Mallory a kletba užvaněné lebky

 kniha měsíce -listopad 2025

 

Když jsem viděla v nabídce obálku knihy a název, okamžitě jsem tušila, že knihu musím mít. Někdy to prostě tak sedne, že na první pohled vím… O to víc mě potěší, když se kniha při čtení opravdu ukáže být trefou do černého.

 

Anotace:

Mallory je úplně normální holka, která miluje knížky o konících a v žádném případě nevidí mrtvé lidi. No dobře, tak vidí, ale psst, je to tajemství. Když se z ní za záhadných okolností stane sirotek, ujme se dívky její podivínská teta Lilith. Ta bydlí na starém, strašidly a kletbami zamořeném hradě, který kdysi patřil zlotřilé čarodějnici, jejíž duch teď spřádá plány na návrat do říše živých. Je na Mallory a jejím nečekaném průvodci světem magie – užvaněné a parukami posedlé lebce Prašivci, aby jí v tom zabránili…

…

 

Když jsem si o knihu psala, vůbec jsem netušila, jak dobré čtivo se mi dostane do rukou. Čekala jsem lehce zábavnou a svěží dětskou knihu a dostala jsem ji. A k tomu ještě hodně navíc. Trochu příjemného strašidelna, napínava a opravdu zajímavý námět na novou hrdinku – nekromantku, která musí své schopnosti teprve přijmout (protože jsou velmi nechtěné) a naučit se je používat. Zároveň už v tuto chvíli musí čelit zlu, tak říkajíc ze stejného magického oboru, které jí jde po krku a má v plánu ji využít pro vlastní cíle. Mělo to pro mě tak trochu náboj prvního dílu HP, jen bez toho „vánočního nádechu“ co u Pottera vždycky cítím :)

 

Hlavní hrdinkou je Mallory, která možná dřív bývala úplně obyčejná holka, ale ty časy jsou pryč. Protože svoji zvláštnost už nemůže a ani tak úplně nechce ignorovat. Vidí mrtvé duchy (nejen)rodičů a první scéna s nimi byla docela zábavná, což je strašné říct, vzhledem k tomu, že šlo o jejich pohřeb :D a Mallory s nimi může mluvit a vidět je jen díky schopnosti, o kterou nestojí.

Jo, je to tak. Na začátku příběhu jí umřeli rodiče – a ta nehoda byla vážně divná. Tak či tak, chudák Mallory je sirotek a od cesty do sirotčince ji zachrání jen její náhle se zjevivší a ezoterickou posedlá teta, která se živí jako vědma a médium. Mallory bez velkého nadšení odchází bydlet k ní na její hrad – ano hrad! Nadšení pro nový domov se ještě zmenší, když ho Mallory uvidí. Je to v podstatě ošklivá, neútulná a studená ruina a Mallory tu navíc cítí jakési nevysvětlitelné temno a nepřátelství snad z každého kamene.

Právě na tomhle podivném místě její síly rostou a přitáhnou ji do hradního podzemí, kde najde velmi užvaněnou a velmi otravnou lebku bývalého služebníka dávno mrtvé paní zámku. A není úplně překvapení, že ona dáma byla zlá čarodějnice, nekromantka a tak nějak nenápadně tahá za nitky osudů všech postav v příběhu.

Tím se dostávám k ďáblyci Spatzl. A ne, to tvrdé Y není chyba, i když se můj editor stále ze všech sil snaží mi to přepsat :D Ďáblyci fakt miluju. Původně jsem si myslela, že tvrdé Y je tam proto, že je tak drsná nekromantka, zlá čarodějnice a tvrďácká záporačka, že to prostě na měkké i není (pamětníci znají: „tvrdá pomsta, tak tvrdé Y“). Ale ono ne. Důvod je mnohem jednodušší a musím říct, že mě to pobavilo a na děti to bude mít určitě velmi výchovný efekt :D Kecám! Ale zábavné to je.

Další parádní postavičkou je Malloriina teta – médium, vědma, vykladačka karet a třetím okem obdařená ezoterička se zálibou ve výstředním oblékání. Takže podvodnice, pochopitelně. Přes to jsem si ji oblíbila takřka hned. Je sice výstřední a trochu střelená, ale má dobré srdce a vlastně bych řekla, že až na to podvádění je dobrý člověk. Její výstřednost je vlastně taky dost zábavná a dělá z ní výraznou osobnost.

 

Příběh je na dětskou knihu překvapivě a příjemně temný a napínavý. Skvěle to odlehčuje užvaněná lebka, která má sebevědomí až na půdu a sebestřednosti ještě o malinko navíc. Byla pět set let za trest zavřená v truhle ve sklepení a teď si to prostě potřebuje vynahradit a tak žvaní a žvaní. Navíc potřebuje nutně paruku, protože kdo by chtěl „chodit“ po světě s holou glocnou. Miluje svou paruku a to, jak jí sluší! K hlavní hrdince Mallory, která je spíš tichá a odtažitá je to skvělá protiváha a báječně se doplňují. Lebka plní funkci komika a zároveň i tak trochu mentora, v čemž jí zdatně pomáhá i potrhlá tetka. Všichni tři pak spojí síly proti ďáblyci Spatzl a každý bojuje nejen proti jejímu návratu mezi živé, ale zároveň i pro svůj vlastní cíl. To se mi líbilo, protože to z nich dělalo víc než jen pouhé Malloriiny pomahače.

Jasně, je to tak trochu panoptikum podivných existencí  - jako většina postav. Jenže jsou tak dobře napsané, bez nějaké zloby a odsuzování nebo záměrného moralizování. Ty postavy neuvěřitelně snadno přimete takové, jaké jsou a přesně takové do příběhu patří. Na poměry dětské knihy, kde obecně bývají věci mírně přehnané a zveličené, jsou postavy vezdejší opravdu velmi zdařilé, i když jich není moc.

Obecně i do zdejšího světa, který autor vytvořil, vplujete hodně snadno. Není z něj vidět o moc víc než strašidelný hrad a kousek městečka, kde stojí, ale pro příběh to úplně stačí. Autor vytvořil dobrou směsku vtipu a strašidelnosti. O vtípky se stará lebka a ezo-teta a strašidelnost zastupují temné plány ďáblyce Spatzl a fakt, že Mallory bojuje s mnohem silnějším, odhodlaným a zkušeným nepřítelem. Hodně se mi líbil i závěr, který byl řešen podobně, jako v Eragonovi. Mallory nezíská záhadně více síly, nenaučí se nic mrknutím oka, aby porazila nepřítele. Protože v tom, kdo je silnější a dá větší ránu, to prostě není. Takové konce se mi obecně líbí mnohem víc.

Malloriin příběh s sebou nese také poselství o tom, co je v životě důležité a jak přijmout sami sebe. Protože i to, co nám na sobě vadí, nebo nemáme rádi, je naší součástí a i vlastnost, která je podivná nebo obecně ne zrovna dobře přijatá, může být hodnotná, když se ji naučíme dobře využít. Stejně tak je tu vidět i důležitost spolupráci lidí a podpory nejbližších, kteří nemusí být úplně rodina, stačí, když si je vybereme a záleží nám na nich a jim na nás.

V knize je taky hromada krásných černobílých ilustrací, které se k příběhu velmi hodí a suprově ho doplňují. Obecně na ilustracích netrvám ani v dětských knihách, ale sem prostě patří a chyběly by, kdyby se daly pryč.

 

 

Jestli budou další díly, já je rozhodně chci! S touhle knihou prostě nešlápnete vedle. Je to jeden z těch dětských příběhů, který si užijí i odrostlejší kusy. Za mě po dlouhé době kniha, která nepatří do průměru, a ráda se k ní vrátím. Knihu vřele doporučuji!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Najdete ji například tady.

 

O knize:

Autor: Martin J. Howard

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2025

Ďábelský přítel

Pro knihu jsem se tak úplně nerozhodla, ale to neznamená, že bych ji číst nechtěla. Jen jsem si říkala, že její čtení přesunu na později. Když mi ale dorazila jako nečekané, leč velmi milé, překvapení spolu s krabicí plnou úžasně vybraných drobností s knihou tematicky sladěných, rozhodla jsem se, že si i přečtu hned. Protože když už byla doma, příběh mě lákal. První díl u mě nedopadl vůbec špatně, tak jsem byla zvědavá, jak bude autorka šikovná v pokračování.

Anotace:

Zlomení kletby stálo Hannu život – tedy aspoň na chvíli, protože Lucifer svou prozíravostí obelhal smrt a přivedl ji zpět mezi živé. Nic však není takové jako dřív. S návratem vzpomínek na minulé životy skončila léta milostivé nevědomosti. Lapená mezi Nebem a Peklem se Hannah snaží přijít na to, kým vlastně je, ale odpovědi nepřicházejí snadno. A přestože Luciferovi nedokáže jeho násilný čin jen tak odpustit, přitahuje ji příliš silně na to, aby mu mohla odolat.
Kletba je možná zlomená, ale vzpoura zuří dál. Hannah musí dostát svému osudu – stát se Luciferovou temnou královnou a čelit zlu, které se snaží je navždy rozdělit.

 

...

