemně napínavá a nadpřirozená detektivka. Všechny palce vzhůru a doporučuji!

Mé jméno je nikdo – tohle bylo jednoduché a celkem naivní čtení, ale zároveň poměrně oddechové. Nicméně nic takového, co bych měla chuť číst podruhé.

Má chudinka Jane – bavilo mě to víc, než první díl. Příjemná YA duchařinka, v níž si vedlejší postavy ukradly větší část pozornosti a děje, což příběh dost vylepšilo. Vlastně můžu taky doporučit jako zábavnou oddechovku.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Začátek měsíce nasadil laťku hodně vysoko. Na co jsem sáhla, to mě bavilo. Nebylo tam ale nic, co by vyloženě vyčnívalo. Až do chvíle, kdy jsem přečetla Týden v nejistotě. A tahle česká fantasy novinka našla konkurenci až na samém konci měsíce. A byla to další česká pecka, která nakonec získala vavříny vítězství:

 

Co plánuji přelouskat v červnu?

Začalo mě hrozně bavit prolézání knihovny a vybírání dalších třech kousků. Pokaždé mě překvapí, co mám ještě v knihovně nepřečtené. Hlavně když si vzpomenu, jak jsem byla na knihy natěšená, když jsem je kupovala.

Jedna od českého autora

Čas krmení – očekávám akční zábavu a myslím, že ji dostanu :)

Jedna bazáčová

Z vůle luny – tohle mě dostalo na obálku a cenu na bazu. Potenciál zaujmout to má, tak uvidím.

Jedna z rozečtené série

Poslední tanec – je skoro léto, tak vyberu samozřejmě aspoň jednu romantickou. První díl byl přesně to pravé, tak uvidíme, co dvojka.

 

Konec hlášení!

Týden v Nejistotě

 

Fantasy detektivka laděná do stylu Zaklínače a navíc od domácího autora. Tak to jsem musela mít! Sice nepatřím mezi vyslovené zaklínačské fanoušky, spíš mi sedí tento styl vedení příběhu a typ hrdiny, i tak pro mě bylo přirovnání něco, co přitáhlo pozornost. Doufala jsem tedy, že marketing úplně nekecá :) protože co si budem, u podobných přirovnání dost často kecá, a že tahle kniha bude tak dobrá, jak první ohlasy tvrdí.

 

Anotace:

„Ty se vážně jmenuješ Netřesk?“ „Moje máma ráda zahradničila.“ Tajemný muž s mečem u pasu a šupinatou šelmou po boku vchází do vesnice jménem Nejistota. Kolem ní ale obcházejí tajemné stvůry, které napadají nevinné obyvatele, a tak ho váha jeho měšce a vymetený žaludek přimějí kývnout na nabídku užvaněného hospodského. Poutník se tedy pustí do pátrání, co jsou ony stvůry zač. To ho zavede přes místního kováře a krásnou léčitelku až k mágovi ve skleněné věži. Stvůry ale nejsou, čím se zdají být, obyvatelé vesnice nejsou až tak nevinní, a sám Netřesk má ke chrabrému rytíři daleko. Vítejte v Nejistotě, vesnici, která skutečně dostojí svému jménu!

…

 

Ačkoli název trochu svádí pochybovat o výsledku, v případě této knihy jsem si byla už od prvních stránek jistá, že mě bavit bude a že si čtení užiju. Této mojí jistotě napověděl jednak styl psaní autorky a celková atmosféra příběhu a dvak taky to, že obě hlavní postavy, Netřesk a Routa, mi sedly na první dobrou.

Ti dva byli dvojka k pohledání. O tom, jak k sobě přišli, se od začátku moc neví, přeci jen metakiss je bez pochyb nebezpečná šelma, tak jak se stalo, že Routa je s Netřeskem, který rozhodně nijak dominantně nepůsobí, kámoš a chová se spíš jako kočka domácí než kovová magická lvice? Netřesk je taky víc tajemný než sdílný. Časem jsem se o jejich seznámení a vůbec minulosti dozvěděla víc. O jejich blízkém poutu jsem ovšem nepochybovala už od začátku, bylo očividné a dobře vytvořené. Jejich komunikace prostřednictvím barev metakissových šupin mě bavila a jejich vzájemné scénky taky. Byli prostě jak duo parťáků detektivů z devadesátkových filmů – zábavní, neodolatelní a s minulostí, která nebyla právě růžová. Routa byla ten zábavný, ale nebezpečný detektiv a Netřesk ten životem trochu orvaný, starší a rozumnější týpek. Skvěle se doplňovali! Netřesk měl navíc ke spoustě věcem vtipné „v duchu“ komentáře, které mě ve většině případů pobavily. Prostě hlavní postavy byly perfektní.

Tito dva hrdinové přicházejí po poněkud nepříjemných chvílích ve vesnici Jistota do Nejistoty, která je úplně jiná. Místní je přijmou s otevřenou náručí, metakisse se nebojí a k magii mají celkově podstatně kladnější vztah než jejich sousedi v Jistotě. Nějaký ošklivý problém v této jinak rajské vísce přeci jen je. V lesích okolo dědiny se potulují lidožraví koně. To je blbé hlavně pro turismus a obchody a tak je Netřesk víceméně vmanipulován do hrdinské akce. A protože když chceš něco zabít, musíš nejdřív vědět, co to je a jak se to vyskytlo, pouští se v dědině do pátrání…

 

Příběh se odehrává v krátkém časovém úseku, což možno vyčíst už v názvu :) a rozhodně to není na škodu. I za ten týden se stihne v Nejistotě stát takových věcí, že se na stránkách nudit nelze. Autorka příběh dobře začala a stejně dobře ho vedla celou dobu. Bylo to svěží, vtipné a zároveň napínavé s odlehčením na těch správných místech. Detektivní linka byla dobře vystavěná, očividně promyšlená a jednotlivé indicie do sebe pěkně zapadly. Některé souvislosti mi došly hned, ale jiné věci jsem vůbec neodhadla, takže za to rozhodně body nahoru. Dostala jsem zajímavý příběh a zápletku, hezky se to propojilo a příběhem provázely většinou zajímavé a snadno oblíbitelné postavy. Vyprávění je opravdu trochu na styl Zaklínač, což mi nevadilo. Oproti zmiňovanému se mi zdál příběh vystavěný s větším důrazem na dialogy mezi postavami. Také mi daleko lépe sedl humor, který v příběhu nechybí. Autorka nevynechala vtipné narážky na současná témata a podařilo se jí to zakomponovat do textu tak, že to nevyznělo trapně, ale opravdu vtipně. Našla jsem si hodně okamžiků, kdy jsem se opravdu zasmála. To se mi zase tak často nestává, takže za to rozhodně body nahoru.

