Ledová jako sníh

Autor: Danielle Paige
Překlad: Pavla Kubešová
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2017
Počet stran: 296

Anotace:

Sedmnáctiletá Snow žije v přísně hlídané klinice pro duševně choré. Hluboko uvnitř ví, že tam nepatří, ale na život mimo zdi nemocnice si skoro nevzpomíná. Jediné, co má, jsou divné sny. Vlastně ne, ještě má Balea – nejlepšího kamaráda, první lásku, člověka, kterého dokázala zničit jediným polibkem. Když Bale zmizí, Snow nezbývá nic jiného, než se vydat po jeho stopách. S pomocí podivného ošetřovatele, který ji pustí ven, se ocitne v Algidu. V mrazivé zemi, která je s její minulostí spojena víc, než si myslela. Algid je nevyzpytatelný, nebezpečný, plný čarodějnic, zlodějů a osudových setkání. Vládne mu krutý a mocný král. Když Snow zjistí, že jí v žilách koluje jeho krev, je postavena před volbu. Stane se hrdinkou nebo hříšnicí? Královnou nebo chudinkou? Vybere si mrazivou bezcitnost nebo pravou lásku? Úžasný příběh na motivy pohádky Sněhová královna od bestsellerové autorky Danielle Paigeové.

Můj názor:

Kniha mě na první pohled okouzlila obálkou. Už jen díky ní jsem si říkala, že si knihu musím přečíst a zajímavá anotace k tomu ještě přispěla. Pak jsem si přečetla prvních pár stránek ukázky a bylo jasno. Tenhle příběh vypadal, že bude stát za přečtení.

Hlavní hrdinkou příběhu je Snow, která většinu svého života strávila zavřená za zdmi Whitakerova ústavu pro duševně choré. Trčí v něm už od pěti let, kdy se pokusila projít zrcadlem do jiné země. Cpou ji prášky, protože dle lékaře nezvládá svoje nápory vzteku a divné sny o zvláštním stromu s vyrytými symboly. Jednotlivé pilule si Snow pojmenovala po sedmi trpaslících, podle toho, jaké účinky na ni mají a své sny připisuje některé z nich. 

Jejím jediným přítelem v celém ústavu je Bale, který trpí nezvladatelnou pyromanií. Nikomu než jemu nemůže věřit, její ošetřovatelka je sice taky fajn, ale ta je za to placená, že. Pravidelně ji navštěvuje její matka, ale zrovna vřelý vztah k ní Snow nemá, ačkoliv by možná chtěla. Její táta za ní nechodí skoro vůbec. Mívá ale i jednu zajímavější návštěvu. 

Několikrát už se setkala v soukromí svého pokoje s divným klukem (ale pohledným), který ji oslovuje princezno a povídá jí o tom, že se sejdou za stromem, za tím stromem z jejího snu. Že by za to mohly její prášky? Nebo je to prostě jen další sen?

Jedné noci Bale zmizí - Snow by přísahala, že ho vtáhly bílé ruce do zrcadla, které se z ničeho nic objevilo v jeho okně. Zase ty prášky? Nebo je pravda, co říkal divný kluk - sejdeme se za stromem a tam najdeš i Balea...

"Pokud chceš najít svého přítele, musíš v tomto světě přežít. Abys tu mohla přežít, musíš se učit."

Začátek příběhu měl takovou rozkošně psychopatickou atmosféru. To, když Snow pobývala v blázinci. Ten mě také přesvědčil, že kniha bude přesně to pravé. Bylo to zajímavé, ponuré a v rámci žánru nové a neokoukané. Bohužel poutavost vyprávění trochu oslabila, když se Snow dostala do oné záhadné, ledové země za stromem - do Algidu. 

Potom se zprvu ponuré a napínavé vyprávění přeměnilo v podstatně jednodušeji podanou pohádku. Paní autorka se vzdala slibného nakročení i zajímavého vypravěčského stylu. Vše zjednodušila a hnala to opravdu hopem. Na atmosféru nebo napětí nezbýval čas. Navíc jsem v ději objevila docela dost nelogických situací a chování hrdinky se mi zdálo divné a každou chvíli jiné, bez nějakých větších důvodů. Některé momenty se mi připadaly zbytečné a navíc. 

Bylo mi také divné, že svoji kouzelnou moc Snow nalezla tak zázračně rychle a zlepšila se v ní doslova na pár stránkách, bez nějakého zásadnějšího tréninku. 

Všechno se na štěstí zase zlepšilo přibližně v polovině knihy, kdy Snow konečně začala zažívat nějakou akci. Pak začalo být vyprávění ucelenější a zbytečné události vymizely.