 

Knihu bych hned na začátku shrnula jako opravdu velmi nenáročnou fantasku pro začínající čtenáře, kteří se nepotkali ještě téměř s ničím, co by výrazněji za něco stálo. A nechápejte mě špatně – to není žádný odsudek. Každý někde začínáme :) a já jsem zrovna z těch čtenářů, kteří si nenáročnou knihu užijí rádi. Vlastně mě tohle dílko i celkem bavilo, jenže mě na tom i dost věcí nesedlo a jako celek zanechala kniha dojem spíš vlažný. Pokud bych to měla přirovnat k autorčině předchozí sérii, stalo se mi přesně totéž. První díl mi sedl, včetně stylu psaní a jak se měl v druhém příběh rozvinout, všechno se pokazilo.

Tak to bylo shrnutí a teď podrobněji :)

 

První díl této luciferovské série se mi četl celkem hezky. Nebylo to nic složitého ani extra vypilovaného, ale bavilo mě to a užila jsem si to. Svět nebyl extra propracovaný a vyprávění spíš stručné a klouzající po povrchu, ale u prvního dílu to stačilo a vůbec to nevadilo. U druhého dílu to ovšem říct nemůžu. Tady budování světa a intenzita vyprávění nestačilo ani náhodou. A největším prokletím knihy je opět délka, která naprosto nemohla pojmout tak velké sousto, jaké si autorka svými dobrými nápady ukousla.

U druhého dílu se bohužel ukázala v celé nahotě autorčina slabost v rozvíjení prvotního zajímavého nápadu a hloubce popisů. Bylo to trochu, jako když pejsek a kočička peče dort. Najednou z příběhu, kdy obyčejná holka přijde za Luciferem, se stává bláznivý mišmaš všeho možného. Andělé, démoni, staří bohové, všemožná i nemožná stvoření, která jsou všude jinde – upíři, draci, chrliči, vlkodlaci, severská i biblická mytologie. Vážně v takto tenké knize by méně bylo nejspíš více. Autorka vecpala na stránky tolik zvratů, že jí na každou událost – tedy na komplikaci, průběh i vyřešení problému – zbyla tak stránka dvě a to v tom lepším případě. Takový spěch navíc vymazává z knihy něco důležitého – emoce. Děj se pak stává jen souhrnem suchých (a stručných)popisů akcí a nevěrohodných vztahů mezi postavami, které se nerozvíjejí (ani vztahy, ani postavy) a to je prostě průšvih.

Na začátku například byla hlavní hrdinka naštvaná na Lucifera – a z dobrých důvodů, podotýkám. Jak dlouho jí to vydrželo? To se raději ani neptejte. Ale když on je tááák přitažlivý! A touha je silnější než vztek, byť oprávněný. A tak to šlo se vším. Jakákoli postava zaujala nějaký postoj – na následující stránce bylo po všem a chovala se, jak bylo dle autorky třeba, prakticky vždy úplně opačně, než před odstavcem. Někdo zradil – na následující stránce došel „prozření“ a napravil chybu. Aniž by vůbec dostal pořádný důvod pro zcela zásadní názorovou otočku a proměnu osobnosti.

Přitom nápady a zápletky mi připadaly skvělé a s dobrým potenciálem a v ději byly okamžiky, které mě fakt bavily, a kdy jsem si říkala, že to opravdu stojí za to. Ale zpracování prostě nestačilo. Jediný bonus toho, že příběh je doslova nacpaný zvraty, je ten, že se hůř odhaduje, kam se vše bude ubírat. Nikdy totiž nevíte, co všechno autorka ještě „do těsta“ hodí. Čím vás zaujme… a nakonec zklame neschopností s nápadem pořádně pracovat a dát ději čas se rozvinout.

 

Další obří problém jsem měla s hlavní ženskou postavou. Z něčeho, co vypadalo ze začátku nadějně, se vyklubala typicky Mary Sueovsky odrazující hrdinka, která by byla uvěřitelná tak možná pro jedenáctiletou holku, která čte první knihu tohoto typu. Záblesky sympatií k Hanně mi zůstaly, ale její osobnost se postupně rozpadala, či spíš rozplizávala. Ano, chápu potřebu vývoje, chápu i nutnost reagovat na minulost, kterou se hrdinka dozvěděla. A její reakce vlastně vůbec nebyly špatné, spíš naopak. Kdyby zůstalo jen toto, bylo by to dobré Jenže ne!

Hannah už nemohla zůstat jen převtělenou Evou, to by totiž nebyla dost hogo fogo. Pchá, aby zůstala jen člověkem mezi tolika mocnými stvořeními a fungovala dál jako člověk a zajímavá postava se zajímavým konfliktem a omezeními vůči ostatním postavám okolo, se kterými by musela fungovat. Autorka jí prostě musela dát nějaké ty síly a stvořit z ní hrdinku vpravdě marvelovskou – rozuměj přesílenou, naivní ženskou, které se fandit prostě nedá. Dobré záblesky měla, když se jí vracely vzpomínky a ona si uvědomila některé rodinné aspekty svých předchozích životů. Přitom by mě hrozně bavilo, kdyby zůstala tak trochu obyčejnou – ale ne. Musíme mít anděla, musí mít křídla a musí mít extra schopnosti, které se naučí zvládat jen tak mezi dvěma zívnutími. Co teda na téhle Lady Marvel mělo zůstat ještě zajímavého? Proč jsem měla fandit někomu jako ona?

Lucifer nám ve druhém dílu trochu změkl. Z pána pekel a démonů nám autorka udělala podpapučáka, který nedokáže potrestat ani očividnou zradu, protože jsou mezi ním a zrádcem osobní vazby. Jako cože? Ten člověk zradil všechny, včetně milované ženy, a ohrozil doslova bezpečnost světa a ono mu to projde? A proč? Protože Hannah věří, že je v něm dobro a zaslouží si nové a nové šance? Vždyť zradil už tolikrát! Ale tak Hannah to chce, tak Luci to udělá, protože z nepochopitelného důvodu najednou bez ní rozhoduje horko těžko. Možná při lepším propracování postav a vztahů bych to pochopila i já, ale takto ani náhodou. Divím se že Luckovi – pantoflíkovi zůstal vůbec nějaký respekt u podřízených démonů.

Jiskření mezi párem dosáhlo absolutně nulových hodnot. V důsledku toho mi bylo čtení sexu mezi těmi dvěma extra nepříjemné a prostě jsem ty pasáže přeskočila. Celý jejich vztah stál na osudovém poutu a neodolatelné přitažlivosti. Kde to ale bylo? Dostala jsem prostě řadu akčních zápletek, pak teda přišla chvíle, kdy spolu skončí v betli a pak zase akční zápletky. Působilo to, jako by si autorka odškrtávala položky v nějakém obsahu nebo osnově, kterou si připravila předem. Žádné napětí ani spontánnost nebo jiskry. V prvním dílu to mezi nimi ještě bylo, ale tady už se s tím nikdo nenamáhal, prostě patřili k sobě, osudovka, znáte to, tak proč se s tím nějak snažit pracovat.

 

Zajímavý tu zůstal boj o moc a kletba. Tento nápad mě pořád baví a zase až tak mi nevadilo, že se autorka rozhodla do děje zaplést čtyři jezdce apokalypsy. Nemyslím si ale, že autorka se stylem psaní „rychle rychle ať to sviští a hlavně neřešit detaily“ je schopná takovou zápletku ukočírovat tak, aby dávala smysl. Osobně si myslím, že se jí příběh časem rozsype pod rukama právě kvůli stručnosti a bohužel taky plytkým postavám. Každopádně zapojení Moru a Války do děje mě rozhodně zaujalo, a pokud lituju, že v příběhu pokračovat nebudu, je to právě kvůli této zápletce.

Přitom si fakt nemůžu stěžovat na to, že by se kniha špatně četla. Tím, že se tam pořád něco děje, přidávají se nové potíže a zápletky a postavy nemají ani chvilku klid. Než vám tedy dojde, že zápletka ve scéně je plytká, už je po ní a následuje další. Takže čtení mě vlastně bavilo, protože pořád poutalo pozornost něco jiného. Po dočtení ovšem bohužel nemohu příběh označit za nic víc, než průměrný spotřební románek. Přečteš, zapomeneš.

Protože se mi už u druhé série této autorky stalo totéž, musím bohužel konstatovat, že s ní pokračovat nebudu. Autorka má dobré nápady, ale očividně jsme si spolu nesedly moc dobře. Její styl psaní mi zkrátka sedí pouze v prvních dílech sérií a přestává mi vyhovovat, když se má příběh rozvinout.

Vůbec nepochybuji, že série má své fanoušky, kterým přesně tohle vyhovuje. A nic proti! Knižní trh je naštěstí dost bohatý, aby každý našel to svoje, co mu vyhovuje a má rád. Pokud jste se zrovna vy v autorce našli, dobře pro vás a přeju, ať se vám líbí i další díly.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu najdete zde a samozřejmě i první díl celé série.

