Aglajina zem

 

Knihu mi k přečtení nabídla přímo autorka a protože mě zaujala anotace a obálka, rozhodla jsem se příběh zkusit. Budil ve mně dojem, že půjde o romantickou fantasy, něco přesně ve stylu, jaký mi poslední dobou hodně vyhovuje. Kniha navíc je poměrně hubeňoučká, takže nehrozila ani přílišným vytížením, které se mi teď spíš nehodí. Zkrátka jsem se mohla těšit ze všech důvodů, pro které se rozhodnete číst nějakou knihu.

 

Anotace:

Aglajině zemi – panensky čisté planetě, kde lidé žijí v harmonii a míru – hrozí návrat do temných časů naplněných strachem a utrpením. Náhle totiž umírá její Ochránkyně, čarodějka Diviena. Těsně před svou smrtí se, sžírána obrovským pocitem viny, odhodlá k riskantnímu činu, jenž by nakonec mohl obyvatele Aglajiny země zachránit...

Na Zemi, planetě velmi vzdálené od Aglaji, vede obyčejný život třicetiletá Melinda. Pracuje v knihkupectví, volný čas tráví s kamarádkou Viktorií a bydlí sama se svou mouratou kočkou. Touží po lásce, ale žádný vztah jí nevydrží moc dlouho. Netuší, že to má svůj důvod.

Když jí do života vstoupí Adam, vše se obrátí vzhůru nohama. Melinda se konečně šťastně zamiluje a je přesvědčená, že Adam je ten pravý. Vzápětí ho ale ztrácí. Pro to, aby se znovu setkali, je Melinda ochotna uvěřit čemukoli a jít kamkoli.

Cesta za milovaným mužem ji zavede do Aglajiny země. Tak, jak svým zoufalým činem předurčila Diviena...

 

…

 

Knihu jsem začala číst hned, když se poště „podařilo“ mi ji doručit a protože je opravdu kraťoučká, bylo raz dva hotovo. Se sepsáním názoru už to ovšem tak jednoduché nebylo. Musela jsem se nejdřív vyrovnat s mírným zklamáním, že kniha není to, co jsem čekala. Pak, když jsem se rozhodla nahlížet na ni úplně jinak, než když jsem začínala číst, jsem přišla na to, že stačilo jen pozměnit úhel pohledu a hned všechno vypadalo mnohem růžověji. Vysvětlím:

U knihy Aglajina zem hodně záleží na dvou věcech. Tou první je kolik a co má čtenář načteno a co očekává. Tou druhou je zařazení knihy do žánru. Pokud čtenář očekává napínavou a romantickou fantasy, bude nutně zklamán. Pokud se rozhodne vidět příběh jako příjemnou pohádku s prvky fantasy, ke zklamání nedojde a čtenář bude spokojený. Mně osobně hodně pomohlo, když jsem zahodila očekávání a smířila se s tím, že příběh je pohádkou pro mladší čtenářky. Pak mi přestaly vadit některé věci, které bych knize rozhodně vytýkala, kdybych na ni pohlížela jako na romantickou fantasy (a taky je níže vyčtu, protože je to můj názor a přesně o ten jsem byla požádána).

Pokud bych totiž hodnotila fantasy, bylo by nutné zmínit skutečnost, že v příběhu je všechno až moc černobílé a postavy bych musela hodnotit jako nezajímavé a ploché a zbytečně předokonalé. Také bych si stěžovala na bezzubého záporáka a deus ex machina v ději. Pokud příběh hodnotím jako pohádku, toto všechno víceméně přestává tolik vadit, protože v pohádkách jde o věci běžné, a můžu se soustředit na jiné věci, které se mi na knize líbily. Například na pěkný nápad a příjemnou čtivost. Líbí se mi také, že autorka přišla s originálními prvky. Čarodějky – ochránkyně na mě působily poměrně svěže, stejně tak nápad se dvěma světy a znovuzrozením hlavní hrdinky.