 

Autorce se podařilo v Nejistotě dát dohromady pěkné panoptikum postaviček. Každé nadělila nějakou tu lidsky otravnou vlastnost a tak jsem si bez problémů našla ty, které mě štvaly a zároveň vlastně bavily, protože lidské slabosti a malichernosti pobaví vždycky, to je sázka na jistotu.

Na to, co za divnosti se v dědině a okolí dějí, jsou s tím vesničani celkem v pohodě. No co – zvykli si. Hlavně že mají pohodlí díky magii, tak proč by si stěžovali na nepohodlí, které s tím může souviset? Ono je lehčí nevidět a moc se ve věcech nešťourat. Jak typicky lidské :D A oni zůstanou tak nějak typicky lidští až do konce. A ne pokaždé úplně v tom dobrém.

Bavilo mě taky nářečí vesničanů, hodilo se k jejich nátuře. Jejich poněkud prosté uvažování a vtipné situace, které to s sebou neslo (jméno mága). Rozhovory mezi nimi by se klidně mohly odehrávat i v současnosti a autorka se občas umí vtipně trefit do aktuálních témat a některých absurdností (i současné) argumentace. Opravdu v místních obyvatelích lze odhalit různé povahové rysy, které se dají zahlédnout i v reálném okolí a mě se líbilo, jak šikovně je tam autorka použila s jednou výjimkou. Ženské charaktery jsou vesměs nepříjemné. Hádavé baby, umíněné a panovačné, věčně vyvolávající zbytečné scény. Ty, které takové nejsou, nedostanou prakticky prostor se projevit. Orianu jsem neměla ráda skoro od první chvíle, chovala se jako mrcha. Proto mi její pletky s Netřeskem moc pod nos nešly. Sice se to časem vysvětlilo, ale stejně mi jejich romantická linka nesedla. Každopádně kvůli romantice jsem tuhle knihu do rukou nebrala.

 

A tím se dostávám k fantasy detektivní lince, kterou nemůžu než pochválit stejně jako hlavní postavy. Opravdu jsem ocenila, že zápletka nebyla průhledná a jednotlivosti se propojovaly postupně, jak se objevovaly dílky skládačky. Věci nebyly takové, jak se na první pohled zdálo a to mě baví. Autorka do knihy vložila hodně věcí, vzájemně souvisejících a ovlivňujících se, kterým bylo potřeba přijít na kloub. Systém poznej nepřítele vyžaduje zjištění co nejvíc informací a tak se Netřesk po vesnici doptává koho může. Při tom narazí na fakt, že to nejsou jen Pirty, kdo vesnici trápí. Že se tu záhad a divných věcí děje mnohem víc a – světe div se – všechno tak nějak jde jedno od druhého.

Celá struktura připomínala trochu herní příběh, kdy hrdina kráčí od jednoho bodu k druhému, čímž odkrývá mapu (zde vesnice a okolí) a s každým splněným úkolem nebo interakcí s vesničany, se dostává v pátrání dál až k finální epické bitvě s hlavním bossem. A bitva na konci tady stála opravdu za to.

Děj vyloženě neběží kupředu, protože je tu opravdu dost dialogů a Netřeskových vnitřních pochodů, které všechno trochu brzdí. Na druhou stranu si ale nemůžu stěžovat ani na nudu nebo nedostatek akce. I u těch „zdržovacích věcí“ jsem se dobře bavila a kniha se četla prakticky sama. Autorka navíc skvěle popisuje a tak jsem si uměla úplně dokonale představit Pirtu jak se plíží z lesa ke kořisti, kostlivou babču (tu fakt miluju :D ) i vílu v kruhu nebo bosse na konci. Z dědiny díky popisům číší pohoda a prosperita a zároveň je tak pořád přítomno „něco divného“. Od pohody se pomalu postupuje k pocitu, že by bylo asi lepší jet jinam. Autorka napětí správně stupňuje a tak jsem se ke konci už opravdu neodtrhla.

 

Jako celek tedy knihu hodnotím kladně. Dostala jsem všechno, co jsem chtěla a navíc ještě humor, se kterým jsem nepočítala :) Konec napovídá, že by třeba mohlo Netřeskovo dobrodružství pokračovat dál a jestli to tak bude, já budu u toho.

Pokud máte rádi fantasy se záhadou, kterou musíte vyřešit spolu s hrdinou, který je sám tak trochu tajemný – prostě zaklínačské ladění, buďte u toho taky. Zklamaní nebudete.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: Iva Sušická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 320

Altán s vůní čokolády

 

O knihu jsem si napsala, protože jsem chtěla starou známou ostřílenou jistotu romantického příběhu dle šablony alá Caplinová. Tohle už převzalo hodně autorek a tak je z čeho vybírat. Občas se sice stane, že se dosazení do fungujícího rámce nepovede, ale většinou na tom není moc co pokazit. A tak je to prostě jistota pohodlného čtení, které se mi zrovna do mírně hektického období dubna hodilo.

 

Anotace:

Dusí vás práce a každodenní rutina? Hledáte v životě něco jiného? Vyrazte na venkov vyrábět čokoládu! Přesně to udělá Hilma, která opustí místo v zaběhlé PR agentuře a z náhlého popudu vezme práci v zapadlé kavárně v horách. Nic nevychází, jak předpokládala, ale možná bude přesun na sever začátkem něčeho nového?

…

Altánek je kniha hubená, skoro až moc na první pohled. Rozsah 240 stran bych čekala spíš u knihy pro mladší čtenáře. Když jsem ji otevírala, napadlo mě, jak se autorce podaří vecpat na stránky nějaký slušně vypracovaný příběh a dobré postavy. A víte co? Podařilo. Asi nejspíš…  Protože příběh byl tak podobný mnoha dalším, které jsem četla, že si moje hlava to chybějící prostě domyslela dle předchozích vzorů :D A teď to nechápejte špatně! Autorka vzala osvědčenou šablonu a očesala ji od veškeré vaty. Na jednu stranu to občas vyvolávalo pocit, že příběhu něco chybí (a chybělo). Na druhou stranu tu nebyla ta otravná a věčně se opakující klišé (více či méně debilně napsaná, ale pořád otravná :) )

Nějak mě (z prvního dojmu) vůbec nenapadlo, že se příběh bude odehrávat v období od listopadu do vánoc – obálka nic takového nenaznačuje. Spíš jsem z ní měla letní dojmy a proto mě zasazení příběhu do mé oblíbené části roku dost příjemně překvapilo.

