Knihu jsem pořídila, protože měla být údajně hodně podobná Stmívání a já se fakt nestydím za to, že mě Stmívání baví :D Dokonce chuť přečíst si něco podobného ale přece jiného převážila mou nedůvěru ke knihám, které mají anglický název a český text – což zrovna tady mělo přeci jen svůj důvod. Když jsem si „to“ vyzvedávala, poněkud mě zaskočilo, jaký je to cvalda. To vyvolalo trochu obavy, jestli je kniha napraná dějem nebo vatou. Výsledek je pro mě poněkud překvapivý, má své plusy i mínusy, ale rozhodně nejsem zklamaná.
Anotace:
Kytara v náručí a rockové tóny vycházející zpod
jejích prstů – tak si Larissa Hudsonová představuje absolutní štěstí. Nejraději
by strávila každou volnou chvíli ve zkušebně s přáteli a vytříbila svou lásku
ke hraní k dokonalosti. Po smrti snoubenky strýce Jima se však Lara
vzdává svých snů a přestěhuje se k němu, aby mu
pomohla překlenout těžké období.
Šum lesů, kouzlo malého městečka a noví spolužáci jí rychle
vynahradí prvotní pocit stesku. Uhrančivý pohled kluka, kterého potkává na
chodbách školy, jí ale neustále vyvádí z míry.
Lara je zmatená. Rozum jí radí držet si od něj odstup.
Jenomže její srdce, zvyklé tlouct v rytmu kytarových akordů, teď bije jako na
poplach pokaždé, když jí její nový démon zkříží cestu.
Co když zjistí, že svět, který znala jen z pohádek a
fantasy filmů, má na dosah ruky?
A co vlastně může sedmnáctiletá holka vědět o lásce?
Možná ještě vůbec nic.
Možná ale daleko víc, než by ona sama tušila.
…
Tak to rozhodně bylo překvapení! A hned několik.
Zaprvé mě po dočtení dost překvapilo, že kniha vůbec vydržela. Jo, já jsem na knihy hodně opatrná, ale narvat 800 stran do měkké vazby, tomu říkám poťouchlost. Kniha se nedržela úplně nejlíp a fakt jsem se bála, jak dopadnou desky a hřbet. Dobrá zpráva – je stále jako nová.
Zadruhé mě překvapilo, že věci, které mě jinde pekelně štvou a kazí mi čtení, tady sice byly, ale nevadily mi zase až tolik. A zatřetí, že mě příběh se stále stejnou šablonou dokáže pořád tak chytit.
Hned na začátku říkám, že podobnost se Stmíváním je víc než jasná. Kniha ovšem přináší i rozdíly. Takže jsem dostala to, co mě na Stmívání bavilo, ale přeci jen i něco nového. A hlavně tu chybělo to, co mě na Stmívání štvalo. Například že Lara rozhodně nebyla takové telátko a mouchy snězte si mě, jako Bella.
Jádrem příběhu je Lařin poněkud nezdravě závislý vztah ke klukovi, který se ze začátku tváří, jako by ji nenáviděl, než dojde na to, že se od ní nedokáže držet dál. Zde je to ale postavené malinko jinak, ti dva začínají přátelstvím, které velmi pomalu přerůstá v lásku. Lara se domnívá, že o lásku jde pouze z její strany. Na první pohled je při čtení ovšem patrné, že city jsou na obou stranách. Více než jen patrné. Zároveň zběhlý čtenář ví, že určitě nebude dobře, pokud Lara překročí Ericem stanovenou hranici a pokusí se jejich „vztah“ posunout dál.
