Vienna Strauss Orchestra - Edvin Marton

Před Vánocema se našel čas na trochu toho kulturování, tentokrát v Janáčkově divadle na koncertě vídeňského orchestru s úžasným sólistou Edvinem Martonem.
Tímto děkuji za pozvání, protože to byl opravdu krásný zážitek, člověk neslyší "Stradivarky" každý den :)

Něco o orchestru:

Vienna Strauss Orchestra byl založen v roce 2009 Edvinem Martonem, který studoval autentický styl rodiny Straussů na Vídeňské hudební akademii.. Orchestr vystupující s nejlepšími hudebníky má na repertoáru kusy od Johanna Strausse a Wolfganga Amadea Mozarta. 

Něco o sólistovi:

Edvin Marton patří mezi nejlepší současné houslity světa. Je dvorním skladatelem olympijského vítěze a světového šampiona v krasobruslení Jevgenie Pljuščenka. V roce 2006 obdržel cenu Emmy a o dva roky později zvítězil v celosvětově populární soutěži Eurovision Song Contest. Na své housle Antonius Stradivarius z roku 1697 doprovázel takové osobnosti současného hudebního světa jako je například Seal, Zucchero, Lou Brega, Gloria Gaynor nebo skupina Supertramp. 

 Něco o koncertu:

V představení Vídeňského Straussova Orchestru Christmas in Vienna vyniká nejen překrásný tón jeho vzácných houslí, ale Marton do tradiční vídeňské hudby vnáší i svůj vlastní energický a vášnivý styl. Účast operních pěvců a dvou profesionálních tanečních párů, originální zvuk i instrumentace nesmrtelných skladeb od Strausse a Mozarta spolu s překrásnou vánoční atmosférou slibuje divákům vpravdě nezapomenutelný vánoční večer.

Ano v bílém?

Máme tu další kousek do sbírky výstav!

Tentokrát jsem vydupala kopec na Špilberk, abych se podívala na výstavu „ANO v bílém?“.

Jak už název napovídá, je výstava o svatbách, svatebních šatech, o výbavách nevěst a všem tom humbuku kolem. Výstava to byla docela zajímavá, kupodivu se mezi návštěvníky našli i nějací  pánové.

Z vystavených modelů bych na sebe byla ochotná obléknout jeden, možná dva – rozhodně ne ten, který označila jedna z přítomných starších dam jako velmi podobný tomu, ve kterém se vdávala ona sama :). Můj favoritní model byl růžový a krátký kousek se sukýnkou z tylu. 

Vystavené šatky doprovázely cedule s informacemi o tom, co se nosilo tenkrát a co teď, kdy se začala používat bílá barva šatů, jaké byly svatební zvyklosti a další. Pochopitelně nechybí ani botky, šperky, deštníčky, rukavičky, staré svatební fotky a svatební oznámení.

Pokud někoho zajímá historie odívání, stojí pro něj výstava rozhodně za to, šatky pro princezny ale nečekejte :). Výstava trvá až do 31.12. a vstupné je 60 Kč. Focení jsem si tentokrát neplatila, takže fotky jsou uloupené ze stránek Špilberku.

Zavržený

... není anděl jako anděl ...

Autor: Becca Fitzpatrick

Rok vydání: 2010

Nakladatel: Egmont

Anotace:

Nora Greyová je svědomitá, chytrá a rozhodně nemá ráda riziko. Jenže se zamiluje do Patche a to je její první chyba. Patchova minulost je totiž všechno, jen ne nevinná. A nejlepší, co kdy udělal, bylo, že se zamiloval do Nory. Seznámili se na hodině biologie a Nora chce jediné – držet se od něj co nejdál. Jenže jak se zdá, Patch je vždy o dva kroky napřed. Dívka na sobě cítí jeho pohled, i když Patch není nablízku. Cítí jeho přítomnost, i když je v pokoji sama. A když své okouzlení nedokáže déle tajit, vyjde najevo, kdo Patch ve skutečnosti je a proč ji vyhledal. A za všemi otázkami, které se dotýkají jeho minulosti, si Nora a Patch mohou navzájem položit jen jedinou: „Jak hluboko dokážeš padnout?“

Můj komentář:

  

Původně očekávaná pohádka o padlých andělech s mírně romantickou zápletkou – vzatá do rukou po dočtení poslední Hry o trůny jako relax – mě nakonec velice mile překvapila.