Rozhodně chválím také spoustu zajímavých zápletek. Vzhledem k rozsahu knihy jich bylo opravdu hodně, autorka sázela jednu za druhou a nezbyl čas na zbytečnou omáčku. V tomto bodě byl ale také problém. Většinou všechno cválalo rychle až moc. Hrdinům šlo všechno vysloveně na ruku (pohádka, pamatujete?). Vždycky se objevila nějaká komplikace a hup! Po ruce bylo kouzlo nebo prostě jiné řešení, které kladným přihrálo laciné vítězství a šup na další akci. Velmi rychle mi došlo, že se o hrdiny nemusím bát ani trochu (a to já potřebuju). Vůbec totiž nezáleželo na tom, co si záporák připraví, do jak velkých potíží tím ochránkyně zatáhne a že si hlavní postavy zprvu nevědí rady, co s tím. Řešení se objevilo vždy samo, bez nějaké snahy nebo boje kladných hrdinů, jakýkoli zádrhel, který autorka na postavy vymyslela, se vyřešil na jednom odstavci, max na stránce a já jsem vždycky věděla, že záporák nemá šanci.  Podle mě je to škoda, nápady a zápletky byly zajímavé a zasloužily více rozpracovat. Hrdinové potřebovali nějaké klacky pod nohama a záporák nějakou šanci proti nim. Takto si dobro vždy poradilo a zlo bylo jen jako komparz, aby jakože bylo. Záporák měl trochu smůlu, i když na začátku držel v ruce spoustu trumfů a údajně vládl velkou mocí, nechal si oboje sebrat jako bezmocný trouba.

 

K osobnosti hlavní hrdinky více méně výhrady nemám, až na to, že jí rozhodně nebylo třicet. Nechovala se tak, nepřemýšlela tak, nemluvila tak. Tipovala bych ji maximálně na dvacet a to ještě s hodně přivřenýma očima. Musím však konstatovat, že mi byla docela sympatická. Ostatní postavy mi moc neutkvěly a některé z žen rodu ochránkyň mi trochu splynuly, ale není to ani tak jejich nezajímavostí, jako spíš nedostatkem prostoru pro jejich propracování víc do hloubky, abych se s nimi mohla sžít. To se týkalo hlavně hrdinčina partnera. Až příliš často se mi dařilo zapomínat na to, že má být vlastně důležitý. Bylo mi řečeno, že je krásný a taky skvělý a statečný bojovník, prvnímu jsem věřila, to druhé nedostalo prostor. Když na stránkách nebyl, nechyběl mi, to mě mrzelo. Ráda se zamilovávám do hlavních hrdinů :) Bohužel se to projevilo i u jedné postavy, která přinesla hrdinskou oběť. Dostala ale tak málo prostoru a poznala jsem ji tak zběžně, že mi jí ani nestačilo být líto. Jistá plochost postav je důsledkem rozsahu díla a snahy nacpat až moc děje na příliš málo prostoru.

 

A nedostatek prostoru je u tohoto příběhu obecně kamenem úrazu ve více věcech. Hodně věcí v knize bylo řečeno, ale málo co ukázáno. Chyběly mi popisy prostředí, více popisů děje, emocí postav i postav samotných. Dokonce i napětí bych ocenila trochu více. Tedy ne že by chyběly napínavé scény, ale jednak byly hodně krátké, takže se napětí nestačilo správně rozvinout a pak šlo také ochránkyni všechno tak na ruku, že bylo rázem po všem a žádné pocity napětí a strachu o postavy se na mě přenést nestačily. Strach o postavu prostě zcela chybí, protože na to není místo (a ani chuť autora postavám trochu dlouhodoběji uškodit a ukázat, jak trpí), přitom třeba část s vniknutím na temný hrad a osvobozováním rukojmí se mohla natáhnout minimálně na samostatnou kapitolu a vybála bych se u toho až až. Autorka vymyslela spoustu dalších napínavých scén, které mohly být skvělé, kdyby dostaly čas a prostor. A hernajs fakt bych ocenila, kdyby to postavy měly těžší a vítězství zdaleka ne tak jistá – jenže to by pak nebyla pohádka.