A také mě zaskočily dvě příběhové linky, protože anotace lákala jen na jednu. Ta oznámená byla ze současnosti městečka a druhá z dob nedávno minulých. Bylo jasné, že spolu souvisejí a brzo se propojí.

 

Příběh začíná na pohřbu. Tak to jsem nečekala :D Jako ano, většinou bývá na začátku nějaká brutální změna, která přiměje hlavní postavu udělat něco nečekaného, co jí není úplně vlastní a změnit si tím život. Tady ona změna opravdu působí jako facka. Kde jinde si uvědomit marnost vlastního života, než na pohřbu ještě docela dost mladé kamarádky? Autorka dala své hrdince nepřehlédnutelný kopanec a náhled na to, jak marnou práci má a že v ní opravdu není šťastná přes to, že se na své kariéře nadřela jako ďas a prakticky si odrovnala osobní život. Takže bere první nabídku na práci, která je dost daleko od současného působiště a dostatečně odlišná od současné kariéry.

Odjíždí do malého města na severu, úplně naslepo. Vlastně ani neví, na co kývla a co bude dělat. Snad že něco v kavárně? Servírku nebo tak něco? Prostě ji okouzlil obrázek altánu na břehu jezera a skutečnost, že je v něm kavárna, kde by měla být na výpomoc. Přes to, že normálně by si ani měla natlouct ústa, má štěstí. Její zaměstnavatelka je zlatá ženská, dokonce jí ani nevadí, že Hilma neumí to, co by od ní potřebovala – tedy dělat pralinky. Však se naučí. Domácí, který jí pronajme ubytko, je sice trochu „specifický“, ale nakonec i s ním se dá domluvit a obecně narazí na krásný kraj a dobrou komunitu lidí. Ach ty naivní příběhy :) úplně to zahřeje na duši.

Dělat pralinky sice neumí, ale zato zhodnotí svoje znalosti z PR agentury a pokusí se o záchranu altánu, který je před zbouráním. Komunita se bude muset stmelit, aby se společně postavili silnějšímu investorovi a politické vůli. A tady narážím na první „bohužel“, protože kniha je prostě moc krátká na to aby zde bylo vidět nějaké to výraznější pokoušení se. Naštěstí zbyl prostor alespoň na stručné stmelování komunity. Pro vytvoření atmosféry tak příběh obsahuje jen zdobení altánu (což prospěje atmosféře, to zase ano) a pak jednu malou akci a… stane se zázrak?

 

Kdo je Hilma vlastně úplně moc nevím. Pro účel příběhu nebylo nutné vystavět zrovna propracovanou osobnost. Je to prostě ženská, která je sama a potřebuje životní změnu. Hilma se při aplikaci oné změny zachová doslova jako impulsivní puberťačka nebo holka těsně po výšce – a to je asi to, co my staré a zodpovědné baby na těch příbězích vidíme. Ten odskok do mládí kdy jediné, byť nerozvážené rozhodnutí, může znamenat skvěle prožitý čas a nový začátek. Kdo z nás to v běžném životě má? Tak Hilma to má – a ještě u toho potká jeho.

On – hrdina patří do kategorie přitažlivých a sexy chlápků, kteří jsou prostě hodní. Bohužel moc dalšího o něm říct nelze, protože kniha neměla moc prostoru na to věnovat se výrazněji ještě druhému charakteru krom Hilmy samotné. Autorka ho neodbyla, to ne, vlastně se na něm dalo najít hodně přitažlivých věcí a to nejen na vzhledu. Měl docela těžký osud a prošel jím se ctí. Ale na to, abych si k němu vybudovala vztah, jaký bych měla, nebo si aspoň zapamatovala jeho jméno, jsem měla prostě málo času. Mimochodem, jmenuje se Joel a bohužel jsem se musela podívat do knihy :D

Mnohem víc mě upoutaly kapitoly z minulosti městečka, kde se vyskytoval jakýsi neznámý chlapec. Jeho příběh byl zajímavý a docela dojemný. Hodně rychle jsem mu začala fandit. Na první pohled se nedalo úplně snadno poznat, o koho šlo. Jen bylo zřejmé, že ho příběh zná i ve vyprávění v současnosti. Každopádně jeho další osudy mě zajímaly více než Hilminy, protože tam to bylo jasné. Rozhodně se jednalo o nejpoutavější část příběhu, protože zbytek byl celkem nevýrazný a to dokonce i na poměry žánru. Přičítám to ale spíš rozsahu než nudnému tématu.

 

Celé dílo je celkem jednoduše napsané, je tu spousta věcí co jinde, naservírované je to hodně přímočaře a předvídatelně (krom linky z minulosti). Žádná dramata se tu nevyskytují, i ten boj za záchranu altánu napínavý být nemůže, protože výsledek by předem neodhadl snad jedině ten, kdo má v rukou svou první knihu takového žánru. Autorka si na nic ani nesnaží hrát, prostě napsala „jen“ příjemně naladěný příběh plný pěkných mezilidských vztahů a vzájemné nezištné pomoci a podpory. Témata, která do příběhu zahrnula, byla rozhodně zajímavá, ale potřebovala by více prostoru na rozpracování a vyniknutí. Stejně tak životní osudy a povahy postav. Obojí bylo zajímavé, ale dostalo to málo prostoru.

Trochu mi tu chyběla větší atmosféra, hlavně ze začátku. I když musím tedy uznat, že depresivní pocity, které měla Hilma na začátku na pohřbu se na mě tedy přenesly, to zase ano. Konečně trochu atmosféry mi přinesl až altán samotný. Představa takového místa v zasněžené krajině u zamrzlého jezera byla skvělá. Upřímně si umím představit, že bych žila na takovém místě, protože své kouzlo to rozhodně mělo. Navíc ta zima, sníh, blížící se Vánoce a kouzlo severských zemí a folklóru, který je pro ně specifický – to byly rozhodně body navíc. Zde konkrétně šlo o Švédsko.

 

Opět – jako v každém romantickém příběhu - jsem se musela zamyslet nad tím, jestli se přitažlivost a vzrušení nedá vyjádřit jinak než „chvění v podbřišku“. Kurnik šopa :D tohle je opravdu mimořádně hloupé zjednodušení. Úplně stejně nenápadité jako motýlci v břiše. Těším se na knihu, kde si dá autor práci a tomuto nadužívanému  fujtajblu se vyhne.

Pozitivní zpráva každopádně je, že tu není sex, bod navíc, dokonce i líbačka se odehrála zcela bez obvyklých kýčovitých popisů. Autorka se vůbec obešla bez oněch děsivých citových výlevů a přehnaně emotivních popisů. Jestli to v romantickém příběhu chybí, musí každý posoudit sám. Asi záleží na gustu konkrétního čtenáře. V tomto případě bych určitě neuvěřila tomu, kdyby se tichý a odtažitý Joel proměnil v květnatě řečnícího donchuána. Jsem proto ráda, že jeho postavu autorka takto nepřekroutila.