Začala jsem číst v podvečer a děj se postupně tak rozjel, že jsem skončila o čtvrt na jednu v noci a to jen proto, že bych si musela podložit oči špejlema, jak jsem byla ospalá :).

Běžný model tj. holka celkem obyč, dobře vychovaná, slušná a s dobrým prospěchem a kluk atraktivní až nehorázně přitažlivý, vzbuzující pocit „nebezpečí“ a sebevědomý až hrůza, byl i tady. Pochopitelně Ona Ho nesnášela :) jak taky jinak :).

Toto byla ovšem jediná věc, která mi přišla úsměvná a „šablonovitá“ (tedy vyskytující se ve větším počtu knížek tohoto typu).

Ono mě to totiž už v první kapitole dostalo. Příběh byl tak napínavý, že opravdu znemožnil odložit knížku. Nakonec jen spánek a brzké vstávání do práce bylo příčinou toho, že jsem ji dočetla až nadvakrát :). Být víkend, dám ji celou. Hlavní hrdiny jsem si oba oblíbila a autorce věřila každé slovo – i když jedinou věc ne: Patch přece nemohl být tak špatný, jak se zdálo!

Závěr byl takový růžově romantický, ale to se dá odpustit. Trocha romantiky byla příjemná a nikterak přehnaná.

Nechci psát nic více, aby případní čtenáři nepřišli o ten zážitek odhalování všech tajemství příběhu :).

Takže pět hvězd a jděte do toho :).

A nezapomeňte: ne vše, co je milé a hodné, musí být nutně dobré! Ani když se jedná o anděla …

Podzimek

... aneb malé podzimní radosti ...

Nejraději z celého roku mám asi takové ty podzimní dny, kterým se říká babí léto. Všechno je nádherně barevné, sluníčko svítí, není takové horko, parádně se leze a procházky bývají taky příjemné.

Na jednu takovou procházku jsme vyrazili ve čtvrtek v půlce října.

Mířili jsme na přehradu a původní plán byl, že si někde natáhnem slack a budem chvilku provazochodit. Nakonec jsme byli rádi, že jsme program pozměnili :) foukalo jako ďas, tak mě napadlo, že bych mohla vzít s sebou po dlouhé době zase drákulu, ať se taky trochu proletí.

Na přehradě nebyla ani noha, což není v pracovní den dopoledne až tak překvapivá věc a drak létal krásně.

Doufám, že nám ještě vydrží počasí a ještě párkrát s drakem vyrazíme. Anebo třeba i lézt, protože, jak už jsem psala, na podzim se parádně leze … a procházky bývají taky příjemné :) a … a tak.

Ramses Prokletý

… láska až do smrti a možná i déle …

Autor: Anne Rice

Rok vydání: 2003

Nakladatel: Netopejr

Anotace:

Jméno světoznámé autorky Anne Riceové je v čtenářských myslích neodděliteně spjato s upíry, zejména s jejich neuvěřitelnou ságou, již jsme si pod názvem Interview s upírem mohli nejen přečíst, ale také shlédnout v kině. V knize Ramses Prokletý se ale od svých oblíbených postav odchýlila a pustila se rovnou do dalekého Egypta. Ani o píď se však neodchýlila od svého chvályhodného předsevzetí nabídnout pokaždé něco nového, netradičního, překvapivého. Jste si jistí, že mumie, kterou davy turistů okukují ve vitríně káhirského muzea, je skutečně slavný faraon Ramses Veliký osobně? Víte určitě, že se nikdy nemohl setkat s královnou Kleopatrou? Věříte, že Anglie za časů průmyslové revoluce by neměla starověkému vladaři co nabídnout? Pak vás můžeme ujistit, že po přečtení téhle nevšední knihy budete mít na mnohé otázky úplně jiný názor. Při tom se samozřejmě pobavíte suchým humorem britských gentlemanů, dojmete nad nějakou tou láskou a zaskřípete zuby nad padoušstvím zlosynů. Chcete víc? Čtěte!

Můj komentář:

Kniha začíná v Egyptě, kde anglický archeolog vyhrabe neporušenou hrobku. Nález století! Co na tom, že na vchodové desce se to hemží kletbama a nechybí varování před vstupem. Šupky dovnitř!

