17. 10. 2020

Bestie je zvíře

 



Zase se mi jednou potvrdilo, že nejlépe se mi názory píšou na knihy, na které jsem žádné názory psát nechtěla. A že knihy, od kterých nic nečekám, umějí občas pořádně překvapit. Zrovna u Bestie je zvíře by mě nenapadlo, že dostanu takový příběh, jaký nakonec byl. A zase se divím, proč neměla kniha větší úspěch a není o ní více slyšet.

Anotace:

Jako dítě se Alys rýmovačkám o Bestii smála a strach, který vyvolávaly příběhy o čarodějnicích, ji mrazil jen příjemně. Pak ale jednoho dne přišly. Ty dvě. A s celou vesnicí a dosavadním bezstarostným životem byl konec. Spolu s ostatními dětmi prchá Alys do sousedního Defaidu, kde ji čeká těžké dospívání ve světě svázaném ne-úprosnými pravidly. Defaid i jeho okolí zachvacuje panika před tím, co má prý na svědomí tajemná Bestie. Jenže utrpení, které si lidé dokážou působit navzájem, si s tím nadpřirozeným v ničem nezadá. A Alys navíc cítí, že má k hvozdu a Bestii podivně blízko…

 

 

Příběh je vyprávěný hodně poklidně – skoro bych řekla pohádkově a snivě, i když věci, které se od začátku dějí, se rozhodně poklidnými nazvat nedají. Po jistých dramatických událostech v minulosti, spojených s podezřením z čarodějnictví, se úplně obrátí na ruby životy jedné ženy a jejích dvou dcer. To se stalo před lety. V současnosti se dívky vracejí do vesnice Gwenyth, která je před lety vyhnala do lesů, aby dosáhly odplaty. Všichni dospělí ve vsi zemřou mimořádně podezřelým způsobem, přežijí jen děti do patnácti let. A viník je pro všechny jasný – Bestie a její přisluhovači, pojídačky duší.

Pověsti o Bestii jsou známé v celém kraji a hrůzu v lidech vyvolává jen pomyšlení na to, co se skrývá v hlubokých lesích okolo vesnic. Teď, když padla Gwenyth, se povídačky potvrdily a strach z Bestie, pojídaček a čarodějnic vzrůstá.

Sirotků z Gwenyth se ujímá jiná vesnice, i když jen neochotně. Nikdo neví co s nimi a tak zůstávají žít v Defaidu v postavení jakýchsi druhořadých občanů s nerovnými právy. A všechen strach, pověry a předsudky jsou v Defaidu úplně stejné, jako byly před tím v Gwenyth.

 

Hlavní postavou knihy je Alys, holčička z Gwenyth, která jediná byla vzhůru, když se „to“ stalo. Viděla, co se v její vesnicí přihodilo a kdo vybil všechny dospělé. Už jen z tohoto důvodu je podezřelá – protože se liší od ostatních dětí – a nebude to mít v novém domově lehké. Ne že by ostatní děti z Gwenith měly život jednodušší. V Defaidu platí za podřadné občany a jsou zneužívány k ochraně hradeb města a stád před pojídačkami duší. Starší z Defaidu raději riskují životy pro ně bezcenných sirotků, než aby se zachovali jako dospělí a bránili se sami. Alys je od začátku prezentovaná jako někdo, kdo může zlo zastavit i když je údajně stejná jako ono samo.

Příběh se vyznačuje docela zajímavou a temnou atmosférou vesnice obklopené hustými lesy, v nichž přebývá zlo, kterého se vesničané bojí. Všechno zlé na světě je pro ně zpodobněno onou Bestií a ze všech sil se snaží vyhnout se tomuto nebezpečí, tak že povedou dobrý a mravný život, protože na dobré lidi zlo nemůže a zlými činy ho naopak lze přivolat. Jejich snaha o čistý a mravný život však nejvíc ze všeho připomíná pokrytecký fanatismus a zavírání očí před skutečností. Ve své snaze o mravnost trpí předsudky vůči jiným lidem, odsuzují jiné a sami se dopouštějí hrozných skutků například na sirotách z Gwenyth. Strach, zloba a náboženský fanatismus je přítomen v pozadí každého jejich jednání. Paní autorce se to podařilo moc hezky popsat – až z toho běhal mráz po zádech.