Lara Hudsonová byla (jak už jsem řekla) naštěstí úplně jiný typ holky, než Bella. Především netrpěla žádnými mindráky, měla takové normální sebevědomí holky, která vyrůstala spíš mezi klukama a proto byla poněkud míň holčičí, než romantické hrdinky bývají. Rozhodně se nejednalo o princezničku, ale spíš o dračici, která hrála na kytaru, měla pěkně prořízlou pusu a uměla se až moc dobře podívat na dno flašky. Na začátku byla možná trochu nejistá, když přišla do nové školy mezi nové lidi, ale její přátelská a nekonfliktní povaha jí rychle otevřela dveře mezi lidi. Lara je také prostě dobrý člověk, empatický a ohleduplný k ostatním. Autorka ji pro jistotu obdařila pěknou postavou, krásnými dlouhými vlasy a poněkud záhadným charismatem. Laru tedy můžu s klidem považovat za krásnou holku, která to ale o sobě ví, protože její kamarádi před ní skutečnost nijak neskrývají a ona není takový pokrytec, aby si to neuvědomila. To byla dost příjemná změna, mimochodem. Lara prostě nebyla žádná chudinka ani Mary Sue a za to u mě sbírala body.
Krom toho se mohla chlubit vynikajícím hudebním vkusem, škoda jen, že té hudby nebylo v příběhu trochu víc, jenže hned na začátku jsem věděla, že dny s kapelou nechala Lara na nějaký čas za sebou. Přes to autorka pro hudbu v příběhu čas našla. Písničky provázejí celý příběh a v jedné kapitole jsem si užila i Lary s kytarou uprostřed kluků z její kapely.
Čímž se dostávám k vedlejším postavám. Kluci, s nimiž kamarádila, byli skvělí. Zajímal by mě název kapely, protože to určitě nebyla Lařina prasátka, i když ona jim prasátka říkala. Ti kluci byli takovým svěžím a dovádivým prvkem v příběhu a zároveň skvělými kamarády. Autorce se fakt povedlo vybudovat mezi nimi uvěřitelnou vazbu, i když spolu na stránkách moc nepobyli. Někdo by asi mektal, že se chovají sexisticky a já nevím jaké ještě moderní ismy a ingy by se daly uplatnit. Jako jo. Ale vadí to někomu? Ani na chvilku jsem nepochybovala o tom, že je mezi nimi pěkné přátelství.
A pěkné přátelství taky mělo vznikat mezi Larou a Ericem. I když – haha! Od prologu by tomu uvěřil snad jedině někdo, kdo nikdy žádnou podobnou knihu nečetl. Od první chvíle, kdy se Eric začal s Larou bavit, se k ní choval jako k princezně. Někdy byl možná až moc dokonalý, ale tak nějak to k němu prostě patřilo. Samozřejmě, že jeho postava v sobě soustředila snad každé klišé, které si jen umíte představit. Nebudu tady ale předstírat, že mi to snad vadí. Protože pokud by jo, nebudu podobné knihy číst, že ano. Každopádně on při tom dokonalování nevypadal jako blbec, což je zatraceně tenká hranice, přes kterou hodně hlavních hrdinů přepadne.
Vztah Lary a Erica by se dal asi označit za nezdravě závislý a poněkud kontaktní. Ne ovšem sexuálně, na první opravdový polibek se čekalo fakt dlouho, ale značnou intimitu mezi sebou měli, to zase ano. Opravdu ta láska byla hodně zběsilá a zároveň dojemně něžná. Nebylo skrývané, že spolu chtějí trávit každou minutu a jen půl dne bez sebe – co půl dne, pár hodin, je pro ně nesnesitelné. Ony první lásky takové jsou, ale málo kdy mají stejný průběh. Tady ale hodnotím kladně, že autorka Laře nevzala se zamilováním její osobnost a její koníčky. Lara se nevzdala sama sebe, jen byl Eric až moc její součástí. A přiznejme si to, na čtení je přesně tohle ten vztah, o kterém se nejlépe sní. Když je hrdinka pro krásného a záhadného kluka ta jediná mezi všemi a on se k ní chová jako k něčemu vzácnému. Navíc jí Eric dává neustále na výběr. Nic jí nevnucuje, nedělá nic, co by ona nechtěla. Jasně, chrání ji a stará se o ni občas až přehnaně, ale nepůsobí manipulativně a neomezuje ji. Samozřejmě, je otázka, nakolik je vše opravdu její volba, když je jím tak posedlá a ovlivněná city, ale pořád jsem si byla jistá, že kdyby mu kdykoli řekla na něco ne, tak by to respektoval.