 

O knize:

Autor: Elizabeth Briggs

Série: Na přání Lucifera (2. díl)

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

 

Další knihy autorky na bloGu:

Třinácté znamení, Osudové pouto, Král démonů 

Měsíčník - prosinec 2025

 

Letošní podzim se tomu loňskému (slunečnému) nijak zvlášť nepodobá, ale v mnohém je více podzimní :) což vyhovuje mně. Mlhy, deštíky, vítr, padající listí… známe. Letos dokonce na konci listopadu i první sníh. Tak doufám, že to je předzvěst zasněženého prosince :)

Pozn. Po čarou: Ano, článek vychází tak pozdě, že už vím, že ani náhodou :(

Teď už je prosinec, a protože je od začátku hodně uhoněný a vyčerpávající, dostávám se k listopadovému shrnutí až teď. Uhoněný prosinec ovšem nic nemění na faktu, že listopad byl skvělý.

 

Ohlédnutí za listopadem

První týden v listopadu proběhl ve znamení flákání (dovolené) a užívání si podzimu a WvW. Měla jsem štěstí na naprosto špičkového Comma, takže moje hráčské sebevědomí bylo příjemně polechtáno vítězstvími :D. Bohužel tuším, že už mě k němu jen tak náhoda nepřiřadí. Snad brzo narazím na dalšího.

Neúprosně plynoucí čas mě donutil pořídit novou občanku, neboť staré vypršela platnost. Hádejte kde na škále od sexy kočka až po čuník s parukou se pohybuje můj výzor na fotce :D

Na základě dalšího neúspěchu knih vybraných pro čtení v tomto měsíci jsem se rozhodla, že každá kniha dostane šanci maximálně 150 stran. Když mi do té doby nesedne nebo mě bude (nedej Bože) štvát, má utrum. Nějak se mi nechce trávit čas s ne moc dobrými knihami, které mi nesedí.

V práci začíná přituhovat. Ne ž bychom to nečekali, ale letos je jaksi více zmatků ze strany klientů než kdy dřív. Do toho různé morybundusy…  Neva. Vydržíme!

 

Jak to šlo v listopadu s vybraným čtivem?

Výběr padl na tři úplně náhodné a zcela netematické kousky. Minulý měsíc se mi to strašidelno moc nevydařilo, tak jsem doufala, že budu mít tentokrát šťastnější ruku. No, tak mohu konstatovat, že ani náhodou.

Ve větvích Yggdrasilu – Naštěstí tato kniha jako jediná zachránila pověst mým výběrům. Zábavná, svižná se sympatickými hrdiny. Hurá!

Charlotte: Ztracená vzpomínka – Zařízla jsem to po sto stránkách. Nesmyslené detailní popisy denních činností a divné dialogy mě nebavily. Nemluvě o kostrbatých větách, překlepech a chybách. Hrdinka se navíc profiluje jako blbá kačena v nejhorším stádiu pubertálního vzdoru. Třeba je kniha dál lepší, ale já už to nezjistím. Jde z baráku.

Temnostín  – doufala jsem, že druhý díl nezklame, ale výsledek je hodně rozpačitý. Prvních skoro 250 stran mě kniha nebavila a zvažovala jsem, že to ani nedočtu. Vážně sledovat pořád pochybnosti a litování se hlavní hrdinky mi opravdu zrušilo veškeré sympatie k ní. Grim v prvním dílu byl navíc mnohem zajímavější postavou než Oro. A děj samotný taky nic moc. Čeho se tedy má čtenář chytit? Nakonec jsem to skutečně nedočetla.

 

Nej kniha minulého měsíce:

 Navzdory bídě a nouzi z vybraných knih bylo překvapivě těžké vybrat tu nej. Do výběru se dostala Mallory a kletba užvaněné lebky, 7 manželů Evelin Hugo a Ve větvích Yggdrasilu. Nakonec po hodně těžkém boji vyhrála:

 

Co plánuji přelouskat v prosinci?

Plán byl jasný a nepřekvapivý. Co tak asi číst v prosinci? Knížky o dovolené u moře to asi nebudou :)Budou to knihy, které jsem dostala k některým Vánocům. Ruším tedy na poslední měsíc kategorie.

24 dnů do Vánoc – tematické čtení, což?

Příliv démonů – pokračování série, které jsem dostala loni k Vánocům.

 Tyhle dvě přečíst chci. Dále se uvidí.

 

Konec hlášení!

Velká vánoční soutěž 2025

 

Náhoda tomu chtěla… a jsou tu Vánoce.

To s náhodou tak úplně nesouvisí, jak možná správně podotknete :) Vánoce se s železnou pravidelností opakují každý rok, dokonce pořád ve stejnou dobu :D  Ale letos jsou, alespoň pro tento bloG zvláštní a něčím první.

Vůbec poprvé totiž pořádám soutěž. A aby se nezdálo, že troškařím, výhrou budou hned čtyři krásné knihy, které mi do soutěže věnovalo nakladatelství, s nímž už dlouho spolupracuji – Nakladatelský dům Grada, kde se také můžete na knihy podívat:

Pojízdný krámek vánočních pokladů

Bláznivé Vánoce Coco Pinchardové

Až moc blízko

Hříšný gentleman

 

Výherní knižní balíček nezahrnuje stromek, domek ani trpaslíky :)

Dlouho jsem přemýšlela, čím tuto soutěž udělat víc vánoční, adventní… a podle toho vybrat tu nej otázku do soutěže. Nechtěla jsem nic z těch běžných otázek, které bývají v soutěžích všude: Co chcete vy, co by vás potěšilo pod stromkem, jaký máte nejraději vánoční zvyk (zlozvyk) nebo co jste kdy dostali za nejlepší dárek. Ne! To by bylo moc jednoduché a bude se na to ptát každý. Mě bude zajímat něco jiného.

K Vánocům jednoznačně patří štědrost, dobré srdce a vzájemnost. Pomoc těm, kteří nemají takové štěstí a závisejí s pomocí na cizích lidech. O Vánocích se tradičně vyrojí spousta různých možností, jak někomu pomoci ať už finančně nebo jinak. 

A proto moje soutěžní otázka zní:

Podporujete každoročně (nebo letos poprvé) nějakou sbírku nebo projekt?

Který je ten váš nej, k němuž chcete obrátit pozornost dalších lidí?

Může to být cokoli. Pro zvířata, pro lidi. Prostě cokoli, co vás vzalo za srdce a co podpoříte, podporovali jste nebo podpořit chcete. Klidně úplná maličkost. Nemusí to být finanční podpora. Lidi pomáhají třeba v útulcích tím, že venčí pejsky. Nebo pomohou sousedce, či někomu v práci. Prostě něco, co děláte pro druhé nezištně a z dobroty srdce.

Abych nestála stranou, mám tu – samozřejmě mimo soutěž - odpověď na svou otázku.

Já každoročně podporuji více věcí. Baví mě brněnský projekt „Daruj kelímek“, který probíhá na vánočních trzích. Tam je možnost vybrat si hned z několika projektů k podpoření a k tomu si dopřejete ještě medovinu pro sebe, aby vás hřála spolu s dobrým pocitem. Další mou srdcovkou jsou Ježíškova vnoučata – to už je dlouhodobě zavedená a známá věc a opět můžete vybírat z více možností dárků. Od loňska podporuji také facebookový projekt Teplo babičkám – zde mohu přispět babičkám, které žijí samy blízko fronty na Ukrajině na pytel briket. Zní to divně :) přeci je to jen pytel uhlí, ale když mi loni přišlo do schránky poděkování od „té mojí“ babičky, které rozesílali organizátoři projektu, normálně mě to rozbrečelo. V práci jsme měli taky Strom splněných přání, kde jsem si mohla vybrat nějaké z přání dětí z dětského domova a pořídit dárek. Letos zvažuji, že bych podpořila i nějaký útulek, případně projekt Zdravotní klaun, ale ještě jsem se nerozhodla, tak třeba načerpám inspiraci od někoho z vás :)

 

Soutěžní otázku máme a teď to důležité!

Pravidla soutěže:

Pravidlo 1. – Odpovězte na soutěžní otázku. Prosím odpovídejte pod původní příspěvek na facebookové stránce mého bloGu Trojtečka.

Pravidlo 2. – Sdílejte příspěvek nebo označte dalšího/další čtenáře, kteří by rádi soutěžili.

Nepovinná položka: Pokud chcete - ale nemusíte - sledujte můj bloG a Nakladatelství Grada.

Podmínky soutěže:

Soutěž trvá od 1. 12. 2025 do 10. 12. 2025 do půlnoci.

Soutěže se mohou účastnit všichni s doručovací adresou v ČR.

O vítězi rozhodne online generátor náhodných čísel.

Vítěz bude oznámen na facebookové stránce blogu a osloven soukromou zprávou.

Pokud se výherce do 48 hodin nepřihlásí nebo nedodá celou adresu včetně kontaktů, budu losovat znovu.

Výhru budu odesílat doporučeně Českou poštou obratem, aby dorazila do Vánoc.

Soutěž nesponzoruje Facebook.

Čtyři dobří lháři

 

Proč jsem si knihu vybrala? Téma mě prostě baví. Skupinka středoškoláků, kteří se dostanou do situace, kterou by nejspíš nikdo zažít nechtěl, je populárním tématem v YA thrillerech, které u Grady vycházejí. A zatím mě žádný z nich nezklamal. Proto jsem sáhla i po dalším z nich.