 

Co musím ocenit, tak velmi dobře vymyšlené propojení dvou linek – současné a minulé. Škoda jen, že kniha nebyla delší, protože oboje by si zasloužilo víc rozvinout a propracovat. Pak by to bylo ještě lepší a vztahy by se prostě vytvořily přirozeně, místo aby mi to musela autorka suše oznámit. Každopádně právě ona minulá linka a její propojení se současností je pro mě hlavní nosnou věcí v příběhu. Skoro se zdálo, že hlavní hrdinka Hilma hraje trochu druhé housle a její role v příběhu spočívá pouze v tom, aby dala do běhu události, které se jí samotné až tak netýkají a zároveň, jen tak mimochodem, došla i vlastního sebepoznání a štěstí. Jinak jde prostě opravdu o typickou šablonu, kdy hlavní hrdinka hledá naplnění vlastního života a při tom hledání pomůže z trablů někomu, kdo ji přijal a všichni se stmelí v jednu dobrou a příjemnou komunitu stejně naladěných lidí.

 

Kniha je opravdu tou nejtypičtější oddechovkou. Přečtete hned a snadno, nijak vás to nerozhodí a stejně rychle zapomenete, o čem jste vlastně četli. Každopádně si u čtení odpočinete a příjemně se naladíte a to je asi to hlavní. Prostě ideální čtení do nějakého náročnějšího období, kdy chcete procítit jen něco známého a hřejivého.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou račte vyrazit tudy.

 

O knize:

Autor: Hanna Blixt

Překlad: Edita Petrásová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 240

Unbreakable

 

Knihu jsem pořídila, protože měla být údajně hodně podobná Stmívání a já se fakt nestydím za to, že mě Stmívání baví :D Dokonce chuť přečíst si něco podobného ale přece  jiného převážila mou nedůvěru ke knihám, které mají anglický název a český text – což zrovna tady mělo přeci jen svůj důvod. Když jsem si „to“ vyzvedávala, poněkud mě zaskočilo, jaký je to cvalda. To vyvolalo trochu obavy, jestli je kniha napraná dějem nebo vatou. Výsledek je pro mě poněkud překvapivý, má své plusy i mínusy, ale rozhodně nejsem zklamaná.

 

Anotace:

Kytara v náručí a rockové tóny vycházející zpod jejích prstů – tak si Larissa Hudsonová představuje absolutní štěstí. Nejraději by strávila každou volnou chvíli ve zkušebně s přáteli a vytříbila svou lásku ke hraní k dokonalosti. Po smrti snoubenky strýce Jima se však Lara vzdává svých snů a přestěhuje se k němu, aby mu pomohla překlenout těžké období.
Šum lesů, kouzlo malého městečka a noví spolužáci jí rychle vynahradí prvotní pocit stesku. Uhrančivý pohled kluka, kterého potkává na chodbách školy, jí ale neustále vyvádí z míry.
Lara je zmatená. Rozum jí radí držet si od něj odstup. Jenomže její srdce, zvyklé tlouct v rytmu kytarových akordů, teď bije jako na poplach pokaždé, když jí její nový démon zkříží cestu.
Co když zjistí, že svět, který znala jen z pohádek a fantasy filmů, má na dosah ruky?
A co vlastně může sedmnáctiletá holka vědět o lásce?
Možná ještě vůbec nic.
Možná ale daleko víc, než by ona sama tušila.

…

Tak to rozhodně bylo překvapení! A hned několik.

Zaprvé mě po dočtení dost překvapilo, že kniha vůbec vydržela. Jo, já jsem na knihy hodně opatrná, ale narvat 800 stran do měkké vazby, tomu říkám poťouchlost. Kniha se nedržela úplně nejlíp a fakt jsem se bála, jak dopadnou desky a hřbet. Dobrá zpráva – je stále jako nová.

Zadruhé mě překvapilo, že věci, které mě jinde pekelně štvou a kazí mi čtení, tady sice byly, ale nevadily mi zase až tolik. A zatřetí, že mě příběh se stále stejnou šablonou dokáže pořád tak chytit.

Hned na začátku říkám, že podobnost se Stmíváním je víc než jasná. Kniha ovšem přináší i rozdíly. Takže jsem dostala to, co mě na Stmívání bavilo, ale přeci jen i něco nového. A hlavně tu chybělo to, co mě na Stmívání štvalo. Například že Lara rozhodně nebyla takové telátko a mouchy snězte si mě, jako Bella.

 

Jádrem příběhu je Lařin poněkud nezdravě závislý vztah ke klukovi, který se ze začátku tváří, jako by ji nenáviděl, než dojde na to, že se od ní nedokáže držet dál. Zde je to ale postavené malinko jinak, ti dva začínají přátelstvím, které velmi pomalu přerůstá v lásku. Lara se domnívá, že o lásku jde pouze z její strany. Na první pohled je při čtení ovšem patrné, že city jsou na obou stranách. Více než jen patrné. Zároveň zběhlý čtenář ví, že určitě nebude dobře, pokud Lara překročí Ericem stanovenou hranici a pokusí se jejich „vztah“ posunout dál.

 

Lara Hudsonová byla (jak už jsem řekla) naštěstí úplně jiný typ holky, než Bella. Především netrpěla žádnými mindráky, měla takové normální sebevědomí holky, která vyrůstala spíš mezi klukama a proto byla poněkud míň holčičí, než romantické hrdinky bývají. Rozhodně se nejednalo o princezničku, ale spíš o dračici, která hrála na kytaru, měla pěkně prořízlou pusu a uměla se až moc dobře podívat na dno flašky. Na začátku byla možná trochu nejistá, když přišla do nové školy mezi nové lidi, ale její přátelská a nekonfliktní povaha jí rychle otevřela dveře mezi lidi. Lara je také prostě dobrý člověk, empatický a ohleduplný k ostatním. Autorka ji pro jistotu obdařila pěknou postavou, krásnými dlouhými vlasy a poněkud záhadným charismatem. Laru tedy můžu s klidem považovat za krásnou holku, která to ale o sobě ví, protože její kamarádi před ní skutečnost nijak neskrývají a ona není takový pokrytec, aby si to neuvědomila. To byla dost příjemná změna, mimochodem. Lara prostě nebyla žádná chudinka ani Mary Sue a za to u mě sbírala body.

