Když nastal konec světa, nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán – apokalypsa přišla se širokým úsměvem na tváři, byla nenápadná, plíživá, a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo. Nikdo už nikdy neurčí, kdy a kde to začalo. Možná už v době, kdy se idioti přestali stydět za to, že jsou idioty...
Myšlenka, že lidstvo si jednoho dne najede na vlastní ostře broušenou kudlu a sejde ze světa, není v literatuře ničím nová. Lidi brousí vytrvale a nepoučitelně a spisovatelé si toho těžko mohou nevšímat. Většinou autoři mýtí lidstvo pomocí přírodních katastrof, zákeřných chorob, válek a super smrtících zbraní, případně vzbouřených technologií. Také se vše většinou odehrává v nějakém pěkném americkém městě. Pan Bureš na to šel ve své nové knize trochu jinak. Vítejte v Praze, přibližně někdy… Teď.
Anotace:
Apokalypsa přišla s širokým úsměvem, ve kterém na nás cenila zuby. Nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán. Byla nenápadná a plíživá a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo.
Nikdy nezapomenu na tu ženu v metru. Byla první a hlas měla jako zvon.
Později se k ní přidali další.
Stovky tisíc. Miliony.
A nakonec miliardy.
Byl jsem u toho. Od nesmělého začátku až po trpký konec.
A tohle je záznam toho, co jsem viděl a co jsem prožil – moje osobní kronika konce světa.
…
Lidstvo se pomalu vzpamatovává z pandemie koronaviru, když se stane něco ještě mnohem děsivějšího. Něco, co se nenápadně vplíží aniž by si toho kdo povšiml a najednou se lidi dělí na my a oni. Trochu jiná zombie apokalypsa se tentokrát odehrává v Praze a člověkem, který přinese svědectví o tom, jak proběhla, není žádný neohrožený policajt s ostrou kudlou nebo charismatický chlápek s kuší (promiň, Daryle, i tak tě miluju :)).
Příběh sleduje trochu netradičního hlavního hrdinu. Zkrachovalého makléře, který to v minulosti na burze pěkně podělal a teď se snaží zase postavit na nohy, vrátit dluhy a dokázat v práci, že je opravdu zlatým chlapcem investic, že má na to vrátit se od jednotvárných analýz pohybu trhů zpět k velkým hrám o velké prachy. Provázel mě od jeho prvního setkání s „nákazou“ až po téměř posledního člověka na zemi.
Na hlavní postavě mě nejdřív zaujalo, jak obyčejný a svým způsobem nezajímavý muž to je. Hned potom mi doklaplo, že vůbec netuším, jak se ten člověk vlastně jmenuje. A ještě o trochu potom, jak dobře to sedí k roli nezávislého pozorovatele konce světa, který přišel pomalu, radostně a bez varování. On (tedy hrdina) si nejdříve vůbec neuvědomoval, co se děje. Měl plnou hlavu práce a nastupující průšvih se projevoval jen dobrou náladou, zpěvem, přátelstvím a všeobjímající láskou. To mu bylo sice divné, ale lidi jsou prostě divní, to se všeobecně ví, a člověk jejich podivnosti snadno pustí z hlavy, zvlášť když má vlastních problémů dost, od pracovních, až po ty osobní a v celkovém kontextu knihy myslí na úplně banální každodenní věci. Lidé navíc mají sklon nepříjemné věci a náznaky, že se děje něco špatného ignorovat.
Po čase nespoutané radosti přišly hodně podivné věci, lidé se chovali naprosto jinak, než by člověk od lidí čekal. V podstatě strašně dobře, ale zároveň jako úplní idioti – a děje se to všude po celém světě. K tomu se ještě objevil jakýsi podivný kult Matky, o který nebylo radno otřít se nepěkným slovem a čím více se člověk choval iracionálně, tím oddanějším stoupencem Matky se zdál být. No a pak přišel průšvih. Jako správní zombie mezi sebou idioti vyčuchali černé ovce a nebylo ani překvapující, že je mezi sebou ve veselém stádu uctívačů Matky nechtěli. Ne, že by se pustili do jejich chytrých mozků, to přímo ne. Ale… No, to nenapíšu, to si musíte zažít sami.
Příběh začíná pozvolna a dost obyčejně. Postupně se ale situace začíná vyhrocovat a děj dostává spád, který by jeden neočekával ani náhodou. Všechno je náležitě připepřeno humorem poněkud černějším, jenže jaký jiný by měl být humor, když celé lidstvo pomalu mizí v propadlišti dějin a ještě se tomu směje. Poprvé jsem měla pocit, že se postavy baví stejně dobře, jako já při čtení :) Protože se příběh odehrává u nás a právě teď, nechybí šikovné narážky v textu na současnost, občas i docela ostrá seknutí do aktuálních témat a chování lidí, kvůli kterým bylo těžko zbavit se pocitu, že už to v reálu začalo a tenhle pocit ještě umocňuje atmosféru. Ta je přesně taková, jakou název a obálka slibuje. Protože zatímco název pobaví, z vyobrazených ksichtíčků nejde moc pozitivní pocit, spíš trochu podivné zamrazení kdesi v zátylku.
