Dědictví krve

 

Dědictví krve je už druhou knihou přečtenou v jednom čtvrtletí, od které jsem moc čekala a dostala málo. Tedy v tomto příběhu to bylo ještě horší, protože jsem vážně uvažovala, že to nedočtu. Jako vždy se níže doberu k tomu, co mi vadilo a proč. A příště si dám většího majzla, abych nenaletěla na marketingovou vábničku. Jo a mimochodem, jsem stopro přesvědčená, že s tímto názorem budu jediná. Nebo aspoň jedna z mála.

 

Anotace:

Princezna Ana strávila celý svůj život v paláci. Když ji obviní z vraždy jejího otce, musí uprchnout, aby našla pravého vraha a prokázala svoji nevinu. Sama to rozhodně nedokáže. Ale existuje vůbec někdo, kdo by jí byl ochoten pomoci? Jeden adept by tu byl: prohnilý podrazák Ramson se srdcem černějším než ta nejtemnější noc. Ten má sice vlastní plány a tajemství – ale brzy zjistí, že Ana je nebezpečnější, než si kdy vůbec představoval.

 

…

 

Anotace (a markeťácká kampaň před uvedením knihy) slibovala několik úžasně lákavých věcí: prohnilého podrazáka, nebezpečně mocnou holku, krutý svět, v němž vládnou mocní a bezohlední a utiskují ty skutečně mocné, kteří si to bůhví proč nechají líbit. Také to měl být příběh o tom, jak je těžké vyrovnat se sám se sebou, se svými schopnostmi a tím, že vám všichni říkali, jaká jste zrůda. S tím, že máte moc, která ubližuje, pokud ji neudržíte pod kontrolou.

Toto všechno, pokud by se to dobře napsalo, nabízelo příběh na YA skutečně velkolepý.

Takové to být mělo. A teď k tomu, jaké to opravdu bylo:

Svět v této knize je skutečně krutý. Silnější požírají slabší, zlo triumfuje a kvete. Vládnou mu členové podsvětí předstírající příslušnost k vysoké společenské vrstvě. Máš prachy, jseš elita. Korupce prorůstá odzhora až dolů. Nejlépe se daří těm nejhorším – podvodníkům, otrokářům a dalším bezskrupulózním existencím. Je potřeba podrazit ostatní a všechno jim sebrat dřív, než to oni udělají tobě. Magie spojená s přírodními silami existuje, ale nic dobrého svým uživatelům nepřináší – jsou zotročování, vykořisťováni, je jimi pohrdáno. Vládce, ne vlastní vinou slabý, to buď nevidí nebo vidět nemůže. A v tomto světě jedna osamělá dívka, neprávem obviněná ze zabití otce, hledá spravedlnost a pomstu. Aby ji nalezla, musí se spojit se zločincem Ramsonem Sedmilhářem.

Na příběhu se mi líbilo právě tohle – přesvědčivě vykreslené podsvětí a politická situace v zemi. Obojí bylo tak kruté a nemilosrdné, až opravdu zamrazilo. Pocity bezmoci a nespravedlnosti byly k nalezení všude a fakt jsem reálně přemýšlela, jak se hrdince – byť nadané velkou mocí – podaří s tím něco udělat.

Zaujala mě inspirace Ruskem. Ať už to bylo zimní podnebí, podobné jídlo nebo slovník, dalo to příběhu zajímavý rámec. Výhradu mám jen k tomu, že určité výrazy mi za chvilku lezly dost na nervy, protože je autorka používala až moc často. Zimní podnebí samotné znesnadnilo hrdinům útěk a pobyt mimo města – to bylo dobré. Nápad se spřízněnci i to, jak jsou zotročování a využívání poskytl zneužívanému lidu přesně tu hladinu zoufalství a bezmoci, aby mohl přijít nějaký ten boj za jejich osvobození se silnou hrdinkou v čele. Navíc byli dostatečně mocní, aby mohli bojovat proti utiskovatelům, když je někdo sešikuje. To dává základ pro opravdu epický příběh, kde silná hrdinka obdařená velkou mocí může najít cestu sama k sobě a skrze soucit s utlačovanými všechno změnit.