V hrobce, či spíše pracovně, spočívá mumie Ramsese Velikého, který sám sebe v nalezených svitcích označuje za nesmrtelného.

Pravda je taková, že se kdysi za válek s Chetity napil nápoje nesmrtelnosti a prostě se mu umřít nepodařilo – ne že by se tedy nesnažil :). Po vztahu s Kleopatrou, která (jak víme) spáchala sebevraždu, se nešťastný Ramses nechá zamotat do obinadel a uložit do hrobky-pracovny ke spánku, který měl být věčný, jako by byla smrt.

No nevyšlo mu to. Dobrovolná samotka v hrobce skončila v době průmyslové revoluce.

Mumie je převezena k vystavování do Londýna. S čím ovšem nikdo nepočítal je to, že se po dobrém naslunění probere k životu.

V Londýně, hned po probuzení zachrání život krásné archeologově dceři Julii a zamiluje se do ní. Aby nebyla nuda, ona do něj taky. Chudák původní milý a hodný snoubenec dostane kopačky, protože Ramses je prostě neodolatelný. Julie mu pak dělá průvodce po moderním světě a nakonec si zajedou i na výlet do Egypta.

Zde se věci malinko komplikují, když Ramses narazí v muzeu na mumii Kleopatry a neodolá tomu ji oživit. Kleopatra ovšem byla původně skutečně mrtvá – po probuzení po dvoutisících letech by tedy potřebovala důkladnou péči špičkového psychologa. Jako koníčka si najde zabíjení lidí a pomstu Ramsesovi, což věci příští poněkud komplikuje.

Rovnou musím říci, že se nejedná o žádnou náročnou četbu, je to absolutní oddechovka. Dalo by se říci, že jde o napínavou, lehce hororovou červenou knihovnu :). Rozhodně je dobře napsaná a člověk nemá chuť ji odložit, dokud nepřečte aspoň další stránku. A pak další …

Od počátku jsem fandila oživlé mumii a doufala v romantický konec, cosi mi ale říkalo, že nejspíš nebude nebo alespoň ne takový, jaký bych si představovala :). Spletla jsem se – romantický konec byl. Pokud teda máte rádi romantické konce a trochu tajemna, knížku si určitě přečtěte.

Má jedinou nevýhodu, není k sehnání. Alespoň tedy ne ve své původní papírové podobě.

Kateřinský prst

... aneb krásně v Krasu ...

Občas i člověk zmlsaný rakouským a italským kamením či sedřený českým pískovcem, zatouží po chladné náruči domácích skalin, i sbalí železo svoje a vyrazí osvěžit mysl do milující náruče Moravského krasu (i když pak většinou nadává, jak to v tom Krasu klouže -což naštěstí není případ Kateřinského prstu).

Prst je třicetimetrová věž na začátku Suchého žlebu, kousek od vstupu do Kateřinské jeskyně.

Lezení zde je hezké, cest sice není moc, ale na jeden den to bohatě stačí. Vzhledem k tomu, že místo je pod stromy a vůbec je tam příjemný chládek, doporučila bych raději počkat na teplé počasí nebo – v případě, že milujete dobré tření a vyrazíte teď – teplé oblečení.

My jsme tu začali na trojici cest Lázeňská (5), Dešťová (5+) a Pravý kout (5+) načež jsme se vrhli na kombinaci cest Varianta a Nevyřízená žádost (6). Kluci si dali ještě Záviše (za 7), já zas už teda nemusím mít všechno :) a Nekonečný příběh (8-, 8). Celkem je možno lézt 20 cest v obtížnostech 5- až 9-, v novém průvodci bude klasa možná trochu jinak, ale ani pětkaři nemusí mít obavu, že by zde nic nevylezli – naopak. Na své si přijdou i slabší lezci, když trochu mrsknou zadkem a budou se snažit :).

Macocha je odtud kousek, takže až dolezete, můžete jít zírat do hlubin země. Nebo požádat o povolenku a zalozit si v samotné Macoše, nutné je pouze lozit 8 a více a dobře snášet Mahlera (což není tak špatná hudba) a turisty (což není tak dobré publikum). A pokud náhodou nelezete, ony ty lodičky v podzemí taky stojí za to :).