Dobro a hodní lidé – nebo aspoň rozumně a prakticky uvažující lidé – se v knize také najde. Dokonce zde má i místo pevné přátelství mezi dětmi z Gwenyth a protože Alys je mladá, najde si prostor i pro lásku, když potká někoho, kdo předsudky netrpí a zamiluje si ji, i když je většinou odvržená a odsouzená. Žádné přeslazenosti se ale nikdo bát nemusí. Romantické cukrbliky opravdu nejsou to, co by autorka do svého příběhu zahrnula. Protože tyhle city na řádcích chybí, může se vztah těch dvou zdát nepřesvědčivý, ale není pro děj zase tak podstatný, aby to vadilo. O to přesvědčivější jsou zase Alysiny pochybnosti vůči sobě samé a její vnitřní život a myšlenky. Tohle dost ovlivnil postoj defaiďanů k ní a pod vlivem jejich odsudků Alys pochybuje o sobě samé a zvažuje, zda nakonec není přesně tak zlá a nebezpečná, jak jí její okolí tvrdí.

V příběhu je přítomno několik fantastických prvků a zároveň něco z reálné historie. Fantasy zastupuje Bestie a pojídačky duší – má to skoro až pohanský nádech. Proti tomu stojí realita honu na čarodějnice a víry v Dobrého pastýře. Příběh by se mohl úplně klidně odehrát v dobách kolonizování Severní Ameriky v některé z prvních osad nebo v salemském období. Přesně tak na mě působila atmosféra i chování a uvažování postav. Celou dobu jsem si i myslela, že lidé v knize mají holandský původ, ani nevím proč, asi kvůli jménům a celkové atmosféře vesnic – ale to jen tak na okraj můj ničím nepodložený pocit :).

Paní autorka také přesně ukázala, že největší zlo často nepochází z vnějšku, ale zevnitř - temnota v lidech se probouzí ovlivněná okolím a podněcována společností. Lidé ze strachu dokážou vykonat nepěkné věci, ublížit každému a hlavně přestávají normálně přemýšlet. Ke slovu pak přicházejí pověry a vlády nad komunitou se ujímají hlupáci a prospěcháři, kteří dokážou nejhlasitěji křičet a prosadit své názory. Další hlupáci už jen papouškují nesmysly, aniž by se namáhali zapojit hlavy a přemýšlet sami - přesně to se stalo v Defaidu. Proti tvrdým opatřením a špatnému jednání Starších se nikdo nepostavil a naopak všichni ze strachu a hlouposti oddaně stáli za nimi a jako ve správné pohádce se ukázalo, že kdo jinému jámu, jámu, sám do ní sám…

Bestie na konci překvapí. Není sice úplně řečeno, co je zač, ale mám svou teorii – kterou pochopitelně neprozradím :). Dokonce i konečné řešení a zmizení zla je překvapivé. Něco se předvídat dalo, něco bylo dokonce i úplně průhledné, ale toto ne.

Kniha je lehce mrazivé čtení s příjemně nahororovitělou atmosférou. Pokud se vám něco podobného líbí, směle do ní. Mohla by se líbit čtenářům Medvěda a slavíka od K. Arden. Atmosférou jsou si podobné. (Další podobné knihy uvádím níže.)

 

O knize:

Autor: Peternelle van Arsdale

Překlad: Barbara Hajná

Vydal: Slovart

Rok vydání: 2017

Počet stran: 368

 

Podobné knihy na bloGu:

Medvěd a slavík

Dívka ve věži

Hluboký hrob: Dítě útesu

Píseň zimy

Strom lží

Světla na obloze

 


2 komentáře:

TheMellory řekl(a)...

Pěkná recenze. :) Mě kniha zaujala na první pohled krásnou obálkou. Zaujalo mě, že mezi podobné knihy řadíš Hluboký hrob, který se mi líbil. :)

Nikolaoss řekl(a)...

U Hlubokého hrobu mi připadala podobná atmosféra příběhu, taková mlhovitá, temná s nebezpečím, které číhá kdesi okolo. Díky za komentář a přečtení :)