Základ je dobrý, ale to málokdy není. V tomto příběhu se však opět ukázalo, že pokud v sebelepším příběhu bude postava hlavního hrdiny, která stojí za nic a vztahy násilně vecpané do nějaké šablony, bude působit rozpačitě i ten sebelepší příběh. A to přesně bylo to, jak se kniha četla – rozpačitě. Prostředím, zápletkou a politickou situací jsem měla nakročeno k dospělé fantasy a postavy a vztahy mezi nimi mě pořád tahaly do celkem průměrné YA.

Takže k těm postavám:

Začnu se spřízněnci moci. K záporákům se vyjadřovat nebudu, protože ti byli úžasní vesměs všichni. O kladných se to už bohužel říct nedá. Celé čtení mě napadá otázka, proč by vlastně měli mít jiný osud. Jen proto, že je někdo trápí tak si zaslouží změnu? Oni byli tak nijací, že mi to bylo úplně fuk. Bylo jich hodně a o žádném jsem se nedozvěděla nic moc osobního. Prostě šedý dav. Bylo těžké vnímat, jak trpí, když mi k nim autorka zapomněla vybudovat nějaký vztah. Měla jsem se spokojit jen s tím, že můj morální kompas ví, co je dobře a co špatně? Kladným chyběly osobnosti a příklady útlaku – ti, u kterých bylo ukázáno, jak trpí, vypadali, že je jim to buřt. Kladné postavy byly prostě všechny vesměs divné a nezajímavé. Autorka útočila na city čtenáře, ne na dobře propracované budoucí odbojáře. Ani jsem jim vítězství nepřála, protože svět s těmi zápornými byl prostě zajímavější.

Přesně jsem věděla, kdo kdy umře, aby nakopl hrdinku k vyšším výkonům. Kdo půjde z cesty, kdo se pro hrdinku obětuje. Kdo se do ní zamiluje a jak strašlivě se kvůli tomu změní jeho dříve přesvědčivě vybudovaná osobnost. Karty mezi postavami byly navíc špatně rozdané. Ana mohla být úplně vynechaná a nic by se nestalo nebo mohla uchopit věci jinak. Ona se neměla snažit o dobro. Mnohem lépe by se tu vyjímalo prostě zlo – sedělo by to do pojetí knihy. Vidět vytloukat klín klínem by bylo originální a podstata magie hlavní hrdinky na to byla lépe uzpůsobená. Svět v této knize nebyl pro dobro připravený. Mnohem víc dobra, i když špatně provedeného jsem viděla u hlavního záporáka a asi bych mu dokázala víc fandit než Aně. On měl potenciál něco změnit. Ona ne. Ji totiž zajímala jen křivda spáchaná na ní osobně a o lidi okolo se starala jen tak, protože se to pro hrdinu prostě sluší.

Vážně přemýšlím, jak je možné, že kladné postavy mi pokazí celý příběh.

Pojďme teď na hlavní ženu a hlavního muže.

Líbil se mi začátek ve vězení a setkání Any a Ramsona. Vypadalo to na správné temno a začátek nucené spolupráce a obchodního partnerství na ostří nože.  Jenže už v úvodních scénách se hrdinka předvedla tak, jak se bude předvádět po většinu knihy – nána, která všem na všechno skočí, načež se naštve a udělá nějakou blbost. Kdyby neměla svou moc a nepomáhali jí lidi okolo, nepřežila by ani deset minut. Naštěstí v poslední třetině knihy se dokázala vzchopit k nějakému výkonu, který byl hodný aspoň vlažného potlesku. Konečně se přestala babrat ve svém trápení a rozhodla se pro trochu hrdosti. Jenže špatný první dojem už se na posledních pár stranách napravit nedal.