 

Anotace:

Čtyři teenageři. Vystrašená starší sestra. Problémový surfař. Nejistý génius. Rozmazlená fiflena. Nemají spolu nic společného, až na dvě věci. Všichni mají svá hanebná tajemství. A všichni naléhavě potřebují peníze. Když se jim tedy po podivné nehodě školního autobusu dostane do rukou taška s milionem liber v hotovosti, uzavřou dohodu. Peníze si nechají a nikomu nic neřeknou. A nikdo si ničeho nevšimne. Nebo ne?
Jenže pak je někdo začne pronásledovat a jim nezbude nic jiného než držet pohromadě. Dokážou však něco takového ustát, když je každý z nich prvotřídní lhář?

 

…

 

Musím říct, že tuhle knihu jsem díky anotaci otevírala dost natěšená na skvělou napínavou četbu. A nebyla jsem zklamaná už od začátku. Zápletku odpálí jedna divoká jízda autobusem, která nedopadne dobře. Čtveřice mladých lidí, co se ten den náhodně sešla v autobuse, se sice od vidění zná ze školy, nejsou ale kamarádi, nepatří do stejných sociálních vrstev a rozhodně o sobě navzájem nemají dobré mínění, ať už je k tomu názoru vede cokoli.

Když autobus „zastaví“ hlavním hrdinům zůstane jako zázrakem zdravá kůže a k tomu kabela plná peněz. V prvním okamžiku, kdy jim jde o krk, sice dokážou všichni spolupracovat a zachránit se, ale už tady je vidět, že si nevěří ani náhodou a jsou jen skupinkou dětí, která je povahově naprosto nekompatibilní. I tak se kupodivu domluví na tom, že si peníze nechají a rozdělí, ale už teď si navzájem lžou a táhnou sice zdánlivě za jeden provaz, ale každý jiným směrem.

Knize nelze upřít skvěle vymyšlené postavy, jejich rozdílné povahy, výchovu i rodinné prostředí a zázemí každého z nich. Právě zmíněné rozdílnosti zakládají na všechny problémy, které nastanou a prakticky znemožňují těm čtyřem, aby se na čemkoli dohodli, spolupracovali nebo spolu prostě jen vydrželi udržet tajemství a dohodu. Většině z nich byli ti druzí a jejich důvody a potřeby úplně ukradené a starali se o své. Sliby a dohody porušovali už ve chvíli, kdy vznikaly – už tehdy věděli, že se zařídí jinak a tak prostě lhali ostatním. Opravdu jsem to chápala jen u Layly a Kaie, kteří vážně jen těžko mohli na něco čekat. Fliss byla panovačná a rozmazlená kráva s přebujelým sebevědomím a Liam oproti tomu sebevědomí spíš neměl a na to, jak byl chytrý, se příliš nechal unést emocemi a naivitou.

Jejich důvody pro šlohnutí peněz byly dost rozdílné. Od opravdu ne snad omluvitelných, ale každopádně pochopitelných důvodů, až po ty úplně nesmyslné, vzešlé z nezkušenosti nebo jen z nějakého osobního problému nebo strachu.

Záhy se ukáže, že peníze na stromech nerostou a každé někomu patří. Obzvlášť takové, kterých je plná kabela. Tato konkrétní kabela nepatří žádným milým lidem a ti se rozhodně nehodlají smířit s tím, že peníze zůstanou ztracené. A děcka se rázem ocitají v průšvihu doslova mamutích rozměrů. Nevěří si, lžou si, pohrdají sebou, nerespektují se a nectí vzájemné dohody – ale musí zkusit spolupracovat a neprozradit se rodině, okolí, policii ani darebákům, kteří jim jdou po krku a nezastaví se před ničím. Jak dlouho si myslíte, že se neprozradí? :D Postavy jsou děti a jakkoli si myslí, že jsou chytré a jejich plány neodhalitelné, dělají prostě chyby a špatná, zbrklá rozhodnutí a zápletka se tím přiostřuje a zamotává.

 

Příběh od začátku solidně odsýpá a od chvíle, kdy děcka nastoupí do autobusu, se rozjíždí jeden velký kolotoč napínavých situací a nečekaných zvratů a komplikovaných osobních vztahů.

Ve vyprávění se střídají jednotliví aktéři, každý dostane svou trošku prostoru, aby se obhájil, abych ho poznala, pochopila a přijala za „svoji“ postavu a fandila mu nebo ne. Tohle mám na podobném typu příběhů ráda. Postavám je snáze vidět do hlav, o to lépe lze poznat jejich uvažování a motivace ke lžím a nedodržení dohod. Také to komplikuje vytvoření jednoznačně odsuzujícího závěru a zvyšuje šanci najít s postavami soucit. Kdo by nelitoval kluka žijícího na ulici, kterého odkopla máma kvůli nové rodině a ani se o něj neobtěžovala postarat jinak nebo mu to aspoň na rovinu říct do očí. Kdo by nefandil holce, která chce jen zachránit život nemocnému bratrovi, nic pro sebe, „jen“ živého bratra. Někdo zase udělá pro lásku opravdu všechno, byť se to zdá nepochopitelné obzvlášť, když ten druhý ho jen okatě využívá. Dokonce i ta rozmazlená kačena má v životě něco, co jí podráží nohy a ti, kteří by měli stát za ní a pomoci s řešením, selhali. Každý z nich má tajemství a důvody, proč potřebuje nebo chce peníze. Některé pochopitelné, jiné naprosto ne. Ale tím, že jim vidíme do hlav, se názory mění a chování některých je rázem o něco přijatelnější.

Kromě šlohnutí peněz zde bylo do děje zahrnuto i plno dalších problémů – které byly důvodem samotného šlohnutí a vlastně i každého dalšího nečestného jednání dětí.  Ani jeden z hrdinů neměl úplně ukázkový život, každý řešil nějaké problémy. Ať už šlo o zdraví, lásku, problémy v rodině, nezájem rodičů, život na ulici, dokonce znásilnění a vydírání. Autorka prostě postavám naložila slušný ranec věcí, s nimiž by se špatně vyrovnával i dospělí, natož děti, které se ještě ke všemu ocitly v pokušení rancem peněz, který by jejich problémy zdánlivě vyřešil. Ve skutečnosti naložil ještě větší a já jsem trnula strachy, jak to celé dopadne.

Na začátku jsem nepochybovala, že to prostě dobře dopadnout nemůže, ale přiznávám, že to, kam se všechno dostalo a závěrečné vysvětlení, to jsem ani náhodou nečekala. Za to rozhodně přiznávám knize body.

 

Pokud chcete správně napínavý YA příběh, myslím, že s touto knihou se nespletete. Čtení je svižné, originální a nápad na zápletku pecka. Autorka navíc všechno udržela pohromadě a navzdory tomu, že některé věci by nejspíš v reálu fungovaly jinak, při čtení mě to ani nenapadlo a jen jsem si užívala čím dál víc se utahující smyčku kolem čtyř vyděšených puberťáků.

Tohle rozhodně patřilo k těm lepším YA thrillerům, které se mi dostaly do ruky. Příběh by mě bavil i jako film.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Ke knize se dostanete tudy.

O knize:

Autor: Sarah Wishart

Překlad: Lucie Frolíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Další YA thrillery na bloGu:

Návod na vraždu pro hodné holky, Hodná holka, zlá krev, Chtějí být jako my, Já, smrt, Seznam mrtvých, Štvaná zvěř

Měsíčník - listopad 2025

 

Podzimní období je v plném proudu a letos se zdá být obzvlášť pohodové. Trochu mi chybí přípravy na listopadové NaNoWriMo, které bohužel zahynulo někdy v loňském roce, což je škoda. Zatím se nenašlo nic jiného, co by mě lákalo stejně. Možná naplánuju něco na dlouhé zimní měsíce :D Teď ale ještě ohlédnutí za jedním z těch podzimních.

 

Ohlédnutí za říjnem

Letos jsem si opravdu užila říjnovou děsivou výzdobu. Jak padá tma, přichází ten pravý čas pro světýlka a podobné kraviny. Miluju! Ale teda kolik to sežere svíček :D

Nezbylo nic jiného, než odstartovat akci nákupu vánočních dárků – těším se na vánoce, ale na to marketingové šílenství, záplavu reklam a závody v utrácení teda ani náhodou. Jako vážně? Kolekce a mikulášové v obchodě už na začátku října? Normálně mě letos napadlo, že se na nějaké nakupování vykašlu, jak moc mě tyhle nátlaky trhu štvou. Maximálně nějakou drobnost a hotovo. Stejně má pak člověk akorát byt plný krámů a pět kilo nahoře :).