Příběh se sune velmi pomalu. V podstatě je kniha takovým soupisem okamžiků a zážitků, kdy se Lara sbližuje s Ericem až do fáze kdy jsou prakticky pořád spolu. Jinak v ní žádný významnější děj v podstatě není, což je fakt překvapivé, protože má skoro 800 stran. Vážně nechápu, co konkrétně mě donutilo číst pořád dál, protože krom budování vztahu se opravdu není moc čeho chytit. Ano, je tu jakási záhada kolem Erica, kterou samozřejmě nechce Laře vysvětlit. A pak taky se něco divného děje i se samotnou Larou. Takže romantika s opravdu velmi lehkým náznakem něčeho fantasy. Jinak tu v podstatě plyne podzim od září až do Vánoc a příběh se zabývá jen okamžiky z normálního života. To znamená hodně romantických situací, což vlastně bylo pěkné. Tím, že mi postavy sedly a jejich vztah pro mě byl příjemný, mě bavilo s nimi trávit i úplně obyčejný čas. Často jsem měla pocit, jako by svět kolem nich zmizel a v příběhu byli oni dva jediné postavy. Autorce se dařilo okolí a lidi kolem odignorovat tak, že mi to vůbec nevadilo a nechybělo mi to. Spíš to zdůraznilo tu dokonalou bublinu, kterou si pro sebe ti dva vytvořili. Byl to autorský záměr? Nevím. Ale fungovalo to.
Celé to bylo svým způsobem poklidné čtení o dvou lidech, které to k sobě táhne a o tom, jak se vzájemně poznávají. Bavilo mě sledovat, jak Eric Laře ukazuje svá oblíbená místa nebo jak jsou spolu někde na večírku a povídají si. Dialogy byly povedené, jejich špičkování mělo náboj a chemie mezi nimi byla taky v pořádku. Bavilo mě čekat na to, co se o něm Lara dozví a i mě zaujala její vlastní záhada, protože bylo očividné, že jeho a její tajemství spolu nějak souvisejí.
Prostě obyčejné situace, ale přes to byly dostatečně jiné a dostatečně dobré na to, abych si užila jejich sledování. Trochu škoda je, že se vlastně na konci vůbec žádného vysvětlení nedočkám, tak snad se dočkám aspoň dalšího dílu. Po tom, jak to končilo, bych ho vážně chtěla.
Autorka opravdu umí psát. Má příjemný styl, umí udělat dobré postavy a umí zařídit, aby i obyčejné věci působily nevšedně a vzácně. Nejlépe to bylo vidět na krásných popisech věcí a míst, na kterých postavám záleželo, a jejich pocitů. Nebo prostě jen na tom, jak jsem jim věřila vzájemné city (i bez Lařiných myšlenek). Uměla na mě taky uvěřitelně přenést Lařinu vášeň pro hudbu, přála bych si mnohem víc jejího hraní. Dobře vypracovala i vazby mezi postavami a jejich vzájemné interakce. Všechny věci, na které bych si mohla stěžovat, mi nevadily právě pro tohle.
Příběh mě vážně bavil, ale i přes to mám výhrady a není jich málo.
Z knihy mám pocit, jako by byla psaná na pokračování například na WP a moc se nad ní nepřemýšlelo jako nad celkem. Je vidět, že autorka psát umí a že si to užívá, ale zároveň je patrná i jakási rozkouskovanost typická pro tento styl psaní. V knize zůstalo hodně věcí, které jsou podobné, vlastně téměř stejné a naprosto nikam neposouvají děj. Jako například opakování podobných napjatě-romantických situací, neustálé přemýšlení hrdinky nad tím co s ní Eric dělá - rozkouskováno na části a čteno kapitolu každý týden by to nebylo tak patrné a myslím, že možná je to i žádoucí, aby to udrželo napětí k dalšímu pokračování. Ale pokud knihu držíte jako celek, nelze si nevšimnout, že se hodně opakují podobné situace a stejné myšlenky hrdinky – hlavně ty myšlenky. Trochu to poškodilo romantické napětí, protože Ericova okouzlujícnost mi byla předestírána tak často a stejnými slovy, že jsem vůči tomu brzo poněkud otupěla. Autorka taky zařadila jednu kapitolu z pohledu Erica a pak už žádnou. Jako by si při psaní uvědomila, že jeho pohled jí nejde? Nevím. Ale ta kapitola tam k ničemu nebyla. Podobných mírně slepých uliček tam bylo víc. Pokud by kniha měla dobrého redaktora, zmizely by.