Krom toho se mohla chlubit vynikajícím hudebním vkusem, škoda jen, že té hudby nebylo v příběhu trochu víc, jenže hned na začátku jsem věděla, že dny s kapelou nechala Lara na nějaký čas za sebou. Přes to autorka pro hudbu v příběhu čas našla. Písničky provázejí celý příběh a v jedné kapitole jsem si užila i Lary s kytarou uprostřed kluků z její kapely.

Čímž se dostávám k vedlejším postavám. Kluci, s nimiž kamarádila, byli skvělí. Zajímal by mě název kapely, protože to určitě nebyla Lařina prasátka, i když ona jim prasátka říkala. Ti kluci byli takovým svěžím a dovádivým prvkem v příběhu a zároveň skvělými kamarády. Autorce se fakt povedlo vybudovat mezi nimi uvěřitelnou vazbu, i když spolu na stránkách moc nepobyli. Někdo by asi mektal, že se chovají sexisticky a já nevím jaké ještě moderní ismy a ingy by se daly uplatnit. Jako jo. Ale vadí to někomu? Ani na chvilku jsem nepochybovala o tom, že je mezi nimi pěkné přátelství.

A pěkné přátelství taky mělo vznikat mezi Larou a Ericem. I když – haha! Od prologu by tomu uvěřil snad jedině někdo, kdo nikdy žádnou podobnou knihu nečetl. Od první chvíle, kdy se Eric začal s Larou bavit, se k ní choval jako k princezně. Někdy byl možná až moc dokonalý, ale tak nějak to k němu prostě patřilo. Samozřejmě, že jeho postava v sobě soustředila snad každé klišé, které si jen umíte představit. Nebudu tady ale předstírat, že mi to snad vadí. Protože pokud by jo, nebudu podobné knihy číst, že ano. Každopádně on při tom dokonalování nevypadal jako blbec, což je zatraceně tenká hranice, přes kterou hodně hlavních hrdinů přepadne.

Vztah Lary a Erica by se dal asi označit za nezdravě závislý a poněkud kontaktní. Ne ovšem sexuálně, na první opravdový polibek se čekalo fakt dlouho, ale značnou intimitu mezi sebou měli, to zase ano. Opravdu ta láska byla hodně zběsilá a zároveň dojemně něžná. Nebylo skrývané, že spolu chtějí trávit každou minutu a jen půl dne bez sebe – co půl dne, pár hodin, je pro ně nesnesitelné. Ony první lásky takové jsou, ale málo kdy mají stejný průběh. Tady ale hodnotím kladně, že autorka Laře nevzala se zamilováním její osobnost a její koníčky. Lara se nevzdala sama sebe, jen byl Eric až moc její součástí. A přiznejme si to, na čtení je přesně tohle ten vztah, o kterém se nejlépe sní. Když je hrdinka pro krásného a záhadného kluka ta jediná mezi všemi a on se k ní chová jako k něčemu vzácnému. Navíc jí Eric dává neustále na výběr. Nic jí nevnucuje, nedělá nic, co by ona nechtěla. Jasně, chrání ji a stará se o ni občas až přehnaně, ale nepůsobí manipulativně a neomezuje ji. Samozřejmě, je otázka, nakolik je vše opravdu její volba, když je jím tak posedlá a ovlivněná city, ale pořád jsem si byla jistá, že kdyby mu kdykoli řekla na něco ne, tak by to respektoval.

Příběh se sune velmi pomalu. V podstatě je kniha takovým soupisem okamžiků a zážitků, kdy se Lara sbližuje s Ericem až do fáze kdy jsou prakticky pořád spolu.  Jinak v ní žádný významnější děj v podstatě není, což je fakt překvapivé, protože má skoro 800 stran. Vážně nechápu, co konkrétně mě donutilo číst pořád dál, protože krom budování vztahu se opravdu není moc čeho chytit. Ano, je tu jakási záhada kolem Erica, kterou samozřejmě nechce Laře vysvětlit. A pak taky se něco divného děje i se samotnou Larou. Takže romantika s opravdu velmi lehkým náznakem něčeho fantasy. Jinak tu v podstatě plyne podzim od září až do Vánoc a příběh se zabývá jen okamžiky z normálního života. To znamená hodně romantických situací, což vlastně bylo pěkné. Tím, že mi postavy sedly a jejich vztah pro mě byl příjemný, mě bavilo s nimi trávit i úplně obyčejný čas. Často jsem měla pocit, jako by svět kolem nich zmizel a v příběhu byli oni dva jediné postavy. Autorce se dařilo okolí a lidi kolem odignorovat tak, že mi to vůbec nevadilo a nechybělo mi to. Spíš to zdůraznilo tu dokonalou bublinu, kterou si pro sebe ti dva vytvořili. Byl to autorský záměr? Nevím. Ale fungovalo to.

Celé to bylo svým způsobem poklidné čtení o dvou lidech, které to k sobě táhne a o tom, jak se vzájemně poznávají. Bavilo mě sledovat, jak Eric Laře ukazuje svá oblíbená místa nebo jak jsou spolu někde na večírku a povídají si. Dialogy byly povedené, jejich špičkování mělo náboj a chemie mezi nimi byla taky v pořádku. Bavilo mě čekat na to, co se o něm Lara dozví a i mě zaujala její vlastní záhada, protože bylo očividné, že jeho a její tajemství spolu nějak souvisejí.

Prostě obyčejné situace, ale přes to byly dostatečně jiné a dostatečně dobré na to, abych si užila jejich sledování. Trochu škoda je, že se vlastně na konci vůbec žádného vysvětlení nedočkám, tak snad se dočkám aspoň dalšího dílu. Po tom, jak to končilo, bych ho vážně chtěla.

 

Autorka opravdu umí psát. Má příjemný styl, umí udělat dobré postavy a umí zařídit, aby i obyčejné věci působily nevšedně a vzácně. Nejlépe to bylo vidět na krásných popisech věcí a míst, na kterých postavám záleželo, a jejich pocitů. Nebo prostě jen na tom, jak jsem jim věřila vzájemné city (i bez Lařiných myšlenek). Uměla na mě taky uvěřitelně přenést Lařinu vášeň pro hudbu, přála bych si mnohem víc jejího hraní. Dobře vypracovala i vazby mezi postavami a jejich vzájemné interakce. Všechny věci, na které bych si mohla stěžovat, mi nevadily právě pro tohle.

 

Příběh mě vážně bavil, ale i přes to mám výhrady a není jich málo.