Zběsilá sezona v práci je tu. Mákneme si, ale práce šlechtí. Letos bych si mohla sáhnout na nějaký slušný titul. Hraběnka, možná… :D

Definitivně jsem propadla Guild Wars :D Co jsem nečekala, že mě chytne zrovna WvW, ale když se najde dobrý Comm, který má dobrou strategii, komunikuje s armádou a vyhrává bitvy, je to pecka a jde to jako po másle. Očividně mě tahle část hry baví od chvíle, kdy jsem na téměř vždy vítězné straně :D Překvapení! Kdo by to byl čekal :D Pokud mohu doporučit jedinou hru pro její skvělou komunitu, je to tahle. Tolik hráčů, kteří vám pomůžou nebo poradí, i když vás neznají, jsem jinde fakt neviděla.

 

Jak to šlo v říjnu s vybraným čtivem?

Výběr padl na tři strašidlácké kousky. Každá měla bý strašidelná jiným způsobem a každá mě bavila-nebavila taky svým vlastním jedinečným způsobem :)Vysloveně strašidelná v tom hororovém slova smyslu nebyla ani jedna. Ale já se stejně nerada bojím :)

Uteč, než doroste měsíc  – u této knihy oceňuji hlavně nápad, který byl opravdu pecka. Bavilo mě to, i když nemůžu říct, že by šlo o nějaké dech beroucí zpracování. Četlo se to v pohodě, ale nepřineslo takovou tu potřebu dočíst třeba v jednu v noci.

Noc oživlých mrtvol – tohle jsem nedala. Ne snad, že by kniha byla špatná, ale prostě povídky, no… Povídky nejsou a nebudou nic, co by mě dlouhodobě bavilo číst. Nevím, proč to pořád dokola zkouším. Vadí mi skutečnost, že sotva mě příběh zaujme, je konec. Očividně potřebuju víc stran :)

Hon na Adeline –  tahle byla více méně dle očekávání. Bavila, četla se sama. První díl mě nicméně zaujal více. Tady měla stejný úspěch spíš první polovina knihy.

 

Nej kniha minulého měsíce:

 Poslední dobou sleduju, že se mi vybírá extra špatně. Ve smyslu, že knihy jsou si více méně rovny a žádná nijak extra nevyčnívá nad standard. Tento měsíc to bylo úplně stejné. Nakonec jsem vybrala knihu zajímavou svým nápadem přes to, že zpracování nebylo vysloveně strhující. Kniha mě každopádně bavila a mohu ji doporučit. Takže vítězem je:

 

Co plánuji přelouskat v listopadu?

Původní plán byl pokračovat ve strašidelných kouscích. Jenže minulý měsíc to úplně neklaplo, tak jsem raději vybírala úplně náhodně, co mi pod ruku přišlo.

Jedna od českého autora

 Ve větvích Yggdrasilu – proběhly kolem mě dobré ohlasy a knihu vynesly do popředí zájmu.

Jedna bazáčová

Charlotte: Ztracená vzpomínka – od tohoto nečekám naprosto nic. Snad jen nenáročnou zábavu.

Jedna z rozečtené série

Temnostín  – první díl se mi líbil moc. Doufám, že druhý nezklame.

 

Konec hlášení!

Pirueta

 

Kombinace hokejisty a baletky mě docela lákala. Od autorky už jsem jednu knihu četla, takže jsem věděla, do čeho jdu a co od určitých okamžiků v příběhu asi tak očekávat. Tohleto druhé rande s autorkou mě ale v několika věcech příjemně překvapilo.

Anotace:

Elias je nově draftovaný hokejista v NHL. Média ho pronásledují na každém kroku, a všechny hlavně zajímá, s kým právě chodí. Začínající baletka Sage by naopak víc mediální pozornosti potřebovala, aby získala angažmá ve vysněném divadle a hlavní role. Předstíraný vztah by pomohl Eliasovi i Sage. Ale jak dlouho asi zůstane u pouhého předstírání?

…

Romantiky ze sportovního prostředí mám ráda. Ne že bych preferovala zrovna hokejisty, to úplně říct nemůžu. Ale je jich teď zrovna nejvíc, tak jsou po ruce. A tady dostal hokejista zajímavý protějšek v podobě baleríny. To pro mě představovalo zajímavou kombinaci.

Hlavní zápletka, která má spojit ústřední dvojici dohromady, je už osvědčená a oblíbená klasika – předstíraný vztah. Pro něj to má přinést nápravu pošramocené pověsti a pro ni žádoucí pozornost fanoušků a následně větší šanci při angažmá v baletním představení. Skutečný vztah samozřejmě není v plánu a nepočítá s ním ani jeden z dvojice. My čtenáři s ním ale počítáme od začátku :D

 

Sage měla sen. Byla balerína a strašně moc toužila po angažmá u baletního souboru, kde by mohla tančit hlavní role. Zatím však jen obrážela konkurzy bez většího úspěchu a brala alespoň menší role v malých souborech a menších akcích. Krom toho vedla taneční lekce pro děti. Život jí celkem házel klacky pod nohy. Od rané dospělosti se musela starat o mladšího bráchu a peněz se nedostávalo. Sage ale byla ten typ, který všechno zvládne, o všechny se postará a všechno nakonec nějak zařídí bez ohledu na sebe. Zdálo se, že na jejích ramenou by mohl stát celý svět a ona by ho udržela. Sama a bez pomoci. Jenže pak jí šťastná náhoda přihraje do cesty Eliase.

Eli byl tak hodnej a milej kluk, až jsem si občas říkala „co to sakra je“ :). Chvílema působilo skoro neuvěřitelně, že by vůbec mohl existovat tak ohleduplný, pečující chlap s empatií vůči ženě, která se mu líbí. Ale proč ne? K němu to vlastně sedělo. Nebyl žádný holkař ani pařan ani nic podobného. Spíš domácky založenej člověk, kterej potřebuje mít svou jistotu a zázemí. Rád vařil a rád trávil čas v domácím kruhu s nejbližšími. Sice si prošel bouřlivějším obdobím, ale celkem se mu to vymstilo, takže teď už ví, co v životě rozhodně nechce. Oproti jiným literárním hrdinům představoval docela příjemnou změnu. A ne, nepůsobil jako nudný bambula :)

Oba dva měli jednu věc společnou. Jejich biologičtí rodiče stáli za starou bačkoru. A to ještě hodně mírně řečeno. Eli měl přeci jen štěstí v neštěstí a našel zázemí u milujících adoptivních rodičů. Sage se musela postarat sama nejen o sebe, ale i o mladšího bratra, který navíc měl cukrovku. To, čím si v dětství prošli a ještě stále procházet museli, je formovalo do osobností, jakými se stali.

Oba noví hlavní hrdinové mi byli v mnohém sympatičtější než předchozí pár Aiden/Summer. Vůbec mi ale nevadilo, že se zmíněnou dvojicí se potkám i v tomto příběhu.

Pobavilo mě, jak autorka dokázala u obou postav vynechat typické stereotypní představy o hokejistech a baletkách. Zejména tedy u baletek – Sage dlabala na nějaké diety, rozhodně nebyla malinká a drobná a celkově z ní nečišela žádná něžná, elegantní a tichá krása – a rozhodně jsem si ji nepředstavovala jako nějakou křehotinku. Eli, krom toho, že byl vysoký a urostlý, byl spíš něžný typ. Ani trochu sebevědomý ranař. Jejich vztah byl taky mnohem zdravější a vyrovnanější, oba byli fakt dobří lidé, kteří si vzájemně přáli úspěch, pomáchali si, podpořili se, vytvořili pro sebe domov jako klidnou oázu. Autorka ukázala, že lze utéct klišé a přitom mohou postavy zůstat uvěřitelné. I když se přiznám, že jsem získala dojem, že Sage by asi v reálu profi baletkou být nemohla.

 

Příběh patřil k oněm velmi milým vyprávěním, která se čtou prakticky sama. Nebylo pro mě problémem najít si k postavám cestu a oblíbit si je. Obě zvolená povolání hrdinů byla zajímavá, i když jsem si jich dle očekávání neužila tolik, jak bych chtěla. Pro příběh to bylo, zejména co se baletu týká, dostatečné a hlavně to tam na rozdíl od mnohých jiných knih alespoň bylo.

Hezkou a příjemnou stránku do příběhu vnášel hlavně Eli. Vážně už jsem dlouho nezažila hrdinu, jehož image autorka nepostavila čistě jen na tom, že je svalnatý a pohledný drsňák. V Sageiných kapitolách se prolínala trochu melancholie říznutá odhodlaností a nezlomností její vůle. Tato dvojice k sobě v mnoha ohledech sedla úplně perfektně. Vztah se tvořil opravdu pomalu, ale jiskření mezi nimi rozhodně nechybělo.

Všechno bylo takové něžné a pěkné, až do chvíle, než se Eli konečně rozhoupal a začalo mezi nimi něco více fyzického (rozuměj sexuálněji laděného). Eliho přerod v chlapa, který najednou mluvil sprostě a při techtlích mechtlích byl spíš takový ostřejší, na mě nepůsobil dobře. Vzhledem k předchozímu tónu knihy mi to bylo spíš nepříjemné. A to mi normálně podobné věci zase tolik nevadí. Jenže k postavám a příběhu se to nehodilo. Vůbec by se to obešlo bez všech postelových scén. Oceňuji nicméně, že se autorka dokázala vyhnout slovním obratům a stereotypům v těchto scénách běžných, které mi lezou krkem :) tyč ohromujících rozměrů ovšem zůstala. Proč, sakra? Proč si každý autor myslí, že potřebujeme znát rozměr? :D

Stejně tak mi úplně nesedl rozkol mezi postavami, který je v podobných příbězích nutností. Ne že by důvod byl nesmyslný, ale zdálo se mi, že se všechno – neshoda i urovnání, prostě uspěchalo vzhledem k tomu, z jak závažného důvodu (pro Eliho) problém vzešel.