Ten samý problém, jako s napětím a strachem o postavy, jsem měla s city mezi dvojicí hlavních postav. Věděla jsem o nich, byly osudové a absolutní, ale vznikly doslova lusknutím prstu a z postav a jejich interakcí jsem je necítila ani na okamžik. Jen se často opakovalo, že to tak je. Sice ten důvod pro ony zdánlivě náhle vzniknuvší city mi připadal dobrý, ano, tak by to šlo, jenže já prostě potřebuji prožít lásku s hrdiny, jinak jako by nebyla. Nestačí mi, že mi to autor knihy říká. Nepotřebuji oslovení lásko ani ujišťování o vzájemných citech – z postav to musí svítit. A tady bohužel byla v tomto ohledu tma. Podle mě je to ale opět chyba délky díla – hrdinové nedostali v té spoustě scén a souboje se zlem šanci prožít nic proč bych příběh označila za romantický. Autorka neměla prostor to rozpracovat.

 

Rozhodně musím kladně hodnotit celou myšlenku Aglajiny země a jejího „politického“ uspořádání. Nápad, že jedna část obyvatel zotročuje druhou sice není originální, zato ale poskytuje hodně materiálu na zajímavé zápletky. Tady šlo o to, že zlá strana síly má od začátku utrum a snaží se ze stínů osnovat pikle proti ochránkyním planety. Takto to bývá často, ale tady to nebylo nic, co by mi vadilo nebo mi připadalo ohrané. A bavilo mě to! Osudovost je hlavním slovem tohoto příběhu a vůbec to nepovažuji za špatný nápad. Autorka si jen dala strašně málo prostoru na to, aby nejen tento, ale všechny své dobré nápady dostatečně zpracovala. Některé obrazy z Aglajiny země se mi totiž zdály fakt dobré, obzvlášť temná část říše byla dobře vymyšlená. Bavily mě i kočky, které měly důležitou roli otevíračů portálů. Líbilo se mi sepětí ochránkyň s přírodou a svojí zemí vůbec.

 

Přes všechny nedostatky nejsem z knihy zklamaná, četla se hezky a snadno, nečekaly mě žádné zádrhele a nutnost si nad něčím moc namáhat hlavu. Příběh zanechal pohodový pohádkový dojem vítězství dobra nad zlem a docela hezky jsem si při něm oddechla. Hlavu mi tedy kniha zaujala nápady, ale emoce už moc ne. Doporučila bych ji proto spíš mladším a hodně nenáročným čtenářům, kteří mají rádi, když se jejich hrdinům daří, nač sáhnou, neprojdou žádnou velkou krizí, autor jim neubližuje a všechno dobře dopadne.

Pro mě, jako pro čtenáře, který už má hodně za sebou kniha může obstát jen ve chvíli, kdy ji považuji za jednoduchou a líbivou pohádku a nic dalšího nečekám. Jenže taková kniha není úplně pro mě. Pokud bych ji měla ohodnotit dle svého původního očekávání, které jsem získala z anotace, musela bych, byť nerada říct, že na mě působí jako první nástřel knihy, který potřebuje ještě nějakou tu práci. Základ je ale dobrý, autorka rozhodně má na to napsat na další pokus i dobrou fantasy knihu. Pokud vím, pokračování už je v přípravě a má být delší. Věřím tedy, že věci, které tu vyčítám především proto, že v knize nebylo dost prostoru na tolik děje, už v dalším díle nebudou.

 

Za knihu moc děkuji autorce. 

Pokud se chcete také podívat do Aglajiny země, cesta vede třeba tudy.

 

O knize:

Autor: Petra Variant

Vydal: Klika

Rok vydání: 2019

Počet stran: 144