Z knihy mám pocit, jako by byla psaná na pokračování například na WP a moc se nad ní nepřemýšlelo jako nad celkem. Je vidět, že autorka psát umí a že si to užívá, ale zároveň je patrná i jakási rozkouskovanost typická pro tento styl psaní. V knize zůstalo hodně věcí, které jsou podobné, vlastně téměř stejné a naprosto nikam neposouvají děj. Jako například opakování podobných napjatě-romantických situací, neustálé přemýšlení hrdinky nad tím co s ní Eric dělá - rozkouskováno na části a čteno kapitolu každý týden by to nebylo tak patrné a myslím, že možná je to i žádoucí, aby to udrželo napětí k dalšímu pokračování. Ale pokud knihu držíte jako celek, nelze si nevšimnout, že se hodně opakují podobné situace a stejné myšlenky hrdinky – hlavně ty myšlenky. Trochu to poškodilo romantické napětí, protože Ericova okouzlujícnost mi byla předestírána tak často a stejnými slovy, že jsem vůči tomu brzo poněkud otupěla. Autorka taky zařadila jednu kapitolu z pohledu Erica a pak už žádnou. Jako by si při psaní uvědomila, že jeho pohled jí nejde? Nevím. Ale ta kapitola tam k ničemu nebyla. Podobných mírně slepých uliček tam bylo víc. Pokud by kniha měla dobrého redaktora, zmizely by.

Z toho ovšem vyplynula další věc, která mě hodně překvapila: Jo, všechny Lařiny myšlenky se dají jednoznačně označit za vatu – je jich moc, jsou stále stejné, popisují stále stejné okouzlení Ericem naprosto stejnými slovy a nic v textu nepřinášejí, kdyby tam nebyly, nestalo by se nic. Jasná vata. Upřímně mě proto překvapuje, že bych ji úplně všechnu z příběhu nevyškrtla! Dokonce bych jí tam nechala i víc, než je zdrávo :D Zdá se, že mě ty její srdeční příhody, výpadky vědomí a rozhovory s mozkem docela bavily, rozhodně v první části knihy to bylo veselé. A vlastně to k Laře tak nějak patřilo. Jen bych třeba nechala jeden kolaps na kapitolu, rozhodně ne jeden na stránku :)

Nejhorší věcí je jednoznačně extrémní „přezájmenováno“. Brutálně, nechutně přezájmenováno – redaktor asi chrápal nebo si knihu jen zhltnul, minimálně větší půlka jich nebyla potřeba a patřilo je vyškrtat, občas mě to hodně štvalo a bylo těžké to přehlížet. Téměř v každé větě se dalo nějaké umazat a větu by to jen vylepšilo. Tady pro toto žádný pardon nemám, je to hnus a nemá to v českém textu co dělat.

Občas se taky objevují divná slova, která v daném kontextu působila krkolomně, neobratně nebo prostě jen špatně přeložená (?). Rozhodně by šla nahradit jinými výrazy, které by byly mnohem vhodnější. Taky se slova hrozně opakovala, což byla škoda, protože jen tak od boku mě vždycky napadalo mnoho lepších (nebo minimálně jiných) a kazilo mi to čtení. Například „obmotal ruce“ se objevovalo hodně často, „odpil si“ se taky dalo říci lépe. Pořád někdo vybuchoval smíchy, jako by snad jiné slovo pro to ani neexistovalo. Přitom může být doslova tisíc odstínů smíchu. Neustálé opakování oslovení taky působilo krkolomně. Hodně obratů dělalo dojem jakoby přetažených překladačem z angličtiny, i když originál byl asi psán slovensky. Tomu by nasvědčovalo i občas poněkud nejisté české skloňování. Všechno tohle se občas může stát, ale rozhodně ne tak často, jako tady. Napadá mě, jestli autorka nepsala sama rovnou v češtině – nevím – a vlastně mě to ani nezajímá. Pokud nepíšu ve svém jazyce, je práce bet a kontrola alespoň někoho, když už ne redaktora, vysloveně nutnost v zájmu autora i díla.

 

Z nešvarů je patrné, že kdyby se to proškrtalo, byla by kniha nejmíň o dvě stě stan kratší a vůbec by to nepoškodilo děj. Nakonec to bylo mnohem víc podobné Půlnočnímu slunci – hoooodně pomalá romance, hodně opakování stejných myšlenek, občas použití nevhodných slov (což přikládám překladu ze slovenštiny?) a bohužel nepříliš dobrý text po stránce konečných úprav. Kniha by si před vydáním zasloužila větší pozornost a péči.

 Ale příběh mě bavil, opravdu jsem si ho užila, takže všechna ta vysírací zájmena a další otravnosti odpustím, pokud bude další díl. A doufám, že v dalším pokračování už bude i něco víc děje a dozvím se konečně nějaké to tajemstvíčko.

 

P.S.: Na konci najdete špičkový playlist, to kdyby někoho zajímalo, co vlastně za písničky příběh provází.

P.P.S.: Zajímal by mě recept na bílého rusáka :D

 

O knize:

Autor: Aminokyselinka

Série: Unbreakable (1. díl)

Vydal: -

Rok vydání: 2023

Počet stran: 790

 

Haunting Adeline - Stíny nad Adeline

 

Na knihu jsem byla hodně zvědavá a přečtení nelituji. Po všech těch YA něžných romantikách mi to docela rozčeřilo pozornost. A změna byla vskutku výrazná. Sice si úplně nemyslím, že knihy v podobném duchu budu dál nějak hodně vyhledávat, ale takové malé nahlédnutí do skoro neznámého žánru se mi vyplatilo. A nebudu kecat, že to co mě ke knize přitáhlo jako první, je rozhodně obálka a ořízka. Oboje je totiž naprostý luxus.

Článek o této knize jsem psát nechtěla, ale ona si o to vyloženě řekla :)

Anotace:

Dokážu manipulovat emocemi kohokoli, kdo mi to dovolí. Způsobím vám bolest, rozpláču vás, rozesměju a přiměju vás si povzdechnout. Ale moje slova na něj neplatí. Zvlášť když ho prosím, aby odešel. Pořád tam je, sleduje mě a čeká. A já se nikdy nedokážu odvrátit. Ne když chci, aby přišel blíž.

STÍN
Nechtěl jsem se zamilovat.
Ale teď, když jsem se zamiloval, se nedokážu držet dál.
Jsem okouzlený jejím úsměvem, jejíma očima a tím, jak se pohybuje.
Jak se svléká...
Budu ji dál sledovat a čekat. Dokud nebude moje.
A jakmile bude, už ji nikdy nenechám odejít.
Ani když mě bude prosit, abych to udělal

 

…

 

POZOR! Varování na začátku knihy bych tentokrát brala vážně. Pro čtenáře s podobným zážitkem nebo v psychické nepohodě to příjemné čtení nebude.