Většinou je hrdinka naprosto blbá a nepoučitelná. Své iracionální chování opakuje pořád dokola, stále se motá v těch samých rádoby šlechetných výbuších vzteku a pokaždé ji dostanou do potíží. A nejen ji, ale i všechny kolem. Kdyby se totiž jen na chvilku zastavila a zamyslela dřív, než začne šplouchat krvavou magií, třeba by spousta lidí přežila, třeba by na sebe nestrhávala pozornost přesilovky grázlíků a třeba by pak mohla něco udělat pro ty, jimž tolik touží pomoct. Jenže ona jim svými akcemi bez rozmyslu jen škodí. A poučí se z toho? Ne. Proč taky? Ono totiž kdyby paní autorka nevyvolávala akce takto, nejspíš by se v knize spoustu věcí nestalo a kniha by byla o půlku kratší. A ještě nudnější. No dobře no, aspoň se něco dělo, ale autorka si tím způsobila, že tu kačenu fakt nesnáším a většina děje mě štvala. K ohromné moci je totiž potřeba dát hrdince ještě něco dalšího ohromného – mozek.

Líbilo se mi, jakou potíž měla hrdinka s ovládáním moci, ale vadilo mi, že se chybami vůbec neučí. Ocenit na ní musím jedno. Váhala, jestli svou moc užívat, když je tak nebezpečná a snažila se být opatrná a neubližovat. Sice by bývalo lepší svůj dar přijmout a naučit se s ním zacházet, ale uznávám, že k tomu neměla moc podmínky, protože jí bylo od mala vštěpováno, že se za něj má stydět, potlačit ho a nebýt zrůdou.

Ramson byl sebestředný kretén. Takže se ke kačeně docela hodil. Jedno se mu ale musí nechat. Byl to přesvědčivý kretén. Lhář a podvodník od nátury. Autorce šly rozhodně lépe postavy zkažené, zlé, arogantní… a Ramson byl toho důkazem. Vlastně musím říct, že právě on mě nesmírně bavil, když jsem si na jeho přístup k životu zvykla. Bavilo mě, jak jsem pořád musela zvažovat, co mu věřit a co je jen účelová lež. O to více jsem nepochopila jeho proměnu v zamilovaného pitomečka, který se z ničeho nic přestal starat sám o sebe. Jakoby mu vzali půl mozku a začal najednou dělat stejné nepromyšlené hlouposti jako Ana.

Kdyby mezi ně nenacpala autorka nějaké citečky a Ramson zůstal parchantem a ona nánou, kterou využívá, bylo by to lepší a už jsme u jádra problému. Tento nápad nebyl dobrý pro zpracování v YA ranku. Mnohem více by mu slušela dospělá fantasy. Už jen vzhledem k prostředí a poměrům v království. Ana by pak nejspíš dostala lepší roli královny mrchy a byla by to ona, proti komu se vede boj. A byla by děsivá – všechny její strachy, slabosti a obrovská moc, to by bylo něco, kdyby se to rozmázlo do pořádného šílenství. I motivace záporáka a jeho projevy v příběhu, které byly skvělé, si zasloužily lepší uchopení – to záporák byl ve skutečnosti hrdinou. A upřímně, příběh měl nakročeno k tomu, aby dopadl blbě – hrdinové se budou muset ještě moc změnit, abych jim uvěřila, že mají na to zvítězit. A vlastně je mi fuk, jestli to udělají, protože vracet se do příběhu nebudu.

 

I přes některé zajímavé momenty se mi kniha četla poměrně špatně. Na začátku to bylo ještě dobré, ale postupně to šlo dolů. Nic mě nenutilo ji otvírat, moc se mi do čtení ani nechtělo. S postavami mi nebylo příjemně a jejich osudy mě nezajímaly. Pod slupkou tohoto příběhu jsem viděla tak obrovský potenciál, že nemůžu odpustit autorce, kam příběh tlačí. Není to ale můj příběh a tak můžu jen konstatovat, že pro mě kniha není a do dalších dílů se nepustím.

 

O knize:

Autor: Amélie Wen Zhao

Série: Dědictví krve (1. díl)

Překlad: Alžběta Kalinová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2021

Počet stran: 400