Zvíře zrozené z noci

Autor: Tochi Onyebuchi
Série: Zvíře zrozené z noci (1. díl)
Překlad: Jitka Ircingová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 262

Můj názor:

Zvíře zrozené z noci mě od samého počátku lákalo nápadem, který do knihy autor vložil. Myšlenka, že hřích je jakési stínové zvíře, které zevnitř požírá viníka je poměrně zajímavá. Záleželo už jen na tom, jak ji pan autor uchopí a využije její potenciál.

...

V opevněném městě Kosu žije jistý velmi zvláštní druh lidí. Říká se jim akiové a jsou to požírači hříchů. Když provinilce až příliš tíží hřích na duši, může si zavolat mága, který jeho hřích vyvolá v podobě innisie a aki jej pak zabije a pozře. 

Mágové to pochopitelně nedělají zadarmo a ždímají peníze z provinilců na jedné straně. Na té druhé obírají akie, kteří žijí v chudobě a opovržení.

V této společnosti si mravní čistoty cení více než čehokoliv jiného a nejčistší by měla být pochopitelně královská rodina. Takže to tak samozřejmě není.  Jednoho krásného dne je hlavní hrdina knihy aki Taj povolán do paláce, aby pozřel hřích samotného krále. A tím se dají do pohybu události, na které je chudák Taj stěží připravený.

...

Přiznávám, že moje dojmy z knihy jsou spíš rozpačité. Možná by se dala věc zjednodušit tak, že jsem si s knihou moc nesedla. To by ale mělo nulovou vypovídající hodnotu, pokusím se to tedy trochu rozvést.

V první řadě jsem zřejmě nepochopila svět, ve kterém se kniha odehrává. 

Bylo v ní velké množství náznaků arabské kultury, ale přes to jsem měla celou dobu pocit, že se odehrává v Číně nebo nějaké podobné kultuře. Přispěly k tomu jednak malby inisií, které mi vždycky vytanuly na mysli jako kresby podobné čínským drakům a dvak také styl života akiů, což mi pro změnu připomínalo japonské samuraje. Zachytila jsem i stopy islámského náboženství a život podobný indickým slumům. 

Tento mix východních kultur mi nešel dohromady. Kdyby pan autor využil pouze Čínu nebo Japonsko, byla by to pecka. Navíc k tomu jsem opravdu pořádně nevěděla, kde vlastně jsem. O Kosu jsem zjistila pouze to, že je opevněným městem a okolo je jakési nebezpečí v podobě Arashi, které přijdou zaútočit, když bude ve městě příliš neočištěných hříchů. To bylo vše.

Dalším problematickým bodem pro mě bylo extrémní používání cize znějících slov. 

Ano, to se ve fantasy běžně dělá, ale tady to už byl nadbytek i pro mě, která si v podobných věcech libuje. Do teď nevím úplně přesně, či dokonce ani přibližně, co si pod některými slovy představit. Po celou dobu čtení mi tak připadalo, že se pohybuji v podivném prostředí, které mě nechce přijmout a komplikuje mi pobyt jak jen může. Ubrala bych a nebo zařadila na konec díla slovníček. Samozřejmě, že v průběhu čtení jsem tak nějak pochopila, co některá slova znamenají, ale to tápání mi vadilo. Bylo ho moc.

Nebyly mi jasné také některé vztahy mezi postavami. 

Kde se, hergot, vzal cit Taje k princezně Karimě? Její motiv jsem chápala, ale jeho pocity v tomto ohledu se prostě najednou vynořily odnikud. Také motivy jednotlivých členů povstalecké skupiny mi unikali. Proč se zrovna oni rozhodli vzbouřit se? Proč Taj jsem ale pochopila, tak aspoň to.

Abych ale jen nehanila, protože to by znamenalo, že se mi kniha nelíbila a to není tak úplně pravda, nemůžu vynechat věci, co se mi na knize líbily moc. 

Ano, byl to všechno to okolo hříchů. 

Jednak myšlenka, že si každý, kdo na to má, může vykoupit své prohřešky a ty za něj převezme někdo jiný. On pak za ně trpí, trápí se jimi a zde v případě akiů, mu vyrazí na kůži jako tetování. Hřích, který nepozře žádný aki uteče v podobě stínového zvířete a trápí pak všechny ostatní, dokud není pozřen. 

Přišlo mi to jako zajímavá myšlenka, že hříchy jednotlivce nakonec trpí celá společnost. Ráda bych se nad touto myšlenkou zamyslela víc, ale text mě k hlubšímu přemýšlení moc netlačil. Otázka hříchu a viny je v dnešní době, kdy je svět takový, jaký je, docela zajímavá.

Líbilo se mi také, jak velký význam měly v městě Kosu drahé kameny, i když jsem bohužel nepochopila důvod ani význam toho všeho.  Myšlenka roztloukání kamenů na prach, kvůli různým obřadům, obřady samotné, srdeční kameny a způsob, jakým se jimi zdobili akiové, byl zajímavým prvkem příběhu.

Zápletka byla také docela zajímavá, i když působila místy zmateně a nebylo mi jasné, proč se některé věci odehrály. Nejspíš se dozvím víc v dalších dílech, ale nejsem si úplně jistá, že mě zlákají k přečtení. Myslím, že pan autor úplně nevyužil skvělý nápad, který mě ke knize přilákal. Nevylučuji ovšem, že to je moje vina, protože jsem si prostě s knihou nesedla.

Přiznávám na rovinu, že nevím, komu knihu doporučit. Koho zajímá ten nápad, měl by ji zkusit a uvidí, jak to dopadne. Opravdu bych řekla, že se příběh rozjede až v dalších pokračováních. Určitě kniha není pro ty, kdo hledají jen odpočinek bez nějakého zamyšlení. Já dám knize určitě ještě jednu šanci a třeba mi při druhém čtení sedne lépe.

Anotace:

V městě Kos působí mágové, kteří mají moc oprostit hříšné lidi od jejich hříchů a vytáhnout jim je z těla. Hříchy pak na sebe berou podobu zvířat zvaných inisisy. S nimi bojují mladí pojídači hříchů. Taj je z nich nejsilnější, a tak je povolán, aby pozřel hřích příslušníka královského rodu. Tím však pronikne do nitra temného spiknutí a musí bojovat, aby zachránil princeznu i svůj život.