 

Marketing k tomuto příběhu byl vskutku masivní. Spolu s nádhernou obálkou udělal z knihy něco, čemu jsem pozornost prostě věnovat musela. Tento žánr jsem navíc ještě nečetla, takže jsem to pojala jako rozšíření čtenářských hranic a testování komfortní zóny. Nakonec musím říct, že mě dost překvapilo, jak se můj přístup ke knize a příběhu v průběhu čtení měnil.

Na knihu možno nahlížet dvěma způsoby. Vybraný náhled dost ovlivní čtenářský zážitek i celkový dojem z příběhu. Buď příběh vezmete zcela vážně a budete ho srovnávat s realitou a očekávat, že reálně působit bude. V tom případě knihu nečtěte, budete na straně lidí, kterým nebude sedět – které možná naštve, úplně znechutí. Zaskočí vás to hnusné a zlé na ní – a jo, není tam toho málo. Bude vás dráždit nelogičnost a rozpor v chování postav.

Nebo knihu můžete pojmout jako naprostou a poměrně zvrácenou fantazii (což taky je, byť v aktuálním světě) a pak budete spokojenější. Furt na tom zůstane hodně věcí, které asi pošlapou nějaké to kuří oko. Nicméně to bude přijatelně provokovat a ne nutit švihnout knihu z okna coby stupidní hnus. A taky si pak nebudete vyčítat váhavé sympatie k hrdinovi, které možná v pár okamžicích přijdou.  Záleží prostě na každém čtenáři a na jeho nastavení a na přístupu ke knize.

Tahle kontroverze a skutečnost, že se čtenáři údajně rozdělí na dva tábory, mě zaujala, a proto jsem se rozhodla si knihu přečíst, abych zjistila, co to teda je za pohoršlivou senzaci. Oba přístupy se mi při čtení trochu vystřídaly, ale nakonec jsem si vybrala ten druhý. Ono mě to nakonec bavilo!

Prostě je toto kniha, u které se nevyplatí moc nad tím dumat a je potřeba jen číst a přijmout příběh se všema jeho divnostma a blbostma. Pamatujte: Je to kniha, není to skutečné. Odlište to nebo to nečtěte.

 

První přístup. Aneb v čem je to zlo a hnus?

Zásadní chyba při čtení takových drsnějších a kontroverznějších příběhů je vzít si to osobně. Vztáhnout dění na sebe a promítnout do toho čtení příliš svých osobních postojů a názorů na to, co je správné a co je morálně za hranou. Protože jak vám jednou někdo škrtne sirkou pod hranicí nepřekročitelného, nejde to uhasit a zůstane jen vztek. To neznamená si to neuvědomovat, ale nechat se tím pohltit. Protože podvědomě se vám bude vynořovat, že to je hnusné a není to správné a pak se podivíte sami nad sebou, když se rozhodnete to přijmout. Ale to nevypovídá nic o vás samých! Je nicméně fakt, že sex, jak je tu popisován – tedy většinou jako znásilnění – každý prostě nechce číst vůbec nebo nezvládne číst bez znechucení.

Nelze popřít, že hrdina knihy Zade, je naprostý magor. Stalker, násilník, prostě veskrze odporný chlap. Z počátku čtení to vůbec nevylepší ani fakt, že je přitažlivý a že své násilné sklony vybíjí zejména na pedofilních bandách a chlapech, kteří páchají násilí na ženách (trochu Dexter?). Vždyť on ho páchá taky! Od chvíle, kdy se nalepí na Adeline je jeho vztah k ní čistě násilný a dominantní. Nezajímá ho její názor, líbí se mu, že se ho bojí, pronásleduje ji, vnucuje jí svou vůli, dokonce ji znásilní. Netají se s tím, že ji chce zlomit, že ji donutí, aby ho milovala a chtěla – jiný výsledek nepřipadá v úvahu, protože ona se ho prostě nezbaví. Prostě „hrdina“ na grc.

Pokud si toto při čtení pustíte moc k tělu, tak vám z toho jeho „dvoření“ bude fakt blbě. A i z jeho zaměstnání. Sama jsem měla okamžiky, kdy mě napadlo, že jsem si ukousla moc silné sousto. V jednu chvíli mi on těmi svými řečmi připadal směšný, ale jeho činy rozhodně k smíchu nebyly. Představa stalkera a ještě takto kontaktního mě prostě děsí.

 

Druhý přístup. Aneb furt je to zlo a hnus, ale zároveň připustíte, že příběh je takový a přijmete to.

Začátek knihy? Fascinace. V rukou mám nový text a chci si příběh užít. Autorka stylem psaní dělá všechno proto, abych se vžila do situace na straně Adeline.

Poznala jsem ji a jeho. Její dům, který si o nějaké nepříjemnosti přímo říkal. Čekala jsem, co bude a akce stalkera mi připadaly dost nepříjemně děsivé. Adeline na ně zatím taky dejme tomu celkem normálně reagovala. Tedy voláním policajtů a pokusy se bránit. Já na jejím místě bych asi byla už na druhé straně zeměkoule, ale budiž. Z jeho kapitol vím, že by stejně neutekla. Tady taky začnou první nelogičnosti, kterých si nejspíš povšimnete jako první na mizení Adelininých oznámení na policii. Jako dobrý, z počítačů to asi dejme tomu šlo vymazat, ale lidi si pamatují a lidi mluví. Kór když si vezmete, jakou má minulost sídlo, v němž Adeline žije.

Pak přijde pohoršení, ale pořád mě to baví, čtu prostě příběh a jsem zvědavá, co bude dál. Pohoršení vygraduje scénou ve skleníku, kdy jsem si řekla, že toto je teda fakt hnusný. Nemám ale srovnání s dalšími texty žánru, tak to beru tak, že to do příběhu tohoto typu patří. A ono patří! V reálu to je bizároš, ale sem to zapadá.

Dostavilo se přijetí dění a souhlasu s ním ze strany Addie.

Tahle fáze nastane přibližně v polovině knihy, kdy už se ona a stalker znají osobně. Je ovšem potřeba počítat s tím, že zde dojde na sex častěji a není to žádné něžné a romantické milování. Vlastně je tu všechno při sexu takové hrubé a sprosté. Normálně to nemusím, ale tady mi to kupodivu sedělo celkovému vyznění příběhu. K vrahovi a magorovi Zadeovi by mi prostě nepasovalo nějaké to „na všechny jsem zlý, ale na ni nikdy“ a spisovné vyjadřování bez jediné vulgarity.