Poslední kapitoly se samozřejmě nevyhnuly typickému dojáku, který takto nahuštěný na posledních stránkách působil trochu… no prostě moc dokonale a přeslazeně. Vyústění zápletky v baletním souboru bylo trochu nepřesvědčivé a uspěchané a vůbec nic by se nestalo, kdyby podobnou zápletku autorka vynechala. Tak nějak to sem prostě nepatřilo. Nešlo ale o nic, co by knihu nějak pokazilo.

 

Autorka zařadila do příběhu i několik ryze současných témat, nad nimiž stojí za to se zamyslet, ale nijak k tomu nenutí a kdo nebude chtít, nemusí jim přikládat v příběhu větší význam a může je brát prostě jen jako součást děje a zápletky. Prvním tématem je nespravedlivě pošramocená pověst člověka novináři honícími se za bulvární senzací – a to je opravdu časté téma v knihách. Tak časté, jako je reálné. Opět tedy možnost k zamyšlení, čí je to vlastně vina. Kdyby nebyl pro zboží kupec, nebyla by poptávka a tím pádem ani všehoschopní ulhanci vymýšlející si drby o slavných lidech. Dalším tématem, které bohužel je taky až nepříjemně reálné (byť možná ne přímo ve zmíněném oboru) je, řekněme, výhodnější přístup k některým věcem pro lidi s mnoha sledujícími na sockách z důvodu jednak větší pozornosti lidí a dvak finančního prospěchu. Osobně to považuji za zajímavé morální dilema. Přeci jen velký počet uživatelů je nutno si nějak odmakat. Otázkou ovšem zůstává hodnota takového „makání“. Čímž nepopírám, že hodně vlivníků si opravdu odmaká svoje a přinášejí zajímavý a hodnotný obsah. Pak jsou tu ti druzí, kteří si o hodnotném obsahu mohou nechat jen zdát, nebo je lidi sledují z jiných důvodů. Zde konkrétně se zajímavost Sage pro sledující vyklubala pouze z toho, že s někým konkrétním chodí. Kolik ze sledujících se zajímalo skutečně o ni? Kolik přišlo na její stránky jen hledat vady a vysmívat se? Kolik se skutečně zajímalo o balet? Ach ty sociální sítě.

 

Tahle kniha se mi líbila o hodně víc než první autorčin román, který jsem měla v rukou. Celkově vyznívala opravdověji a něžněji, než předchozí příběh a autorka se tolik nevyžívala ve žhavých scénách. Děj mi připadal uvěřitelnější a víc jsem si ho užila. Hrdinové nebyli takoví suveréni a měli za sebou opravdu nelehké okamžiky. Dost to bylo vidět i na tom, jak se k sobě vzájemně chovali. U Sage jsem nenašla žádnou přehnaně sebevědomou drzost jako u Summer, i když si taky uměla do Eliho pěkně zarýpat. Neslo se to ale spíš v milejším a odlehčenějším a místy vtipném duchu.

Pokud se vám líbí osvědčená klasika sportovní romantiky a předstíraného vztahu mezi trochu uzavřeným klukem a sluníčkovou holkou, pomalý vývoj vztahu s trochou toho žhavějšího v poslední třetině, nebudete zklamaní.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Milovníci romantiky ze sportovního prostředí račte za knihou tudy.

 

Předchozí díl série na bloGu:

Zakázané uvolnění

 

Anotace:

Autor: Bal Khabra

Série: Mimo led (2. díl)

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Huxley

 

Nejsem úplně urputný čtenář komiksů. Když už si nějaký vyberu, je to většinou na doporučení, na sólo výběr mám odvahu málo kdy, protože komiksy jsou obecně spíš drahá záležitost a tak se mi nechce do metody pokus-omyl. Nejpravděpodobněji si oblíbím takový, který nabídne nějaké dobré téma, tedy jen „superhrdinové“ mi nestačí už od dob Želv Ninja :) I tady to byla zvědavost na příběh a na to, jak se takové téma doplní s kresbou.

Anotace:

Kdysi dávno, před tisícem let, zasypal vzkvétající svět popel jaderného holokaustu. Nyní se zmítá ve věčném chaosu, zcela zničený po generace trvajícími planetárními válkami. Zatímco lidstvo stěží přežívá, dva róninové, Max a Kaie, se vydávají na docela běžnou misi za získáním zdrojů. Netuší však, že právě ten den se jejich životy velmi zkomplikují. Objeví prastarého vnímajícího robota jménem Huxley a brzy se ocitnou uprostřed záhady doslova galaktického rozsahu. Tento napínavý sci-fi debut výtvarníka a tvůrce fantaskních světů Bena Maura připravuje půdu pro strhující postapokalyptické dobrodružství, které vás naprosto uchvátí a zatoužíte po dalších dílech.

…

Když mi kniha dorazila, překvapilo mě, jak je těžká. Přeci jen se nejedná o omnibus nebo nějaké podobné souhrnné vydání a ani nemá obálku v pevné vazbě. Když jsem ji otevřela, bylo jasné, proč tomu tak je. Huxley je tištěný na kříďáku, takže kvalitka papíru je to prvotřídní. Nese to s sebou ovšem i zmíněnou nevýhodu – kříďák je těžký jak potvora, takže se kniha nedrží úplně nejlépe a ještě hůř se přenáší. Velký formát tomu taky moc nepomohl.  Nepatřím zrovna k těm, kteří by při čtení měli knihu položenou na stole. Tak jsem docela trpěla :D Naštěstí se jedná o komiks a ten je přečtený raz dva. Záleží hlavně na vás, jak moc a jak dlouho se budete u čtení kochat obrázky.

 

Příběh je v tomto případě velmi jednoduchý. Na zdevastované zemi, kterou po jaderných válkách opustila „lepší“ část lidstva (rozuměj ta, co si to mohla dovolit), živoří na zemi zbytky civilizace a docela slušná smečka droidů a různých robotů a mechů. Problém je, že docházejí zdroje nejen na život, ale i na údržbu strojů a tak specializovaní hledači-vojáci-policajti (nebo co jsou přesně zač) propátrávají trosky strojů zbylých po válkách a hledají něco užitečného k prodeji. Hned na začátku příběhu dva z nich naleznou slušně zachovaného robota, který ale vykazuje známky nějakého druhu vědomí. Hledači se radují, protože očividně kápli na něco drahého, jenže situace se v jednu chvíli změní a místo prodeje se vydávají s robotem hledat… nejspíš naději pro lidstvo, dalo by se říct. Rozhodně to něco, čehož místo výskytu má robot uloženo v paměti, má být cennější než robot samotný a tak se hledači rozhodnou vyrazit s robotem na nebezpečnou cestu za pokladem.

V cestě jim stojí nejen zajímavě vizuálně zpracovaný záporák, ale i fungování a mocenská struktura současného světa. Ne všichni jsou ale nepřátelé a na cestě za onou záhadou potkají i několik nečekaných spojenců.

Autor v několika náhledech do minulosti vysvětluje i příčiny současné situace a dozvěděla jsem se i to, kdo je nalezený robot, či spíš kým býval a kam musí nevyhnutelně směřovat. Obzvlášť zajímavé mi přišlo vysvětlení, kdo je záporák a jak se zrodil.

 

A jak tedy příběh pro mě vyzněl? No to bude složitější hodnocení. Je jasné, že když se jedná o komiks, nemohu očekávat nějak textově složitý příběh – není to román, že. Ale rozhodně očekávám příběh, který nebude plochý a předá mi potřebné emoce a informace, abych si ho mohla prožít, čemuž by vizuál měl ještě napomoci. A ano, mám srovnání s jinými grafickými romány, kde se toto podařilo na výbornou.

Zde byl rozhodně velký potenciál v podobě postapokalyptického světa, kde robot, který není tak úplně robotem, bojuje o budoucnost lidstva proti děsivému nepříteli, který chce vše pohltit.

Přiznávám, že příběh mě zaujal a bavil, jenže byl – a to i na poměry komiksu – dost stručný. Nedařilo se mi ponořit se do dění a velmi výrazné a propracované kresby pozornost spíš odvedly k sobě, než aby podpořily vnímání děje nebo děj pomohly rozvinout. Co si budem – i kresba rozptyluje, protože bylo na co koukat :) Toto se mi dělo hlavně v „přítomných“ scénách. Ve scénách v minulosti mi to sedlo daleko lépe a připadaly mi příběhově zajímavější – ovšem nebyly zajímavější po výtvarné stránce, tam rozhodně přítomnost vedla o parník. Osobně bych první díl raději rozdělila na dva, čímž by se dostalo více prostoru v první části putování k cíli a v druhé části dění na místě. V obou případech bych si víc vychutnala napínavé a nebezpečné okamžiky a boj se záporákem.