Z toho ovšem vyplynula další věc, která mě hodně překvapila: Jo, všechny Lařiny myšlenky se dají jednoznačně označit za vatu – je jich moc, jsou stále stejné, popisují stále stejné okouzlení Ericem naprosto stejnými slovy a nic v textu nepřinášejí, kdyby tam nebyly, nestalo by se nic. Jasná vata. Upřímně mě proto překvapuje, že bych ji úplně všechnu z příběhu nevyškrtla! Dokonce bych jí tam nechala i víc, než je zdrávo :D Zdá se, že mě ty její srdeční příhody, výpadky vědomí a rozhovory s mozkem docela bavily, rozhodně v první části knihy to bylo veselé. A vlastně to k Laře tak nějak patřilo. Jen bych třeba nechala jeden kolaps na kapitolu, rozhodně ne jeden na stránku :)
Nejhorší věcí je jednoznačně extrémní „přezájmenováno“. Brutálně, nechutně přezájmenováno – redaktor asi chrápal nebo si knihu jen zhltnul, minimálně větší půlka jich nebyla potřeba a patřilo je vyškrtat, občas mě to hodně štvalo a bylo těžké to přehlížet. Téměř v každé větě se dalo nějaké umazat a větu by to jen vylepšilo. Tady pro toto žádný pardon nemám, je to hnus a nemá to v českém textu co dělat.
Občas se taky objevují divná slova, která v daném kontextu působila krkolomně, neobratně nebo prostě jen špatně přeložená (?). Rozhodně by šla nahradit jinými výrazy, které by byly mnohem vhodnější. Taky se slova hrozně opakovala, což byla škoda, protože jen tak od boku mě vždycky napadalo mnoho lepších (nebo minimálně jiných) a kazilo mi to čtení. Například „obmotal ruce“ se objevovalo hodně často, „odpil si“ se taky dalo říci lépe. Pořád někdo vybuchoval smíchy, jako by snad jiné slovo pro to ani neexistovalo. Přitom může být doslova tisíc odstínů smíchu. Neustálé opakování oslovení taky působilo krkolomně. Hodně obratů dělalo dojem jakoby přetažených překladačem z angličtiny, i když originál byl asi psán slovensky. Tomu by nasvědčovalo i občas poněkud nejisté české skloňování. Všechno tohle se občas může stát, ale rozhodně ne tak často, jako tady. Napadá mě, jestli autorka nepsala sama rovnou v češtině – nevím – a vlastně mě to ani nezajímá. Pokud nepíšu ve svém jazyce, je práce bet a kontrola alespoň někoho, když už ne redaktora, vysloveně nutnost v zájmu autora i díla.
Z nešvarů je patrné, že kdyby se to proškrtalo, byla by kniha nejmíň o dvě stě stan kratší a vůbec by to nepoškodilo děj. Nakonec to bylo mnohem víc podobné Půlnočnímu slunci – hoooodně pomalá romance, hodně opakování stejných myšlenek, občas použití nevhodných slov (což přikládám překladu ze slovenštiny?) a bohužel nepříliš dobrý text po stránce konečných úprav. Kniha by si před vydáním zasloužila větší pozornost a péči.
Ale příběh mě bavil, opravdu jsem si ho užila, takže všechna ta vysírací zájmena a další otravnosti odpustím, pokud bude další díl. A doufám, že v dalším pokračování už bude i něco víc děje a dozvím se konečně nějaké to tajemstvíčko.
P.S.: Na konci najdete špičkový playlist, to kdyby někoho zajímalo, co vlastně za písničky příběh provází.
P.P.S.: Zajímal by mě recept na bílého rusáka :D
O knize:
Autor: Aminokyselinka
Série: Unbreakable (1. díl)
Vydal: -
Rok vydání: 2023
Počet stran: 790
Žádné komentáře:
Okomentovat