V tomto pohledu na příběh a po překonání fáze pohoršení, je dokonce možné cítit vůči hrdinovi stejnou fascinaci a děsivou přitažlivost, jakou cítí Addie. V jejích očích on začíná být hezký, přitahuje ji nejen po sexuální stránce, ale i osobností a vzhledem. Překvapivě se s ním začne cítit i v bezpečí – stockholmský syndrom jako vyšitý. I tak ale nezapomíná na to, co je zač a že je na místě se ho bát. Jenže Addie prostě vzrušuje, když se bojí. Je to vůbec možné? Očividně pásl svůj k svému, protože ona je magor podobného ražení, jako on.

 

Ve vyprávění se střídají on a ona, což pro příběh bylo jedině dobře. Jeho kapitoly sice ze začátku působily trochu divně, když si v nich mlel to svoje o spáse nevinných a zároveň zabíjel, kam se podíval, ale její to vynahrazovaly. V jejích bylo napětí a děsivá atmosféra, kterou vytvářel zatím neznámý stalker, který se jí coural po baráku.

 Od cca půlky knihy už to není stejný příběh jako na začátku, či spíš od chvíle, kdy se oni potkají osobně a ze stalkera se stane jen dominant s velkým „ehm“ (jak taky jinak), který se snaží zlomit svou myšku a donutit ji, aby ho milovala. Postavy nejsou vysloveně hodně propracované, ale to podstatné pro tento příběh v nich je. Nenazvala bych je plochými, ale ani nemůžu říct, že by byly představené natolik, abych je pochopila opravdu dobře. Pokud něco takového vůbec jde. Abych tak byla upřímná, dost z jejich přístupu ke „vztahu“ jsem nechápala vůbec. Vlastně spíš všechno. U tohoto příběhu však pochopení vnitřních pochodů postav potřeba vůbec nebylo. Stejně pochodovaly co chvíli jinam :D

U Addie jsem úplně nepochopila její zvláštní dvojakost, ale neznamená to, že mi vadila. Tvářila se jako plachá introvertka, ale pak šla klidně pařit do klubu a sbalila si tam chlapa na jednu noc. Tvrdila, že Zadea nechce, ale zároveň ho provokovala. Nevadilo mi to proto, že bez této dvojakosti by příběh nemohl takto fungovat. Co mi ovšem nesedělo hodně, že její kapitoly byly označeny jako „manipulátorka“. V čem prosím koho manipulovala? Spíš Zade pěkně cvičil s ní. Pokus vztáhnout to označení k její spisovatelské profesi mě teda nenadchnul. Prostě to, co je o ní napsáno v anotaci, vůbec nesedí. Byla hlavně hezká, vnadná a subinka.

Zade měl v sobě podobný rozpor. Sice nesnášel násilí na ženách, hnusilo se mu to a trávil život tím, že osvobozoval malé holky ze spárů pedofilů a sekt. Na druhou stranu si dokázal pěkně užít mučení lidí a s Adeline se taky zrovna nemazal. Jak to přišlo, že tady mu její odpor a nesouhlas nevadil? Protože on k ní na rozdíl od těch druhých něco cítil a tak jí mohl dělat cokoli po libosti? To z něj asi mělo dělat dark romantického hrdinu? Očividně musím přečíst nějaké další knihy z žánru, abych pochopila vzorec. Popsán byl každopádně tak, že nebýt to takový magor, byl by vlastně ukázkovým hrdinou z knih pro „soukromé fantazie žen“. Ty jeho oči! A ruce! A… no nic…

 

Styl psaní autorky mě zaujal. Rozhodně mi sedl a vyvolával ve mně ty správné emoce. Na správných místech jsem cítila napětí, znechucení i vztek na padouchy.  Snad jen krom chvílí, kdy jsem měla chuť se smát Zadeovu božskému komplexu a kecům o tom, jak je zlý, drsný a neporazitelný. A dokonalý v posteli, to je snad jasný :)

Příběh sám je docela zajímavý s jednoduchou detektivní linkou, která sice místy drhne, ale nijak zvlášť to ničemu neškodí. Zajímavé a napínavé to bylo. Když teda opět nebudete přemýšlet nad logikou věci – teda spíš nad tím, že tam jakákoli logika a uvěřitelnost chybí, zejména ve fungování Zadeovy „organizace“. Založené je to sice na zámořských dezinformacích, ale zápletka pro knihu to vůbec není špatná. Uvěřitelnost v tomto sice opět trochu kulhá na jednu nohu a druhou ani nemá, ale už jsme se dohodli na tom, že této knize se nedá věřit a nelze v ní brát vážně nic :)

Autorka zapletla do příběhu i pohled do minulosti Addiiny rodiny, konkrétně její prababičky. Podivná náhoda, že i ona měla svého stalkera. Každopádně od začátku víme, že to nedopadlo dobře a prabábu Gigi někdo zabil. Addie chce vypátrat, co se stalo, a kdo byl vrah. Takže má něco dalšího, nad čím může dumat, zatím co ji pronásleduje její vlastní stalker. Fakt doufá, že neskončí stejně a i tak si nemůže pomoct a hraje si s ohněm.

Sexu a prasečinek tam není tolik, kolik jsem čekala, i když ne pokaždé je to typ sexu, který by bylo možné schválit nebo chtít. Vlastně moment! Zcela určitě tam není žádný sex, který by bylo možné chtít :D Pokud tedy nemáte nějaké méně běžné záliby.

 

Kniha je prostě taková trochu ujetá fantazie pro velké holčičky, která každé nemusí sedět. Upřímně pod slovy „dark romance“ jsem si představovala něco mírně jiného. Když šmírák začíná Addie pronásledovat, je v knize krásně strašidelná atmosféra. Když se poznají, nastupuje jakási pokřivená parodie na romantiku s násilněji laděnými sexuálními scénami, ale vysloveně šokující nejsou, když teda odhlédneme od faktu, že Zade není úplně něžný milenec a zrovna nevyhledává Adelinin souhlas – ale i toto zhruba v půlce se vyřeší samo. Strašidelná atmosféra se jejich spárováním úplně vytratí a má ji nahradit „láska“, pátrání po Gigiině vrahovy a Zadeovy protipedofilní a antikultistické aktivity.

Po dočtení jsem šokovaná tím, že vlastně zase až tak moc šokovaná nejsem. Kdyby autorka udržela stalkera stalkerem a Addie nesouhlasící, to by bylo jiné kafe. Knihu jsem si užila – nepopírám :) Bylo to něco jiného, něco, s čím jsem zatím neměla zkušenost. Takže za mě rozhodně stálo za přečtení (prakticky jedním dechem). A jestli se pustím do dalšího dílu? Zatím to vypadá, že nejspíš ano. Konec k tomu jednoznačně vybízí.

 

O knize:

Autor: H.D. Carlton

Série: Kočka a myš (1. díl)

Překlad: Alžběta Komrsková

Vydal: Red

Rok vydání: 2024

Počet stran: 100