Po stránce příběhové by v takovém případě bylo nutné věnovat scénáři víc pozornosti, některá místa trochu rozvinout a přidat na příběhu a osobnostech a emocích postav – zejména ty byly spíš zlomkovité, což u takového tématu byla škoda. Jenže se tak trochu bojím, že autorovi by to poskytlo spíš více prostoru pro výtvarné řádění, než pro rozvoj scénáře příběhu, osobností postav a nějaké další „bubliny“ s dialogy.

Napětí se každopádně dařilo udržovat pomocí kresby, která byla v temnějších chvílích příběhu opravdu velmi zdařilá. Hlavně ve chvílích, kdy byl na scéně záporák.  A navíc se mi celkem zalíbila počáteční podobnost s Tatooinem :)

To je ostatně dost častý problém scífek, v nich má jeden hrdina napravit chybu lidstva a spasit svět. Pokaždé, když začnete nové, připomene vám to spoustu jiných. A přesně to se mi stalo s Huxleym. Připomněl mi něco jak příběhově, tak vizuálně na mnoha místech a to už je připomínání možná trochu moc.

 

Zaujal, či spíše překvapil mě konec – cca poslední třetina knihy, kde autor vložil větší množství bonusových materiálů – hlavně černobílých skic, v nichž ukazuje, jak komix vznikal. Ti, kteří sami kreslí, určitě tuto část ocení více, než „normální“ smrtelníci. Bylo to zajímavé pro porovnání s hotovými, už barevnými obrázky. A musím říct, že po výtvarné stránce si s knihou opravdu vyhrál. Každý obrázek je vypiplaný k dokonalosti. Uznávám nicméně argument, že kdyby „to tam nebylo“ příběh mohl být delší, což by si zasloužil. Místy na mě totiž působil dost zrychleně a ploše i na poměry komixu. Očividně se scénářem se autor nepiplal ani z poloviny tolik, jako s kresbou.  

Řekla bych, že Huxley vám sedne v závislosti na tom, co čekáte. Tedy jinými slovy jak moc vyžadujete vyrovnaný poměr mezi vizuálnem a příběhem. Jestli vás zaujal nástin děje a budete se těšit na příběh, budete spíš namlsaní a „nedojedení“. Pokud chcete pěkně zpracované a bombastické obrázky, budete asi výrazně spokojenější, protože toto se opravdu podařilo.

Ve mně zůstal spíš ten „nedojedený“ pocit. Jako že se příběh uzavřel a mě stále ještě chybí spousta informací a spousta děje, který mezi jednotlivými scénami chyběl. U jiných komiksů, které jsem četla, mi nechybělo nic. Jenže asi člověk nesmí úplně srovnávat např. se Sandmanem nebo Vránou. Aha! Už to mám! Příběh prostě postrádal duši. V myšlence byla, ale do dění na stránkách se nevešla. Přitom nápad tam rozhodně byl a potenciál taky.

Za mě bohužel zůstal nevyužitý a z něčeho, co se mohlo přidat na mou poličku komiksových legend je kniha, kterou už znova číst nebudu, protože pouze krásný vizuál ke kochání mi nestačí. Já bych tento příběh raději viděla jako film, protože to by bylo určitě skvělé, vzhledem k tomu, co má autor ve filmové tvorbě za sebou. Toto byl jeho první komiks a ejhle! Ono se to projevilo. Autor je mnohem více vizuální umělec než vypravěč. Jenže kniha (i komiks) je prostě něco jiného než film.

Pořád je tu ale možnost, že problém je pouze na mé straně „přenosu“ a jiné čtenáře kniha osloví více.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud jste na postaposcífko zvědaví, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ben Mauro

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Knihkupectví na Santorini

 

Ačkoli romantiky čtu celkem hodně, ještě nikdy jsem nejspíš nečetla žádnou, která se celá odehrává v Řecku. To byl první důvod pro přečtení. Druhý je jasný – knihkupectví.  Dohromady mi to dávalo jasnou letní oddechovku vhodnou přesně na těch pár dnů dovolené, které mě čekaly, když jsem ji otevřela.

 

Anotace:

Pro záchranu babiččina knihkupectví na Santorini musí Evie předstírat vztah s krásným Georgiosem, vnukem majitele nemovitostí, za něž babička dluží nájem. Vtipný romantický příběh vás zavede do slunného Řecka, kde předstíraný vztah a hledání pravé lásky slibují spoustu úsměvných i dojemných chvil.

…

Příběh, jako mnohé podobné, začíná velkou a nedobrou změnou. Hlavní hrdinka Evie dostane výpověď ve své milované práci knižní skautky pro filmový průmysl (věděli jste, že to existuje?). Přijde to jako blesk z čistého nebe – Evie je ze dne na den na dlažbě a přemýšlí, co teď. Ráda by dělala dál knižní skautku, ale takových míst není zrovna hodně a už vůbec ne v oboru romantických příběhů.

Do toho se připlete její panovačná matka posedlá kontrolou se starostí, co zase provádí matriarcha rodiny, která je pro změnu posedlá chaosem a bezstarostností. Při poněkud nepříjemném telefonním hovoru se ukáže, že Eviina babička po dlouhých cestách zakotvila na Santorini se svým manželem číslo devět a masivně tam utrácí prachy za rekonstrukci knihkupectví.  Po Evie je vyžadováno, aby sedla na letadlo a vyrazila pro tu jistě senilní stařenku, přivlekla ji do Států a zachránila ji před zlomeninou krčku, smrtí v cizině, chudobě a osamění. A hlavně před jejími neuváženými rozhodnutími stran představ o podzimu života.

Evie je do celého dění jaksi vtažena skoro by se dalo říct, že proti své vůli. Nemá vůbec žádnou chuť mluvit babičce do života a ví, že by měla raději řešit své problémy. Pochybuje taky, že by babička nevěděla, co dělá a neměla právo dělat si, co chce. Na druhou stranu trestné komando v podobě matky a sestry je neoblomné – pojede na Santorini a napraví babce hlavu.

 

Od chvíle, kdy Evie dorazí na místo určení, to na mě začalo působit. Co? No dokonalá atmosféra neuvěřitelně úžasně zvoleného prostředí. Autorka ho sice moc nepopisuje, ne do nějakých velkých detailů, ale jak vypadá Santorini, to všichni moc dobře víme a představíme si sami úplně snadno. Ze stránek navíc dýchá teplo a slaný mořský vzduch. Tuhle knihu by měli rozdávat v cestovkách nerozhodnutým zákazníkům. Na dovolenou do Řecka by po přečtení odletěli všichni.

Vůbec by mi nevadilo, kdyby autorka zapojila ještě trochu víc popisů míst, kde se právě hrdinka nacházela. Takto jsem při čtení měla pocit mírné bubliny. Jako by mimo postavy, které zrovna byly „na jevišti“ okolí spíš neexistovalo. Na druhou stranu to zase nebyl nijak velký problém, protože postavy byly dostatečně výrazné, aby výpadek dohnaly a příběh utáhly sami.

 

Evie a její babička byly každá případ sama o sobě. Babča v dobrém, i když poněkud výstředním ladění, E. už v tolik dobrém ne, ale výstředním rozhodně taky.

Evie, posedlá romantickými knihami, si každý okamžik představovala jako úryvek v románu a pokud se věci nevyvíjely jako v knihách, bylo pro ni něco blbě. Působila tak chvílemi extra naivně a nezkušeně na svůj věk – protože přeci žádná dospělá žena nemůže věřit, že pěkného muže uloví podle scénáře z romantických knih a přesně podle těch scénářů se vše ve vztahu ponese. Ale Evie jo. A šla do toho. Babička pro změnu byla obdivovatelkou detektivek a normální život pro její rozevlátou povahu byl moc obyč a tak si ho ráda plní vzrušujícími událostmi, ať už skutečnými nebo jen vyprávěnými. Babča ráda povídá historky o tom, jak tragicky a neslavně dopadla její předchozí manželství a tak má E. pochopitelně strach, jestli manžela číslo devět náhodou nepotkal nějaký podobný hrůzyplný osud. Protože manžel babičky se neukáže ani na chvilku. Zato se ukáže vnuk člověka, který babičce pronajímá budovu, kde sídlí knihkupectví. Jmenuje se Georgios, je to redaktor v nakladatelství (mrk, mrk) a je tak přitažlivý, že Evie ani nevadí, když ji její dramatem posedlá bábrdle uvrtá do vztahu s ním – tedy do předstíraného vztahu. A Eviiným nesmělým balicím pokusům navzdory se zdá, že G. se celkem chytá :)

Mimochodem  - poslední dobou je Evie docela časté jméno hrdinek v knihách, hlavně v romantických. Trendy jmen očividně pronikly i do literatury. Nebo mám jen „štěstí“ ve výběru? Pro mě škoda, že to jméno zrovna moc nemusím a leze mi na nervy, když ho pořád vidím. Pokud je ale hrdinka jinak fajn (nebo mě začne štvát něčím jiným), brzo na trable se jménem zapomenu.