 

Zdroj

Pochopitelně nechybí milostný trojúhelník, tentokrát jedna žena a tři muži. Vlastně jsem ho očekávala, protože v tomto typu knih bývá běžný a není to nic, co by mi nějak zásadně vadilo. Naopak, někdy se mi to i dost líbí. Zde mi ale připadal poměrně nezvládnutý a vztahy hrdinky k mužům dost zjednodušené a vzaté až moc vysokým tempem „zamilovávání se“ nejdřív do jednoho, pak do druhého... Navíc se Snow nějak citově zaplete doslova s každým chlapem, který jí přeběhne v příběhu přes cestu. A pochopitelně se neustále v myšlenkách zabývá všemi třemi.  Ano, vím, že hrdince je teprve náct let, ale toto je přece jen trochu přehnané.

Z citových záležitostí v knize jsem tedy nebyla dvakrát moudrá. 

Lásku Snow k Baleovi jsem mírně řečeno nechápala, připadala mi jako posedlost kamarádem z dětství, ale neviděla jsem tam žádný extra cit. Spíš prostě jakousi umanutost a pocit připoutání k jedinému člověku, kterého v blazinci Snow měla. Mnohem více by mi sedělo, kdyby zde paní autorka zachovala pouze přátelství mezi postavami. 

Pocity hlavní hrdinky, které měla ke Kaiovi, pro mě byly úplně nepochopitelné. Nedokázala jsem přijít na to, kde se vzaly, ani proč paní autorka cítila potřebu tuhle epizodku do knihy vůbec nacpat. Jagger, to už byla jiná, tam jsem chápala proč. Zlobiví chlapci prostě táhnou. Jen mě trochu rozčilovaly hloupé důvody pro umělé zdržování "nevyhnutelného", i když to prostě k literatuře pro určitý věk patří. Já si ale moc nepotrpím na scény, kde hlavní hrdinka neví, koho chce a až moc se v tom nimrá. I toho nimrání prostě musí být ta správná míra a uvěřitelnost.

"Zrcadla odrážejí, co chceš vidět, anebo odhalují, kým skutečně jsi a co opravdu chceš. Se zrcadly musí být člověk opatrný."

Paní autorka spleskala dohromady, co šlo. Ledového krále, Zimní královnu, Sněhurku, vodní paní, čarodějnice, Gerdu a Kaie, kouzelná zrcadla... 

Možná by mi to nevadilo, kdybych byla začínající, mladou čtenářkou, která se s tím vším už tisíckrát nesetkala. Pak by mi kniha nejspíš připadala úžasně originální a akční. Takto se mi spíš vybavovaly ostatní příběhy, kde už podobné věci zazněly a většinou mnohem poutavěji napsané. Na druhou stranu ráda říkám, že se kniha četla dobře, a i když byl příběh jednodušší, ani na chvilku mě nenapadlo, že bych ji snad nedočetla. Takže něčím zaujmout mě paní autorka přece jen dokázala. Magie zrcadel se mi zdála jako dobrý nápad. Také zámek Zlodějů se mi moc líbil a ta část knihy, kterou Snow trávila se zloději, byla jedna z těch lepších. Jejich lahvičky s kouzly, používání cizích tváří, to byla paráda. Škoda, že se paní autorka tomuto nevěnovala déle.

 

Zdroj

Podle mého názoru by vše (od chování hrdinky až po styl psaní) mohlo odpovídat cílové skupině okolo deseti až dvanácti let nebo hodně nenáročným čtenářkám, které nemají moc načteno, a proto jim nebude v příběhu chybět to, co tam chybělo mě. Přivítala bych příběh trochu více ucelený, méně přeplácaný a více uvěřitelný. Nejraději bych vynechala celou tu část s Vodní čarodějkou a více rozepsala tu zlodějskou. V té nechyběl nápad, akce i dobrá atmosféra.

Ačkoliv začátek to nijak nenaznačuje, kniha je svým příběhem a zpracováním určena hodně mladým nebo nenáročným čtenářkám, ty starší a náročnější nejspíš nezaujme. Nepochybuji však, že pro svoji cílovou kategorii bude mít kniha kouzlo a bude čtenářky bavit. Pro mě byl příběh tak jednoduchý, že mě většinou (krom začátku) spíš nudil a zdál se mi předvídatelný. Nemůžu říct, že bych v knize nenašla některé zajímavé momenty, ale celkově to prostě nestačilo. Škoda, nápad to byl zajímavý, ale provedení už trochu slabší.

Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám. Knížku v elektronické podobě si můžete pořídit tady.