Nespasitelní

Víra utváří realitu – věř dostatečně a tvé bludy se stanou skutečností…

Autor: Michael R. Fletcher

Série: Manifest bludu (1. díl)

Překlad: Zdeněk Milata

Vydal: Fantom Print

Rok vydání: 2020

Počet stran: 416

Můj názor:

Nalákána na „úplně jinou“ fantasy a šílenou jízdu s postavami, které budu milovat, jsem ve čtečce otvírala knihu Nespasitelní. Zajímalo mě, jestli je to pravda, protože co si budem, lákačky na úplně novou, originální a super zábavnou fantasy bořící hranice žánru už tu byly tolikrát, že je tomu těžko věřit. A většinou je to stejně kec. Jak to je tentokrát?

…

Anotace:

Víra utváří realitu. Ví to velekněz Konig Furimmer i každý, kdo někdy přišel do styku s Geisteskranken – šílenci, kteří svým bludům věří natolik, že se stávají skutečností, zatímco se pravda s pláčem krčí v koutě. Věřte dost silně, že jste nejmocnější bojovník, a budete neporazitelní. Věřte, že vaše odrazy mohou ze svého zrcadla cestovat i do těch ostatních, a budete mít špehy po celém světě. Věřte, že se dokážete proměnit v medvěda…

Konig má s vírou ale mnohem větší plány. Jeho sekta i její početní přívrženci totiž věří, že dokážou stvořit boha, který pak bude vázán jejich představami. Mladý chlapec Morgen, pečlivě vychovávaný v ústraní, je pro takové božství dokonalá nádoba. Škoda jen, že nejdřív musí zemřít Konigovou rukou, aby měl velekněz jistotu, že ho jeho bůh bude poslouchat i po smrti.

O Morgenovi se ale doslechli i tři kumpáni, kteří pořád ještě čekají na kšeft, co by jim vynesl dost peněz až do smrti. Bedeckt má akorát svoji sekeru, pár mincí pro případ, že by skončil v Posmrtí, a dva kumpány, ke kterým by se neotočil zády nikdo, natož on sám. Oba jeho společníci jsou totiž Geisteskranken – šílenci, kteří svým bludům věří natolik, že se stávají skutečností. Takových je svět plný a Bedeckt vražednou zlodějku i rádoby nejlepšího šermíře na světě toleruje jen proto, že jsou užiteční a ochotní jít přes mrtvoly, aby uskutečnili jeho plán na to, jak si zajistit bohatství až do smrti. A z únosu budoucího boha by mohlo kápnout dost velké výkupné na to, aby konečně mohli ve světě bláznů a slabochů pověsit řemeslo na hřebík.  Jenže sebestředný „největší šermíř na světě“, vražedná kleptomanka a možná poslední příčetný muž, který ještě zbyl, si tentokrát ukousli příliš velké sousto. Šílenství je totiž moc a chlapce se nikdo nebude chtít vzdát bez boje.

Nemluvě o tom, že bohové, i ti stvoření, mívají své vlastní plány.

…

 Že bude kniha něco extra, se dalo odhadnout už v první kapitole, ve které tři hlavní „hrdinové“ přijíždějí do jakési zapadlé díry. Je to partička dacanů, a oslovují se tak „zjemněle“, že je to prostě zábava už od začátku. Ne, že bych potřebovala sprosťárny, sarkasmus a hrdiny s prořízlou hubou, abych se dobře bavila, ale když už jsou, dost často to zábava bývá. Pokud ovšem autor napíše své postavy úměrně k tomu a tady je napsal. Jejich povahy, vzhled, povolání, chování i mluva byly v dokonalém souladu. Od druhé strany mi bylo úplně jasné, co jsou ti tři zač a že se mi jejich příběh bude nejspíš líbit.

Vůle autorova mi jako průvodce příběhem učila vysloužilého starého válečníka, který nejde pro ránu daleko, ošklivou, věčně namíchnutou zlodějku, které se bojí úplně každý a pohledného, sebestředného  šermíře, který vyhledává souboje, kudy chodí. V druhé dějové lince kraloval Konnig, Furimmer a jeho šílené pokusy stvořit boha, který mu pak následně pomůže odolat jeho bludům, které se ho už už chystají pohltit. Jemu zdatně sekundovali různí pomatení šílenci, ze kterých mi šla hlava kolem.

Části, kde vystupovala řečená nesvatá trojice antihrdinů, se mi líbily už od začátku. V tom jsem se nepletla. Trochu hůř jsem se sžívala s knězem Konnigem a jeho Doppely. Tyhle části se mi začaly zamlouvat až o hodnou chvilku později – až když jsem konečně kápla na to, jak ten svět vlastně funguje. Při prvním poznávání náboženství, politiky a intrik v tomto románu a taky bludů a jejich fungování jsem trochu trpěla a moc mě to nebavilo. Naštěstí si to sedlo přibližně v první třetině. Pak už to byla vážně ona slibovaná jízda. 