Na to, že lidstvo vymíralo – a bylo jasné, že dobře to tentokrát neskončí – byla kniha překvapivě vtipná. Na druhou stranu přicházely občas i chvilky, kdy se člověk zarazil, jak strašné to je nebo chvíle, kdy bylo spíš do breku nad neštěstím, které se jim děje, aniž by si to lidé uvědomovali. Pan Bureš dokázal, že s emocemi postav i čtenáře si rozhodně umí pohrát. Jak s těmi dobrými, tak s těmi horšími. Místy jsem se dost pobavila – například při scéně na policejní stanici – a zároveň jsem žasla, čemu se to vlastně směju. Ten smích vycházel z jakési absurdní vtipnosti a zároveň měl skrze emoce postavy podtext skoro hysterického záchvatu. Dokonce i scény, kdy hrdina nevěří vlastním očím, vůbec nechápe, co se to děje a snaží si to nějak rozumně odůvodnit, byly úplně perfektně popsané. Pocity jakéhosi neskutečna a šílenství se doslova přenášejí ze stránek. A nevíru vystřídal nakonec strach. Normálně jsem cítila hrůzu hrdiny, když procházel svým openspacem a přemýšlel, jestli už o něm vědí, jestli si pro něj jdou, přesto, že zatím jen divně koukají. Atmosféra byla místy hustá tak, že by se dala krájet.
Byla to první kniha, co jsem četla, ve které chytrému v apokalypse idiotů nebyla chytrost nic platná. Dokonce jsem neměla ani strach o postavy (spíš strach s postavami, jako by šlo i o mě), protože výsledek byl daný. Zastavit to nešlo. Každý jen čekal, až si pro něj osud přijde a vlastně na tom byli lépe ti, kteří už jeho příchod měli za sebou, než ti odolnější, na něž začala nákaza působit až později. Nevyhnutelnost smrti byla jasná, ale hrdinové v pudu sebezáchovy prostě bojovali i tak. Není v lidské povaze se vzdát. Jenže plísní obrůstajících uctívačů Matky bylo prostě víc a víc a neváhali využít všechny ty rozkošné věci, kterými lidé ubližují sobě navzájem a které si v historii lidstva vymysleli. A ještě to vlastně mysleli dobře a šli do toho s láskou a s úsměvem na tváři. Kristovanoho!
Na to, co se po poklidném začátku všechno stane, je konec zase až neuvěřitelně poklidný a chtělo by se říct i bezútěšně krásný. Přichází ta chvíle, kdy empatičtější čtenář zamáčkne i slzu v oku. Musím konstatovat, že konec, který si autor pro lidstvo připravil, nebyl tak strašný. Odcházet šťastný a neuvědomovat si, že umírám, není tak zlý konec. Na konci knihy se i píše, co to způsobilo. Čtu občas výčitky o ekologické agitce a zbytečně patetickém stylu. No, možná jo. I když já to pochopila trochu jinak. Bylo to skutečné nebo jen halucinace umírajícího v deliriu, při nichž mu jen spousta věcí konečně došla? Na to si musí každý po dočtení najít svou odpověď.
Tahle apokalypsa se mi vlastně líbila. Bavily mě všechny příchutě, které skonu lidstva autor dal. Dopřál některým svým postavám možnost užít si na konci ještě trochu srandy a hipísáckých mejdanů. Líbil se mi téměř mírumilovný stav v době, kdy už lidí bylo málo, líbila se mi nákaza, i žluté květy (kdo četl, pochopí). Jako skvělý hodnotím i konec, který se z pochopitelných důvodů jen rozplyne do ztracena. Nepočítejte s tím, že se najde hrdina, který situaci zachrání nebo vědec se zázračným lékem. A vlastně se mi líbí i ten ekologický podtext z konce knihy. Protože kdo jiný by měl upozorňovat na věci, kterých je potřeba si všimnout, když ne příběhy pomocí špatného příkladu. Hodně mi taky vyhovuje, že pan autor nemá potřebu využívat v textu rádoby drsňácké a značně okoukané a vyčpělé hlášky známé z určitých kruhů české literární scény. Hodně autorů se mi kvůli tomu znechutilo, ale u pana Bureše to nehrozí. Má vlastní styl a humor a nikoho nenapodobuje ani nevyužívá u svých hrdinů laciný „upindaný“ macho humor.
Asi by se hodilo na závěr napsat něco ve smyslu, že mě pan Bureš opět přesvědčil o svých spisovatelských kvalitách a schopnosti přinést zajímavý a originální příběh. Pravda je taková, že už mě o ničem přesvědčovat nemusí. Jeho knihy jsou sázka na jistotu dobrého čtení a příběhu, na jemuž podobný jsem stoprocentně ještě nenarazila. Každá jeho kniha mi připadá lepší a lepší a fakt jsem zvědavá, s čím přijde příště.
U Planety idiotů se budete bavit, budete trnout hrůzou z blížícího se konce a ještě navíc budete mít dlouho po dočtení o čem přemýšlet.
2 komentáře:
Tak o téhle knize slyším poprvé. :D Díky za rozšíření obzorů.
Není zač :) já děkuji za přečtení a komentář.
Okomentovat