Útěk do divočiny

… cesta je cíl …

Autor: Jon Krakauer

Rok vydání: 2007

Nakladatel: Columbus

Anotace:

Přátelé a příbuzní o něm hovořili jako o bystrém, příjemném, inteligentním a citlivém mladém muži, který nezkazil žádnou legraci. Proč se však Chris McCandless krátce po promoci rozhodl dát sbohem civilizaci a vydal se na nebezpečnou cestu napříč divočinou, se dnes už můžeme jen dohadovat. A neprozradí nám to už ani sám mladý dobrodruh. Dvaadvacetiletý Christopher se ze svých cest už nikdy nevrátil. Jeho stopy se v devadesátém druhém roce ztratily na Aljašce, kde bylo o čtyři měsíce později, v rozbitém odstaveném autobuse, nalezeno jeho vychrtlé mrtvé tělo. Ležel tam opuštěný, bez dokladů, jen s poničeným deníkem z posledních dnů...

Byl Alexander Supertramp, jak si Chris McCandless na svých cestách říkal, naivní snílek, který přečetl příliš mnoho Londonových románů, nebo jej hnala touha po něčem větším, silnějším, neuchopitelnějším? Mužem, jenž je nad jiné povolán zamyslet se nad těmito i dalšími otázkami, je Jon Krakauer, reportér a horolezec, jemuž je riskování života bezmála denním chlebem. Příběh Christophera McCandlesse Krakauera hluboce zaujal, o to víc, že v něm cítí zřetelnou paralelu s vlastními sny, s vlastními touhami a vlastní posedlostí. Fascinující román Útěk do divočiny zdaleka není pouhou rekonstrukcí možných událostí. Je napínavým příběhem, dokládajícím dokonalé vcítění autora, filozofickou rozpravou o lidské touze po riziku, po nebezpečí, po volnosti a po nikdy nekončící pouti - do vlastního nitra ...

Můj komentář:

Tentokrát nepíšu ani tak o knize samotné, protože anotace se mi zdá dostatečně výstižná, aby každý pochopil, co se v knize může dočíst. Spíš je celé tohle o něčem úplně jiném … :)

Knihu mi vnutil Aleš, že prý si to musím přečíst, že se mi to bude líbit.  V hospodě o ní povídal tak poutavě (však to on umí:)), že jsem s ním v podstatě souhlasila.

Když jsem začínala číst příběh Chrise McCandlesse, říkala jsem si: proč ten kluk pitomá jel takto nevybaven, nepřipraven, bez dostatečných zásob a možnosti komunikace …Nechápala jsem, co ho na tomto způsobu života mohlo lákat.

Celou dobu čtení se moje pocity dost střídaly, od „magor“ přes „ no, mohl se lépe nachystat“ po „ úžasné cestování“ a další různé, dokonce i „tohle mu závidím“. Chvílemi se mi úplně chtělo obout boty a vyrazit někam, jedno kam, jenom prostě jít. Setřepat všední život a vyměnit šeď města za nádherné svítání v horách… Život Chrise, tak jak si ho vybral, otvíral kdesi hluboko ve mně takové ty tajemné komnaty, které jsou uzamknuty „normálním“ stylem života. Pro mě byl Chris fascinujícím člověkem, i když nakonec bych stejný život žít nechtěla.

Cituji autora knihy:

McCandless neměl příliš společného s typickými případy lidí, kteří se stali obětí divoké přírody. Přestože byl ukvapený, neprodělal žádné školení o tom, jak se v divočině chovat a jeho neopatrnost hraničila se ztřeštěností, nedalo se o něm říct, že byl neschopný: kdyby byl, nepřežil by tam 113 dní. A nebyl to blázen, nebyl to sociopat a nebyl to ztroskotanec. McCandless byl něčím jiným: říci čím přesně byl je však velice těžké. Poutníkem – snad

Závěr mám takový: nedivím se mu, že žil tak, jak žil a jezdil tak, jak jezdil. Já bych takto sice nemohla existovat, nejezdila bych sama a vůbec spoustu věcí bych dělala jinak, ale rozumím tomu a možná bych ráda někdy našla na takové toulání odvahu. Jen cena, kterou za to musel zaplatit se mi zdá neúměrně vysoká …

Knihu určitě doporučuji, je napsaná dobře s citem a podložená osobní zkušeností autora, ne každá kniha se takto intenzivně umí dotknout duše. Případně – protože není prý snadno k sehnání – je možno shlédnout stejnojmenný film.

.