 

Dějová linka byla sice trochu jednodušší, ale všechno to dohnala humorná stránka příběhu. Některé situace byly opravdu svěží a vtipné, i když občas zbytečně dramatické a vyhnané do neuvěřitelna. Celou knihou se trochu line záhada, kde vlastně je bábinčin řecký manžel a E. netuší, jestli jejímu vysvětlování věřit. Protože bábinčinu zálibu v dramatických historkách známe. Místo něj tedy babičce pomáhá s nakopnutím provozu jejího knihkupectví Evie. Do toho má spoustu práce s předstíráním vztahu s G. a ještě sháněním práce. Prostě nic světoborného, ale stejně se to četlo skvěle a to hlavně kvůli onomu okořenění humorem a odlehčenými scénami.

Hlavně psiska z babiččiny adoptované smečky se postarala o spoustu vtipných situací. Co se psů týká, mám jen výhradu. Asi bych nepřekládala jejich jména. Sice do jisté míry odrážela jejich vlastnosti, ale i tak bych je raději měla v původním změní „bez titulků“. Evie se taky ze začátku snaží svádět G. po vzoru románových hrdinek a že to nejde je víc než jasné. G. si myslí spíš že se zbláznila nebo má záchvat, rozhodně ne, že by snad byla svůdná a sexy. A upřímně ona občas působila jak z jiného světa. Její uvažování bylo hodně divoké, její představy o romantice střelené a pocit, že při čemkoli, co dělá, okamžitě umře… no její založení mně rozhodně nepřipadalo roztomile výstřední, jako to měl G.

Romantika byla spíš slabší, ale vlastně asi taková, jakou by šlo očekávat v předstíraném vztahu, ze kterého se stane „předstíraný“ vztah. Hrdinové tak nějak neví, na čem skutečně jsou, a protože to všechno jsem sledovala z Eviina pohledu, její pochybnosti, naivita a místy i ony zmiňované excesy v chování po vzoru knižních hrdinek dost tlumí jakoukoli chemii mezi ní a G. On na mě kvůli tomu zrovna nepůsobil jako chlap, do kterého bych se chtěla nebo mohla zamilovat. A vlastně jsem se ani „nezamilovala“. Což je trochu problém. Na druhou stranu oceňuji absenci zběsilé vášně a přehnaných „ehm“ scén. Fakt mi to v lehké letní romanci nechybělo. I když je divné, že v romantickém příběhu se vše víc točí kolem čehokoli, jen ne randění. Nějaké interakce mezi párem tu sice jsou, ale spíš na mě ti dva působili jako že jsou kamarádi a ne cokoli víc nebo že by se snad skutečně přitahovali.

Strašně moc se mi líbila taková představa knihkupectví/knižního klubu. Místa, kde můžete knihy nejen koupit, ale i posedět se stejně nadšenými lidmi v příjemném prostředí a požvanit o knihách nad skleničkou dobrého pitiva. Stoprocentně bych patřila mezi časté návštěvníky. Bavila mě část dějové linky, které se kolem provozu knihkupectví a zařizování otvíracího večera točila.

Konec mě tentokrát dost mile překvapil. Tedy hlavně v tom, že byl dostatečně romantický, aniž by obsahoval všechna ta přeslazená a otravná romantická klišé, která jsou na konci každé romantiky, a já je dost často čtu jen z povinnosti. Tady jsem si spokojeně četla až do konce bez velkých výhrad.

Samotný závěr, kdy se prozradí celá podstata zápletky, je dle mého trochu moc plný piklení a přitažený za vlasy, ale nakonec proč ne, je to romantická komedie :)

 

Celkově se jedná o příběh, kterému sice ani na chvíli neuvěříte, ale budete se u toho tak dobře bavit, že to bude úplně jedno. V celkové atmosféře knihy je nakonec snadné všechny přepáleně působící věci přijmout a jiné přisoudit jisté záměrné výstřednosti postav. Tak či tak je to rozhodně příjemný odpočinkový příběh, který umí zaujmout a neunudí nikoho, i když je předvídatelný.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do Knihkupectví na Santorinu vejdete tudy.

 

O knize:

Autor: Rebecca Raisin

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 376

Měsíčník - říjen 2025

 

Miluju podzim, to se o mně tak všeobecně ví a i kdyby někdo nááááhodou nevěděl, hlásím to všude už od začátku léta :D Zahajuje nejkrásnější období v roce a od té doby, co nechodím do školy, už mi jeho začátek nekazí začátek školní docházky.

Prostě samá pozitiva: konečně se ochladí, příroda se krásně barví a ty barevný kombinace jsou obzvlášť oku lahodící. Stmívá se dřív, takže si užiju svíček a světýlek. Přijde čas povlíct teplou peřinu a natáhnout chlupatá prostěradla. Čas burčáku a svařáku konečně nastal. Můžu si udělat parádně strašidelnou výzdobu (doma i v práci), prach a pavučiny už nejsou bordel, ale dekorace. A konečně začne po otravné letní pauze pořádně nadupaná knižní sezóna a moje předobjednávky se začínají hrnout do mé knihovny.

Škoda jen, že to tak rychle utíká. Září je pryč a máme tu říjen.

 

Ohlédnutí za zářím

Rozhodla jsem se číst tematicky knihy ze školního prostředí a celkem to i vyšlo. I když většinou to byla vysoká nebo nějaký typ fantasškoly. Tohle je prostě moje prostředí. Od té doby, co do školy nemusím, hrozně ráda o ní čtu :D

Dovolená byla nakonec parádní, i když jsme museli kvůlivá počasí (či spíš nečasí) dost pozměnit plány. Odpočinek je každopádně odpočinek a hlavní na dovči je to, že člověk nemusí ráno vstávat a vylézt z pohodlného pelechu dřív, než se tak nějak přirozeně zachce.

V záři jsem si nakousla dvě starší YA série a obě mě dokázaly přesvědčit o tom, že dřív byla ta YA jaksi lepší. Míň plná stereotypů a klišé, míň plná depresivních dramat. Prostě tak nějak celkově příjemnější

Zjistila jsem, že uhodilo dost významné výročí! 20 let od prvního vydání Stmívání. Jaký ještě důkaz potřebujete k zjištění, že čas letí jak svině splašená? Tak jsem si na oslavu pustila audioknihu prvního dílu.

Už to fičí už to sviští s novinkami. Seznam předobjednávek se uspokojivě plní a první položky se přesouvají do mé knihovny. Teď ještě někde uhnat více času na čtení :)

Jak to šlo v září s vybraným čtivem?

Všechny tři kousky jsem vybírala schválně tak, aby byly „jako“ ze školního prostředí. A ani v jednom případě jsem se nedočkala zklamání. Jéj!

Invaze rušivých elementů  – tak to byla paráda!!! Zaprvé chválím originální nápad a za druhé zpracování. Mělo to ten správný humorný nádech, známé kulisy a trochu jiný pohled na postavy. Na pronásledovaného Snapea fanynkami jen tak nezapomenu :D

Kruh – tohle překvapilo. Starší YA to umí, to už jsem se přesvědčila. Tahle série se odehrává ve Švédsku, což už samo o sobě je origoš a navíc je poměrně krutá a temná. Čarodějky, které mají hlavní role, rozhodně nejsou v bezpečí. Taky se mi líbil pohled na to, jak se zachovají mladé holky, když dostanou do ruky nečekanou moc. Co třeba udělá jedna z nich, kterou poměrně krutě celý život šikanovali spolužáci? Zlo mě příjemně nalákalo na další díly, i když se jednička zdá ukončená, na dvojku se těším.

Železný plamen –  toto zklamat prostě nemohlo. Možná některé okamžiky byly trochu zbytečně zdlouhavé, ale kniha je tak chytlavá, že jsem si to užila od začátku až do konce. Mohla mě o něco míň štvát Violet svým rytím do Xadena? Jo, to asi mohla. Jenže v druhých dílech prostě párové problémy bývají.

 

Nej kniha minulého měsíce:

 Hrozně dlouho jsem nemohla vybrat. Protože jsem četla hodně knih, které mě tento měsíc fakt nadchly. Vlastně asi všechny. Některé jsem doslova zhltala a hned objednala další díly. Právě proto tento měsíc nestačila na výhru pouhá brutální čtivost. Jen jediná byla něčím výjimečná a to tím, že jsem se fakt dobře zasmála. Vítězem se stává:

 

Co plánuji přelouskat v říjnu?

Když nastaly říjny(a deště :))a bude na konci jistý importovaný svátek, rozhodla jsem se pro dark romance, dark akademia, horory, zombíci a upírovky…  Na podzim se nějaké to temno a strašidelno podle mě hodí úplně super. Že bych to pak protáhla i do listopadu? Uvidíme.

Jedna od českého autora

Uteč, než doroste měsíc – anotaci jsem schválně znova nečetla, tak nevím, do čeho jdu.

Jedna bazáčová

Noc oživlých mrtvol – povídková kniha… No snad to klapne. Povídky obecně moc nemusím. Dám ale knize šanci mě přesvědčit, že dělám chybu.

Jedna z rozečtené série

Hon na Adeline  – prý to má být ještě drsnější, než jednička. Snad to nebude moc i na mě :D

 

Konec hlášení!