Příběh dal dohromady úžasné panoptikum postav na hraně nekonečného šílenství, některé tak odporné a tak utopené ve vlastních bludech, že byly doslova fascinující. Tři hlavní postavy hrdinů jsou kreténi, dělají si cokoli je napadne i navzdory vzájemným domluvám, potrpí si na naschvály a lumpárny. Zabíjejí prostě jen tak a klidně podrazí i kámoše, když se jim to hodí nebo jim z ničeho nic rupne v bedně. Jeden z nich je nejspíš úplně normální, o to hůř se potýká se dvěma zbývajícími, kteří jsou fakt nezvladatelní. Jejich šílenství je svým způsobem znát, ale je to sranda. I když jsou to šmejdi, dá se o nich v jistých situacích mluvit jako o kladných hrdinech – se zavřenýma oběma očima, po tmě a s rozdupanými brýlemi :). 

S Konigem se to má trochu jinak. Nebyla jsem si jistá, jestli je naprostý šílenec nebo vizionář. Přišel mi jako daleko menší magor než ostatní, ale jeho moc byla podstatně větší a tím pádem i bludy ve kterých se topil. Kdyby nebyly jeho skutky motivované čistým sobectvím a strachem, asi by mohl být vizionářem a dobrým vládcem. Kupodivu jsem si docela oblíbila jeho Doppely -  zhmotněná vyjádření jeho samého a jeho obav.

Všechny postavy i ty vedlejší, byly děsivě perfektně propracované – obzvlášť v souvislosti s jejich bludy, které je utvářely uvnitř i navenek a ovlivňovaly i jejich okolí. Postavy zápasí s odporem sami k sobě, se svým pomatením a potřebami. Využívají se navzájem a příčetní lidé jsou v podstatě jen hračky nepříčetných určené ke zmanipulování – aby věřili bludům svých vládců a svou vírou posilovali jejich moc. Většinu hrdinů navíc pan autor dokázal zabít opravdu epickým způsobem a i jejich životy byly dost monstrózně velkolepé.

Osobně považuji knihu za skutečně plnou originálních nápadů a její zpracování za podařené. Pan autor má vytříbený cit pro šílence a jejich stvořenou realitu představil tak, že jsem si ten svět úplně dokázala představit. Postupně jsem získávala pocit, jestli náhodou nejsem magor taky, tak dobře na mě atmosféra díla působila. Bylo mi dost líto obyčejných lidí, kteří podléhali rozmarům pomatených. 

Svět, ve kterém se příběh odehrává, je hodně krutý.  Autor se s tím moc nemaže a nebojí se i opravdu nechutných věcí, i když se zbytečně nevyžívá v jejich popisech a nechal moji představivost, ať taky odvede svou práci. Hranice mezi příčetností a nepříčetností se při čtení pozvolna stírá a to, co je na začátku magořina, je vlastně ke konci úplně normální. Rozdíl mezi dobrými a zlými postavami neexistuje – žádná není dobrá, ale pro všechny lze v určitých situacích nalézt soucit a pochopení – na malou chvilku čtenářské slabosti :).

Kniha spíš nepatří mezi úplně čistě oddechové a nenáročné fantasy. Některé části jsou velmi zábavné a čtivé, ale pochopení, jak svět funguje, chce trochu snahy nebo aspoň pozornosti – neproplujete úplně hladce. Příběh je plný zajímavých myšlenek stran víry, moci a šílenství. Zvláštní se mi zdálo, že pan autor spojil víru s nepříčetností, bludy a mocí. A ono to skvěle fungovalo a vlastně to bylo dost logické. Mezi příčetností a nepříčetností byla stanovena rovnováha. Se silou bludů a vírou v ně moc rostla. Když někdo sklouzl příliš hluboko, vlastní bludy ho pohltily a o moc přišel nebo zemřel – spíš obojí. V momentě, kdy podlehl vlastním bludům a ztratil kontrolu, byla jeho mysl nenávratně zničena. Moc z víry lidu i mocných ve vlastní bludy se tedy nedala čerpat nekonečně. 

Pomatení přitom trpěli různými bludy a několik z nich bylo „hlavních“, vycházely hodně z psychiatrických diagnóz, měly své pojmenování „cechu“ a většinou byly dost děsivé nebo odporné. Nic mě ale nedonutí opakovat ty šílené paněmecké výrazy, stejně si je nepamatuju :) To byl ostatně jeden z problémů, který jsem s knihou měla a trochu mi komplikoval začtení. Němčina (a už vůbec ne její napodobenina) pro mě není tak přístupný a sympatický jazyk jako angličtina, ale ke světu plnému šílenců se skvěle hodí. Je taková hrubá a nepěkná, stejně jako ten svět, postavy a to, co se v příběhu dělo. Podle mě byla zvolena dobře, i když se mi z pseudoněmeckých názvů hůř odvozovalo, oč jde.

 S proniknutím do fungování světa a názvosloví sice pomůže slovníček na konci – já jsem ale četla ve čtečce a trapně jsem na něj narazila až po dočtení, protože přeskakovat pořád na konec se mi fakt nechtělo. Pochopit vše lze i bez něj, ale trvá to a tak bych zrovna tady vážně ocenila slovníček na začátku knihy. Usnadnilo by to porozumění a příběh bych si začala užívat daleko dřív. Čtení tedy doporučuji začít právě tím slovníčkem. Ušetříte si tápání.

Řekla bych, že příběh bude milovníky trochu šílené fantasy bavit. Řeči o originalitě, čtivosti a neodolatelnosti nelhaly. Když teď při psaní nad tím přemýšlím – hergot, ta kniha byla fakt úžasná! Úžasně šílená. Kde mám další díl?

Za laskavé poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Ukázku najdete zde a knihu si tam můžete rovnou pořídit do vaší čtečky.